Psychologie optimismu

15. června 2014 v 19:00 | Daniel Hloušek |  Články

Psychologie optimismu


Optimista je člověk, který nevidí poloprázdnou sklenici, ale napůl plnou. Optimista je člověk, kterému může mnohokrát spadnout sklenice a jedinou reakcí bude, že teď sklenice není poloprázdná ani poloplná. Je to člověk, který si najde zalíbení i ve věcech, které nejsou ani trochu krásné. Žijí déle, častěji podléhají přirozenou smrtí, než na nemoc, jsou více imunní, dosahují lepšího sociálního postavení, atletických výkonů a v neposlední řadě sexu. S tím koresponduje i vyšší plat - ale to také záleží na druhu optimisty. Jaká je psychologie optimismu?

Poloplná nebo poloprázdná?


Německý filosof, teolog a matematik Gottfried Wilhelm von Leibniz tvrdil, že žijeme v tom nejlepším možném světě. Výchova se bezesporu velikou částí podílí na naší povaze, ale vědci zjistili, že v jistých směrech dokonce ovlivňuje tělo, jako takové. Psychologové totiž přišli na spojitost mezi kladnou větou a záporným sdělením. Klasickou ukázkou může být sdělení, ať si dítě obleče bundu a vezme šálu, jinak se nachladí. Dalším druhem jsou pak věty, které si dítě nešťastně interpretuje, a udělá pravý opak - neolizuj zábradlí, je venku zima, a mohlo by to být poslední věcí, kterou olízneš. Výsledky jsou jasné, pakliže se dítě nezmrzačí samo, v pozdějším věku negativismus způsobí mnohá onemocnění. Navíc je jazykově zakořeněný smysl, podle kterého se často řídíme. Vnitřně nás většinou trýzní představa, že na začátku byla sklenice plná a postupně ubývá, pokud to teda není nějaký odporný koktejl namíchaný na návštěvě. Tato analogie se dá použít i u peněženky, kde naopak jsme rádi, když si řekneme, že už je tam jistá částka, nebo že vůbec máme nějakou peněženku. Můžeme si ale říci, proč tam ta částka ještě není, to samé platí u sklenice, u které chceme, aby neubývalo. Záleží na počátečním stavu, ale tak jako tak je první varianta spíše výraznou charakteristikou pro optimisty.

Lingvisté z univerzity ve Vermontu získali 10222 nejpoužívanějších slov pomocí analýzy Twitteru, textů písniček, historických knih a deníku The New York Times. Dobrovolníci měli ohodnotit slova od jedné do deseti - čím vyšší, tím lepší. Bádání překvapivě potvrdilo, že se dorozumíváme velmi pozitivním jazykem, a to i v případě, že se snažíme sdělit velmi smutnou zprávu. Ostatně, optimisté vynikají v ironii a sarkasmu, nicméně nejsou tak impertinentní, jako pesimisté. Také byl ale zjištěn kulturní a sociální vliv. I když se to tak nezdá, optimismus přímo úměrně stoupá s civilizovaností, avšak podle jiné studie je optimismus ve větší míře v chudších zemích. Podle výzkumu amerického psychologa Roberta Plomina, je také zřejmý genetický vliv, a to z dvaceti pěti procent. Výzkumy na dvojčatech totiž prokázaly, že mají stejný genetický podklad pro optimismus a pesimismus.

Mozek se smyslem pro dramatičnost


Od roku 1983 vědci začali vnímat spojitosti mezi rakovinou prsu a lidskou psychikou. V populační studii, ve které bylo zahrnuto 622 žen do 45 let, byla zjištěna souvislost optimismu na zdraví. Z dotazníků bylo zřejmé, že optimistické ženy jsou zdravější, zatímco ženy, které v mládí prožily řadu těžkých situací a spíše upadají do pesimismu, onemocněly.

V souvislosti s evolucí se naskýtá Shakespearovská otázka, zda být či nebýt, protože optimismus pomáhal našim pravěkým předkům v uvědomění si důsledků jejich rozhodování, takže začali sofistikovaněji myslet, což vedlo k adaptaci na jejich okolí. Britští a němečtí psychologové během rozsáhlého průzkumu zjistili, že náš mozek se snaží cenzurovat špatné zprávy. Respondentům bylo předloženo 80 znepokojivých situací, které je mohou potkat, a to například smrt nebo onemocnění. Jejich úkolem bylo napsat, za jak pravděpodobné je považují. Poté bylo zúčastněným řečeno skutečná pravděpodobnost. Později se vědci zeptali stejných lidí a většina měla podobný odhad na pravděpodobnost, jako poprvé. Podobným výsledkům také došla Tali Sharot a její kolegové z New York University. Osmnáct dobrovolníků si mělo připomenout a posléze i představit budoucí zážitky. Vědci přišli na to, že se mozek výrazně aktivuje v rostrální přední cingulate, který může za rozhodování, empatii, sebeovládání a podmiňování, jak tomu bylo u Pavlova a jeho slinících psů. Dále se mozek výrazně aktivoval v pravé amygdale, která nám pomáhá si představit budoucí situaci pomocí zážitků a pocitů. Amygdala může pracovat s emočním centrem dokonce do takové míry, že dokáže bagatelizovat negativní emoce. Mozek se přirozeně snaží o veselejší scénáře, a většinou jen v případě lidí trpících depresemi, se šance na realistický pohled zvyšuje.

