Psychologie rozchodů

23. listopadu 2014 v 19:00 | Daniel Hloušek |  Články

Psychologie rozchodů


Magnetická rezonance ukázala, že rozchod má neblahý vliv na správnou funkci mozku. Z evolučního hlediska mozek zpracovává rozchod jako fyzickou bolest, dává nám tím najevo, že jsme v ohrožení. Ve zvířecí říši je větší šance k přežití ve skupině, pokud je člen skupiny vyloučen, cítí veliké nebezpečí, které ho nutí, dávat si pozor. Vědci se shodli na tom, že tento jev sehrává velikou roli, proč máme veliký problém opustit bývalého partnera. Jaká je psychologie rozchodů?

Pár slov, malá smrt


Průměrný člověk začíná svůj sexuální život v osmnácti letech a zejména muži během té doby vystřídají devět partnerek, než se začnou vázat. Začnou-li se vázat, podle vědců již předem existuje jistá pravděpodobnost k rozchodu. Obvyklá doba rozchodu jsou tři až pět měsíců. Vědci zjistili, že páry, kde před svatbou nedošlo k předmanželskému sexu, mají o dvacet procent stabilnější a šťastnější vztah. Podobně tomu tak je u společného bydlení. V Evropě takhle žije osmdesát procent párů, nicméně studie ukázala, že se riziko k rozchodu zvyšuje o devatenáct procent. Klinická psycholožka Dr. Helen Nightingale říká, že hlavním problémem jsou rozdíly mezi důvody obou partnerů ke společnému soužití. Žena většinou od společného soužití čeká jistý závazek, že muž ji požádá o roku, kdežto paradoxně muži často navrhují nebo souhlasí se společným bydlením, aby odsunuli starost se svatbou.

V okamžiku, kdy se partneři rozcházejí, nastává šok podobný tomu, který je vyvolaný nehodami a úrazy. Aktivují se tisíce neuronových obvodů, které se věnují jenom této události. Muži a ženy narozené před rokem 1975 se v 74 procentech rozešli během osobního setkání, lidé narození po roce 1984 tak učinili už jenom ve 47 procentech. U posledních generací už je to takřka bezkontaktní záležitostí. Ve třiceti procentech se rozchod řeší přes mobil, čtrnáct procent napíše rychlou zprávu a čtyři procenta pošlou e-mail. Dvacet pět procent se to doví díky notifikaci o změněném stavu na Facebooku, nebo jednoduše od někoho jiného. Lidé se nejčastěji rozcházejí v pondělí.

Jedna studie z Lewis and Clark College v Portlandu analyzovala zprávy během rozchodů. Ženy mají častěji tendenci psát seznamy stížností, na kterých většinou bývá, že vyžadují více společného času, loajalitu a podporu. Pánské vysvětlení bylo více mlhavé, ale vyplynulo z toho, že muži se rozcházejí hlavně kvůli žárlivosti, financím a názorům - nutno podoktnout, že jiná studie také ukázala, že velké procento mužů dokáže odradit hlasitá žena. Ovšem, všeobecně je to hlavně kvůli nespokojenosti v sexu.

Cigareta, vodka, kapesníčky… na smrkání


Studie provedená v roce 2011 týmem neurologů na Einstein College of Medicine zjistila, že rozchod je stejně bolestivý, jako popálení horkým šálkem kávy. Láska patří mezi nejsilnější pocity, které zásadně ovlivňuje náš život. Spokojení partneři přibírají na váze, po letech se sobě vzhledově začínají podobat a hlavně, mění se struktura mozku a tím i chování. Odmítnutím se vyvolává postupná biologická ztráta smyslu života, který vyvolává řadu chemických reakcí díky subkortikálnímu systému. Na venek se nemusí projevit touhou se pořezat o vše ostré nadohled, ale depresí. Jednoduše, láska je droga, na kterou neexistuje odvykací kúra. Mozku průměrně trvá pět až osm měsíců, než se zotaví z emocionálního poranění. Vzpomínka na toto poranění by pak už neměla vyvolávat negativní emoce.

