Červen 2010

Hračka: Živá i neživá!

28. června 2010 v 17:00 | Daniel Hloušek |  Články

Hračka: Živá i neživá!

,,Kdo si hraje, nezlobí.,, Pravdivý citát. Hračky nás provází již tisíce let. Od skořápek ořechů, přes obarvené kameny až po inteligentního robota. Jistě, jako dítě měl skoro každý nějakou hračku. Nemusel o tom ani vědět. Hračka by měla zabavit, a příkladem toho je třeba zvíře, které nepovažujeme za hračku, ale slouží nám podobně ve smyslu, že nás zabaví. Hračky jsou určeny jak pro děti, tak i pro dospělé. V rámci možností dítě dá přednost panence a autíčku, za to dospělý spíše auto a nějaké elektronice. U dospělých není ani velkým problémem jak se k hračce a k věci všeobecně chovají, ale u dětí to bývá někdy dost veliký problém a úlevou rodičů je, že většina týraných hraček nemůže mluvit. To jsou všechny materiální dárky, hračky atd. Dále tu máme hračky ve smyslu citové (přítelkyně, manželka, cit ke zvířeti…). Tyto hračky v uvozovkách, jsou dlouhodoběji účinné. Člověk je nezahodí a neodloží jako třeba foťák. Jedinec k tomu má hlubší vztah.
Může být i citová a materiální zaráz, tím nemyslím živou věc! Například, je nějaký sběratel mincí (numismatik), a čeká na nějakou minci či bankovku do sbírky již dost dlouho. Čte o ní a přitom k ní už cítí nějakou citovou potřebu. Jak minci či bankovku dostane, tak si s ní nehraje, jak se to z materiální hračkou dělá, ale dá si jí do sbírky a někdy s chutí sleduje třeba stáří platidla a další faktory, kvůli kterým si jí koupil. Takže s hračkou si člověk nemusí jen hrát, ale může to být jako ozdoba, okrasný prvek, chybějící článek do sbírky, nebo také nějaká artefakt rodiny. Právě u té rodiny je to myšleno tak, že po prababičce, nebo po někom jiném s rodiny se dochová třeba porcelánová panenka. Pro někoho je to dobrým dárkem, ale ke hraní to již není, je to spíše k uctění předka. Většinou pocit hraní, prožívají děti. Ale i dospělý občas je unášen dospěláckou hračkou, mnohdy i tou dětskou a má někdy z toho větší radost než dítě. U dospělých také radost s hračky přetrvává déle, jelikož má z toho nějaký rozum a ta touha po tom byla jiná než u dítěte. Dítě chce to, co vidí a stává se dost často, jen kvůli tomu, aby mohl se předvádět před ostatními dětmi. Stává se, že někdy s předvádění před ostatními dětmi to skončí tak, že dítě použije hračku spíše k účelu útoku a k obraně. Mnohdy to končí tak, že dítě má rozbitou hračku a je ještě odsuzováno k nějakému nepřiměřenému trestu. Manželky, přítelkyně, zase mají hodnotu citovou. Nejsou považovány jako hračka, ale potěší nás stejně i více než hračka. Takže člověk nemá potřebu jen si hrát s něčím, ale má potřebu také mít uznání, lásku atd. co patří k pravému vztahu.
Hračka v nás pěstuje cit, kreativitu a také třeba vynalézavost. Usměrňuje nás, nebo také zase pobízí k neřesti. Malý kluk si hraje s autíčkem a v dospělosti si koupí pořádný auto a bude mít vkus na auta. Malá holčička si bude hrát s panenkou a v dospělosti si pořídí dítě a bude mít větší zkušenosti okolo života. Samozřejmě si holka může hrát s autíčky a naopak kluk, který ovšem v dospělosti zcela jistě neotěhotní. Pro každého je hodnota hračky jiná. Někdo u jedné vydrží i třeba půl života a druhý jen chvilku. Také každého neláká to stejné. Pohled na hračky se mění s vývojem člověka. V útlém dětství hračku považujete něco co dělá zvuky, pohybuje se to, nebo také klasické panenky a autíčka. Jak jedinec dospívá, mění se mu touha spíše k elektronice, hudbě, nebo také k nějakému zážitku a ty své staré hračky dozajista už odkládá. Na místě je pak, oblečení, touha po lásce, touha dosáhnout toho co chceme. Je to prostě cesta k naší hračce. V dospělosti pak střídám hlavně zájem o zážitek, který jsme nikdy neprožily a mnozí ani nechtějí mít už hračku. Ale svým způsobem má každý hračku. Hračka není jen to, s čím si hrajeme, ale jak jsem psal výše, musí nás bavit, přinášet nějaký pocit a musíme se na ní těšit. Takže nemyslím, jen něco materiálního. Každý jistě zažil, když ho rodič káral za to, že se to válí všude ty hračky, nebo se vám nechtělo ani odejít od hračky. A jaká je vaše nejoblíbenější hračka? Hudba, přítel/kyně, nebo něco jiného? Napište a podělte se s námi. Článek se mi psal špatně, neměl jsem klid a je to téma mimo mě. Nechytlo mě toto téma týdne.

