Prosinec 2010

Režie, klapka, akce, 2011 poprvé!

31. prosince 2010 v 20:05 | Daniel Hloušek |  Články

Režie, klapka, akce, 2011 poprvé!

Rok 2010 nám přinesl o mnoho více než předešlá léta. Tento rok se zapsal černým písmem do kronik. Jako by rok 2010 nedopřával živým žít. Velice mne ranila smrt pana Smoljaka, který nejen, že byl skvělým komikem a hercem, ale také charakterní osobností.
Překvapivá zpráva obletěla svět v květnu, kdy spadlo za špatného počasí letadlo s poslanci a s polským prezidentem, který následně zemřel. Ještě dlouhou dobu zůstane tajemstvím, zda to byla opravdu nehoda, či sabotáž z Ruské strany. Rok 2010 je také rokem odtajňování informací. K devátému výročí tragédie v New Yorku, teroristického útoku na věže světového obchodního centra 11. 9. 2001., byly odtajněny některé zprávy a mediální záznamy, jako videa a fotografie.
Prozatím je toho ale stejně málo na obhajobu konspiračních teorií. Ohledně této tragédie také letos začala stavba parku a dvou fontán v základech dvojčat. V parku by mělo také stát museum těchto dvou staveb, a největší dominantou by měl být nosný okrajový pilíř s jedné věže, který zůstal téměř nepoškozený. Informace zásadně také utekli koncem tohoto roku! Server wikileaks propustilo mnoho utajených informací. Je to vůbec poprvé, kdy politika jde ostře proti internetu. Češi nezůstali pozadu a také vznikla česká verze této protistátní moci. V české verzi jsou, ale zejména české problémy. Je to také ojedinělé. Je otázkou zda česká verze také tak pohorší do takové podoby, jako tomu je u světové wikileaks, na kterou vzniklo mnoho aplikací, které nabourávají servery, jak ze strany wikileaks tak i obráceně. Česko prodělalo obsáhlé čistky v politice, zdali k opravdu k lepšímu, toť otázka. Rok 2009 a 2010 byli po filmové stránce velice plodné. Snad netřeba vypisovat, jelikož je mnoho odvětví ve filmu. Po hudební stránce nic výjimečného. Abych pravdu řekl, rádio nehraje nic moc pěkného jako dřív. Kde je rok 2005? Asi dva roky již neposlouchám rádio, nestojí to za to. Rok 2011 by nám měl přinést snad mnoho příjemných překvapení. Z počítačového hlediska určitě představení nových her, a pro mne obzvlášť mimo her mne zajímá Windows 8. Tím přeji všem hezký Nový rok a také celý rok. Doufám, že rok 2011 se nezastaví na úrovni roku 2010 a že půjde o mnoho dál. A teď trochu souhrnu z mého blogu!
Blog založen: 25.9.2009
Počet komentářů u článku s menu rubrik: 605 (komentáře jen u článků, které jsou odkazovány přes rubriku - archiv skrývá i další články, na které není odkaz přes menu, ale to jsem nezapočítal, kvůli promazávání)
Počet článků: 41 (bez archivu)
Průměrně článků za měsíc: 5,8
Použito designů: 6
Rekordní návštěvnost: 15.12.2010 - 1010 návštěv (o 350 víc na toplist)
Návštěvnost v první den: 26
Zaměření blogu: Úvahy/hudba/filmy
Přijetí do Autorského klubu: 30.8.2010

Je už vše předurčeno?

29. prosince 2010 v 17:14 | Daniel Hloušek |  Články

Je už vše předurčeno?

