Listopad 2010

Nesmrtelnost: Utopistická ideje?

26. listopadu 2010 v 21:19 | Daniel Hloušek |  Články

Nesmrtelnost: Utopistická ideje?

Jen málo věcí dokáže vyvolat takovou honbu za ní, jako nesmrtelnost! Pokusy o dosažení nesmrtelnosti se datuje již od útlého věku vyspělého lidstva. Pochopení nesmrtelnosti se liší kulturou, náboženstvím, a také povahou jedince. Například staří Egypťané považovali za nesmrtelnost nabalzamování zemřelého, uchování jeho orgánů ve speciálních láhvích se speciální směsí, a tělo mělo sloužit jako útočiště pro duši. Ve středověku byl považován správným klíčem k nesmrtelnosti, všelijaké elixíry. Za tímto účelem také vznikla alchymie, pozdější samostatná věda chemie. Vládcové, zbohatlíci a jiní zámožní lidé nesmírně prahli po nesmrtelnosti, že klidně vyplatily alchymisty svým majetkem, vidina nesmrtelnosti je pomalu zahubovala dřív, než by zemřeli bez této honby. Z pohledu víry je nesmrtelnost častým pojmem. Křesťanská víra pravý, že se každá duše odpojí od svého hostitelského těla po smrti, a žije dál, a to v nebi či pekle. V budhizmu se zase považuje nesmrtelnost fyzická a dědičná. Jedinec zemře, ale jeho duše se jako kdyby narodila znovu v jiném jedinci, či zvířeti. S etického hlediska je nesmrtelnost spíše dlouhé trápení a nastalo by přelidnění. Ten, kdo žije příliš dlouho, příliš ví, a již se nemá co moc učit, nic ho nepřekvapí a ani nepotěší, člověk ztratí chuť do života. Nemluvně o tom, že naše fyzická schránka chřadne, už během sedmdesátého roku našeho života do takové podoby, ve které se už nedá dělat úplně vše, co jste doposud dělali. Vidět umírat své přátelé, lidi, které jste znali od narození a najednou vidíte, jak umírá. V těchto okamžicích, by si vždy člověk uvědomil, že se to bude dít pořád dokola. Z těchto útrap by jedinec přestal pociťovat potřebu mít kamaráda, jelikož by věděl, že by to zase bylo jen trápení. Nesmrtelnost je duševní, fyzická nesmrtelnost s genetického hlediska je nemožná. Mnoho lidí se potácí ze životním bodem již za smrtelného života. Kdyby měla existovat nesmrtelnost, jak dlouho by tito jedinci vydrželi? V nesmrtelnosti by nešlo žít bez pevného bodu, jen tak ze dne na den. Takový způsob života příliš unavuje a nic nového nepřináší. Když je život nudný a stereotypní, přestává v něm jedinec nacházet smysl. Přes etickou stránku a psychickou stránku tu existuje ještě jeden velký faktor! Nemoci! Za život jich zažijeme poměrně dost, a každá z nás nechá něco špatného, jak by to dopadlo v nesmrtelnosti? Zemřeli bychom postupem času jen fyzicky, ale naše duše by si našla skulinu? Když přejdeme přes duši, která dle mnohých teorií opustí své tělo a žije dál, tu je další reálnější naděje. Genetické inženýrství dnes dokáže mnoho báječných věcí. Již mnoho let koluje zpráva o tom, že se nalezl stárnoucí gen. Následné pokusy na myších potvrdily, když se zničí tento gen, nebo zatím v naších podmínkách omezí, tak se zpomalí stárnutí organismu. Kdyby tento převratný objev se užil i na lidech, byl by to nesmírný pokrok lidstva. Avšak lze očekávat, že se toho normální občané dočkají? Dnes farmaceutické společnosti vydělávají především na starším obyvatelstvu. Stáří obnáší také mnoho problémů, ale proč by tyto společnosti měly jít proti sobě? Na smrtelnosti člověka staví mnoho odvětví, proto se to neujme v široké praxi. Kde by to bylo velice vítané je, mezihvězdné vesmírné létání. Zatím lidé hledají možnost jak se dostat na velice vzdálená místa. Raketoplán s rychlostí podobné k rychlosti světla neumíme vyrobit. Generační raketoplány, ve kterých by se lidé po generace rodily, také není moc dobrý nápad. Zatím nejlepší dosažitelný nápad je genetické inženýrství, které by zajistilo dlouhověkost astronautů. Nikdo potvrzeně nežil tak dlouho, aby mohl říct, že dlouhý život je jiný. Nevíme, zda by nás přepadla morální otázka, zda má cenu žít v takovém světě, ve světě, kde kolem nás umírají lidé, kteří se narodili před našima očima. Citový otřes a následná ztráta pevného bodu proč žít. Co, když život je koloběh? Opravdu lidé chtějí být nesmrtelní a dokázali by to? A co Vy? Chtěli byste být nesmrtelní? Těším se na vaše komentáře.

