Psychologie sociálních sítí

7. září 2014 v 19:00 | Daniel Hloušek |  Články

Psychologie sociálních sítí


Dr. Curtis, profesor na University of Maryland zjistil, že pomocí sociálních sítí s námi příbuzní a blízcí přátelé jednají upřímněji, než během osobního kontaktu. Podle jiné studie ale spíše převažují negativa. Sledovaní lidé se rozdělili do dvou skupin - ti, co denně strávili na sociálních sítích v průměru okolo patnácti minut, a na ty, kteří byli online převážnou část dne. Většina účastníků z druhé skupiny vykazovala jednu nebo více psychických poruch. Vědci Laura E. Buffardi a W. Keith Campbell dodali, že větší sociální interakci a více času do sociálních sítí investují narcisté. Jaká je psychologie sociálních sítí?

Zlotřilý dopamin


Dopamin, který byl objeven v roce 1958 vědci Arvid Carlssonem a Nils-Ake Hillarpem, ovlivňuje člověka natolik, jak to netušili ani samotní objevitelé. Dopamin může za to, že z věcí cítíme radost a máme motivaci něco dělat. Problémem je, že po čase chceme stále více dopaminu - ve výsledku to znamená, že zatímco čekáme na odpověď, tak píšeme někomu dalšímu sms, zahlcujeme sociální sítě a poté projíždíme e-mail. Tohoto jevu využili autoři Twitteru. Z výzkumů vyšlo najevo, že krátké zprávy jsou pro dopamin nejideálnější, navíc nás 140 znaků nutí rozdělit myšlenky na více částí - čím více tweetů, tím více štěstí.

Vědci ale také přišli na to, že se po čase stává neustálá stimulace dopaminem vyčerpávající, zhoršuje soustředění a především v první řadě tito lidé nedosáhnou svých cílů tak rychle, anebo vůbec. Mozek velmi dobře reaguje na zvuky, proto s vypnutými zvuky se zvyšuje pravděpodobnost, že se budete věnovat i něčemu jinému, než nahrávání fotek jídel, psaní si a komentování kde čeho, jako kdyby to byl závod. Na druhou stranu, neurologové z Harvardu zjistili, že si mnozí nemohou pomoci a vyvolává to stejné reakce v mozku, jako jídlo nebo alkohol a někteří jsou dokonce ochotni i zaplatit, jen aby mohli napsat status a mít nějakou odezvu. Proto někteří nejdou na WC bez toho, aniž by o tom napsali.

Spisovatel, novinář, boží člověk…


Spíše než boží člověk, je to člověk s božským komplexem. V internetovém světě existuje vývoj jedince. Na začátku mapuje, poté vystupuje a upevňuje svou internetovou podobu. Mnozí propadnou představě své jedinečnosti. Přitom je to celkem zbytečné a málo ovlivnitelné. Podle studie publikované v Psychological Science, lidem stačí k vyvození závěru profilová fotka a čtyřicet milisekund. Profesor Keith Wilcox z Columbia University v New Yorku a profesor Andrew T. Stephen z University of Pittsburgh zjistili pomocí série pěti experimentů, že se většina lidí snaží o pozitivní obraz sebe samotného, a časem to požadují i po druhých. Jednotlivci v podstatě chtějí chránit svůj lepší pohled na svět, a proto napíší i to, na co by v realitě neměli odvahu. Najednou jsou z nich spisovatelé, ač napsali pět povídek na svůj blog, novináři, i když píší pro školní časopis a božím člověkem, leč o tom mnohdy pochybují i oni samotní. Sice to vede k nárůstu sebeúcty, ale také poklesu sebekontroly. Experimenty byly zaměřené na blízké a přátele.

Za to studie Utah Valley University se zaměřily na lidi, co se příliš nebo vůbec neznali. Vědci přišli na opačný efekt - čím více studenti trávili na sociálních sítích, tím hůře smýšleli nad vlastním životem, protože se srovnávali s ostatními. Většinou neznáme negativa u lidí, které příliš neznáme, proto se nám jeví, jako by žili dokonalejší život.

Má mě rád?