Každý z nás si určitě položil již aspoň jednou otázku, zdali je vše předurčeno. Nejčastěji se hovoří o osudu. Existují dva názory pro vysvětlení osudu. První názor tvrdí, že osud je námi ovlivnitelný a také předvídatelný. To znamená, že řád, který je předurčen můžeme změnit, aniž by se zhroutilo vše ostatní. Ale když tento osud můžeme měnit, je to vůbec osud? Druhý názor považuje osud za neměnný životní faktor hrající dominantní roli v našem životě. Pochopení tohoto názoru a vysvětlení často je milný pro některé lidi. Člověk, který nesprávně pojme tuto informaci, věří, že vše co dělá je jen automatické či předurčené a veškerá jeho snaha je marná. U těchto lidí se postupně stává proměna z aktivních jedinců na pasivní jedince. Tito lidé ztrácí často víru v život. Je těžké žít s myšlenkou, že náš život je jen loutkou. Prvním mezníkem pro ověření pravdivosti tvrzení je základní otázka, zda-li vůbec existuje budoucnost v současnosti. Ve vědě existují dvě skupiny vědců. První skupina tvrdí, že čas v jednom bodě existuje ve dvou směrech. Takže v současnosti existuje a odehrává se minulost i budoucnost. Moderní pojetí ve druhé skupině vědců však skepticky tuto teorii vyvrací a tvrdí, že může existovat jen v jednom bodě budoucnost. Zanedbatelným zbytkem je myšlenka, která hlásá, že současnost vzniká a ihned zaniká a v tomto bodě se neodehrává ani minulost, ani budoucnost. Jestliže je pravdivá první teorie, pak je možné, že existuje osud v podobě předurčenosti již dříve vykonaného děje. Logicky vzato, když teď se říznete do prstu, tak se to stává minulostí, a dle teorie minulost stále probíhá, takže v minulosti je naše současnost jako budoucnost a pořezání se do prstu je tím pádem předurčeno. Ale co, když první skupina vědců se mýlí? Pak bychom osud museli vidět z jiného hlediska, než z časového děje, který se již stal. Nejlogičtějším faktorem je naše okolí! Naše okolí nás podmíněně manipuluje a ovlivňuje. Média jako je televize, noviny, nebo chování přátel nás nasměrují k jisté cestě, po které půjdeme. Závisí to na naší povaze a na našem okolí. Jestliže je člověk vysoce materiálně založený, a jeho nejlepší přítel si koupí něco velice drahého, chce mu konkurovat a jednoduše si koupí něco podobného. Dá se říct, že bylo téměř předvídatelné, že něco takového jedinec udělá. Je otázkou, zda jsme pod velkým vlivem, a nedokážeme se svobodně rozhodnout, nebo jestli máme nějakou svobodnou vůli a dokážeme odvrátit některé naše počínání. Denně se rozhodujeme nad více možnosti. Při nákupu se rozhodujeme, zda vezmeme toto zboží, nebo tamto, a srovnáváme výhody s nevýhody a často také si říkáme, jak bude reagovat okolí. Právě poslední faktor ovlivňuje výběr zboží. K méně důvěryhodným tvrzením patří tvrzení, že náš život zásadně řídí bůh. Věřící v tuto myšlenku tvrdí, že bůh ví, jak se lidé budou chovat, a tak jim nechává nějakou svobodnou vůli a volbu, ale vždy v nějakých životních bodech, vždy bůh je nasměruje svou cestou, jak si usmyslí. Přehlédneme-li fakt, že se doposud nedokázala plně dokázat informace, že existuje bůh, tak tento názor má velikou trhlinu. Jak by mohl stihnout ovládat tolik lidí? Jak by ho to mohlo bavit? Mnohé tvrzení spadá, ale také na to, že to neřídí smyšlený bůh, ale něco jiného, ale nadlidského. Nikdy se tyto teorie nedají plně dokázat, ale lidská fantazie je veliká a možná jednou přijde sama na úplně novou teorii! Pomineme-li také spory ohledně Déjà vu, tak jak si jinak máme vysvětlit co to je? Co, když se jedná o pohled do krátké budoucnosti, která se již stala? Ve světě je mnoho nejasností, které budou čekat na naše rozluštění a vysvětlení. Je mnoho trhlin, které se potřebují zacelit a zaplnit, a až k tomu nadejde, tak se možná dozvíme novou pravdu. A do té doby nepropadejme myšlence, že nic nemá cenu dělat, když už je vše předurčeno. A co vy? Věříte v osud, nebo myšlence, že je něco již daného?

Bolest, na kterou není lék!

20. prosince 2010 v 14:48 | Daniel Hloušek |  Články

Bolest, na kterou není lék!