Výzkumníci Peterson a Vaidya zjistili, že optimismus v mnoha případech může vést k podceňování skutečného rizika, jenž vede ke špatnému rozhodnutí. Vědci také zjistili, že se optimismus nachází ve špatném kódování informací ve frontálním kortexu, a že se jedná o upravené a často chybějící vzpomínky, které se nahrazují hezčími částmi a považují to za neurologickou nemoc. Nemoc je prevencí proti nemoci, v poslední době vědci přicházejí na souvislost, že se jedná i o obranný mechanismus těla před chorobami.

Kdo se směje prázdné peněžence?


Nemusí jít nutně o člověka, jenž si za poslední peníze koupil láhev vodky. Optimismus přibývá s věkem, zejména v momentech, kdy prožíváme kladné zážitky. Nicméně ženy se smějí častěji nehledě na situaci, a to v průměru 62 krát denně. Muži přitom jenom osmkrát, a podle psychologů za to nemůže ženou dehydratovaná peněženka. Paradoxem u dvaceti procent lidí je, že se usmívají častěji v práci než doma. Průměrně dvacetkrát se usmějeme v pohodlí domova, zatímco výše zmíněných dvacet procent lidí se v práci usměje vícekrát, jak dvacetkrát.

Optimismus je zároveň do značné míry alespoň dočasně nakažlivý. I když při pohledu na prázdnou peněženku to jde velmi těžko. Z experimentu, ve kterém jedna skupina lidí měla v ústech propisku, jenž je nutila se usmívat, a druhá měla ústa prázdné, vyšlo najevo, že lidé s propiskou v puse byly šťastnější. Lidé ve Švédku dokonce měli problém se zamračit na někoho, kdo se usmíval. Výzkumná studie provedená v rámci kampaně Orbit Complete došla na to, že 69 procent žen bylo přitažlivějších, jestliže se usmívaly, než když měly make-up. Během úsměvu se okamžitě vyplavují endorfiny, i když se jedná o donucený úsměv, aby se neřeklo. Dokonce se rodíme se schopností se usmívat, což se začíná projevovat kolem čtvrtého až osmého týdne - lidé, kteří jsou od narození slepí, se také usmívají, i když úsměv nikdy neviděli. Přitom stačí jenom pět obličejových svalů. Ačkoli během úsměvu můžeme použít až 53 svalů, úsměv není pořád tak pro tělo náročný, jako jiný méně pozitivní výraz.

Optimisté mají jednodušší strategie pro řešení problémů a oproti pesimistům se nezaměřují na své pocity, nýbrž na samotný problém. Dokáží z tísnivé situace udělat přijatelnější kompromisy, a když už nic, tak se alespoň zasmějí. Motivací pro optimisty jsou jejich pozitivní představy, na rozdíl od pesimistů, pro které je stimulem jejich vlastní usuzování, co by se mohlo pokazit. Navíc jsou vytrvalejší. Za pomoci sto náhodně vybraných účastníků ve věku 18 až 30 let bylo zjištěno, že významně reagují na situace, které mají více ve svých rukou, a to například řízení automobilu nebo prevence rakoviny kůže. Pokud není člověk optimista, který si nechá vše líbit, má také o hodně vyšší šanci, že bude povýšen. Navíc z jedné studie vyšlo najevo, že optimismus zvyšuje romantičnost vztahů. Především díky komunikaci - optimisté lépe kooperativně zvládají řešit různé situace a zjistilo se, že takové vztahy i po dvou letech neztratily to počáteční kouzlo. Naopak spokojenost u takových vztahů výrazně roste.
 


Psychologie sexu

6. dubna 2014 v 19:00 | Daniel Hloušek |  Články

Psychologie sexu


Je zažitým mýtem, že muži myslí na sex každých sedm sekund. Podle rozsáhlých výzkumů je to osmnáctkrát denně, což je ročně kolem 6000 představ ročně, někde se musí vejít představa o jídle a spánku. Třetina dokonce přiznala, že je to první věcí, na kterou ráno po probuzení myslí. Ženy myslí častěji na módu, než muži na sex, a denně se oddají představám jen průměrně pětkrát, což je okolo dvou tisíc snových výletů ročně. Realitou pak je, že každou minutu na celém světě se odehraje 100 milionů pohlavních styků, z nichž se 350 tisíc párů nakazí pohlavní nemocí. Jaká je psychologie sexu?