Strach: Lže nám, nebo je to skutečnost?

27. června 2010 v 12:47 | Daniel Hloušek |  Články

Strach: Lže nám, nebo je to skutečnost?

Žena uslyší hluk, který rachotí nahoře v podkroví. Vezme si halogenovou svítilnu a jde pomalu po schodech nahoru. Nepochopitelně jde po tmě, i když má možnost zapnout si osvětlení i na vrchu. Nebojácně je již v podkroví a hluk se stále zvyšuje. Jde tmavou chodbou, která je trochu osvětlena, na konci je pokoj ze kterého ten hluk vychází. Dveře již jsou pootevřené a je tam větší tma. Žena tam vstupuje a náhle... No dále již víte, je to klasika amerických lekaček v hororech. Ale jak člověk by reagoval ve skutečnosti? Je tu několik možností, třeba by žena zavřela všechny dveře do pokoje kde právě je, a až do rána by nevylezla. Nebo by opravdu šla se podívat co se to děje. Strach je přímo závislý na pověrách a povídkách, neboli na víře toho co jsme slyšeli. Lehko jde, člověk ošálit tím, že uslyší jednu hororovou povídku a již má nějaké předsudky vůči tmě a samotě. Skeptický člověk se toho nebojí, nevěří tomu, ale proč někdy i skeptik se bojí jít do tmy? Vycítí snad něco co tam nemá být a po právu se bojí? Je tu možnost, že daná osoba trpí fóbií(úzkostí) ze tmy. Také osoba může být zrovna podrážděna či přecitlivěná. Ale co když, nemá ani jednu možnost? Každý v sobě nese pud sebezáchovy a jedinec tím chce jen ochránit svůj život před potencionálním útočníkem. Dalo by se říci, že strach nám lže, ale přitom je to skutečný fakt. Strach je i prospěšná věc. Někdy nám zakazuje, něco zkusit u čeho by jsme se mohly zranit či navyknout na to(drogy, alkohol). Strach může být nejenom z tmy, například strach z události, ze smrti atd. Strach ze smrti, je přirozeným strachem. Člověk neví, kdy zemře, jak zemře a ani co bude po smrti. V mládí strach ze smrti je menší ba skoro žádný, než když je člověk nemocný, nebo již je ve vysokém věku. Některé kultury berou smrt, jako přirozený jev, který se stále opakuje. Dále je tu strach, který většinou opadne, nebo se zmírní. Například je to tak u elektroniky, obuvi atd. Když si koupíte noví foťák atd. přistupujete k tomu opatrně a někdy ani radši nefotíte, po nějaké době již vám to nedělá žádné problémy. To stejné u obuvi, ze začátku, když spěcháte, tak se vyhýbáte kalužím i za cenu, že nestihnete přijít v čas. Po delší době, již většina lidí běží s domněním, že si to pak vyčistí a nic se nestane. Při strachu je jedinec nachystaný k útoku, buší mu srdce a je pořád ve střehu. Často nás strach paralyzuje, znemožňuje nám práci, či komunikaci. Bojíme se neznámého, nebo něčeho co je nám odporné. Chtěli bychom od toho utéci, ale často nám v tom brání nějaké společenské normy
předurčené chování. Je lepší, někdy utéci ze společnosti, kde právě prožíváme strach, nebo to máme dát stranou a dělat, že nás nic netrápí? Když zůstaneme, můžeme si ten strach zmírnit, nebo se naučit ten určitý strach zvládat a když odejdeme od jádra strachu, tak nás společnost může omluvit, ale strach v nás bude pořád, za to společnost neuvidí co se s vámi děje. Bojíme se o protikladů, s nových věcí, či situace. Nikdy se strachu plně nevyhneme, jenom strachem dokážeme se naučit, nebo poznat něco nového a tím se toho můžeme i zbavit. Je logické, že když jsme nejmenší, bojíme se nejvíce, postupem času, se v nás strach zmírňuje a mnoho toho vymizí. Malé děti se nejčastěji bojí, tmy. V dospělosti, to vymizí a když přetrvá, tak už jen kvůli naší fantazii. Tmu máme již v dospělosti prozkoumanou. Strach se rovná úrovni vývoje a poznání. Proč, ale někdy máme strach a nevím z čeho? Je to snad impulz k reálnému podmětu? Máme se opravu bát? A co vy? Bojíte se něčeho?

