Září 2010

Eutanázie: Etika stranou?

30. září 2010 v 16:30 | Daniel Hloušek |  Články

Eutanázie: Etika stranou?

Lidé vždy budou umírat, ale každý člověk zemře jinak.
Již od prvopočátku lidstva se lidé snaží bránit proti nemocem a infekcím. Ale pořád nejsme tak vyspělý, a zatím budeme umírat na nemoci. U mnoha lidí, je nemoc ve vážném stádiu, kde už je předem konstatovaná smrt. Pro zmírnění bolestí, nebo utišení, se pacientovi například podává morfium. Je to správné? Lidé po těchto lécích a látkách, často otupí, nereagují, nebo jsou mimo smysly. Tady nastává problém, že mnohdy sám pacient nemůže, nebo nemá, už právo říci svůj názor na stav a nechat se zabít předčasně jinou látkou. Aby jeho rozhodnutí byla právoplatná, musel by být při smyslech a morfin, je považován za látku, která mění rozhodnutí a narušuje jedincovi se plně ovládat. Proto ztrácí zodpovědnost, a lékař, který by udělal zákrok, na žádost zdrogovaného pacienta, tak by měl veliké problémy.
Eutanázie je důstojné zakončení života jedince. Když si to sám pacient přeje, je to etické? Takové otázky nejsou jednoznačné. Třeba jedinec je ovlivněn nemocí, která ho donutila k tomuto činu. Ale, na druhou stranu, je logické, že když jedinec podlehne nemoci i tak, tak je zákrok logický a důstojný.
Proč si nemůže umírající ulehčit své trápení, když odsouzení k trestu smrti, tímto způsobem umírají? U vězňů, je to bráno s etického hlediska. Je to bráno, jako následek narušené psychiky, kvůli nemoci. Normální člověk, by měl mít snad na vybranou. Tady nastupuje etická otázka, zda by toho lidé nezneužívali! Stoupl by počet sebevrahů, zabitých injekční stříkačkou, nepohodlní svědci zločinu, kteří leží v nemocnici s úrazem, a další. Ale sebevrazi se zabijí i bez eutanazie? Opravdoví sebevrazi, se zabijí i jiným způsobem, nechtějí žít a je jim celkem jedno, zda zemřou bolestivě, nebo jen usnou! Ti co jsou v depresi a mají jen dočasné přání zemřít, tak tento počet zbytečně zabitých lidí by velice stoupl, jelikož, je to snadná cesta jak umřít. S jiného úhlu praktikujeme dobrovolnou smrt i na lidských plodech. Je správné umělé přerušení vývoje plodu? Když matka trpí nemocí, genetickou vadou, nebo je ohrožena při velké míře na životě, tak má právo zasahovat do rozhodnutí, zda i přes velká rizika pokračovat v těhotenství dál. Nemluvně o tom, že může být ohrozen samotný plod. Nikdo sice neví, zda ten plod cítí bolest, jakou cítíme my. Je nehumánní, aby matka umírala, i přes svůj nesouhlas, jen kvůli plodu, který není zcela ještě vyvinutý. S hlediska víry je každý život brán, za posvátný, a neměl by se dobrovolně zabíjet, či ničit! Jsou tu různé názory a pohledy na danou problematiku, ale mnohé vysvětlení staví na tom, že rodička, zažila a dokázala v životě mnoho věcí, už něco prožila a ještě má šanci dál žít, ale u plodu, je to nejisté a nevíme, zda přežije. Na eutanazii není nejhorší, etika, ale ten fakt, že člověk v obou směrech nemá právo rozhodovat, jak to ujednává eutanázie. Jste po těžké