Život je plný nezdarů a mezi největší nezdary patří k lásce a podlosti. Zklamání a následná bolest a rána na duši se těžko léčí! Bolest, na kterou není většinou lék a která se léčí jen časem. Bolest, která je horší, než leckterá trýznivá fyzická bolest. Každý za život jí určitě jednou pocítí, některé odradí k dalším jistým činnostem a další to neponaučí a nechají se od života dále fackovat. Největším viníkem těchto pocitů je nešťastná láska u které bohužel neplatí pravidlo ponaučení, ale jedná se jen o nezdar a vyplouvající pocity. Následnou prázdnotu zaplní bolest, která nutí člověka přemýšlet úplně jinak a tak, aby pořád přemýšlel nad tím, kde se stala chyba, kterou nikdy nemůže napravit, ale bude to nešťastně zkoušet. Jaký lék dokáže zbavit jedince od těchto pocitů? Žádný, nechat ho blbnout v rozumné míře, a dát tomu čas. Sám si pak člověk uvědomí podstatu, kterou by mu léky nedali. Nejhorší je životní zklamání, které nás poznamená na celý život, a kterou ani čas nesrovná. Nešťastná láska oproti životnímu zklamání je časově vyprchávající a dá se nahradit v mnoha případech. Životní zklamání může být ledajaké. Můžeme přijít o práci, z důvodu, že nás někdo podrazil, tím jsme dostali také falešnou pověst a k tomu Vám zabaví dům. Může to čas navrátit? Jistou pílí a štěstím ano, ale samo to nikdy nevyprchá, jako u lásky. Za to láska, která nás podrazí a dostane až na kolena a na dno, může skončit i naší smrtí. Je mnoho případů nešťastných konců lidí a párů, které se milovali, ale něco to muselo překazit. Kolik náhrobních kamenů patří lidem, které život takhle podrazil, kolik párů to zbytečně vzdalo, kvůli špatné souhře náhod? Smrt je to nejhorší a také nejtěžší řešení vůbec. Lidé, kteří tvrdí, že smrt je zbabělost, tak nikdy nezažily pocit těchto lidí, a lidé, kteří tímto opovrhují, udělají to samé, jakmile nastane stejná situace, jako u sebevrahů! Smrt má vždy nějaké opodstatnění. Většinou to bývá bolest na duši. Rozdíl mezi duševně nemocným a fyzicky je ten, že duševní hledá záchranu a správnou cestu, a fyzicky nemocný hledá zábavu a je s tím smířený. Člověk, který má nevyléčitelnou rakovinu, se s tím snaží smířit, a pořádně využít zbývající čas. Člověk, který zažívá duševní peklo, hledá jak z toho ven, nevidí žádnou naději a všechny cesty, leč i špatné vidí jako jednu. Rakovina je mnohdy jistá smrt, ale dá se důstojně zakončit, leč je to proti etice. Jedinec, který ovšem je ztracen v sobě samotným trpí ještě více než-li trpící rakovinou. I když se to zdá kruté, tak lidé, kteří se ztratí se těžko zpět navrací! Většinou se může stát, že takový člověk, skončí ještě hůř než nemocný, který má rakovinu. Úplně nejhorší je, když nemocného opustí nejbližší, má diagnostikovanou zákeřnou nemoc a sám se začíná potácet v psychické nestálosti a nejistotě. Nutně vždy psychická bolest nemusí být jen z lidského jednání druhých, ale také z pravé bolesti. Bolest, která se pořád vrací, jako ptáci do teplých krajin, je ukrutná. Aby toho nebylo málo, většinou přichází také na řadu duševní bolest, která zamíchá nesnesitelný koktejl, který může změnit na vždy náš život. Otázkou je, k čemu vůbec je taková bolest. V jisté míře poučí a naučí k nějakým věcem, ale proč někteří musí žít s touto bolestí i celý život? Má je to snad izolovat, nebo jen dráždit? Do jaké míry si za to můžeme sami a bude vždy pravým lékem jen pláč a čas? A opravdu je tato bolest dlouhodobě nutná? Jsou otázky, které zůstanou ještě dlouho nezodpovězené, životní otázky jsou ty nejtěžší a nejsložitější vůbec. Na tyto otázky člověk musí být životem znalí a teorie v životě v praxi nelze plně použít a aplikovat. Snad se jednou vyřeší dlouhodobá bolest anebo lidé změní chápání bolesti, která by nám měla něco říkat. A co Vy? Jaká je Vaše životní bolest?

Žijeme v iluzi?

18. prosince 2010 v 21:18 | Daniel Hloušek |  Články

Žijeme v iluzi?