Ploužáky a smutné písně:

26. června 2010 v 10:59 | Daniel Hloušek |  Hudba
Po týdnu je tu další díl. Smutné písně v nás vyvolávají pocity smutku, vzpomínky, nebo třeba také depresi. Každý má svojí smutnou píseň a styl smutných skladeb. Pro někoho může být smutná i nějaká veselá nebo rychlá písnička, protože zrovna hrála při smutné situaci(rozchod, smrt, atd.). Seznam písní je náhodně složen, takže tady neplatí, že první je ta nejsmutnější. Také tu budou často neznámé songy nebo méně známé. Ale nebudou chybět ty známé také.
1. Rufus Wainwright - Hallelujah - http://www.youtube.com/watch?v=kB67HO8tkQs
2. Civil Twilight - Human - http://www.youtube.com/watch?v=-O5kflDCWN4
3. Jets Overhead - Where did you go - http://www.youtube.com/watch?v=4fbwmgCHDe0
4. Joseph Arthur - In the sun - http://www.youtube.com/watch?v=uNF2cbW37mo
5. Coldplay - Green Eyes - http://www.youtube.com/watch?v=QbAZiVRG6h0
6. Radiohead - Karma Police - http://www.youtube.com/watch?v=rSKmYC0mHXI
7. Damien Rice - 9 Crimes - http://www.youtube.com/watch?v=cgqOSCgc8xc
8. Bird York - In the Deep - http://www.youtube.com/watch?v=by0xnJStass
9. Led Zeppelin - Stairway to Heaven - http://www.youtube.com/watch?v=w9TGj2jrJk8
Tak z dnešního výběru je to vše.
                                                                                        Jaká písnička s výběru je nejlepší?

Úspěch, aneb je to droga?

23. června 2010 v 16:20 | Daniel Hloušek |  Články

Úspěch, aneb je to droga!

Úspěch může znamenat výhru ve hře která potřebuje nějakou aktivitu, s někým se spřátelit, nebo rozveselit kamaráda. Úspěch je nepřímí, nebo cíleně dosažený. Cesta k úspěchu by nás měl bavit, měli bychom tomu rozumět a neztrácet hlavu při nezdaru. Je otázkou co považujeme za úspěch? Jaká je definice? Úspěch je i maličkost, jak materiální tak i prožitá. Úspěch je cit, který v nás probouzí pocit vítězství dosaženého cíle. Ten kdo ten pocit necítí, tak neví nebo nechtěl dosáhnout úspěchu. Můžeme považovat za úspěch to, že nás někdo pozdravil, aniž by někdy před tím nás zdravil. Čím větší cíl si člověk dá, tím má pak větší radost a pocit s dosažení, ale po neúspěchu naopak mu to může snížit i sebevědomí! Každý prožil nějaký úspěch, nemusí ani o tom vědět. Třeba jako plavání, jízda na kole atd. To není samozřejmost se to naučit, ale jedinec si přeje, aby to uměl a když toho dosáhne, mnohdy si jenom řekne, že konečně umí to co ostatní, ale neuvědomí si toho, že je to vlastně úspěch. Někdy jedinec dosáhne polo úspěchu, neboli, že to nezvládne úplně, ale přesto něco dokázal a má za sebou. Tito jedinci zrovna si, ale myslí, že zklamaly a neuspěly, proto se falešně obviňují z neúspěchu. Sláva a úspěch mají k sobě blízko. Mají spojitosti z obou stran. Úspěšná sláva a sláva úspěchu. Mnohdy se stává, že jedinec či skupina která je na vrcholu slávy pomocí úspěchu, trpí dojmem, že on tam neměl být, či zase naopak je více než by měl sebevědomí až arogantní a namyšlený, proto v namyšlenosti dochází zase pád nějakým neúspěchem. Úspěch je velmi všeobecný pojem pod kterým si můžeme představit, slávu, peníze, kariéru, děti, rodinu, životní cíl, nebo třeba zážitek. Jedinec může vidět svůj počin za úspěch a druhý zase za normální věc, nebo za něco směšného. To je důkazem, že slovo úspěch je pro každého něco jiného a vždy by to mělo být v rámci možnosti jedince. Například, atlet a člověk který běžel po okruhu naposled ve škole. Pro atleta může být úspěch to, že okruh doběhl rychleji, než čekal a pro člověka který dlouho neběžel(max na autobus) je úspěchem to, že se vůbec odvážil a přijal možnost, že poběží na okruhu. A tady může nastat problém mezi jedinci. Třeba atlet nepochopí, proč běží tak pomalu a ten běžec zase nechápe proč atlet nosí takovou soupravu a běží pořád dokola. Je otázkou, jestli to není někdy na škodu. Také je otázkou, kdy máme poznat úspěch? Většinou dle toho, že z toho máme vědomě radost, uspokojí nás to a potěší nějakou naší touhu a také nás někdo může pochválit či ponížit. To je známka úspěchu. Úspěšného člověka se snaží někteří lidé zesměšnit, ztrapnit, smést jejich úspěch atd. Jde většinou o lidi, kteří jejich úspěchy moc neuspokojili a nebo úspěch je u nich cizí slovo. Na druhou stranu pokárání, výsměch atd. nás nutí někdy se zapřemýšlet nad věcí a může nás napadnout ještě něco lepšího a pro úspěch stvořený. Jsou lidé, kteří lpí a nebo rovnou vyhledávají každou chvíli pro dosažení cíle anebo úspěchu. Když to někdy nedokážou, pak kopou kolem sebe a mnohdy se stávají z nich lidské trosky které chtějí úspěch kterého se nemůžou nabažit. Úspěch prožíváme každý den. Jak pravil Henry Ford: ,, Není hanbou čestný neúspěch, ale strach z neúspěchu,,. Citát dokazuje, že lidé mnohdy ztrácí velikou šanci na úspěch jen kvůli tomu, že se bojí neúspěchu. Sláva je bohužel někdy odpudivá a dá se říci, že úspěch kvůli kterému máme slávu, nás podrazil a je to spíše neúspěch. ,,Stane-li se člověk slavným, potkává pozoruhodně mnoho spolužáků,,. Sláva někdy lidi zaslepuje. O úspěchu to platí také. Proto by měly být úspěchy malé, ale pořád a velké, ale poskromnu. Tak se člověk vyhne vysokému pádu, který ho může zničit.
A jaký vy jste prožily svůj největší úspěch? Klidně sem dejte odkaz na Váš blog, kde máte napsané o svém úspěchu. Budu se těšit!
                                                                Hezký den!