Upřímnost: Slova, která dokáží vše!

24. listopadu 2010 v 18:28 | Daniel Hloušek |  Články

Upřímnost: Slova, která dokáží vše!

Co je to vlastně upřímnost? Upřímnost je vyslovená myšlenka okamžitě bez většího rozmýšlení. V upřímnosti nezáleží na citlivosti projevu, ale na obsahu výroku a zacházení a odbočování od tématu je tu tabu. Existuje vůbec upřímnost? Stoprocentní určitě ne. Vždy se najde něco, co bychom nikomu nechtěli povědět. I když se snažíme být otevření, vždy ve skrytu duše něco zůstane jenom pro nás.
S upřímností se každý velice často setkáváme. Leč někdy i neradi, bez ní by svět byl jedna velká přetvářka. Existují lidé, kteří jsou upřímní, a další, kteří upřímně občas něco poví. První skupina většinou s tím nemá problémy, ty jsou buď bolestivě upřímní, nebo taktně upřímní. Druhá skupina lidí patří spíše mezi ty lidi, kteří upřímností hodně ublíží. Od člověka, který je povětšinu svého života a Vašeho přátelství upřímný, to čekáte, jste na to zvyklí. Od člověka, který je značně uzavřený či méně upřímný, tak od něj je to mnohdy neobvyklé slyšet. Nejde o upřímnost jako takovou, ale o podání svého názoru! Špatně řečená upřímná myšlenka a kritika je bolestivější, než kdejaká fyzická rána. Dobře podávané upřímnosti si většinou ceníme, jelikož víme, že dotyčný netají nic většího a víme, co si o nás myslí. Někdy je lepší nevědět. Občas člověk vyřkne myšlenku tak, že toho druhého to pobouří a následně nemůže informaci uvěřit. Není určitě příjemné, když Vám někdo řekne něco nepříjemně upřímného v době, kdy si myslíte, že jste svod veškerých problémů kolem Vás. Hodně lidí chtějí být upřímní, ale jakmile se jim začneme svěřovat, zalezou do svého psychologického krunýře. Touží-li lidé po upřímnosti, proč pak sami zalezou, když na scénu přichází upřímnost? V dnešním světě nastává otázka, i mimo filosofy, zda být upřímný, nebo ne. S převelikou lživostí to nikam nedotáhne člověk. Možná ano, ale následky jsou někdy tak drastické, že celý proces lhaní byl naprosto zbytečný. Přílišná upřímnost, v nesprávnou chvíli bolí stejně jako lež, ale nenese si to takové důsledky. S upřímnosti Vám lidé nepřestanou věřit, z lhaní většinou ano. Latentní myšlenky jsou myšlenky na nic. Názor se tvoří pomocí myšlenek, ale když je budeme skrývat, tak nemusíme ani myslet a ani žít. Z toho vychází, že zlatou střední cestou je taktní upřímnost. Co je to taktní upřímnost? Taktně se chovat, znamená vědět, co kdy, v jaké situaci dobře říci. Spojí-li se to s upřímností, pak nastává chvíle, kdy myšlenky jsou místní, a omalené. Netaktní upřímný člověk, velice rád, nebo i nechtěně užívá sarkazmu. Sarkazmus nemá být vtipný, od toho je tu ironie, a také lidé se tomu ani většinou nesmějí. Může se stát, když je člověk sarkastický a netaktně upřímný, že nastane recese v řadách přátel. Člověk, který je opuštěný, bez přátel, je většinou v očích ostatních lidí, nespolečenský, nýbrž nemá cenu ho ani kontaktovat. Upřímnost nemá jen dočasné následky! Dvakrát měř, jednou řeš, to platí i u toho, co řeknete. Člověk, který řekne ihned to, co má na srdci, by měl být rozvážný, a to je klíčem k úspěšné upřímnosti. Nechovat se jako buran, který nepřemýšlí nad tím, co právě říká! Někdy jsou upřímní lidé ,,na zabití,'' ale s tím se musí počítat, pokud nechceme být obelháváni. Lepší je někdy mlčet, nežli povědět velkou pravdu, a někdy je zase lepší povědět velkou pravdu a nemlčet, musíte jen odhadnout správný čas a správně to podat a vyslovit! A co Vy? Snášíte upřímnost lépe, než malou lež? Těším se na Vaše komentáře!

Déjà vu: Aneb když život prožíváme podruhé!

22. listopadu 2010 v 15:18 | Daniel Hloušek |  Články

Déjà vu: Aneb když život prožíváme podruhé!