Tato otázka podněcuje mnoho myslitelů, filosofů, nebo lidí k přemýšlení mnoho staletí. Možná se odpovědi nikdy nedočkáme, jelikož se jedná o myšlenku, která nelze nikterak plně prokázat. Je mnoho úvah a teorií nad tímto tématem. Základními úvahami jsou životní iluze. Životní iluze jsou všední iluze, neboli částečné. Máme vlastní představy o tom, co se kolem nás děje a občas k tomu přiřadíme své hodnoty, tím vznikají iluze. Vytváříme si iluze nechtěně a také záměrně. Záměrně většinou proto, abychom zakryli krutou realitu, která nás vysiluje. Právě sami si nalháváme. Ale co když je život jedná velká iluze? Velice zajímavou myšlenkou je nad touto tématikou ta, že svět přestane existovat v momentě, kdy zavřeme oči. Co, když celý život se odehrává jen v naší hlavě? A existují i jiní lidé, kteří také mají svůj vlastní svět odehrávající se v jejich hlavě? Potvrzujícím faktem je například Deja vu. Když se podíváme kolem sebe, vše má svůj určitý řád, a široké okolí je stereotypní. Povaha a pocity lidí jsou velice podobné, i když je mnoho nesmírně členitých možností. Kdyby existovala nahodilost, vše by bylo nějak odlišné a nic by nebylo skoro stejné. Člověk, který věří v danou věc a situaci, tak se může přihodit. Je to snad projev jedné velké iluze? Důkazem proti této teorii je to, že někteří lidé se cítí prázdně, nešťastně a nic se jim nedaří ani neplní. Zda-li chceme něco opravdu vytouženě, tak by se to mělo dle naší iluze splnit. Na faktu, že mnoho věcí není, jak bychom si přáli, naráží teorie jedné velké iluze. Ale co když je to jen neschopnost v iluzi? Dalším tvrzením proti této teorii je fakt, že víme perfektně jen o sobě, nikoliv o celém světě. Kdyby se vše odehrávalo jen v naší mysli, tak bychom měli vědět o všem, ale pořád naše mysl musí mít nějaký existující základ, z čeho čerpá. I kdyby náš život byl pouhou fantazií, tak pořád se opírá o skutečnost, která dává podmět naší iluzi. Cítíme bolest, pocity jsou dlouhodobé a občas se setkáme úplně s něčím novým. Opravdu by dokázala iluze tak živě simulovat tyto pocity? Všechny výše jmenované pocity procházejí neurony a mozek je zpracovává do podoby, jakou známe, a proto by mohla iluze simulovat jednoduše tyto všední aspekty života. Je tu jedna velká otázka, odehrává se to vše v hlavě jednoho jedince, nebo jsme kolektivně propojeni? Zásadním problémem je rozmnožování. Kdyby iluze byla v podvědomí celého lidstva, jak by se lidstvo na takové úrovni dokázalo dál vyvíjet? Už jen na jaké úrovni jsme, svědčí přinejmenším o tom, že někteří žijí v normální realitě, a ti co jsou v iluzi, jsou označeni za nemocné. V normálním životě žijeme v malých iluzích. Co, když žijeme ve stejné iluzi tak, jako ten jedinec, který například věří v boha? Je tím naprosto přesvědčený a přitom nevidí všeobecnou pravdu. Někteří přestanou věřit, mohlo by tomu být i u životní iluze? Dokázal by člověk, nějak otevřít oči a vidět pravý svět? Nejzákladnější iluzí a klamem je pro mnohé z nás, vidění barev. Dle vědeckých hypotéz, barvy neexistují. Povrch materiálu je různě tvořen, a podle toho se světlo odráží pod jinou frekvencí. Naše oko pak podle toho vykreslí barevně světlo, aby ho odlišil od ostatních. A co lidé kteří nerozpoznávají barvy? Zbavili se iluze? Po celém světě jsou v psychiatrických léčebnách v ošetření lékařů mnoho milionů lidí. Opravdu jsou to blázni, nebo jsme blázni my, a oni vidí pravý svět? Jeden obrovský fakt popírá možnost, že žijeme v iluzi. Nemocným lidem se v hlavách odehrávají myšlenky s ohledem na nemoc. Což znamená, že náš jednotný svět je pravdiví. Ale co, když jen pravý život je o něco složitější než ten náš, a mi nepobíráme všechny jeho aspekty? Velký boom vyvolala odvážná myšlenka, která říkala, že jen jeden člověk je upoutaný do stavu hibernace a jeho mozek je napojen na přístroje, a vědci v něm vytváří jednu velkou iluzi. Co, když právě Já píši a žiji v iluzi, a ostatní svět vidí jinak? Ať je to jakkoliv, vždy budeme žít v iluzi, Já i Vy, a jestliže opravdu platí jedna velká iluze, tak jenom Já budu žít v iluzi, a měl bych tím pádem pochopit celý vesmír, jelikož by to bylo jen v mé hlavě. Na tuto otázku si hodně dlouho počkáme, zda-li vůbec na ní lze plnohodnotně uvěřitelně odpovědět! A co Vy? Myslíte si, že život žijeme v jedné velké iluzi, nebo žijete jen vy v iluzi?