Jakou máte povahu?

22. června 2010 v 22:59 | Daniel Hloušek |  Články


Jakou máte povahu?
Tento článek je o povahových typech a jejich plus a mínus. Máme čtyři povahové typy. A to jsou: Melancholik, flegmatik, cholerik, sangvinik. Každý typ ještě rozšiřuje základní směr a to je pesimismus a optimismus. Dále rozdělujeme na silnou část, průměrnou nebo slabou. Někdy se stává a bohužel tomu jedinci to nepomáhá, že se zkříží dva neslučitelné typy. Někdo je sangvinik a přitom silný pesimista či je melancholik a je optimista. Pak jsou to takové slabé formy všeho. Tak můžeme do toho! Berte to s rezervou.

Melancholik:

Melancholik má největší předpoklady ke genialitě. Již od útlého dětství se může jevit jako více vyvinutý jedinec v logice a vědění. Melancholici jsou více citliví a berou vše s větší váhou. Stává se dosti často, že vše rozmýšlí do detailu a to i těsně před tou situací nebo během situace. Dává si dlouhodobé cíle. Má rád hádanky a nemusí zase tolik soutěže a soupeření. Pomáhá často rád druhým, nebo má tu potřebu to tak dělat i když se mu zrovna nechce. Má vkus na oblečení a poohlíží a vyslyší názory druhých. Melancholik je samotář, nemá rád, když je kolem něj rušno a lidé mu narušují jeho řád. Má rád hádanky, řešení složitějších problémů či vybírání věcí a lidí ke spřátelení. Tyto lidé bývají často smutní, vážní leč se ani nezasmějí vašemu vtipu. Jeho názory podvědomě často vnucuje a umí člověka lépe zpracovat. Bohužel vám nemusí říci vše, trpí nedůvěrou, strach s pomlouvání, nebo si je nejistý jestli to co řekne je pro vás důležitou informací. Deprese je tady normální pojem. Malé sebevědomí a hluboké deprese vedou, že tento typ má na svědomí asi nejvíce sebevražd s čisté povahy. Možná je to jeho citlivostí. Přemýšlí o věcech dlouho a někdy se tím zabývá až moc dlouho. Rád hledá jiné východiska tak aby byl výsledek co nejlepší. Jsou uzavření a náladový. Nejsou vůdčí typy.

Flegmatik:

Je to typ člověka který jede dle svého řádu. Je mu jedno co říkají druzí, pořád jede dle svého.
Na druhé straně umí naslouchat a dokáže udělat dojem. Tato povaha asi nejvíce odolává proti stresu, problémům a třeba také proti práci kterou nechce vykonávat. Má již předem jasno co by se asi mělo dít a jeho plány nikdy nejsou vysoké. Má ale vysoké sebevědomí a dokáže být klidný i v nejtěžších situacích. Lidé si ho často pletou s necitou. Neumí či neví jak projevit své city což někdy brání ve vztahu. Stejně jako melancholik nesnáší situaci kde má říci ne či něco vybrat a nést zodpovědnost. Není moc tvořivý a vyhýbá, nebo odkládá práci. Má plýtké myšlenky, často je mění. Flegmatikům utíká život před očima a oni to ani neocení. Je spolehliví a s jeho klidnou hlavou může být učitelem. Je vůdčí typ.