Když hormonální přetlak vítězí


Podle průzkumů stačí čtyři minuty k tomu, abychom podvědomě věděli, zdali se s někým vyspíme. Od první schůzky k prvnímu polibku obvykle uplyne osm dní, a dvanáct dní k prvnímu sexu. Podle studie, jejíž výsledky byly zveřejněny v Royal Society Journal, potřebují ženy k vyvrcholení okolo dvanácti minut. Průměrnému muži stačí k ejakulaci pouhé dvě minuty. Nicméně, průměrná délka předehry je okolo osmnácti minut, a její délku ovlivňuje vzdělanost obou partnerů. Čím inteligentnější je partner, tím delší je předehra a větší snaha o delší výdrž. Tři z deseti mužů ale smutně povzdechne nad tím, že trpí předčasnou ejakulací, která je brána jako dysfunkce, kterou trpí okolo deseti procent mužů. U žen je předčasné vyvrcholení dokonce ve čtyřiceti procentech.

Z výzkumů katedry psychologie na kanadské University of New Brunswick vyšlo ale najevo, že většina žen si přeje (naneštěstí pro předčasně ejakulující muže) déletrvající sex, než doposud mají. Je to dáno evolucí, kdy muži mají geneticky podmíněnou snahu oplodnit co nejvíce žen, čímž v dávných dobách zvyšovali pravděpodobnost, že jeho nějaký potomek přežije, a bude šířit genetickou informaci dál. Z toho vyplývá rychle dosažitelný a krátký orgasmus, který trvá okolo šesti vteřin, a jehož výsledek je schopný se dostat z těla až čtyřiceti pěti kilometrovou rychlostí. Zatímco u žen je evolucí dána vybíravost. Nejkvalitnější genovou výbavu obvykle mají silní sliční muži, kteří mají dlouhou výdrž. Proto ženám trvá déle, než dosáhnou vyvrcholení - nemají důvod spěchat. To se také projevuje na orgasmu, který trvá okolo patnácti až dvaceti vteřin. Podle výzkumu ale ženy dokážou prožít krásných dvacet šest vteřin orgasmu, a u dvaceti procent dochází k ženské ejakulaci, která je chemickým obsahem velmi podobná mužskému spermatu, což si muži jistě rádi přečetli.

Dlouhá předehra je základem pro dobrý sex. Většina žen si ale stěžuje, že muž nevěnuje dostatečně dlouho pozornost celému tělu a velmi rychle sklouzne ke genitáliím. I když to nebude tím hlavním důvodem, proč 75 procent žen po sexu má výčitky a mnohé brečí. Na druhou stranu, během půlhodiny při sexu spálíme kolem 200 kalorií, což odpovídá třeba sedmnácti gumovým medvídkům. No dobře, je to vcelku smutné, obzvláště když sníte dva balíčky na posezení. Před pohlavní stykem se spodní část vagíny sama zúží a během sexu se z průměrných deseti centimetrů zvětší vagína až o 200 procent.

I s malým Kašpárkem…


Se dá zahrát veliké představení. Pro mnohé muže je to velmi stresující záležitostí, zejména když se zmíní jejich sexuální partnerka tónem, jako kdyby se jednalo o tragikomedii bez šťastného konce, na kterém by všichni ze soucitu zatleskali. Na druhou stranu psychologové zjistili, že mluvení o sobě samým je stejně uspokojivé, jako sex, ale to asi jenom v případě, když je o čem mluvit. Z většiny psychologických studií ale vyplývá, že ženám nejde ani tak o velikost penisu. Velikou roli totiž hrají další faktory, jako je péče o vzhled nebo charakter partnera. Osmdesát čtyři procent žen je s velikostí partnerova penisu spokojených, u čtrnácti procent žen není vzhled a charakter dostačující, a tak by chtěly, aby muž měl větší penis. Pouze dvě procenta žen by chtěla, aby muž měl menší penis. Za to jen padesát jedna procent mužů je spokojeno se svým penisem v klidovém stavu. V erigovaném stavu je spokojeno osmdesát tři procent mužů, z nichž si jen pět procent myslí, že mají nadprůměrně veliký penis. Šedesát devět procent mužů hodnotí úd jako průměrně veliký a zbylých dvacet procent jako podprůměrně veliký.