autonehodě, kde jasně bylo vidět, že to zavinil druhý řidič. S eutanázií, by se Vás snažil zabít třeba s donucení ten druhý řidič, a bez eutanázie byste třeba trpěl ukrutnými bolestmi. Pravá etická eutanázie neexistuje. Lékařská eutanázie pojednává o humánní důstojné smrti, bez dalšího trápení a ohledně vězeňského trestu smrti se možná odvíjí názory mnoha lidí. Musíme si uvědomit, že trest smrti nemá nic společného s nemocným člověkem! Nemocný by dle svého uvážení zemřel, jelikož ho přemáhali veliké bolesti, u odsouzených k trestu smrti je to bráno s hlediska, jako trest a aby nemohli, již své činy dál praktikovat. Právě samotní vrazi by mohli ustálené pravidlo eutanázie porušovat, s hlediska svobody ostatních lidí. Nejhorší nezjistitelná vražda, je právě eutanázie, kde stačí zmanipulovat člověka, nebo ho donutit a zfalšovat papíry a potvrzení. Jednoduché to není, ale možné to je! Když povolíme eutanázii, co povolíme příště? Opravdu přes veškeré plusy a mínusy by měla být legální eutanázie? Nejlepší způsob je eutanázii povolit, ale jen za jistých podmínek praktikovat. Je to velice diskutované téma, které nikdy nebude jednoznačný a vždy budou více otázek nejasných a vyvracejících eutanázii. Je lékař vrah, když zabije pomocí eutanázie člověka, který si to opravdu přeje? Z jistého hlediska není a je. Zabil člověka na jeho žádost, ale to zabil tam figuruje. Ale opravdu lékaři léčí správně nemoc, a dávají a usměrňují správně bolest? Mohlo by se bolestem předejít? Velkým problémem eutanázie by se stal fakt, že mnoho lékařů by podcenilo situaci, a pacient by trpěl. S eutanázií by pacient zažádal v mnoha případech o eutanázii. Bez ní, by lékaři mohli přijít včas na to, že zanedbali léčbu, nebo špatně dávkovali pacienta. Špatná léčba by byla zabijákem, což dnes takový problém nečiní. U eutanázie bohužel platí, že omyl nelze vzít zpět. Jak jednou se dostanete na stůl a dostanete injekci, tak, už není cesty zpět, a nejhorší je, když si to v ten moment rozmyslíte. Stala by se smrtí, proti vaší vůli. Rizikem je i fakt, že i v dnešní době, mnoho lékařů nezná správnou léčbu a kontrolu dané bolesti, a neznají opiátové recepty, které by mohli silnou bolest utišit. Měli by u těžkých případů rozhodovat příbuzní, nebo lékaři? S hlediska nesouhlasu příbuzných, je to jako vražda, ale s hlediska doktora je to objektivní názor, který by měl prospět pacientovi. Existuje zlatá střední cesta, a to je hospic. Ale je to náročné, mnohdy i nákladné. Nikdy nebudeme vědět, zda jedinec opravdu chtěl eutanázii, či jestli ho někdo donutil, nebo byl ovlivněn svým psychickým stavem. Ohledně eutanazie visí mnoho otazníků, které brání ke správnému rozhodnutí, zda je eutanázie legální. A co si myslíte Vy o eutanazii? Opravdu je to legální smrt, nebo jen další způsob vraždy? Prosím, než začnete vyjadřovat svůj nesouhlas, k mému článku, tak já nestojím v článku na žádné straně, je to objektivní článek, který obsahuje jak pro eutanázii tak i proti. Těším se na vaše komentáře!