Sangvinik:

Je to nejveselejší povaha. Povětšinou jsou to optimisti(víc příští článek). Neřeší problémy dlouhodobě, chtějí se prostě bavit. Jsou společenští a sálá z nich jen samé pozitivum. Špatně jsou na tom ze strany naslouchání a pak utajení problému cizího člověka. Neumí se ani vcítit do lidí, proto někdy nechápe ostatní lidi. Jsou často nespolehlivý a spíše si o pomoc zažádejte jinde. Toto je typ přítele na pobavení ne na řešení problémů. Umí do práce začlenit svou energii a nové praktiky. Mají rádi, když je kolem nich je rušno a jsou středem obdivu.

Cholerik:

Řeší rychle problémy a rychle se rozhoduje. Vyhledává soutěže a boj. Je o sobě silně přesvědčen a má své cíle pevně stanovené. Umí být vstřícný, někdy ale zase i neovladatelný a impulsivní. Je ihned rozčílený, nebo naopak klidný. Brání lidi a když se umí ovládat, tak je pak skvělým vůdcem a pořadatelem. U těchto lidí nikdy nevíte co se může stát. Nemá rád lidi, kteří neví co chtějí a myslí si, že jsou výš než on. Rád stojí v čele a nepovoluje z tempa. Má přirozený respekt. Také mění své postoje! Je mu jedno co si o něm lidi myslí, ale řeší to, když to povídají nahlas. Když s ním člověk umí zacházet, je to fajn člověk.
To byl základ vlastností. Teď si udělejte test ať víte na čem jste. Já už to vím od malička i teď jsem to dostal potvrzené, jsem silný melancholik a k tomu pesimista. A co jste vy?

Deprese! Léčit či neléčit?

20. června 2010 v 22:52 | Daniel Hloušek |  Články

Deprese
Deprese stěžuje život mnoho lidem, bez ohledu věku, kontu v bance, nebo postavení ve společnosti. Deprese má několik původců. Rozlišujeme jí také na několik typů a forem. Nemoc vyznačuje několik hlavních příznaků, jako je snížená chuť k jídlu, smutek, pláč, snížené sebevědomí a další. V některých případech je člověk úzkostlivý. Při depresi lidé přemýšlí často nad svými chybami, problémy a to co kdy udělaly a zveličují je jako za obrovskou chybu a jejich selhání. Někdy to přeroste až k sebevražedným myšlenkám, které trápí asi 70% lidí v depresi. K sebevraždě také napomáhá fakt, že lidé kolem dotyčného odsunou, nebo mu mají za zlé, že se změnil. Poté může ještě přijít další příznak nemoci, zpomalené myšlení, řeči i výkonnosti. Bohužel nemoc s sebou přináší i to, že jedinec nemá ani potěšení z věcí se kterých dříve měl a neuspokojí ho. Člověk poté hledá co by ho bavilo, zlepšilo náladu a jak by vyplnil ten čas, ve kterým ten volný čas využije deprese a pomalu ho ničí. Později, člověk nemá ani náladu něco hledat. Deprese by se měla léčit, bez ohledu na původ nemoci. Pro neléčení mluví fakt, že se zabije 15% lidí s depresí, což je poměrně dost, jen kvůli takové nemoci. K sebevraždě jedince může dojít s více příčin! Můžou za to třeba halucinace, dluhy neboli všeobecně těžko řešitelné problémy, nebo také z přesvědčení, že je něco na druhém konci a smrt není konec. Jestli je sebevražda hrdinství a úleva, nebo jen pouhý zbabělí čin? Tak na to si musíte odpovědět sami! Trpící může i ubližovat svému okolí, i když by to nikdy neudělal. O sebevražedných myšlenkách by měl postižený touto nemocí s někým mluvit, jelikož se může pak úplně sám do sebe uzavřít. Častým problémem je to, že okolí nereaguje nebo podceňuje tyto myšlenky co ten člověk říká. Léčba může trvat i roky, někteří to proto již před léčbou vzdají i s důvodů jako jsou: nemají žádný cíl již neměly před nemocí, žádná podpora od přátel či rodiny, dluhy které nikdy nemůže zaplatit atd. Člověk trpící depresí může vypadat jako lenoch, nebo nevychovaný člověk. Nevydrží někdy sedět na místě, nedokáže poslouchat něco delšího, nebo náhlá změna nálady či potřeby. Další příznak, který je od okolí bráno jako něco co nemá s nemocí nic společného a jsou proto za to kritizováni. Je to nemoc moderní společnosti a antidepresiva už nejsou společností opovrhovány, jako prášky bláznů. Má cenu žít, nebo zemřít? Z jakého hlediska nabírá otázka směr ano? Pište, zajímá mě Váš názor. Děkuji.
Teď je tu malý test: napište jak jste dopadli
Jinak já trpím již v mladistvém věku(16) depresemi. Nevím jestli zveřejňovat tuto zprávu a jestli spíše neotravuji, ale tak aspoň víte, že v tom nejste sami. Dle testů trpím nadprůměrně silnými depresemi což mě někdy udivuje, že ještě žiju. Mám pevný základ kolem sebe, ale jestli nemoc neukočíruji, tak někdo ze základu může odejít a brzo se to může vše rozpadnout. Testy výše mě to také jen potvrzují.
Jinak článek není nějaký vědecký, nechtěl jsem se tu zabývat čísly a ani jak to přesně jaká forma probíhá či jaké jsou přesně typy depresí. Na to koukněte někde na wikipedii, myslím, že by to bylo zbytečné to se vypisovat, nemyslíte?
Jinak se tu mějte pěkně, a pište!