Je tu jeden výrazný jev, a tím je zrcadlení. V nedávné době Facebook odhalil svůj kontroverzní experiment, ve kterém ovlivňoval emoce bezmála 700 tisícům uživatelů za pomoci důmyslného výběru příspěvků na hlavní zdi. V případě, že na Facebooku převažoval pozitivní počet statusů, samotný uživatel s velikou pravděpodobností také sdílel něco pozitivního. V osobním kontaktu zrcadlení slouží ke zlepšování vztahů. Jedná se o jistou formu empatie, která ukazuje protějšku, že se cítíme podobně, čímž se zvyšuje důvěra. Pokud budeme s časovým odstupem napodobovat postoje toho druhého, do půl hodiny by se měl s velikou pravděpodobností rozpovídat. A to v našem světě sociálních sítí znamená, že naše internetové chování je ovlivněné aktuální náladou komunity, abychom mohli hlouběji proniknout. Výzkumníci z UCSD School of Medicine po dvouletém zkoumání příspěvků na Facebooku přišli na to, že v deštivých dnech jsou příspěvky emotivnější a častěji negativní. Mluví o tom také fakt, že 71 procent uživatelů alespoň jednou do měsíce něco napsalo a později opět smazalo.

Potřeba někam patřit je jeden z nejsilnějších podložených motivů lidské psychiky (Lavigne et al., 2011). Máme velmi silnou potřebu vytvářet a udržovat mezilidské vztahy, starat se o druhého, a odmítnutí vyvolává obdobné reakce, jako fyzická bolest. Tato teorie částečně vyplývá ze sčítání lidu v Kanadě. V roce 2006 devadesát procent lidí žilo nejméně ještě s dalším člověkem. Baumeister a Leary ve své práci popsali, že se jedná o evolučně získaný mechanismus, který nás řídí. Vyplývá to z Freudových teoriích, že sex je na prvním místě, a k reprodukci je potřeba sociální interakce. Tohoto chování si můžeme všimnout na nefunkčních párech, které drží pospolu už jenom kvůli pocitu, že někam patří a mají šanci se rozmnožit.

S tímto je spojené jedno z nejznámějších témat, a to ovlivňování partnerských a přátelských vztahů. Čím dál častěji se objevuje důvod k rozvodu, slovo Facebook. Dokonce může za každý třetí rozvod. Důvodů je hned několik - na internetovou komunikaci se stále více klade důraz a stále méně se připomíná, že nikdy nemůže nahradit plnohodnotnou konverzaci. V první řadě si většina stěžuje, že jejich partner píše málo, nebo je zanedbává krátkými odpověďmi. Ve skutečnosti mnoho lidí neumí dlouhodobě jednat, aniž by druhého neviděli. Ke komunikaci patří i neverbální znaky, a stejně jako u telefonování, tak i u psaní může nastat okamžik, kdy člověk stručně jedná. Mimo komunikaci se také jedná o upadající důvěru. Ženy tomuto častěji podléhají - sledují aktivitu protějšku, a nemusí se nutně jednat o partnera. Dělají to i nezadaní lidé, kteří mají o někoho zájem.

Nejčastějším rozchodům přes Facebook dochází v pondělí. Až 25 procent dotázaných uvedlo, že se dozvědělo o svém rozchodu na Facebooku změněným statusem a 21 procent uvedlo, že by jednali stejně. Devatenáct procent přehnaně kontrolovalo přes profil, co jejich protějšek dělá, 40 procent změnilo status jenom proto, aby se partner dověděl, že má své plány a 35 procent i zalže ve svých plánech. Co je nejproradnější, je algoritmus Facebooku, který častěji zobrazuje fotky bývalých partnerů s novými objevy - vedle toho ale také zobrazuje častěji fotky těch, u kterých je zaznamenána vaše vysoká aktivita, čímž se zvyšuje pravděpodobnost, že se o něco pokusíte. Často jsou to ale fotky, kde jsou jiní lidé a ne vy, proto okolo sedmi procent Američanů uvádí, že jsou v trvalé depresi kvůli Facebooku. Vědci ale také přišli na pozitivní výsledek - častější sdílení dyadických informací o partnerech zvyšuje jejich spokojenost. Výzkumníci se ale také shodli na tom, že pokud tomu je několikrát denně, jedná se spíše o hroutící se vztah, a sdílením chtějí ukázat, že tomu tak není. A jak jste na tom vy?
 