Pravidla Vánočních dárků

14. prosince 2010 v 0:03 | Daniel Hloušek |  Články

Pravidla Vánočních dárků

Jako dítě jsem chtěl mnoho dárků, a čím jsem starší, tím se to obrací. Teď místo toho aby rodiče měli pěkné starosti s dárky, spíše jen kulí oči, co zase chci. Nejedná se už o hračky, v mém věku by se také již spíše jednalo o to, že mě asi rodiče zanedbali, kdybych chtěl nějakou hračku co čtyřleté dítě. Plastové hračky jsem vyměnil za elektronické. Tady platí přímá úměrnost, kvalita se rovná ceně, množství se bohužel také přímo rovná ceně. Ale zase, kdo by si kupoval stejný mobil třikrát? Možná firmy, které kupují firemní mobily svým zaměstnancům, ale i v šéfovy se skrývá kus dítěte a sadisty. Často se totiž stává, že nadřízený koupí každému jiný mobil, a pak rád sleduje, jak si to mezi sebou závidí! Leč, takový šéf nejspíše nedostane žádný dárek od svých podřízených. Ani si nedokážu moc dobře představit, jak by měl takový dárek pro nadřízeného vypadat, aby neurazil. Zajisté je nevhodné mu dávat oblečení, to si nechte na doma. Nebylo by ani vhodné, kdyby při firemním rozbalování dárků, Váš šéf rozbalil župan s papuči před zrakem dalších pracovníků. Nejenom, že byste si asi udělal ostudu, ale asi by to také mohli být poslední hezké bohaté Vánoce na několik let. Vysněný sen nadřízeného je, abyste do nekonečna snášeli jeho nadvládu, ale takovou radost mu snad neuděláte. Případně dalším snem je, aby dostal od někoho auto, nejlépe Lamborghini, na které si možná nevyděláte ani za celé desetiletí, kdy jste měly stejného šéfa. Pro nadřízené stačí maličkost, aby se nezdálo, že mu podlézáte, nebo naopak, že jím opovrhujete! Nehledě na to, zda-li je to hodný šéf, nebo ten učebnicový náfuka. Nejlepším řešením, kterým neurazíte, je, že prostě onemocníte měsíc na před, než jsou Vánoce. Ovšem to je nemožné. Dalším častým problémem v dárcích jsou příbuzní, zejména tchýně. Tchánům, stačí placatice něčeho ostřejšího na cestu. Za to dámám nestačí někdy i diamant. Jsou i takové tchýně, kterým se nezavděčíte diamantem o velikosti fotbalového míče. Za prvé je to nepraktické, a za druhé i samotný Rockefeller by se rozmýšlel nad takovou koupí. Nikdy nekupujte tchýním alkohol, jen v případě, zda-li mají k alkoholu velmi kladný vztah, ale i tak, Vám se to bude hodit v ten moment víc než jim. Hodně nápadů padá na hodinky. Mnoho tchýní pořád někde lítá, a pořád kouká na čas, jenže v momentě kdy již hodinky koupíme, si většinou uvědomíme, že má na ruce minimálně už dvoje hodinky. Není to dáno tím, že by nedůvěřovali času na prvních hodinkách a jistili si ho na druhých, ale je to dáno tím, že už to někoho před vámi s logické dedukce také napadlo. Tchýně jsou velmi individuální příbuzní, takže mé rady s dárky by byli zcestné. Hlavně to nesmí být něco kýčovitého, i když sami si na tom mnohdy potrpí. Něco originálního, při tom všedního. Za to, když vybíráme dárek, svým sestrám, bratrům, tak je to jednoduší. Náš cit říká, co koupit, a také máme největší výběr. Za to u tatínků, to bývá velice specifické. Většinou něco sběratelského, leč může být i alkohol. Taková dobrá uleželá láhev drahého alkoholu znalce neurazí a ocení to. Maminkám většinou kupujeme něco, co je zkrášlí, nebo co zkrášlí domácnost. Na dárcích by se nemělo šetřit. Proto neškudlete ani na sobě. Jestliže jste dospělý, a chcete si koupit auto, tak určitě si ho ověřte, abyste pak vůbec s ním dojel domů! Takové Vánoce jsou pak smutné Vánoce. Jako menší děti, jsme měli, nebo máte dodržovat tyto základní zákony získávání dárků na svou stranu:,, Uctívej Ježíška, podlézej rodičům, relativně se zklidnit, ale ne zas do pasivního stavu, to by spíše rodiče odradilo, anebo povídej a omývej své největší přání ohledně dárků. Určitě to vždy fungovat nebude, hlavně u případů, kde je dárků mnoho, a jsou drahé. Tam byste se klidně mohli postavit na hlavu, mlátit tyčí o druhou tyč, nebo pouštět celý měsíc hudbu tak, že i samotným se Vám zprotiví. Jediná možnost, zkuste to poslat Billu Gatesovi, možná nějaký přijde. Vybírat dárek pro osobu, kterou neznáme, je přinejmenším krok do neznáma. Navíc, lidé, kteří trpí nevkusným výběrem dárků, tak pro ně, je to jako přecházet po laně přes hlubokou propast se šátkem na očích. Nic hezkého. U takových dárků vybírejte neutrální dárky. Ani ne praktické, ani ne přímo extravagantní. Nejlépe se do toho vůbec nepouštět, ale co už. Nikdy nekupujte dárky den před štědrým dnem a nikdy nespěchejte s výběrem dárku. Ještě jedna důležitá rada, při předávání dárků, nikdy nezačínejte debatu, zda je lepší Ježíšek, nebo Santa Klaus. Mohlo by to vyvolat vášnivou diskuzi, až ke zničení dárku. Tj. volnější výpis stručných rad, které by Vám mohli pomoci. A co vy? Jaké dárky jste letos vybrali?

Halucinace: Pohled do jiného světa, nebo jen smyšlenka?

11. prosince 2010 v 15:07 | Daniel Hloušek |  Články

Halucinace: Pohled do jiného světa, nebo jen smyšlenka?