Ploužáky a smutné písně:

19. června 2010 v 16:34 | Daniel Hloušek |  Hudba

Smutné písně

Smutné písně v nás vyvolávají pocity smutku, vzpomínky, nebo třeba také depresi. Každý má svojí smutnou píseň a styl smutných skladeb. Pro někoho může být smutná i nějaká veselá nebo rychlá písnička, protože zrovna hrála při smutné situaci(rozchod, smrt, atd.). V tomto pravidelném týdenním seriálu budu dávat zhruba 10 písniček, smutných, depresivních či ploužáků a romantických písní. Seznam písní je náhodně složen, takže tady neplatí, že první je ta nejsmutnější. Také tu budou často neznámé songy nebo méně známé. Ale nebudou chybět ty známé také.
1. Jason Mraz - I'm Yours - http://www.youtube.com/watch?v=EkHTsc9PU2A
6. Brian McFadden - Demons - http://www.youtube.com/watch?v=foBfidrV0Ns
7. The Bangles - Eternal Flame - http://www.youtube.com/watch?v=qpnaLJ-jn1k
8. The Cinematic Orchestra - To Build a Home - http://www.youtube.com/watch?v=QB0ordd2nOI
9. Perishers - Trouble Sleeping - http://www.youtube.com/watch?v=p8OgWPcNA6o
10. Mazzy Star - Fade Into You - http://www.youtube.com/watch?v=fF0lRYhhiwI
Tak jaká je nejlepší?

Máte se o koho opřít?

19. června 2010 v 0:18 | Daniel Hloušek |  Články

Máte se o koho opřít?