François Marie Arouet píšící pod pseudonymem Voltaire, popsal lásku jako nejsilnější vášeň, která útočí na hlavu, srdce a tělo zároveň. Psycholog Art Aron, neuroložka Lucy Brown a biologická antropoložka Helen Fisher z Rutgers University, ukázali řadě respondentů, kteří v nedávné době zažili rozchod, fotky jejich bývalých partnerů, a přitom sledovali jejich mozek. Magnetická rezonance ukázala aktivitu v několika částech mozku, a to v oblastech spojené s odměnou, motivací, závislostí a v oblasti obsedantně kompulzivní poruchy, což vysvětluje, proč mnozí po rozchodu sledují partnera. Zajímavá je hlavně aktivita ve ventrální tegmentální oblasti, která může za potěšení a může za drogové závislosti. Romantická láska se aktivuje v nucleus caudatus pod vlivem návalu dopaminu. To znamená, že mozek bere rozchod jako ztrátu motivace a přísunu dopaminu a stimulace. Osmdesát pět procent lidí v první fázi rozchodu chce vrátit vše nazpět, nicméně nastává období, kdy mozek není zaplavován dopaminem a z člověka se vytrácí romantičnost a procítěnost.

V takovém okamžiku nastává peklo. Kvůli prefrontální kůře častěji podléháme hněvu a frustraci, a díky nedostatečné stimulaci dopaminem nás většina věcí najednou nebaví. Proto v mnoha případech nastupuje maladaptivní chování. Třeba kokain má podobné účinky, jako zamilovanost. Mimo jiné, mozek drogově závislého je velmi podobný k mozku zamilovaného, proto následují akce plné alkoholu, půl kilometrových lajn a lopat kokainu a promiskuity. Ač častěji ženy vyráží po rozchodu do společnosti kvůli příležitostnému sexu, tak vedou muži, kteří s tím nemají takové problémy. Vědci zjistili, že ženy prožívají emotivněji celý vztah, o to těžší je pro ně najednou si pustit do života někoho nového, a tak večer většinou končí s kapesníčky u postele a probrečeným polštářem. Ovšem zase 81 procent vidí jako špatný nápad být v kontaktu s bývalým partnerem, nebo dokonce s ním mít sex.

Smutné půlsrdce, milující srdce


Ne nadarmo se říká, že čekáme na toho správného člověka, na toho, kdo doplní střípek ve skládačce, kdo doplní naše srdce svou polovinou. Může to znít poeticky a sentimentálně, ale pravda je taková, že po rozchodu nám začíná hůře pracovat srdce - náhodně se zrychluje a zase zpomaluje. Hůře spíme a často vzniká nespavost. Vše, co je od partnera, je třeba schovat nebo nejlépe vyhodit. Ve vztahu to má pozitivní vliv a zlepšuje vztah, nicméně, být sám a obklopen věcmi po bývalém partnerovi, je značně frustrující. Na jednu stranu se doporučuje, nezakazovat si vybavovat vzpomínky, protože mozek má tu funkci, že pracuje zejména nad tím, nad čím by neměl, protože to chce vyřešit. Na druhou stranu ale mozek velmi dobře rozpoznává a přiřazuje místa, vůně a věci k momentům, proto se doporučuje, aby lidé se dočasně vyhýbali jistým místům.

Jedině tak je veliká šance, že do pár měsíců bude zase vše v pořádku, protože mozek se dokáže emocionálně vzpamatovat jenom za podmínky, že věci uvidí reálně. To znamená, že člověk je schopen připouštět chyby toho druhého a nepovažovat za viníka jenom sebe. Nesmí dojít na srovnávání s bývalým partnerem, tady často dochází špatným interpretacím, a i když si člověk někoho najde, tímto svůj vztah začne nepřímo ničit a zažije opět to stejné.

Když skončí vztah, tak zároveň skončí i sebevědomí. Z výzkumů také vyšlo najevo, že s rozpadem vztahu se automaticky zvyšuje o 75 procent, že se rozpadne vše ostatní. Dokonce se může natolik ovlivnit hladina hormonů, až můžeme zemřít, proto je důležité něco dělat. Cvičením alespoň třikrát týdně po třiceti minutách, se vám zvedne nálada. Vědci také přišli na to, že zapojením kreativity do naší činnosti, nebo při poslechu hudby, se zvyšuje potřebná hladina serotoninu. Člověk by měl v tomto období zapomenout na dietu a měl by jíst hodně vitamínů. Bohužel, tělo začne vytvářet více adrenalinu, což zvyšuje hladinu kortizolu, příliš mnoho kortizolu vede k vyšší hladině cukru, ztráty vápníku v kostech, vysoký krevní tlak, ovlivňuje akumulaci tuku v těle a dokonce to vede až ke ztrátě kognitivních funkcí. Jednoduše řečeno, ovlivňuje to náš imunitní systém, který je ve střevech, proto není divu, že nechceme jíst. Sedm procent lidí po rozchodu přibralo, 35 procent uvedlo, že je rozchod inspiroval k tomu, aby cvičili, a 84 procent uvedlo, že díky rozchodu se odhodlali k velikým změnám. Jak jste na tom vy?
 