Značná část peněz teče v lékařství do psychiatrie a ústavů. Denně je hospitalizováno tisíce pacientů po celém světě do psychiatrických léčeben v důsledku jejich halucinací. Co je to vlastně halucinace? Halucinace vzniká, když mozek nemá dostatek podmětů z okolí ke zpracování. Aby neochabl, vytváří si své vlastní podměty, jenž po té zpracovává jako myšlenku. Jedná se nejzávažnější poruchu. Jedinci, který trpí halucinacemi, nerozmluvíte, že jen to jen halucinace a smyšlenka. Je tím přesvědčený a nejhůře se to také léčí. Halucinace můžeme dělit do několika skupin. První jsou sluchová halucinace, která je také nejčastější. Trpící slyší zvuky, které v ten moment nezazněly, rozhovory, monology, nebo hlas, který dotyčného nabádá k jistým činnostem. Sluchové halucinace jsou časté například u schizofreniků. Vizuální, neboli zrakové halucinace jsou nejznámější. Nejčastěji se dozvídáme o svých halucinacích právě přes vizuální podobu. Vidíme to, co ve skutečnosti se v tom místě zrovna nenachází, nebo vůbec neexistuje. Zvláštností a zajímavostí na tomto druhu halucinace je, že i přes možné abstraktní halucinace a vize, tomu člověk věří. Člověk, který má halucinaci a v ní vidí nějakého netvora, který je neslučitelný s naší realitou, tak i přes to tomu uvěří. Na jednu stranu, je to tak živá představa, že nelze rozeznat realitu od smyšlenky, ale na druhou stranu, když člověk již je v realitě, tak by si to měl uvědomit, že je někde chyba. Dále halucinace rozdělujeme ještě na čichové, kdy člověk cítí neznámí zápach, nebo chuťové halucinace. Je halucinace nemoc, nebo něco výjimečného či paranormálního? Halucinace mají původ duševní, z nemoci či z drog a alkoholu. U duševních halucinací se jedná o duševní choroby, které zapříčiňují vidiny. Do dnes se neví přesně, jak mozek funguje a vytváří halucinaci u daných nemocí. Život s duševní chorobou není jednoduchý. Lidé trpící těmito nemocemi jsou nebezpeční sobě a také okolí. Například člověk, který má halucinaci, když řídí auto a teď v halucinaci vidí, že auto zatáčí, ale v reálu jede rovně, a může se stát, že se stane nehoda. Ale co, když řidič opravdu v jiné realitě zatočil a v této jel rovně? Napomáhá tomu jedna neověřená teorie, která pojednává o tom, že každé rozhodnutí ve vesmíru jde všemi směry v nové rovině. To znamená, že, když se rozhodujeme v obchodě, zda-li si koupíme čokoládu, nebo bonbóny a vybereme si v naší realitě čokoládu, tak najednou vznikne alternativní vesmír, neboli rovina a v té si koupíme bonbóny. Jestliže bychom se rozhodovali ještě nad dalším produktem, tak vznikne ještě další alternativní vesmír. Zdá se to neuvěřitelné, ale možné to je. Ten kdo trpí halucinací by pak mohl tímto získat náhled do jiného světa, a to by vysvětloval další fakt! Mnoho lidí, kteří prožili klinickou smrt a viděli sami sebe, jak jsou oživovány, tak mohli mít halucinaci, jak jistý úsporný režim mozku, a tím jedinec nahlédl do skoro stejné alternativy, kde byla jen malá odchylka. Mnoho badatelů a psychiatrů si pokládají otázku, jakou úlohu hraje vůbec halucinace. Tyto skupiny se nemůžou rozhodnout. Na jednom se určitě shodnou, a to na tom, že halucinace není asi bezúčelný podmět.
Někteří tvrdí, že halucinace je klam mozku před krutou realitou, a to hlavně při nemocech. Jiný názor na halucinaci zase říká, že se jedná o nějakou chybu mozku, který náhodně dokáže pomoci. Lékařky potvrzenou účelnou halucinaci je halucinace, když člověk umírá. Mozek nahodí halucinaci, v podobě hezkých vzpomínek aby zpříjemnil smrt. Ale co když člověk vidí v halucinaci něco jiného? Nevidí svůj celý život, ale svůj život v jiné rovině, v té lepší, a proto se změní. Využívali těchto metod věštci? Například Sibyla věštila v Delfské věštírně, která byla ve skále. Později se potvrdilo, že tam uniká ze zemního podloží plyn. Samotná Sibyla popisovala svůj veselý stav při vizích. Jak jistě víme, plyn působí jako droga, který způsobuje halucinaci. Mohla cestovat v alternativních vesmírech hodně dopředu? Nikdo neví, a ani to nelze nijak změřit. Pravdu zjistíme, až svět bude více důvěřovat, a zda bude natolik silný, že dokáže přijmout i fakt, který změní mnohé myšlení a otřese skeptismem. Začnou se bourat hranice bláznů, kteří začnou být považování za něco víc. Dožijeme se někdy pravdy o halucinacích? A co vy? Měli jste někdy halucinace?