Psychologie optimismu

15. června 2014 v 19:00 | Daniel Hloušek |  Články

Psychologie optimismu


Optimista je člověk, který nevidí poloprázdnou sklenici, ale napůl plnou. Optimista je člověk, kterému může mnohokrát spadnout sklenice a jedinou reakcí bude, že teď sklenice není poloprázdná ani poloplná. Je to člověk, který si najde zalíbení i ve věcech, které nejsou ani trochu krásné. Žijí déle, častěji podléhají přirozenou smrtí, než na nemoc, jsou více imunní, dosahují lepšího sociálního postavení, atletických výkonů a v neposlední řadě sexu. S tím koresponduje i vyšší plat - ale to také záleží na druhu optimisty. Jaká je psychologie optimismu?

Poloplná nebo poloprázdná?


Německý filosof, teolog a matematik Gottfried Wilhelm von Leibniz tvrdil, že žijeme v tom nejlepším možném světě. Výchova se bezesporu velikou částí podílí na naší povaze, ale vědci zjistili, že v jistých směrech dokonce ovlivňuje tělo, jako takové. Psychologové totiž přišli na spojitost mezi kladnou větou a záporným sdělením. Klasickou ukázkou může být sdělení, ať si dítě obleče bundu a vezme šálu, jinak se nachladí. Dalším druhem jsou pak věty, které si dítě nešťastně interpretuje, a udělá pravý opak - neolizuj zábradlí, je venku zima, a mohlo by to být poslední věcí, kterou olízneš. Výsledky jsou jasné, pakliže se dítě nezmrzačí samo, v pozdějším věku negativismus způsobí mnohá onemocnění. Navíc je jazykově zakořeněný smysl, podle kterého se často řídíme. Vnitřně nás většinou trýzní představa, že na začátku byla sklenice plná a postupně ubývá, pokud to teda není nějaký odporný koktejl namíchaný na návštěvě. Tato analogie se dá použít i u peněženky, kde naopak jsme rádi, když si řekneme, že už je tam jistá částka, nebo že vůbec máme nějakou peněženku. Můžeme si ale říci, proč tam ta částka ještě není, to samé platí u sklenice, u které chceme, aby neubývalo. Záleží na počátečním stavu, ale tak jako tak je první varianta spíše výraznou charakteristikou pro optimisty.

Lingvisté z univerzity ve Vermontu získali 10222 nejpoužívanějších slov pomocí analýzy Twitteru, textů písniček, historických knih a deníku The New York Times. Dobrovolníci měli ohodnotit slova od jedné do deseti - čím vyšší, tím lepší. Bádání překvapivě potvrdilo, že se dorozumíváme velmi pozitivním jazykem, a to i v případě, že se snažíme sdělit velmi smutnou zprávu. Ostatně, optimisté vynikají v ironii a sarkasmu, nicméně nejsou tak impertinentní, jako pesimisté. Také byl ale zjištěn kulturní a sociální vliv. I když se to tak nezdá, optimismus přímo úměrně stoupá s civilizovaností, avšak podle jiné studie je optimismus ve větší míře v chudších zemích. Podle výzkumu amerického psychologa Roberta Plomina, je také zřejmý genetický vliv, a to z dvaceti pěti procent. Výzkumy na dvojčatech totiž prokázaly, že mají stejný genetický podklad pro optimismus a pesimismus.

Mozek se smyslem pro dramatičnost


Od roku 1983 vědci začali vnímat spojitosti mezi rakovinou prsu a lidskou psychikou. V populační studii, ve které bylo zahrnuto 622 žen do 45 let, byla zjištěna souvislost optimismu na zdraví. Z dotazníků bylo zřejmé, že optimistické ženy jsou zdravější, zatímco ženy, které v mládí prožily řadu těžkých situací a spíše upadají do pesimismu, onemocněly.