Naděje: Mocný lhář, který dokáže uškodit, ale i pomoci!

20. září 2010 v 17:51 | Daniel Hloušek |  Články

Naděje: Mocný lhář, který dokáže uškodit, ale i pomoci!

Naděje způsobí, že uvěříme. Tento pravdivý a známí citát velice dobře vystihuje pojem naděje.
Naděje si dělají všichni, bez ohledu charakteru, věku či na životní zkušenosti! Ten, kdo si nedělá naději, jako kdyby, už nežil. Naděje je mocný lhář, který dokáže obrátit na svou stranu, skoro každého jedince. Je snazší věřit pěkné naději, než v pochmurný pesimismus, který ovšem je blíže k pravdě, než samotná optimistická naděje. Lepší je neočekávat vůbec nic, než danou situaci přecenit, a pak zklamáním, můžeme ztratit i odvahu či pocit naděje. Na druhou stranu, právě jenom naděje nás drží nad vodou a kvůli ní se snažíme se toho cíle v té naději docílit, a bez ní, bychom se nesnažily a jenom by nás to stáhlo do koloběhu nepříjemností do smyčky, kde nic už nestíháte, a vše na Vás padá. Bez naděje nemáme snahu, bez snahy neděláme nic pro to, abychom nějakého výsledku dosáhli. Pořád lepší se snažit o něco, než to již předem vzdát a bez sebevětší naděje si chladnokrevně říct, že na to nemáte! Každý na to má, ale každý má svou cestu, kterou mi nemusíme pochopit, nebo bychom jí nezvládli, proto nám někdy naděje těch druhých připadá jako bláznivá, a to nejen kvůli povaze toho jedince. Na naději pohlíží každý jinak, a jsou i skupinky lidí. Pesimisté, určitě budou mít střídmější naději, která jim bude ovšem déle trvat jí absolvovat. Optimisté mají někdy, až nereálná cíl a velkou naději, která jim, ale pomáhá toho cíle dosáhnout rychleji, ale mají za to více překážek na cestě k cíli. Zda se dají tyto cesty skombinovat, je otázkou, která má možná jednoduchou odpověď. Každý svou povahou si vytyčuje cíle nadějí jinak, a když to změníme, aby všichni věřili a jednali jednou nadějí, tak by to dobře nedopadlo, a každý by byl stejný. Naděje nás právě rozděluje na vícero osobnostních typů, které jednají odlišně. Příkladem může být, skupinka školáků před hodinou tělesné výchovy, kdy se mají jít převléct do šaten. Ale najednou vyvěsí zmatený papír o tom, že tělocvična není v provozu a venku je zima. Co teď? Každý teď bude jednat dle svého uvážení a ve stínu naděje. V tomto okamžiku je naděje, že hodina tělesné výchovy nebude, nebo zase, že bude, či bude, ale studenti by se neměli převléct, a bude jen teoretická volná hodina. Kdyby všichni smýšleli stejně, tak nenastane okamžik výběru dle průměru. Studenti v tomto momentu vyberou kolektivně správnou možnost dle nejčastějších odhadů, jak to skončí. Takže, když si nad polovina lidí myslí, že tělocvik odpadne, tak i zbytek začne přehodnocovat opatrně situaci, zbytek si myslí své. A jaký je v tom teda rozdíl? Určitě takový, že studenti se rozhodli s průměru, což znamená, že je více pravděpodobné, že jejich odhad je správný a v naději věří, že to tak bude. Naděje nám dokáže pěkně uškodit. V lásce, mezilidských vztahů, nebo třeba v našem úsudku. V lásce, je to dost bolestivé, a snižuje nám to dost sebevědomí a naše naděje se časem také otupí. Když věříme, že nás někdo má rád, tak tomu jedinci v naději, že si myslí to stejné, povíme a vyznáme naše city, ovšem né vždy je to obousměrné. Pláč je pak to nejmenší, horší je pak naše zloba na naše Já. Nenávist k sobě nic neřeší! V lidských vztazích je nadměrná naděje velice špatná, a často se stává, že ztrácíme tím přátelé! Proč tomu tak je? Mnohdy veliká naděje nás zaslepí natolik, že nemáme ani potřebu něco řešit, nebo se třeba omluvit. Něco řekneme, nebo uděláme, ale ve velké naději necítíme potřebu to nějak spravit, ale cítíme potřebu toho cíle jen dosáhnout, jak, to nám naděje neříká! Lékařská naděje patří mezi ty nejužitečnější!
V naději si nemoc léčíme, v naději věříme, že zanícená rána bude v pořádku, v naději věříme, že operace dopadne dobře. Bez naděje, bychom si nemoc nemuseli léčit, či bychom nešli se strachu, či s myšlenky, že je to beznadějné a zbytečné, na operaci. Byl by život bez naděje lepší? Ne nebyl, by lepší i s přílišnou nadějí! Musíme se naučit rozpoznávat dobrou naději(pravdivou) a naději, která nás nemusí 100% dovést k budu, kterému věříme. Musíme chápat rizika dané situace a musíme pak i umět čelit proti nim. Jinak nás naděje skolí a zničí! Kde skončili podnikatelé, kteří s velikou nadějí vkládali kapitál do méně reálného projektu? Kde skončili lidé, kteří nešli na pohovor do budoucí práce, jen ze strachu a v naději, že jim to nevyjde? Zlatá střední cesta neexistuje, proto musíte umět rozpoznat co je dobré a co špatné a nelekat se toho, že to nevyjde. Právě s omylů se lidé poučují! A co vy? Berete naději do svých rukou, nebo jí nevěříte?  