Každý z nás k někomu vzhlíží!

7. prosince 2010 v 15:04 | Daniel Hloušek |  Články

Každý z nás k někomu vzhlíží!

Malý chlapec vidí úspěšného fotbalistu, který perfektně kopne balón přímo do brány. Chlapec s jásotem říká rodičům, že až bude dospělý, že bude stejným fotbalistou, jako je tento. Každý z nás máme svůj vzor, i když si říkáte, že žádný vzor nemáte. Nemusíme nutně se snažit být stejní jak náš vzor, a proto si někteří lidé pletou pojem vzor s napodobováním. Naším vzorem může být slavná celebrita, vědec, který popsal, nebo objevil něco významného a v oboru který Vás zajímá, či například mistr v činnosti, kterou se učíme. Během života se mění naše zkušenosti, koníčky a také kupodivu někteří stále více jsou inteligentní. Na tom závisí také náš pohled na svět a náš vzor. Jako dítě jsme vzhlíželi jinak než teď a také jsme měli jiné vzory. Záleží také na možnostech a době. Vzor nám pomáhá nasměrovat náš život správným směrem, někdy jenom tím směrem. Mít za vzor diktátora určitě není úplně běžné, a také většinou jedince nějak ovlivní! I naše chování závisí částečně na našem vzoru. Když máme za vzor vážného vědce, začneme se i mi možná vážněji chovat, máme-li ale za vzor nějakého optimistického zpěváka, určitě se budeme snažit taktéž tak vystupovat na veřejnosti, i když to třeba tak v sobě necítíme. Nikdy nezkoušejte mít za vzor Českého politika, nejspíše byste se pak musel chovat jako neúspěšný vypískaný klaun společnosti! Problémem vzhlížení k jiným je hlavně naše nepozornost a pýcha. V dnešní společnosti si bereme ze vzorů až příliš mnoho. Nejenom to správné, ale i to špatné napodobujeme. Člověk, který je obklopen velikým množstvím informací a umí toho využít, nepotřebuje napodobovat ve velké míře někoho jiného. Informacemi si totiž zaplní veliká prázdná místa, která zaplňoval napodobením míst někoho jiného. Někdy se stává, že se snažíme nejenom vypadat a mít některé vlastnosti vzoru, ale také vystupovat a chovat se totožně se vzorem. Částečně tím člověk zastíní svou osobu, a spíše pro okolí působí prapodivně a pro smích. Rozumný člověk by řekl, že každý by měl být sám sebou. Ještě chytřejší ale řekne, že máme býti sami sebou, ale máme rozumně brát jen to dobré od druhých, jen tak totiž se posuneme o hodně dál, jelikož sami nedokážeme toho tolik prožít, abychom mohli nějak soudit, proto bychom měly brát něco od jiných! Každý jsme originál, nač to znehodnocovat tím, že se budeme chovat totožně s chováním někoho jiného! Vybíráme si vzory hlavně dvěma způsoby neboli kritérii. Velice častá je kritérium podle vzhledu, a to většinou u celebrit. Člověk pak chce být vzhledově podobný jak vzor, a chovat se jako vzor. Druhá možnost a kritérium je dle schopností. Nezáleží nám, jak daný člověk vypadá, ale co umí, a více vnímá vlastnosti vzoru, než projev. Takový lidé si berou příklad převážně s dobrého hlediska, což u první možnosti moc neplatí. Když udělá chybu vzor u první možnosti, tak proč to také neudělat, když je tu ještě ten vzhled? Správně bychom neměli hledět na vzhled, ani jestli má ten dotyčný náš vzor vkus na oblékání, jelikož záleží hlavně na vlastnostech. Vkus na oblečení můžeme okoukat od někoho jiného, nikoli se pak kvůli tomu chovat úplně stejně! Sice šaty dělají člověka, ale rozum dělá řazení ve společnosti. Lepší je vypadat nevkusně než být hloupí! I když se chováme sebevíc dle vlastní hlavy, stejně k někomu vzhlížíme, jinak bychom jednali více omezeně! Ten kdo něco dokázal, a uměl to vyjádřit, tak toho si také lidé všimli a byť nepatrným nahlédnutím k člověku si uděláme svůj názor a říkáme si: ,,Co z toho můžu získat i já?'' Nebo znáte to, když někdo něco umí, a vy byste to také chtěli umět, tak si za tím jdete, a to je už zasáhnutí do našeho chování našeho vzoru! Ale trochu zabrousíme ke mne! Mým dá se říci životním vzorem je Bill Gates, který dokázal postavit na nohy počítačoví svět a dnes je z této společnosti neuvěřitelný projekt, který jen tak nelze nahradit. Na víc vystudoval Vysokou školu, má vkus a je sympatický. Dokázal ovlivnit chod našeho dne a strukturu. Dokázal by to Steve Job od Applu? Myslím si, že ne. Už jen fakt, že začínající Microsoft si vybojoval takovou pozici je už samo o sobě obdivuhodné, a z veliké části záleželo na reklamě! To Bill Gates perfektně obhájil! Těším se na Vaše komentáře, a co vy? Jaký je Váš vzor?