Preference větších penisů je spíše psychologickou záležitostí. Z fyziologického hlediska je především citlivá zevní část vagíny, kam bez problému pronikne i malý penis. Ostatně, vagína se dokáže víceméně přizpůsobit jakékoliv velikosti. Marie Bonapartová s princem Georgem, a ani s dalšími čtyřmi milenci, nemohla dosáhnout vyvrcholení. Později přišla na to, že pokud je klitoris vzdálen od poševního vchodu více jak jeden palec, což je dva a půl centimetru, nedochází k dráždění klitorisu. Bez dostatečné předehry žena nemá šanci ani dostatečně natolik zvlhnout, aby pro ní sex byl příjemný, natož aby dosáhla orgasmu. Tomu tak je u šedesáti devíti procent žen. Není třeba ale zoufat, u jednoho procenta žen je možné dosáhnout orgasmu pomocí stimulace bradavek. Nebo je? Taková Kim Ramseyová se svými sto orgasmy denně by mohla vyprávět.

Bolí mne hlava


Ale bolet by nemusela. Na začátku milování se vyplavuje endorfin, který často utlumuje bolest, vyvolává dobrou náladu (stejný efekt nastává i u pouhého styku spermatu a vaginy), a těsně před vyvrcholením zajišťuje, abychom necítili na několik vteřin své tělo. Pro sadomasochisty jistě působivá situace. Dále dopamin a hormon štěstí serotonin. Postupně se z nás stávají závislí lidé na těchto látkách a přinejmenším bychom evolučně měli vydržet do prvního dítěte, kdy se poté závislost pomalu snižuje.
Aktivují se bílkoviny, které jsou důležité pro tvorbu kostí a růst svalů. Nicméně to pánům, aby zvesela zamávali posilovnám, nestačí. Avšak ženy v této fázi napínají svaly, jako kdyby zvedaly trojnásobek své váhy. Zvyšuje se produkce adrenalinu a dochází k překrvení erotogenních zón. U žen i ke zvětšení prsou a ke zvýšené citlivosti bradavek. Během soulože poté dochází k vyplavování oxytocinu, který se vyplavuje třeba při kojení nebo při porodu, a má za následek ještě větší touhu po mazlení a dotyku. Nejvíce se vytváří kolem vyvrcholení, což se projevuje třiceti procentním nárůstem spotřeby kyslíku, zvýšeným tepem a vytvářením bílých krvinek, které posilují imunitu. Okolo deváté hodiny ráno je nejvhodnější dobou k milování, protože hladina testosteronu dosahuje svého vrcholu. Takže je lepší ranní sex, než nějaký šumivý vitamín. Navíc lidé, kteří si dennodenně užívají postelových hrátek, vypadají o deset let mladší než ti, kteří si užívají jenom dvakrát týdně. U mužů za to může testosteron, který má vliv na svaly a kosti. U žen je to estrogen, který se stará o pleť a lesklé vlasy. K tomu všemu se snižuje riziko infarktu, a jelikož tep není při sexu tak vysoký, jako během sportování, mohou i lidé trpící chorobami srdce si dopřávat sex. Mimo jiné, hladina testosteronu u goril určuje jejich dominanci. U člověka je to podobné, čím více testosteronu, tím vyšší postavení ve společnosti.

Během milování se v hypotalamu tvoří vasopresin. To je hormon, který podporuje párové chování a stejně, jako oxytocin prohlubuje partnerské pouto. Z psychologického hlediska to do jisté míry ovlivňuje vyvrcholení. Z průzkumů také vyšlo najevo, že oba partneři si více užívají v polohách, při kterých nelze vidět do tváře partnera. Tím nekontrolují výrazy druhého a více se soustředí na milování. Na druhou stranu, čím více je světla v místnosti, tím více se nám zdá partner vzrušenější, říká se tomu žárovkový efekt.
Avšak jenom šestnáct procent žen pokaždé dosáhne uspokojení, padesát pět procent žen zažívá orgasmus často, dvacet jedna procent jen zřídka, a zbytek nikdy. Smutným faktem je, že čím dál více neschopnost vyvrcholení vede k rozchodům a rozvodům. Pro třetinu manželství je sex povinnost a dřina. Možná v tom trošku budou mít prsty i ženy, které odepírají muži sex s požadavky, aby uklidil a všeobecně dělal vše, co chce ona. Stále připomínat muži, aby uklidil, je jako pořád střílet do mrtvoly.

Sedmdesát procent mužů uvedlo, že během prvního milování dosáhli vyvrcholení. Jenom čtyřicet dva procent žen uvedlo, že to šlo dobře. První sex je ale jednou z nejdůležitějších faktorů na budoucí vývoj pohlavního života. Dokonce tak veliký vliv, že většinou bývá partner jednou pro vždy tím výjimečným. Vztahy, které vydrží a partneři prožili své první milování, má o mnoho větší tendenci setrvat. Co vy a sex?
P.S. Podle výzkumů je sex o 400% lepší, jak masturbace. Není proto divu, že 5% je na sexu závislých. Ostatně, častá masturbace je podle vývojové psychologie spíše přítěží, protože oslabuje vývoj ostatních zájmů a kulturních orientací.