Mnoho lidí žije samotářským způsobem, další zase bujarým a nekontrolují ani na čem vlastně jsou ve vztazích s ostatními lidmi. Část společnosti si neuvědomuje podstatnou myšlenku a ta myšlenka je pravé přátelství, které je často zaměňováno za aktuální blahobytný pocit s přítomnosti jiné osoby, kterou pak ihned považujeme za někoho, komu by jsme mohli vše říci, podrží nás v horších situací či pomůže nám s rozhodováním nad složitější věcí. V době rozsáhlé globalizace v podobě Facebooku, již zapomenutého libimseti či lide.cz se pravý přítel poznává těžko. Na internetu má člověk většinou druhou tvář a neomezenost, které v nás někdy budí pocit sebejistoty, že tomu druhému můžeme věřit. Na internetu nemůžete soudit, jak se ta osoba chová k druhým, což v normálním životě můžeme vidět a také to pak ohodnotíme a dáváme si pozor. To, že dotyčného nevidíme je velké mínus, je pak nepředvídatelné co se může stát z jeho strany. Naopak veliký plus pro začátek je psaní, ve kterém se člověk jen tak hned nemusí odradit jako v běžném životě. Normálně, když se lidé baví, tak může dojít na chvíli téma, ovšem pak jsou všechny strany nervózní z toho ticha a dokáže to člověka odradit na tolik, že již nebude chtít vyhledat vaší společnost. Násilně to nemá cenu! U psaní přes internet se to stává někdy i běžně, ale tam to není žádná tragédie a lidé pak mají o to více myšlenek co říci. Síla psaní je, že nás neovlivňuje ten druhý tím, že nám neskáče do řeči, nedělá pazvuky a další nepříjemné zvuky a Vás také napadá spousta věcí ke psaní. U psaní Vás může rušit spousta dalších lidí, které Vás někdy naladí tak, že se budete chovat dosti přirozeně, tím na druhé straně pisatel zjistí, co může být zač, nebo co je zač. Správné je, když někoho poznáváme delší dobu, jelikož toho koho poznáme po jednom dnu psaní, tak ten má již připravený nějaký řád, osnovu, kterou Vás tím chtěl protáhnout, to naznačuje, že to bere vše již automaticky a jako pravý přítel se pak jeví někdy dosti souhlasně, ustupujíce či až podrazácky. Chová se tak aby se vyhnul odpovědi na daný problém, protože neví jak na to reagovat, ale může to být také známka prvního přátelství, které musíme vypilovat. Pravé přátelé podle psaní poznáte, že s vámi pořád nesouhlasí ale napíšou důvod a nedělají kolem toho nějaké drama. Snaží se Vám pomoci i samy od sebe, to znamená, že se zeptají jak Vám je a k tomu připíšou něco povzbuzujícího ve stylu které nám může pomoci, něco jako rada v hezké podobě. Jsou také náladoví a občas Vám neodpoví. Své city k vám vyjadřují později, nebo se to člení, na začátku méně a pak čím dál více o Vás mluví pěkně či co k Vám cítí. Mluví i o svých problémech a máte si pořád co napsat. To je začátek pravého přátelství. Jiné je to, už třeba přes skype atd. Tam se to odlišuje v podobě místo psané na audiovizuální. Dotyčného tam vidíme i slyšíme, což dost může omezit schopnosti navázat pravé přátelství, ovšem tam to poznáte přes internet nejpřesněji. Ale člověk tam nemá možnost si pořádně o tom popřemýšlet a vydechnout si, je pořád pod palbou webkamery a proto se může plést a říkat to co by nás mohlo mrzet. Navíc u této komunikace rychle dojde téma, když se lidé neznají. Najdou se i lidé, kteří jen chtějí ublížit! Daří se jim to dosti často a to i po velkém. Skoro každý z nás si protrpěl to zklamání, když nás někdo podrazil, pomluvil a pak řekl, že není nás přítel i když jsme si hodně napsaly. Nejhorší je, když to řekne hnusným chladným tónem a pak všude o Vás píše jako o nějakém hlupákovy který jemu ubližoval. Takový člověk je většinou zakomplexovaný a má nějaký trvalejší problém. Jak lidé můžou ublížit jen slovně, to si nedovedou asi ani představit, jinak by to nepáchaly. Jen ročně se zabije přes několik desítek mladistvých kvůli kyberšikaně a nebo podrazu, selhání či opuštění. Smutné, je že takové lidé se nedají zavírat. To by musely jim rovnou nakazovat aby se zabily, bohužel oni jen psychicky deptají člověka několik měsíců až roků a to se nedá usvědčit. Znáte někoho takového? Znáte ten pocit, když si k Vám někdo přijde na ICQ, chat, Facebook atd. postěžovat, a Vás nepustí ani ke slovu? Není to ani pěkné ani slušné. Přes internet to může vyznít dost silně, když řeknete, že se chcete teď bavit o něčem jiném, přitom ve skutečnosti existuje rozpoznávání výrazů a tónů hlasů, přes psaní to nejde. Skype atd. je na tom lépe. Základy dobrého přátelství bez zbytečného rizika je, aby jste se několikrát viděly a mluvily občas spolu aspoň přes mobil atd. Dále musíte mít společné zájmy ale nesmíte být hodně podobní, to by nešlo. Jaké podobné přátelství vydrželo dlouho? Asi mnoho ne. Protiklady se přitahují! Chtělo by to kapku smyslu pro humor a aby ten dotyčný chápal toho druhého, neboli aby byl taktní. Silná upřímnost až netaktnost se do začínajícího přátelství moc nehodí a projdou jen opravdu ti nejsilnější. Energetický člověk, který rád vymetá bary a je hlavně tam, kde je silná společnost, si neporozumí moc se samotářem, který radši dá přednost jen skupince známých lidí při decentní události, třeba při večeři. Tyto akce může utužovat přátelství, zpevňovat je, nebo také rozvracet, nemluvně o tom, že při tomto ani nové přátelství moc nevznikají. Nemluvím o lidech, kteří jsou zahaleni pod dvojitou maskou života, jednou vymetá bary, podruhé je slušně oblečen, jde do opery a posléze na večeři při ní může polemizovat třeba o umění. Jsou to silné protiklady, které se dají zvládat, ale tomu druhému to může vadit. Proto ty nejlepší přátelství by měly stavět na zájmech, pochopení ale také na upřímnosti a projevení citů. Co to je za přítele, který neprojeví žádný cit, řekne, že dnes Vám to moc nesluší a bude dlouho sedět a mlčet. Při nejhorším ještě Vás pomluví a pošlape Vaší důstojnost. Pravý přítel Vám také něco odsouhlasí na co se ho ptáte, ale po delší době Vám to v rychlosti řekne sám a jinak. Příklad: ,,Sluší mi to tričko k těm kalhotám?,,
Druhý řekne, že ano. Ale za chvíli Vám řekne při nějaké situaci ,,No to tričko moc nesedí.....,, Je to přirozené a někdy i žádoucí. Naopak je divné, aby pořád s Vámi někdo souhlasil a nic nezkritizoval, neprojevuje svůj názor a to znamená, že se Vás bojí, nebo mu to je jedno.
Konec první části!

Sen, nebo už skutečná realita?

17. června 2010 v 19:52 | Daniel Hloušek |  Články

Sen, nebo už skutečná realita?