V souvislosti s evolucí se naskýtá Shakespearovská otázka, zda být či nebýt, protože optimismus pomáhal našim pravěkým předkům v uvědomění si důsledků jejich rozhodování, takže začali sofistikovaněji myslet, což vedlo k adaptaci na jejich okolí. Britští a němečtí psychologové během rozsáhlého průzkumu zjistili, že náš mozek se snaží cenzurovat špatné zprávy. Respondentům bylo předloženo 80 znepokojivých situací, které je mohou potkat, a to například smrt nebo onemocnění. Jejich úkolem bylo napsat, za jak pravděpodobné je považují. Poté bylo zúčastněným řečeno skutečná pravděpodobnost. Později se vědci zeptali stejných lidí a většina měla podobný odhad na pravděpodobnost, jako poprvé. Podobným výsledkům také došla Tali Sharot a její kolegové z New York University. Osmnáct dobrovolníků si mělo připomenout a posléze i představit budoucí zážitky. Vědci přišli na to, že se mozek výrazně aktivuje v rostrální přední cingulate, který může za rozhodování, empatii, sebeovládání a podmiňování, jak tomu bylo u Pavlova a jeho slinících psů. Dále se mozek výrazně aktivoval v pravé amygdale, která nám pomáhá si představit budoucí situaci pomocí zážitků a pocitů. Amygdala může pracovat s emočním centrem dokonce do takové míry, že dokáže bagatelizovat negativní emoce. Mozek se přirozeně snaží o veselejší scénáře, a většinou jen v případě lidí trpících depresemi, se šance na realistický pohled zvyšuje.

Výzkumníci Peterson a Vaidya zjistili, že optimismus v mnoha případech může vést k podceňování skutečného rizika, jenž vede ke špatnému rozhodnutí. Vědci také zjistili, že se optimismus nachází ve špatném kódování informací ve frontálním kortexu, a že se jedná o upravené a často chybějící vzpomínky, které se nahrazují hezčími částmi a považují to za neurologickou nemoc. Nemoc je prevencí proti nemoci, v poslední době vědci přicházejí na souvislost, že se jedná i o obranný mechanismus těla před chorobami.

Kdo se směje prázdné peněžence?


Nemusí jít nutně o člověka, jenž si za poslední peníze koupil láhev vodky. Optimismus přibývá s věkem, zejména v momentech, kdy prožíváme kladné zážitky. Nicméně ženy se smějí častěji nehledě na situaci, a to v průměru 62 krát denně. Muži přitom jenom osmkrát, a podle psychologů za to nemůže ženou dehydratovaná peněženka. Paradoxem u dvaceti procent lidí je, že se usmívají častěji v práci než doma. Průměrně dvacetkrát se usmějeme v pohodlí domova, zatímco výše zmíněných dvacet procent lidí se v práci usměje vícekrát, jak dvacetkrát.

Optimismus je zároveň do značné míry alespoň dočasně nakažlivý. I když při pohledu na prázdnou peněženku to jde velmi těžko. Z experimentu, ve kterém jedna skupina lidí měla v ústech propisku, jenž je nutila se usmívat, a druhá měla ústa prázdné, vyšlo najevo, že lidé s propiskou v puse byly šťastnější. Lidé ve Švédku dokonce měli problém se zamračit na někoho, kdo se usmíval. Výzkumná studie provedená v rámci kampaně Orbit Complete došla na to, že 69 procent žen bylo přitažlivějších, jestliže se usmívaly, než když měly make-up. Během úsměvu se okamžitě vyplavují endorfiny, i když se jedná o donucený úsměv, aby se neřeklo. Dokonce se rodíme se schopností se usmívat, což se začíná projevovat kolem čtvrtého až osmého týdne - lidé, kteří jsou od narození slepí, se také usmívají, i když úsměv nikdy neviděli. Přitom stačí jenom pět obličejových svalů. Ačkoli během úsměvu můžeme použít až 53 svalů, úsměv není pořád tak pro tělo náročný, jako jiný méně pozitivní výraz.

Optimisté mají jednodušší strategie pro řešení problémů a oproti pesimistům se nezaměřují na své pocity, nýbrž na samotný problém. Dokáží z tísnivé situace udělat přijatelnější kompromisy, a když už nic, tak se alespoň zasmějí. Motivací pro optimisty jsou jejich pozitivní představy, na rozdíl od pesimistů, pro které je stimulem jejich vlastní usuzování, co by se mohlo pokazit. Navíc jsou vytrvalejší. Za pomoci sto náhodně vybraných účastníků ve věku 18 až 30 let bylo zjištěno, že významně reagují na situace, které mají více ve svých rukou, a to například řízení automobilu nebo prevence rakoviny kůže. Pokud není člověk optimista, který si nechá vše líbit, má také o hodně vyšší šanci, že bude povýšen. Navíc z jedné studie vyšlo najevo, že optimismus zvyšuje romantičnost vztahů. Především díky komunikaci - optimisté lépe kooperativně zvládají řešit různé situace a zjistilo se, že takové vztahy i po dvou letech neztratily to počáteční kouzlo. Naopak spokojenost u takových vztahů výrazně roste.