Psychologie sociálních sítí

7. září 2014 v 19:00 | Daniel Hloušek |  Články

Psychologie sociálních sítí


Dr. Curtis, profesor na University of Maryland zjistil, že pomocí sociálních sítí s námi příbuzní a blízcí přátelé jednají upřímněji, než během osobního kontaktu. Podle jiné studie ale spíše převažují negativa. Sledovaní lidé se rozdělili do dvou skupin - ti, co denně strávili na sociálních sítích v průměru okolo patnácti minut, a na ty, kteří byli online převážnou část dne. Většina účastníků z druhé skupiny vykazovala jednu nebo více psychických poruch. Vědci Laura E. Buffardi a W. Keith Campbell dodali, že větší sociální interakci a více času do sociálních sítí investují narcisté. Jaká je psychologie sociálních sítí?

Zlotřilý dopamin


Dopamin, který byl objeven v roce 1958 vědci Arvid Carlssonem a Nils-Ake Hillarpem, ovlivňuje člověka natolik, jak to netušili ani samotní objevitelé. Dopamin může za to, že z věcí cítíme radost a máme motivaci něco dělat. Problémem je, že po čase chceme stále více dopaminu - ve výsledku to znamená, že zatímco čekáme na odpověď, tak píšeme někomu dalšímu sms, zahlcujeme sociální sítě a poté projíždíme e-mail. Tohoto jevu využili autoři Twitteru. Z výzkumů vyšlo najevo, že krátké zprávy jsou pro dopamin nejideálnější, navíc nás 140 znaků nutí rozdělit myšlenky na více částí - čím více tweetů, tím více štěstí.

Vědci ale také přišli na to, že se po čase stává neustálá stimulace dopaminem vyčerpávající, zhoršuje soustředění a především v první řadě tito lidé nedosáhnou svých cílů tak rychle, anebo vůbec. Mozek velmi dobře reaguje na zvuky, proto s vypnutými zvuky se zvyšuje pravděpodobnost, že se budete věnovat i něčemu jinému, než nahrávání fotek jídel, psaní si a komentování kde čeho, jako kdyby to byl závod. Na druhou stranu, neurologové z Harvardu zjistili, že si mnozí nemohou pomoci a vyvolává to stejné reakce v mozku, jako jídlo nebo alkohol a někteří jsou dokonce ochotni i zaplatit, jen aby mohli napsat status a mít nějakou odezvu. Proto někteří nejdou na WC bez toho, aniž by o tom napsali.

Spisovatel, novinář, boží člověk…


Spíše než boží člověk, je to člověk s božským komplexem. V internetovém světě existuje vývoj jedince. Na začátku mapuje, poté vystupuje a upevňuje svou internetovou podobu. Mnozí propadnou představě své jedinečnosti. Přitom je to celkem zbytečné a málo ovlivnitelné. Podle studie publikované v Psychological Science, lidem stačí k vyvození závěru profilová fotka a čtyřicet milisekund. Profesor Keith Wilcox z Columbia University v New Yorku a profesor Andrew T. Stephen z University of Pittsburgh zjistili pomocí série pěti experimentů, že se většina lidí snaží o pozitivní obraz sebe samotného, a časem to požadují i po druhých. Jednotlivci v podstatě chtějí chránit svůj lepší pohled na svět, a proto napíší i to, na co by v realitě neměli odvahu. Najednou jsou z nich spisovatelé, ač napsali pět povídek na svůj blog, novináři, i když píší pro školní časopis a božím člověkem, leč o tom mnohdy pochybují i oni samotní. Sice to vede k nárůstu sebeúcty, ale také poklesu sebekontroly. Experimenty byly zaměřené na blízké a přátele.

Za to studie Utah Valley University se zaměřily na lidi, co se příliš nebo vůbec neznali. Vědci přišli na opačný efekt - čím více studenti trávili na sociálních sítích, tím hůře smýšleli nad vlastním životem, protože se srovnávali s ostatními. Většinou neznáme negativa u lidí, které příliš neznáme, proto se nám jeví, jako by žili dokonalejší život.