Je to pocit, který zná snad každý. Přichází nenápadně a nikterak moc neškodí. Tento pocit bývá většinou kratší, nebo posléze delší, který je také detailnější s pravidla. Někteří lidé tvrdí, že tento pocit nezažily a někteří zase, že tím pocitem žijí tento život. Proč je tento jev pořád neuznán za seriózní? Mnozí z nás si říkají, že přece, když něco prožíváme a víme, že se to stalo, že bychom to měly před tou událostí popsat. Ale je v tom háček, jelikož Déjà vu cítíme většinou až při dané situaci, a jen podvědomě doplňujeme situaci pár sekund dopředu. Prakticky si spíše vybavujete situaci, a popisujete to společně zaráz s tou situací, a to dokáže každý. Vědci se ale tímto fenoménem zabývají seriózně. Existují jedinci, kteří Déjà vu prožívají často a v různých intervalech. Těchto lidí se vědci nejraději chopí. Při pokusech zjistily, že při tomto pocitu, reaguje spánkový lalok společně s další částí mozku. Nejrozšířenější teorií je ovšem ta, že mozek pošle zpracovanou informaci dvakrát, která již je zpracovaná a proto i předpovídáme situaci. Další teorií je, že mozek zpracuje informaci stejně jako již podobnou zažitou informaci. Máte to stejné jako se slovy. Když se v často užívaném slově přepíše jedno písmenko, a v předešlých větách jste četli stejná slova bez pozměněného písmenka, tak toto slovo spletete, mozek slovo vykreslí a zpracuje jako ty předešlé. K předešlé teorii se také váže fakt, že si nedokážeme vzpomenout, kde jsme to stejné zažily, a proto se spíše jedná o zpožděný signál mezi hemisférami! Svět je jedna velká záhada, rozluštíme jednu, přijde nová. Opravdu bychom měli znát pravdu o tomto pocitu? Nezneužily by to lidé pro svůj prospěch? Je nesprávné, když pociťujeme neznámé pocity a nechápeme je, ale je správné, když ty pocity nemůžeme moc ovládat. Pocit je od toho, aby nám sdělil něco, nikoli abychom si s ním hráli. Je tomu tak i Déjà vu? Je to jen pocit, který nám něco sděluje, nebo je to nedokonalost našeho mozku či podvědomí? Zajímavým názorem je také, názor, že život prožíváme stále dokola a občas si vzpomeneme, jak jsme ten život prožily minule. Někteří jedinci prožívají tento fenomén až do takové míry, že i cítí vůni okolí v tom momentu, nebo například i okolní teplotu. Nelze Déjà vu označit jako za holý výmysl! Jsou zde alarmující fakta, která tvrdí o opaku. Někteří lidé dokáží pocit, co již viděli a zažili popsat ještě před danou situací. Mávnout rukou nad tím nelze, ale upnout na tom celou vědu také ne. Jsme společnost, která moc nedůvěřuje, a také toho využívá. I když uděláte něco stoprocentně, tak i ve skrytu duše tomu někteří neuvěří, i maličko budou pochybovat, je to v nás. Vymýtíme lež, nastane absolutní důvěra a pak také se dozvíme mnoho pravd. Ale člověk je tak uzpůsoben, aby vždy podezíral něco dokonalého!
V mnoha případech se opravdu jedná o případy, které jsou falešné. Někteří mají pocit, že světu musí říct, že oni jsou ti výjimeční! Mezi mnoha čtenáři by se určitě našly skupiny lidí, kteří tomuto fenoménu nevěří, některé, kteří se straní a některé, kteří v tom vidí něco víc! Zajímavým postřehem může být i to, kdy Déjà vu pociťujeme nejvíce. V době neúspěchu by mozek nahodil příjemnější Déjà vu. Opravdu závisí tyto vize na naší náladě? Je to ochranný režim mozku? Často se také stává, že se nám něco zdá, že se to opakovalo i vícekrát než jednou. Pošle mozek informaci vícekrát, nebo se jedná o minulé životy? Nikdy nikdo nedokázal, že existuje neustálý koloběh událostí, ale jak si máme vysvětlit pak úkaz, při kterém víme, že jsme to viděli mnohokrát? Ať se tím zabývá kdokoli, od spiritualisty, přes parapsychology až po skeptické vědce, tak závěr je vždy udivující a neznámí. Jak tomu je ve světě, možná máme odpověď přímo před očima, ale buď jí nevidíme, nevěříme, nebo jí nechceme akceptovat dle morálních zásad. Každý z nás v sobě nese nějakou pravdu a je jen na nás, jak si Déjà vu představíme! Nejedná se o nic paranormálního, ale ani normálního, je to něco, co nás udivuje a k čemu nejsme ještě hodni. A co Vy? Co si myslíte o Déjà vu? Je to holý nesmysl, nebo skutečnost? Zažily jste někdy velký Déjà vu? Těším se na vaše komentáře.

Vznik člověka: Darwin versus bůh!

21. listopadu 2010 v 13:38 | Daniel Hloušek |  Články

Vznik člověka: Darwin versus bůh!