Dokonalost: Neexistující pojem?

3. prosince 2010 v 16:58 | Daniel Hloušek |  Články

Dokonalost: Neexistující pojem?

,,Nikdo není dokonalý.'' To stejné platí i u věcí, nejenom u lidí. Neživé věci mají k dokonalosti blíž než živé organismy. Slovo a pojem dokonalost je dost častým tématem. Filosofie, citáty a další myšlenkové odvětví na dokonalost vymyslela bezpočet článků, teorií a tvrzení! Mnoho lidí prahne po dokonalosti a mnoho lidí si také myslí, že jsou dokonalý. Dokonalost bychom mohli definovat jako nepřekonanou, nebo těžce překonatelnou hranici. Z tohoto hlediska existuje dokonalost. Máme-li auto, které jede velice rychle, má veliké zrychlení, skvělý design, který osloví veliké množství lidí a spaluje málo paliva, tak do doby, než jiný model auta ho překoná, se stává dokonalým. Z hlediska absolutní dokonalosti, by to auto muselo vše splňovat již teď. Každý má jinou představu a požadavky k dokonalosti a k dokonalé věci. Můžeme to například vidět u lásky. Existuje dokonalý partner či partnerka? Z hlediska objektivity neexistuje, ale z hlediska subjektivity ano. Nikdy se neshodně většina davu lidí k tomu, že ten dotyčný jedinec je dokonalý, jen Vám to tak třeba může připadat. Když se člověk začne dívat příliš do detailů, zjistí, že dokonalost je tu cizím pojmem. Čím více zacházíme do podrobností, tím více zjišťujeme, že tento pojem je nemožná dosáhnout na 100%, ale je to normální fakt. I samotný vesmír funguje kvůli nedokonalostem. Jak by se dokonalý svět a vesmír vypořádal s nedokonalou trhlinkou v dokonalé struktuře? Proto existuje vždy i jen malá odchylka k dokonalosti, jelikož by nemělo šanci posléze nic se postupně zdokonalovat. Právě správné zdokonalování přichází z méně dokonalé fáze, jelikož něco nedokonalého se lehce zapamatuje, ale když byste byl v dokonalé fázi, tak nebudete vědět jakým směrem se dál pohybovat, jelikož nebudete znát zákony nedokonalosti. Absolutní dokonalost nastává ve chvíli, kdy již nejde nic vylepšit a ani poupravit. Absolutní dokonalostí můžeme snad jedině označit vznik vesmíru, a života. Ale tady nastává otázka, co když život právě vznikl s nedokonalosti? Kdyby na počátku vzniku života vládla dokonalost, tak by se dál nemusel vyvíjet! S dokonalostí by tu byli pořád řasy, nikoli lidé a další vyvinutější živočichové. Dosažitelným k dokonalosti může být lidská povaha a chování. Za jistých okolností má člověk dokonalou povahu zvenčí, a umí své nedostatky vyrovnávat a skrývat tak, aby to nešlo poznat. Právě dokonalost se pozná dosti z povahy. Trvá hodně dlouho, než člověka najde správný směr, kudy by se měl nadále odebrat. I povaha nebude nikdy úplně dokonalá, ale z hlediska pozorovatele to plně vystačí. Lidé, když se začnou snažit dosáhnout dokonalosti, tak většinou až fanaticky a násilnou formou. Dokonalosti se člověk dopracuje časem. Člověk, který navenek vypadá dokonale, má většinou vždy jednu hlavní slabinu. I v literatuře existuje dokonalost. Umělecká dokonalost je z mála dokonalostí, která lze právem tak označovat. Umění klade jisté nároky, a jestli dílo se zalíbí jednomu člověku, tak druhému se stejným vkusem nejspíše také. U všeobecné dokonalosti neznáme, jak by ta dokonalost měla vypadat, a je tolik věcí, že se mnoho lidí neshodne na stejném verdiktu. Tím nahrává faktu, že úplná dokonalost neexistuje, už jen proto, že každý vidí a vnímá dokonalost svým úhlem pohledu. Subjektivní dokonalost existuje. U dokonalosti by mělo platit, že nikdy nezměníme názor nějaké dokonalosti, jelikož dokonalost pořád zůstává dokonalostí do doby, než ho vystřídá jiná! Pro mnohá platí dokonalost v přátelství, pro další zase v jednání a jiní vidí dokonalost ve svém celkovém životě. Záleží na pohledu člověka, a objektivní dokonalost jen zřídka kdy objevíme! