Psychologie jídla

21. dubna 2013 v 19:00 | Daniel Hloušek |  Články

Psychologie jídla


Výzkumy ukazují, že odstranění jídla z dohledu, nebo jejich posunutí o pár metrů dál má nesporný vliv na jejich konzumaci. Člověk se cítí více sytý ve chvíli, kdy má plný talíř, a potřebu jíst má zejména v momentě, kdy je pod stresem a tímto stimuluje tu nervovou část, která zpomaluje reakce. Například ořechy jsou zdrojem omega 3 nenasycených mastných kyselin, které potřebují mozkové buňky a neurotransmitery, kvůli kterým dochází ke zlepšení nálady. Toho využívají pulty s jídlem, které jsou často rozmístěné do více ostrůvků, v popředí se nacházejí hmotnější saláty a za nimi jsou obvykle dražší menší jídla, která se vejdou na malý talířek, který jste si zaplnili objemnějším jídlem z popředí. Jaká je psychologie jídla?

Stezka odvahy k jídlu


Láska k jídlu V sérii experimentů psychologové pečlivě rozmístili na připravená místa v kanceláři tabulky čokolády. Poté porovnávali výsledky lidí, kteří měli čokoládu přímo na stole a těch, kteří se pro ni museli zvednout. Zaměstnanci, kteří měli čokoládu přímo u sebe, konzumovali každý den přibližně o šest tabulek čokolády více, než ti, kteří si pro ni museli obětovat pár kroků. Výsledky ale také ukazují, že pracovníci byli ochotnější podniknout dobrodružnou cestu plnou nástrah v roli svých mlsných a co se týče jídla, všímavých ochromených kolegů v momentě, kdy byla tabulka čokolády v průhledném obalu. Oproti neprůhlednému obalu byla snědena o 46% rychleji - co oči nevidí, to srdce nebolí. Navíc, čokoládové pochoutky zvyšují hladinu serotoninu a dopaminu. Stejného efektu se dá dosáhnout mnohými antidepresivy a pouhým sledováním druhého, jak jí, nedosáhneme vůbec žádného pozitivního pocitu. Proto se často lidé nezřízeně uchylují k čokoládě a už méně ke dvojité porci ovoce a zeleniny, které zvyšují o jedenáct procent pravděpodobnost, že zůstanete zdraví.

Podobný experiment provedli v domácnostech, které zásobovali potravinami. Není překvapující, že v domácnostech s přebytečným zásobováním, jídlo zmizelo dvakrát rychleji. Za to do hůře přístupných částí domu, jako je sklepení, nebo půda, se lidem moc nechtělo a raději byli o hladu. Výzkumy ukazují, že většina lidí se do jisté míry alespoň jednou za život snažili držet dietu. Tytéž výzkumy ale také poukazují na fakt, že většině zbyla jen touha po zhubnutí a pár kilo navíc, přičemž neúspěchu dochází nejčastěji kvůli nedostatečné motivaci a zdeformovaným instinktům. Každý z nás disponujeme instinkty, které nám říkají, kdy máme začít a přestat jíst. V momentě, kdy si řekneme: "Už jsem dojedl?", se tyto instinkty mají aktivovat. Brian Wansink ale nechal zhotovit hluboký talíř se speciálním dnem, v němž byla ukryta hadička, kterou lze neustále tajně doplňovat polévku. Po uplynutí dvaceti minut měli respondenti experimentátorům říct, jak jim polévka chutnala. Ti, kteří jedli z bezedného talíře, zkonzumovali o 75% polévky více, než ti, kteří měli normální talíř, a nebylo jim vůbec divné, že ostatním ubývá polévka a klidně by byli schopni usnout u talíře. Útěchou rozhodně ani není fakt, že i přes značné vyšší množství snědené polévky neměli o nic menší hlad, jako jejich polévkoví kolegové s normálním nádobím.

Leností k obezitě?


Fat Corby Martin a jeho kolegové z výzkumného centra BioMedical Research, požadovali po obézních lidech, aby svou porci snědli rozdílným tempem. V prvním případě měli porci jíst obvyklou rychlostí, poté o polovinu pomaleji, než normálně a u třetí porce měli na začátku jíst obvyklým tempem a po chvíli o polovinu pomaleji. Pokud jedli pomalejším tempem, vedlo to u mužů k tomu, že snědli menší množství jídla. Pokud ale začali jíst běžným tempem a poté zpomalili, vedlo to u mužů i u žen k velkému poklesu chuti k jídlu. Ostatně, lidé snědí výrazně více v momentě, kdy jsou rozptylováni a plně se na něj nesoustředí. Bylo zjištěno, že pozornost věnovaná filmu úzce souvisela s množstvím popcornu, který snědli. O 15% více jídla snědli ti, kteří v polední pauze poslouchali detektivku.

Brian Wansink před několika lety uspořádal pro skupinu přátel párty a tajně přitom provedl experiment. Každý z hostů dostal jednu lžíci a misku, které se od sebe velikostně lišily asi o třetinu, a šel si nabrat zmrzlinu. Průměrně 31% lidí s většími lžícemi a miskami si nabrali bez výčitek o 14% více zmrzliny, než jejich skromněji vybavení společníci. Podobný experiment provedl Andrew Geier, který nechal na chodbě činžovního domu misku s cukrovinkami, vedle které byla poznámka, ať si berou, co hrdlo ráčí. V dny, kdy byla v misce větší lžíce, si nabírali kolemjdoucí až dvojnásobně více cukrovinek. To samé platí v experimentu provedený vědci z Tilburgské univerzity v Nizozemsku, kdy jedné skupině lidí dali dietní balíčky jídla ke sledování televize, a druhé skupině veliké balíčky normálního jídla. Ti, kteří měli dietní balíčky, nakonec snědli o mnoho více s domněním, že v případě dietních jídel se nemusí tolik hlídat. Musí se ale uznat, že řapíkový celer zlepšuje kvalitu spánku a mandle naopak kvůli obsahu hořčíku snižuje celodenní únavu. Závěrem nádobí je, že čím více máme nádobí, tím více pak máme práce k jeho umytí a tím méně se máme do nějaké přípravy jídla, i když chuť na něj zůstává stejná.

Nejčastějším důvodem k obezitě je již dáno výchovou našich rodičů. Děti z dětských domovů jsou průměrně těžší, než děti žijící v rodině. To zejména proto, že rodiče často děti nutí jíst a napomáhají si citovým vydíráním. Nesníš to, nemáš mě rádo. Tohle v dětech probouzí nechuť k jídlu, na rozdíl od rodin či dětských domovů, kde je jistý pravidelný řád v jídle bez donucování a není potřeba získat si nadvládu.

Musím se na sebe dívat?


V zimním období, kdy nesvítí tolik slunce, a nedostáváme dostatečné množství vitaminu D, se dostáváme do horších nálad. S těmito náladami je také spojená chuť k jídlu, která podvědomě vzrůstá, nejen kvůli výše zmíněnému vitaminu. Vitamin D si tělo neumí samo vyrobit, proto toužíme po jídlech, které jej obsahují, což jsou zejména ryby. Podobný účinek mají vejce a maso, které obsahují antioxidanty. Podle vědců oxidanty oslabují mozkovou činnost a způsobují deprese. Avšak z jednou metod k zahnání těchto nálad je alkohol. Brian Wanslink a Koert van Ittersum z Cornellovy univerzity požádali studenty, aby si z plné láhve whisky nalili panáka. O 30% více alkoholu si nalili ti, kteří dostali nižší širší skleničky oproti těm, jejichž sklenice byly úzké a vysoké. Studenti se řídili tím, jak hluboká je sklenice a podle toho odhadovali do chvíle, než jim to bylo jedno a největší starostí se stalo plánování cesty na WC, přibližné množství. Stejný experiment provedli se zkušenými barmany, kteří nalévali do nižších a větších skleniček o 20% více alkoholu.

Podle studie Stacey Sentyrzové a Brada Bushmana by vám ke shazování pár kil mělo pomoci zrcadlo umístěné v kuchyni. Pravidlo, že jste to, co jíte, je v odraženém výsledku v zrcadle poněkud děsivé a v supermarketu, kde výzkumníci dali více, než 1000 nakupujícím možnost ochutnat nové druhy margarínu studie ukázala, že zájem o tučné margaríny se snížil o 32% v momentě, kdy před nimi bylo zrcadlo, a viděli se, co to s nimi dělá a jací jsou tabulky čokolády. V experimentu, kde měla jedna polovina cvičit na rotopedech k holé stěně, a druhá k zrcadlům, vyšlo najevo, že ti, kteří cvičili čelem k zrcadlům, cvičení skončili o něco dříve a více unavení. Důvodem je, že se zaměřovali spíše na své nedokonalosti a neviděli žádný pokrok ve shazování toho sezónního bůčku v břišní oblasti.

Jíte rádi, nebo spíše jen když máte opravdu hlad?
Počet komentářů: 9
 

Psychologie vztahů

10. března 2013 v 19:00 | Daniel Hloušek |  Články

Psychologie vztahů

U mnoha mužů by se pojem láska dala spojovat s jejich pohledem, že ženy jsou často chodící prsa na nohou a muži u žen naopak chodící kapsa s peněženkou a klíči. Většina ale v zamilovanosti vidí chemii a dlouhé a mnohdy trapně neúspěšné rozpoznávání náznaků druhého. Pravdou ale dle výzkumníka Jamese Lairda je, že k zamilovanosti stačí pouze oči a aby nedošlo k slovnímu průjmu, ze kterého rozhodně nebudete mít uklidňující pocit. Jaká je psychologie vztahů?

Ješitný muž ve dveřích

Láska nebo nenávist Z dlouhodobých zkoumání vyšlo najevo, že většina mužů by rozhodně nemohla říci o sobě, že by jim nevadila přítomnost mužů s účtem, na kterém je několik nul, ale na rozdíl od mnoha ostatních se jejich nuly nacházejí i za nějakým větším číslem, než nejnižším a v přítomnosti jedinců s větším přirozením. Mnohá skrytá pozorování ukázala fakt, že část mužů podvědomě dává na obdiv svůj pohlavní orgán, postaví se do dveří, lehce roztáhne nohy a aniž by museli stáhnout kalhoty, většina žen včetně jeptišek se podívá, jelikož není v jejich silách to přehlédnout. I když veliká část něžného pohlaví posléze řekne, že jejich zrak vlastně směřoval úplně jinam. Dle výzkumů ale třetím krokem důvěrnosti a úspěšného sbližování nebo náznakem zájmu je právě prohlížení si částí těla, není divu, že tento krok předchází častější oční kontakt, který ve chvíli, kdy nám je často odepírán, je náznakem myšlenky protějšku, že bychom se měli někam rychle schovat a už raději nic nedělat.
James Laird společně s kolegy ke konci 80. let 20. století nechal uveřejnit neobvyklý inzerát, ve kterém vyzval lidi k experimentu s mimosmyslovým vnímáním. Experimentu se zúčastnili muži a ženy, kteří se navzájem neznali. Aby nedošlo k samovolnému seznamování, výzkumný pracovník rychle rozdělil respondenty do dvojic, které následně podstoupily cvičení na vytvoření vzájemných vazeb. Poté byli lidé z dvojic požádáni, aby se jeden druhému krátce nepřetržitě zadívali do očí. Každý zvlášť byl pak odveden do oddělených místností a jednomu z páru bylo ukázáno několik jednoduchých obrázků, zatímco ten druhý se snažil telepaticky uhádnout charakter těchto obrázků. Lairda nepřekvapily neúspěšné výsledky skrze fakt, že když většina ke konci experimentu tápala při loučení se s druhou osobou z dvojice se značně červeným obličejem a pocitem studu, jak se vlastně jmenuje, tak nějaká telepatie je naprosto zcestná myšlenka. Navíc se jednalo o kamufláž, kdy Laird provedl úplně jiný experiment, ve kterém šlo pouze o oční kontakt a navození zamilovanosti. Došel k závěru, že lidé, kteří se na sebe častěji upřeně dívají, uvedli v závěru výzkumu, že druhá osoba byla sympatická již od samotného začátku. Laird tento jev vysledoval u párů, které jsou v průměru šťastnější a dlouhodobější.
Teorie rovnosti ale vysvětluje důležitý aspekt vztahů, a to, že spokojené jsou rovnocenné vztahy. Nerovnocenné vztahy, kdy jeden z partnerů do vztahu dává více času a energie, než druhý a dostává méně odměn, časem přechází do stavu vzájemné neatraktivity a nedůvěry, která dle psycholožky Meredith Hansen patří k nejdůležitějšímu klíči dobrého vztahu. Často se uvádí jednoduchý poznatek, kdy narušením osobního prostoru přiložíme skleničku k druhé skleničce protějšku. Pokud po chvíli skleničku podvědomě odsune, nemá k vám takovou důvěru a můžete být rádi, že není tichá domácnost, i když v mnoha případech je to spíše vysvobození.