Každý z nás si položil otázku, jak jsme se tu vzali, a zda to je náhoda či ne. Každý jsme trochu odlišní, ale všichni pocházíme z jedné vývojové větve, dle Darwina. Podvědomím a nejrozšířenějším logickým tvrzení je, že život vznikl v moři. Jednobuněčné organismy se postupně stávaly složitějšími. Přes vodní houby, řasy, až po složitější živočichy jako ryby. Řasy byli základem kyslíku, jak je tomu dodnes. Ale evoluce si vyžádala změnu. Rostliny jako první vystoupily na břehy souše, posléze za nimi živočichové. Dodnes je záhadou, jak se vůbec život na naší planetě ukázal, některé teorie praví, že s vesmíru, další zase, že vznikl na naší planetě. Cyklus vývoje je v řádech milionů let, a stalo se mnoho událostí, které ovlivnily správně chod evoluce. Náhoda, nebo chod událostí předem určený? Do jisté míry vždy se děje něco náhodně, ale některé věci nasvědčují opaku. To nejcennější co máme před očima, je nejvíc kontroverzní. Voda, má vynikající vlastnosti, až se zdá, že je vytvořena uměle. Také největší zkáza pro naši planetu, meteor, který asi vyhubil většinu života na naší planetě v období dinosaurů. Meteorit, který zničil skoro vše živé zapříčinil novou expanzi a vývoj nových druhů živočichů. K moci se dostali vyspělejší savci. Dle Bible jsme, byli stvořeni bohem. Adam, posléze Eva. Dle legendy jsou to první lidé, kteří dali základ novodobému lidstvu. Avšak i tato teorie má své trhliny. Bůh by musel být génius ve všech odvětví, fyzika, anatomie zvířat, rostlinstvo, vazby mezi faunou a flórou, to je mnoho faktorů, které by trvali mnoho desítek let, než by se propočítali a navrhli. A bůh to dokázal za sedm dní. Kdo stvořil boha? I ten se musel nějak vyvinout! I dnes v moderní vědě, nedokážeme pochopit mnoho věcí, mnoho faktorů jak pracují a mnoho společných vazeb jak na sebe vážou. Nedokážeme si vysvětlit, co bylo před velkým třeskem, a jak se vzal život na zemi. Jak s anorganické látky vznikla organická. I po mnoha staletích pořád nevíme mnoho. Kdyby se vše stavělo na bohovi, tak bychom to měly pochopit, ale ono nic. I Darwinova evoluční teorie přirozeného výběru má velkou trhlinu. Nemáme prozatím moc nálezů do vývojových větví, anebo po mnoha miliónů let neměnné organismy. Moucha, komár, tito organismy jsou dodnes skoro pořád stejné. Darwinova teorie tvrdí, že vývoj života je z nejjednodušších forem, po ty nejsložitější. Jak to, že moucha se zasekla ve vývoji? Jsme ve vývojové pozici, která nám ještě neumožní pochopit pravdu? Máme pravdu přímo před očima, ale nevidíme ji? Co, když pravda je jako třetí prostorová dimenze? Kdybychom žili ve druhé dimenzi, nedokázali bychom si představit trojrozměrný svět, co když je to stejné u pravdy? Další teorií leč abstraktní je, že mimozemská civilizace si z nás udělali zálohu, kdyby oni selhali v nějaké činnosti. Jeden fakt podporuje teorii, že jsme byli uměle vytvořeni. A to je naše nedokonalost. Máme mnoho chyb, i když jsme složitý organismus. Čím složitější věc, tím více závažné chyby, ale oproti zvířatům máme neúměrně mnoho chyb. DNA jako by byl programovací jazyk, a my místy špatně neprogramovaní. Dokázala by sama příroda vytvořit tak skvělý jazyk, jako je RNA a DNA? Ale co, když lidská víra stojí na jedné velké lži? Co když bible je sepsána s úkazů, které si lidé nedovedli vysvětlit. Kolem vzniku člověka je mnoho nejasných otázek, na které asi nikdy nebudeme moci se stoprocentní jistotou odpovědět. Mnoho faktorů ukazuje, že jsme uměle vytvoření, ale je něco krom přírody a času schopné něco takového vytvořit jako jsme my? I dnešní genetické inženýrství se drží nějakých základů! Každá teorie má podklad, ale žádná nám nedává pochopitelný nevyvratitelný důkaz o tom, že jsme vznikly tak či onak. Ale co, když se na to díváme špatným úhlem pohledu? A jaký je Váš názor? Jak jsme vůbec vznikly, prosím pište do komentářů. Těším se na Vaše názory.

První vločka: Aneb když zima do toho praští!

16. listopadu 2010 v 15:11 | Daniel Hloušek |  Články

První vločka: Aneb když zima do toho praští!

První sněhová vločka je vždy nejkrásnější. Přináší poselství pravé zimy. Zima, bez sněhu je jako rybník bez vody. První vločka je nejistá, ale znáte to, když začne hustě sněžit, a napadne ten samí den tolik sněhu kolik, byste ani nečekali. Právě první vločka je nejvíc nenápadná. Spadne v ten moment, který bychom ani nečekali. O to víc nás zima překvapí. První vločka také přináší mnoho starostí a radostí. Určitě silničáři rádi nebudou, a ani ti, kteří nemají rádi sníh. Nemusí nutně znamenat, že první vločka odstartovala vlnu sněhových bouří, ale určitě od té první vločky napadne tolik, aby to některé trápilo a některé těšilo. Lyžaři, děti, lyžařské střediska, určitě tento fakt těší, že padá sníh. Bezesporu sníh přináší Vánoční atmosféru, a není nic krásnějšího, když na Vánoce sněží. I po letech dokáže obzvlášť první vločka rozradostnit, nebo alespoň Vás zastavit na cestě někam. Se sněhem se také vracíme často do dětských let, které byli bezstarostné a plné zábavy do které patří také sníh. Sněhová vločka nikdy není stejná, vždy je identická. Napadá mě otázka, zda je z takového počtu vloček, které spadnou jen třeba okolo nás, možné aby byli identické. Je to div přírody, na který si všichni můžeme šáhnout! Méně příjemná část cesty vločky je, roztávání. Ve městech je popravdě sníh spíš na obtíž. Už několik hodin po čerstvém dopadu, se sníh zbarví až do tmavé šedé až černé barvy, ztvrdne, nebo se z něj stane břečka, která dokáže proniknout opravdu všude. Není moc krásný pohled, vidět ulici, na krajích břečka, a na botách technická posypová sůl, která dokáže pěkně zničit boty. Nemluvně o tom, že břečka zaručeně promočí naše boty, což není příjemné. Nejhorší je, když pak ještě začne mrznout. První vločka a první sníh nikdy moc dlouho nevydrží, je to spíše generálka na velkou zimní pokrývku. Proto ještě ten samí den, na nás může začít padat sníh ze střech, ale to není ještě tak nebezpečné, jelikož to nestihlo zmrznout. Padající sníh nedokážeme ničím nahradit. Déšť by se do romantické chvíle u krbu a s vyhřátou pohovkou a zimou a nevlídnem za okny s padající sněhem nemohl vyrovnat! Rozhodně se líp stává do sněhové nadílky, než do deštivého depresivního rána. V tom je zima a sníh krásná. Rána jsou většinou aspoň na horách slunečná, nikoli zatažená černá obloha jak je tomu u deště.
Jenže nese to mnoho povinností, jako třeba odhrabat sníh, nebo si naplánovat trasu tak, abychom to časově stíhali. Sníh od deště je na druhou stranu nevyzpytatelný a dost zamezující. Právě nečekaná první vločka s první sněhem dostává do úzkých řidiče! Déšť zamezí maximálně viditelnost, nebo manipulaci s vozidlem značně omezí a zkreslí. Led, sníh, padající sníh, dokáží nadělat veliké problémy. Viditelnost a neovladatelnost je to nejmenší. Někdy se může stát, že Vám auto přestane pracovat v momentě naprosté samoty, a na opuštěné nefrekventované silnici, ve sněhové bouři. I když se to zdá jak scénář z nějakého filmu, možné to je! V tomto období vychází někdy až moc časté zprávy z médií, kde je kolik sněhu, kde se nelyžuje, a komu se jak, kde lyžování líbí. Zprávy to jsou užitečné, ale poslouchat to pořád dokola a ty rozjařené lidi, co občas říkají, spíše mimo téma, jako třeba, jaká byla cesta, to opravdu nikoho nezajímá. A co Vy, máte dobré zkušenosti s první vločkou? Těším se na Vaše komentáře.

Tolerance: I Hippies netolerovala!

12. listopadu 2010 v 18:13 | Daniel Hloušek |  Články

Tolerance: I Hippies netolerovala!