Devět let, které změnily život mnoha lidem! 11. 9. 2001

11. září 2010 v 20:22 | Daniel Hloušek |  Články
Devět let, které změnily život mnoha lidem! 11. 9. 2001
I po devíti letech, dnes nastal v mnoha domácnostech pláč a smutek! Nebýt osudného dne, nebýt toho útoku, dnes by mohly sedět spokojeně doma. Dne 11. Září 2001 v 8:46 se změnily životy tisíce lidí. Je hezký ranní den, jako obvykle, a netušící lidé jdou do práce. V tento čas, narazil Boeing 767 do severní věže Dvojčat. Jižní věž zasáhne další letadlo v 9:02 a po 56 minutách se budova bortí a padá k zemi. Nehumánní katastrofa, která nemá obdoby. Útok, který dodnes vyvolává řadu otázek a zneklidňuje mnohé z nás. První otázka, která patří mezi nejkontroverznější je, zda to opravdu byla teroristická skupina. Ozývá se mnoho hlasů jak z řad analytiků, politiků, tak lidí, že za to může samotná vláda USA, nebo vláda v podsvětí v USA. Při zpomalených záběrech pádu a výbuchu WTC si můžete všimnout, že výbuchy jsou rovnoměrné a při borcení budovy, někdy výbuch se ocitne i o několik pater níž! Navíc, hasiči na místě našli látku, která se používá na detonační práce. Co je zajímavější, je, že tyto zbytky látky se našli u pilířů, který měly rovnoměrný řez. Je málo pravděpodobné, aby tolik pilířů, zůstalo stát a byla zakončena rovnoměrnou plochou. Na druhou stranu, bylo by možné, aby tak hrdý národ, si zničil svůj symbol? Opravdu USA stojí tolik o vyvolání záminky, proč by měli válčit? A proč, teroristé zaútočily na více cílů zaráz? Dá se říct, že tato katastrofa, změnila celý svět! Co si před devíti lety mohli brát do letadla, je dnes nemyslitelné! Vznikl a byly upraveny speciální zákony na teroristy v USA. Byli milionové ztráty na burze. Zastavila se doprava. Dodnes se nesou následky. Proč i v moderní době a v moderním světě chovají lidé, jak barbaři. Proč kvůli problémům vlády, musí trpět tolik lidí? Celé 11. 9. 2001 je jedno velké proč! Při této tragédii zemřelo 2 993 lidí. Kdyby v té době bylo lepší opatření, nemuselo nic takového stát! Na druhou stranu. Bez této zkušenosti a nehody, by se mohlo stát ještě něco horšího! Tímto krátkým článkem chci dát hold všem obětem útoku na WTC, na Pentagon, a na další budovu! Na závěr, Vás odkazuji na video, které obsahujme nahrávky, kdy se stavěly věže, až po zřícení budov. http://www.stream.cz/video/472498-historie-svetoveho-obchodniho-centra
A jaký je Vás názor na útok na WTC? Napište svůj názor!

Vše je jednou poprvé!

6. září 2010 v 19:26 | Daniel Hloušek |  Články

Vše je jednou poprvé!