Muž v černém dlouhém plášti kráčející po ulici vás osloví a vy již podvědomě víte, co se asi stane. Nevíte kolik je prosím vás hodin? Praví muž v plášti a vytáhne pistoli, namíří ji na vás a vy ještě zkoušíte utéci, když se vám to podaří, tak v nějakém momentu snu se opět vydáte do nebezpečí. Tam, už na vás čeká zabiják a v ten moment jen ucítíte malou štiplavou bolest, která zapříčinila kulka zbraně muže černého pláště! V kaluži krve se jen potutelně smějete, jelikož víte, že to není konec! Je zajímavé, že se člověk někdy bojí a chová se ve snu jako v realitě. Jak si máme vysvětlit to, že tušíme, že nezemřeme i když jsme byli postřeleni tak, abychom zemřely. Jsme přesvědčeni ve snu, že žijeme a ani nás nenapadá, že je to sen! To jsou takzvané živé sny.
Sny se také kříží a někdy pokračují či navazují na nějaký předešlý sen.
Muž v balonovém plášti reaguje na rychlost a směr vašeho pohybu, najednou změna. Zrychlí více než vy. Rozběhnete se, jelikož se bojíte a běžíte co nejrychleji můžete, ale neunavuje vás to a skáčete přes mnohé překážky jenom proto, aby vás nechytl muž v balonovém plášti. Uděláte chybu a chytí Vás. Již čekáte jen to nejhorší a jeho rekce je velice pomalá, až nekonečná. Tichým hlasem praví:,,Zemřela vaše dlouholetá kamarádka,,! Jak to víte, že je dlouholetá kamarádka? A kdo vůbec jste? Muž jenom kývne a poví jen to, kde se s ní může naposled setkat. Podoba snů je nejenom v přesné dějové linii, ale i ve shodnosti jmen, bydliště nebo například události která se právě stane. Chce nám sen něco říci, nebo je to jen zpracování myšlenek a náhodně probíhají. Proč se mění náhle sny, ale logicky mají všechny sny za jednu noc podstatnou myšlenku a podmět. Jaký klíč platí k rozluštění této podstaty a tím pádem celého snu či sérii snů? Je to jen lež z mozku jako úsporná režim mozku, nebo jsou to skryté myšlenky v šifrách? První možnost by rozšiřovala teorii o fantazii a vývoje logického myšlení a kreativity. Druhá možnost zase zjištění, že s námi nemusí být něco v pořádku, nebo naopak něco nás ruší. U těchto snů by pak člověk měl šanci tu věc napravit, jen když je připravený. A jak se to dozví? Podle toho, že rozluštil sen, pak může řešit problém.
Jsou mnozí lide, kteří žijí druhý život právě ve snu a také ve snu umí věci jaké normálně neumí. Viz. případy s fyzikem ve snu a přes den to byl obyčejný úředník. Máme několik fází spánku a je zajímavé, že někteří mají sen ihned po usnutí. Při tom, by měl přijít za více než je 30 minut.
Právě tyto lidé často jsou nevyspalý.
Náš mozek přemýšlí i když spíme a to i někdy složitěji než normálně. Dokazuje to, že i když spíme tak někdy víme, že v místnosti někdo je. To není ani tak zajímavé až do doby, kdy ve snu s ním mluvíme a on nám řekne něco co opravdu je a ta osoba to neřekla ani Vám. Rozpoznáte tu osobu dokonce voní tak jak v přítomnosti k vám.
To znamená, že mozek nemusí jenom lhát, ale také nám říká něco co sami nevíme. Dokazuje to hlavně u živých snů. Ráno se probudíte a myslíte si, že to nebyl sen. Pak se s někým setkáte, a ten dotyčný byl i ve snu, něco Vám i něco slíbil, nebo se svěřil/a.
Vy se ho zeptáte na tu věc s domněním, že ví oč se mluví a jedná. Najednou, ale zjistíte, že vůbec neví co říkáte, nebo ví, ale neví, kde jste ty informace vzal/a. To je jistý druh plně neprokázané telepatie. Může třeba za to i silná empatie(vcítění). Noční můry Vám také můžou říci co se právě děje. Jsou to předehrou jistých nemocí, ale také nevyřešených problémů, které se ve Vás dusí. Někdy Vás noční můry pohltí a nemá cenu to sám řešit. Ovlivnění spánku, ale bohužel dochází například u depresí, nadměrného stresu či při čekání na událost. To by mohlo vyvracet teorii o tom, že sny řídí náš život a že jsou úzce propojeny cesty života, smrti a snu. Ovšem jsou lidé, kteří zažívají stavy jako při bdělém stavu. Mají deprese, zažívají stres či nestíhají. Čas ve snu existuje všelijak, u některých běží normálně. Další zvláštnost je, že vidíte ve snu místo, které v budoucnu navštívíte. Ve všeobecném pravidlu platí, že jsme to museli vidět dříve ji nebo v televizi. Problém je, že některá místa nejsou mediálním terčem a ani jsme tam nemohly například být. Co si o tom myslíte vy? Je možné vidět ve snu něco co jsme nikdy dříve neviděly? Narychlo udělané, moc jsem se tomu nevěnoval, chtěl jsem toho více říci v lepším podání, tento článek je spíše plná otázek bez odpovědí. Dopracuji později jestli chcete. Jinak napište váš názor či zkušenost.
Hezký den!