Setkáváme se s ní denně. Známka ve škole, výplata, nebo čekající řidič na naše dobíhání k tramvaji či autobusu. Tolerance patří mezi důležité faktory vyspělé společnosti. V dnešním světě je tolerance s etického hlediska velice podporovaná. V dřívějších dobách v drtivé většině platilo právo silnějšího, a kdo se neuměl začlenit, byl společností netolerován. Není tomu zase tak dávno, kdy v USA byli černoši neeticky diskriminováni. Jízda autobusem s Američany, volební právo či čestné zaměstnání byli pro tyto obyvatele tabu. Tolerance se odvíjí podle aktuální situace v dané společnosti. Vypětí ve společnosti se promítá stísněním myšlením a agresivitou. Člověk jedná pod tlakem, rychleji, a tak, aby napětí pominulo. Hektický uspěchaný život nám často bere možnost se plně nad něčím rozhodnout, a to i ve věci jednání s lidmi. Naše názory se nejvíce mění a rozšiřují v dospívajícím věku, kdy se také dělíme na výrazné skupiny. V tomto věku jsou dospívající velice citlivý a jejich názory se často odvíjí od jiných. Začlenění do nesprávné skupiny, vyvolá nesprávné názory! Mnoho dospívajících chce mít nějaké přátelé a uznání ve skupině. Avšak najdou se takové skupiny, které netolerují jiné názory, než ta společnost má. Jedinec, který se v takové skupině obrátí, bude netolerován, až násilně. Proto se tak daří, společnosti opovrhované, skupinám, které svým jednání jsou na kraji zákonu. Lidé v těchto skupinách chtějí uznání, a další členové je manipulačně podporují s tím, že budou mít stejné názory. Tolerance se odvíjí hlavně dle společnosti, nikoli dle chytrosti. Před padesáti lety v USA, byli lidé v základních věcech stejně inteligentní jako dnes, ale jejich chování se změnilo. Změnila se struktura společnosti. Není těžké netolerovat ostatní a jejich chyby, ale je těžké to vyjádřit správně, a proto mnozí volí ostrou variantu. Příkladem netolerance je třeba posměch proti vozíčkářům, postiženým, důchodcům.
Bez tolerance by se nám moc dobře nedařilo. Například byste něco provedli v práci. Nějaká maličkost, kterou by tolerantní vedení přehlídlo, nebo by dali najevo výstrahu, ale netolerantní vedení by Vás nejspíše vyhodilo. To stejné platí ve škole. Mnozí učitelé netolerují odlišnosti jednotlivých žáků, a proto všem měří stejně a také je pak výsledná známka stejná. I zákony znají toleranci! Bez ní bychom nesměli řídit se žádnou setinkou promile alkoholu v krvi. Jistě si stačí dát pralinku, ústní vodu, a již je setinka na světě, a nikdy setinka neohrozí provoz. Tolerance nemusí nutně znamenat úcta, jak si mnoho lidí myslí, ale znamená to, jednat s taktem. Když se člověk zabývá často netolerancí, tak vytlačuje čas, který by mohl využít jinak. Porovnávání lidí, věcí, chyb, nápadů a návrhů je vrozená lidská vlastnost, ale nesnášenlivá netolerance k tomu nepatří. S úplnou tolerancí by lidé pravdu! Kdyby Edison toleroval, že nějaká látka ve vláknu, rozsvítila žárovku, a svítila by celkem přijatelně celý den, tak by dnes neexistovala, naše známá žárovka. Edison totiž netoleroval fakt, že žárovka vydrží jen jeden den, a ještě s kolísavým efektem, proto přišel na ještě lepší vlákno. Tolerance byla doménou hlavně skupině lidí v Hippies. Prioritami byli hlavně svoboda, mír, a vztahová nespoutanost. Odlišnost v této skupině byla maximálně v tom, kdo byl Hippie a kdo ne. V životě neexistuje nic dokonalého, a tolerance má k dokonalosti v našich končinách ještě daleko. Od diskriminace, až potyčky mezi skupinami lidí s opačnými názory. Máme se ještě co učit, a snad jednou zmizí protivní sousedé, kteří nedokážou tolerovat Vaší přítomnost, nebo zmizí vtipy o tchýních, jelikož již to nebude aktuální téma, protože některé tchýně pochopily, že tolerovat rodinu je lepší. U absolutní tolerance bychom neměli skoro vlastní názory. Naše názory se vytváří z rozporu a s myšlení. Myslíme, proto, že nás něco vyprovokovalo a evokovalo, a to se může stát jen u méně tolerantní společnosti. Nedokázali bychom se na ničem dohodnout, tolerantní svět by byl jako flegmatický svět! Tolerujeme tak, jak jsme k tomu byli učeni. Například malé děti v komunistických dobách slýchávali, že západ, je zlo, které se nesmí dostat do našich mozků. Přitom to není taková pravda. A co Vy? Jaký je Váš názor na dnešní toleranci v naší společnosti? Těším se na Vaše komentáře, a jestli jste to dočetli až sem, určitě stojí za to vyjádřit také svůj názor na dnešní toleranci.

Kde není důvěra, nejsou přátelé!

8. listopadu 2010 v 15:47 | Daniel Hloušek |  Články

Přátelé: Kde není důvěra, nejsou přátelé!