Má mě rád?


Je tu jeden výrazný jev, a tím je zrcadlení. V nedávné době Facebook odhalil svůj kontroverzní experiment, ve kterém ovlivňoval emoce bezmála 700 tisícům uživatelů za pomoci důmyslného výběru příspěvků na hlavní zdi. V případě, že na Facebooku převažoval pozitivní počet statusů, samotný uživatel s velikou pravděpodobností také sdílel něco pozitivního. V osobním kontaktu zrcadlení slouží ke zlepšování vztahů. Jedná se o jistou formu empatie, která ukazuje protějšku, že se cítíme podobně, čímž se zvyšuje důvěra. Pokud budeme s časovým odstupem napodobovat postoje toho druhého, do půl hodiny by se měl s velikou pravděpodobností rozpovídat. A to v našem světě sociálních sítí znamená, že naše internetové chování je ovlivněné aktuální náladou komunity, abychom mohli hlouběji proniknout. Výzkumníci z UCSD School of Medicine po dvouletém zkoumání příspěvků na Facebooku přišli na to, že v deštivých dnech jsou příspěvky emotivnější a častěji negativní. Mluví o tom také fakt, že 71 procent uživatelů alespoň jednou do měsíce něco napsalo a později opět smazalo.

Potřeba někam patřit je jeden z nejsilnějších podložených motivů lidské psychiky (Lavigne et al., 2011). Máme velmi silnou potřebu vytvářet a udržovat mezilidské vztahy, starat se o druhého, a odmítnutí vyvolává obdobné reakce, jako fyzická bolest. Tato teorie částečně vyplývá ze sčítání lidu v Kanadě. V roce 2006 devadesát procent lidí žilo nejméně ještě s dalším člověkem. Baumeister a Leary ve své práci popsali, že se jedná o evolučně získaný mechanismus, který nás řídí. Vyplývá to z Freudových teoriích, že sex je na prvním místě, a k reprodukci je potřeba sociální interakce. Tohoto chování si můžeme všimnout na nefunkčních párech, které drží pospolu už jenom kvůli pocitu, že někam patří a mají šanci se rozmnožit.

S tímto je spojené jedno z nejznámějších témat, a to ovlivňování partnerských a přátelských vztahů. Čím dál častěji se objevuje důvod k rozvodu, slovo Facebook. Dokonce může za každý třetí rozvod. Důvodů je hned několik - na internetovou komunikaci se stále více klade důraz a stále méně se připomíná, že nikdy nemůže nahradit plnohodnotnou konverzaci. V první řadě si většina stěžuje, že jejich partner píše málo, nebo je zanedbává krátkými odpověďmi. Ve skutečnosti mnoho lidí neumí dlouhodobě jednat, aniž by druhého neviděli. Ke komunikaci patří i neverbální znaky, a stejně jako u telefonování, tak i u psaní může nastat okamžik, kdy člověk stručně jedná. Mimo komunikaci se také jedná o upadající důvěru. Ženy tomuto častěji podléhají - sledují aktivitu protějšku, a nemusí se nutně jednat o partnera. Dělají to i nezadaní lidé, kteří mají o někoho zájem.

Nejčastějším rozchodům přes Facebook dochází v pondělí. Až 25 procent dotázaných uvedlo, že se dozvědělo o svém rozchodu na Facebooku změněným statusem a 21 procent uvedlo, že by jednali stejně. Devatenáct procent přehnaně kontrolovalo přes profil, co jejich protějšek dělá, 40 procent změnilo status jenom proto, aby se partner dověděl, že má své plány a 35 procent i zalže ve svých plánech. Co je nejproradnější, je algoritmus Facebooku, který častěji zobrazuje fotky bývalých partnerů s novými objevy - vedle toho ale také zobrazuje častěji fotky těch, u kterých je zaznamenána vaše vysoká aktivita, čímž se zvyšuje pravděpodobnost, že se o něco pokusíte. Často jsou to ale fotky, kde jsou jiní lidé a ne vy, proto okolo sedmi procent Američanů uvádí, že jsou v trvalé depresi kvůli Facebooku. Vědci ale také přišli na pozitivní výsledek - častější sdílení dyadických informací o partnerech zvyšuje jejich spokojenost. Výzkumníci se ale také shodli na tom, že pokud tomu je několikrát denně, jedná se spíše o hroutící se vztah, a sdílením chtějí ukázat, že tomu tak není. A jak jste na tom vy?