Na pět lichotek jedna pravda

Šťastný vztah poznáte podle toho, že partnerka se o líném protějšku zmíní, že má k věcem daleko, nebo je nemůže najít a partner poví o partnerce, která neumí vařit, že stejně chodí spíše do restaurací. John Gottman strávil více než třicet let zkoumáním klíčových faktorů, podle kterých se dalo usoudit, zdali se vztah rozpadne, nebo vydrží. Veliká část jeho práce sledovala rozdíly mezi pozitivními a negativními komentáři mezi partnery. Pro úspěšný vztah je důležité, aby množství pozitivních komentářů převážilo negativní leč někdy trefně vtipné poznámky, které přijdou vtipné většinou jen jednomu z páru, v poměru zhruba pět ku jedné. Podle sociální teorie výměny do vztahů vstupujeme pro svou vlastní potřebu, abychom něco získali, ale to rozhodně neplatí o negativních poznámkách. Ve výsledku to znamená, že po pěti pozitivních komentářích si můžete dovolit utrousit menší poznámku o váze, nebo nějaké indisponovanosti partnera, ačkoli protějšek by vám nejraději doporučil takhle konverzovat nejlépe se zavřenými ústy.
Gottman také přišel na to, že je důležité rovnoměrněji říkat pochvaly a povzbuzující slova, než jednou za čas. Došel k závěru, že v momentě, kdy někomu pochválíme kravatu, má druhý tendenci také nám něco pochválit, i když mnohdy je to otázkou dobré fantazie, protože marně shledává něco k pochvale. Avšak tento odměňovací systém není zcela jistý a někdy člověk marně čeká na nějakou přívětivou odpověď, proto je dobré používat lichotivá slova v delších větách. Naopak u sebemenší kritiky druhého většinou dojde k podobně nenávistné reakci. Takže z pochválené kravaty je rázem nevkusná kravata a ze šatů partnerky je najednou zprostředkovatel jejich větších rozměrů, na které muži rádi narážejí a ženy rozhodně neuklidní ani dovětek, že tlustší lidé jsou automaticky dle psychologických pozorování bráni za přívětivější a tolerantnější, než hubení.
Psychologové spojují narážky na druhé s emoční inteligencí, která je stejně důležitá, jako klasická inteligence pro srozumitelnost komunikace. Rozdílná emoční inteligence v mnoha případech vede u jednoho z partnerů k pocitu, že se jej snaží uchlácholit skrze naprosto šílený útok romantických a často již vlezlých zpráv, nebo naopak k pocitu samoty. Afiliace je základní lidská potřeba po kontaktu s druhými a navazování dlouhodobějších vztahů. V momentě, kdy převažuje jeden z výše zmíněných extrémů, nastává sociální izolace, kdy je člověk sice obklopen lidmi, ale postrádá nějaké vzrušení z této společnosti, což platí i pro vztahy.

Bez paměti idiotem

VztahRichard Slatcher a James Pennebaker z Texaské univerzity v Austinu z dřívějších studií věděli, že lidé, kteří prožili nějaké trauma a sepsali své vzpomínky a pocity z tohoto zážitku ve většině případů úspěšně předešli depresím. Výzkumníci spekulovali, zdali tohoto efektu se dá dosáhnout i u vztahů. Z více jak z osmdesáti nově utvořených dvojic nahodile jednoho z páru zařadili do druhé skupiny. Ti, Kteří byli v první skupině, měli tři dny po sobě zapisovat každý den dvacet minut své myšlenky a pocity, které se týkaly jejich aktuálního vztahu. Druhá skupina naproti tomu měla za úkol po stejnou dobu psát o tom, co se během dne stalo. Po třech měsících výzkumníci kontaktovali účastníky experimentu se slovy, zdali se jejich vztah nerozpadl. Celých 77% těch, co psali o svých pocitech ze vztahu, stále měli partnera, kdežto ve srovnání s 52% kteří zapisovali o všednosti jejich dnů, si můžou smutně postesknout. Experimentátoři zjistili ze zpráv, které si během tří měsíců posílali partneři mezi sebou, že mnohem více kladných slov bylo u jedinců, kteří psali o svém vztahu.
Z jiných výzkumů je zřejmé, že pro začátek vztahu je dobrý smysl pro humor, kreativita a inteligence, avšak pro dlouhodobé vztahy platí spíše to, aby jedinec nebyl přílišný informační exhibicionista a měla by být i veliká shoda zájmů partnerů, která se dokonce po letech projeví na obličejových rysech. Z více jak sto deseti fotek párů, které byly spolu déle, jak deset let vědci zjistili, že časem se oba partneři začali v jistých rysech velice podobat a také uvádějí, že když tomu tak není, není to rovnocenný vztah. K tomuto údajně dochází v momentě, kdy partneři získávají podobné návyky toho druhého a tráví s ním více času, což dle jiných studií zvyšuje možnost zachytit hormony protějšku, které zvyšují pocit zamilovanosti, aby nedošlo podle J. A. Leaho k pragma lásce, která staví na racionální volbě partnera z hlediska prospěchu. Pro šťastný vztah platí, že čím více jsme obklopeni věcmi, které nám připomínají protějšek, a pamatujeme si i sebemenší maličkosti které potěší, je tu veliká šance. A jaký je váš vztah?
Počet komentářů: 15