Přátelství je forma důvěry, porozumění, a uspokojení. Když tyto faktory v přátelství chybí, zřejmě moc dlouho nevydrží. Asi nejčastěji přátelství začíná uspokojením, kdy se lidé baví o stejné věci, která naplňuje a které oba dva spojuje. Porozumění se bere jako samozřejmost, ale najdou se lidé, kteří nechápou mnoho věcí, nebo neumí přijmout chování toho druhého jedince. V takových přátelství často dochází ke komunikačním odchylkám, kdy jeden mluví o tom, a druhý myslí o něčem, ale oba nemyslí tutéž věc. Oba jedinci po čase nebudou tak uspokojeni s rozhovoru, jelikož vědí, že si zase tolik nerozumí. Na čem nejvíce přátelství stojí a staví je důvěra. Bez důvěry je rozhovor většinou povrchní, a vážného charakteru a hloubky se nedočkáte. V přátelství nejde o kvantitu, ale kvalitu. Přátelství se postupem času vyvíjí, rozšiřuje a také upevňuje. Jsou, ale přátelství, kde je to nestálé, a jako na houpačce. Paradoxně tyto přátelství jsou mnohdy nejlepší, a skrytá důvěra je tam větší než u klidného přátelství. Právě u aktivního přátelství je pořád co řešit. Přátelé si vybíráme mi sami, a jaký přítel, takový je kus také v nás. Nejlepší zlatou cestou v přátelství je, když jen některé záliby jsou společné, a povaha podobná. Rozhodně není pro nás dobré, když přítel je jako naše zrcadlo. Víte co od něj čekat, a brzo bude také docházet téma pro rozhovor. Pravý přítel s Vámi vydrží a bude při Vás stát jak v dobrých časech, tak i v těžkých. Pravé přátelství můžete pocítit také, když se dlouho nevidíte a dlouho jste spolu nemluvily, tak přichází pocit, že v našem životě zrovna něco velice chybí. Je to vrba, do které šeptáme své trápení. Přátel nám pomáhají se rozhodovat pro nějakou volbu. Bez přátel bychom nevěděli, co nám sluší, co ne, nebo zda je náš nápad dobrý a vhodný pro naši osobu, nebo ne. Nikdo jiný než přítel to tak upřímně a perfektně neřekne a neodhadne. Každý z nás máme nějakého kamaráda. Postupem času, je ztrácíme, ale i získáváme, a dává nám to životní zkušenost. Lidé bez přátel nemusí být nutně samotáři, ale prozatím nenašli správné lidi. Přátelé bychom měli brát takové, jací opravdu jsou. I samotář potřebuje nějakou oporu. Život bez přátelství je jako noční obloha bez hvězd. Přátelství se neřídí dle věku a ani zkušeností, přátelství vzniká za jakékoli příležitosti! Jsou mezigenerační přátelství, které toto pravidlo dokazují a potvrzují. Ten kdo si přátelství moc neváží, o něj přijde, a ten, kdo se přátelstvím moc zaobírá, může přehlédnout novou možnost na nové přátelství. Není důležité mít mnoho přátel, ale je důležité mít aspoň jednoho přítele, komu můžeme vše svěřit. To je nejlepší přátelství. Ničím nemůžete nahradit pravého přítele, kterému se můžete se vším svěřit. Psycholog je dost neosobní forma svěřování a řešení problémů, která je navenek i dost chladná. Máte sice jistotu, že se Vám bude snažit pomoci, ale to je tak asi vše. Kdyby psycholog, pořád měl soucítit s pacientem, tak sám by brzo potřeboval odbornou pomoc. Přítel Vám řekne dost, když nemá náladu, psycholog to musí překousnout. Přátelství je nejcennější nehmotná věc. Zaplatit za přátelství nelze. Za to pravé určitě ne. Poslední dobou lidé otupěli ve výběru přátel. Jejich odhad se zkreslil pomocí, dnešního stylu přátelství přes internet. Přátelství přes internet je o mnoho snazší. Nepadá na Vás taková zodpovědnost, a žijete v nějaké anonymitě. Snáz se píše, že někomu věříme, než říct do očí, opak.
Také, když nechceme se s někým zrovna vybavovat, stačí napsat, že zrovna nemáme čas. Tímto způsobem přátelství nedokážeme plně rozeznat náladu kamaráda, u jednotlivých situací, a tak si je automaticky doplňujeme. Při setkání bychom se mohli pak hodně zklamat a také pochopit, že nemáme zase tolik si co říci. Slovo přátelství je moc relativní pojem. Někdo považuje přátelství, jako pomoc, někdo jako zábavu, někdo zase jen jako doplněk. Není žádnou ostudou a ani zvláštností, když v našem životě přátelství disponuje na prvním místě v žebříčku prioritních věcí. Přátelství bychom měli brát s respektem, a úmyslně ho neničit. Jedno zničené přátelství, dva nešťastní lidé! Bohužel často si začínáme přátel vážit až v době, kdy jsme o nějaké přišly. Přátelství je takové, jakou mu dáme hodnotu. Falešné přátelství, není přátelství. Je to jen soucítění za nějakou hodnotou, nikoli za soucítěním citovém. A co vy? Máte mnoho přátel, nebo hrstku opravdových kamarádů?Velice se těším na Vaše komentáře!

Dospělost: Aneb, každý jednou dospěje!

1. listopadu 2010 v 16:43 | Daniel Hloušek |  Články

Dospělost: Aneb, každý jednou dospěje!