Poprvé vstát do školy, poprvé se líbat, první jízda na kole, poprvé vstoupíme do hluboké vody. S tímto pojmem se asi setkáváme nejvíce. Setkáváme se s tím každý den, a ani již o tom nepřemýšlíme. Když přemýšlíme, tak jsou to složitější činnosti, jako třeba první jízda na kole, první seskok s padákem atd. Člověk trpí zaslouženě, jelikož neví, co ho přesně čeká a jak se u toho bude cítit. To vyznačuje slovo poprvé! Jsou velké poprvé a malé. Velké nás vždy něčím překvapují a často, nás něco nového naučí, co později dosti využíváme. Malá poprvé, jsou spíše jen pro zjištění a zábavu. Nejsou jenom chtěná a příjemná poprvé. Například, chřipka, žloutenka, či jíst něco co bychom nikdy nejedli! K tomu prvnímu příkladu, ovšem je často naopak a to u školáků před písemkami. No řeknete, jako školou povinní jste si někdy přáli radši onemocnět, než se válet ve škole a psát nepříjemnou písemku. Když se Vám to nepovede, můžete to psát i s nemocí, což je nejhorší kombinace. Také je tu skupina dějů, které nejsou příjemná, ale jsou prospěšná pro budoucnost. Například, když v dětství onemocníte spalničkami, tak v pozdějším věku, je, už nemůžete chytit, a to je výhoda, jelikož v pozdějším věku jsou spalničky agresivnější a horší pro jedince. Navíc není nic příjemného onemocnět a mít neschopenku, než se ulívat jako školák doma a nepřicházet i přes to o peníze. Nemluvně o tom, že jako dospělý si často člověk musí zajít do lékárny sám, a třeba spalničky není nic estetického. Nadále tu máme poprvé, které si vždy mylně myslíme, že je to poprvé, nebo že je to poprvé takové, jak to je. Příkladem toho, je, když se z něčeho velice vystrašíte, nebo bojíte a říkáte si, že to jste ještě nezažily v takové míře. Možná, ale za nedlouho se to vystřídá, ještě za něco horšího. I kdyby ne, tak stejně si to jedinec subjektivně bude myslet. Naši rodiče, či opatrovníci, si určitě rádi vzpomenou, jaké slovo jste řekli poprvé! To je krásné poprvé, a nejčastěji to bývá máma a táta. Toto je nezapomenutelné poprvé! Jaký je nejkrásnější a nejlepší poprvé? Je to subjektivní děj a je na něj i tak pohlíženo. Pro někoho je to první sex, pro druhého první sbližovaní třeba při západu slunce, nebo pro někoho je nejkrásnější pocit, jak perfektně jede na kole. U poprvé záleží na prvních okamžicích a pohled na věc. První okamžiky při prvním dění, rozhodují, zda budeme pokračovat, nebo ne. Toto známe třeba u seriálů či filmů. Jestli nás film nezaujme, prostě se na něj dál dívat nebudeme. Když ano, ztrácí to veškerý smysl, a nemáme z toho nic. Jsou i nežádoucí poprvé. Kouření, braní drog či alkohol. Poprvé Vám to nemusí připadat, že tomu jednou podlehnete a právě naopak si říkáte, že je blbost, že tomu propadnete. S tím také někdy přichází první léčba a odvykání, nebo dokonce smrt, která je jen jednou. Neberu klinickou smrt! U těchto zlozvyků správně platí heslo Poprvé a dost! Často přemývané a mylné poprvé je u výběru pravého přítele. Často si mylně myslíme, že onen kamarád, je opravdový kamarád do nepohody i dobrých chvil. Často tento omyl přichází právě ve chvíli té pohody. Moc lidí není, co by s vámi radši strávily, když zrovna máte depresi. I psychiatr s vámi rád nestráví! Jsou i poprvé, které jsou velké a my si to ani pořádně neuvědomíme. Když, někdo špatně vyslovuje nějaké písmenko, a najednou ho říká správně, mnohdy si toho ani nevšimne. To stejné platí u strachu! Jako malý jste se velice báli tmy, jen pár výjimek bylo, že se nebáli. A postupem času, tento pocit mizí u některých. Jsou i materiální poprvé, třeba, Váš první pes, kočka či jiné zvíře. Nebo také postupem času, Vaše první práce, Vaše první pořádná výplata, Vaše první auto, Váš první dům. Ani si neuvědomujeme, že je to vážně poprvé. Ale lepší, si vyzkoušet auto, než zmítat nad tím, že je to Vaše první auto, za Vaše peníze. Možná proto si to ani moc neuvědomujeme. Hudba je klíčem do naších duší, i tu slyšíme jednou poprvé. Různé skupiny, která nás pře verbovávají s jednoho stylu hudby do druhého stylu. S tím je i spojené, to, že když začneme poslouchat více žánrů za ráz, tak je to také poprvé. A proto lidé si častěji pamatují, co vážně poslouchají a, kdy přešli na jiný styl, než co poprvé vědomě poslouchali. Poprvé je velmi populární v módě, vědě či filmech. Nejčastěji poprvé najdete, ve vědě, kde nespočet nápadů, které nikdo před tím nezrealizoval, nebo nevymyslel. K pojmu poprvé, je tolik významů a výkladu, že bych psal, ještě dost dlouho a nikoho by to nezajímalo. Myslím, že i teď moc lidí poctivě nedošlo až dolů. A co Vaše poprvé? Jaké poprvé se Vám nejvíce líbilo? Piště, na Váš názor se velice těším!