Vše to začíná nevinným narození, přes pubertu, až zajímavý cyklus ukončí své bádání v dospělosti. Jako malý se učíme základům a podstatě věcí kolem nás, v dospělosti, je posléze dovytváříme a používáme pro svou potřebu! Rozhodně v dospělosti máme největší rozhodování s nezávažnějšími důsledky. Jen málokdo má tu možnost v dospívání rozhodnout, zda zaplatí to, nebo spíše ono, a co je pro domácnost výhodnější. Jako děti bereme často peníze za samozřejmost, bydlení, jídlo, zábavu, také, ale za vším stojí peníze, a ty se protáčí hlavně v rukou dospělých, kteří musí často rozhodovat do čeho investovat a jak nejvíce ušetřit. Také v dospělosti řeší lidé nejčastěji hluboce mezilidské vztahy, které v pubertě, nebo v předškolním věku, jsou nestálé, avšak vratné. Když dospělý něco řekne a udělá špatně a odvrátí tím své přátelé, jistě je nezíská zpět, jako adolescenti! Dospělost nastává formálně v 18 roku našeho života, kdy by tělo mělo být již připraveno k řešení problémů anebo je přizpůsobeno a vyvinuto, už k určitým činnostem. Kouření, alkohol, to jsou hlavní faktory, které jsou v dospělosti povoleny, i když vždy se toto porušovalo. Dospělost nám také otvírá možnost naší nezávislosti, avšak zákony pro nás platí v plném rozsahu! Když přecházíme ze stádia puberty do dospělosti, tak přecházíme ze světa, kde jsme řešily věci emocionálně, ale ne tak závažné jako v dospělosti, a ze světa klidu a volnosti do části života, kde rychlost je doménou a kde stereotyp na nás číhá, pokud si neumíme nalajnovat život. V dospělosti veškeré naše plány se již můžou stát skutečností, a nikdo vám do toho nebude, už tak mluvit, jako ti co nás vychovali. V dospělosti musíme uvažovat jinak než v dětství a také jednat jinak. Náš výstup na veřejnosti, a naše vyjadřování je najednou brán velice vážně, a čím menší budete mít svou slovní zásobu, tím více to společnost pozná! Právě dospělý apelují na zásadách, jako třeba vyjadřování, vystupování, víc než puberťáci, nebo vůbec malé děti! Malým dětem je celkem jedno, jak se chováte a zda máte širokou slovní zásobu. Sice si toho můžou všimnout, můžou vám to i sdělit, ale to je vše a dál, už to dítě nerozebírá. Nemá tu potřebu, jako dospělý. Puberťáci, již mají tendenci rozpoznávat a dělit lidi i podle těchto vlastností, avšak ještě to neberou tak prioritně jako dospělý. V pubertě Vám nejde o životní šanci v podobě inteligentního pohovoru u nějaké dobře placené práce, kde jde právě o první dojem. V pubertě o dobře placenou činnost se většinou jedná již cíleně. Takže, když je jedinec něčím zajímavý, tak si ho vyberou a nemusí tolik dohlížet na zásadách, které platí u pohovorů. Škola je převlečená práce. Škola učí a chystá absolventy pro práci, a práce umožňuje život na úrovni. Zda je těžší práce, nebo škola, na to není jednoznačná odpověď! Ve škole se musíme učit, takže zejména psychologický růst, a jakmile to zanedbáváme, tak nám práce půjde obtížněji. V práci se můžeme setkat s tím, co nás ve škole učily. Práce je zase o stresu, rychlosti a velké zodpovědnosti. A jaké podmínky si uděláte v práci, tak pak otázka bude jednoznačnější. Když se v práci budeme cítit skvěle, tak je to lepší než škola, ale jakmile je práce na nic, nebaví nás tak často vzpomínáme s radostí na staré časy ve školních lavicích. Jak naložíme s dětstvím, tak bude vypadat naše dospělost. Jako dospělého Vás berou více autoritativně a také to líp vypadá. Knížka, která je napsaná od dospívajícího, má těžší začáteční pozici v kritice, ale právě dětská fantazie dodává těmto knížkám zvláštní jedinečnost, a to dospělý nedokáže. Opravdu tolik lidí chce změnit svět pastelek za svět svéprávnosti, ale krutého pohledu na svět? Nikdo se nás na to neptá, a pokud jako dospělý jedinec zůstane ve stádiu duševního dětství, tak se stává terčem kritiky a posměchu. I dospělý se občas vrátí do mladých let. Otcové poletující s dítětem po kopcích za drakem je toho důkaz. I taková maličkost dospělého může na chvíli vytrhnout ze spárů uspěchaného hektického způsobu života. Dospělost je brán jako fakt, kterému se skoro nikdo nevyhneme, ale v duši občas máme pořád zbytky dětství, a to nám nikdo nevezme! Buďme dospělý, kteří nezapomenou na dětství! A co vy? Chtěli byste se vrátit zpět do dětství, nebo raději zůstat v roli dospělého jedince? Jak často vzpomínáte na dětské radosti? Těším se na vaše komentáře!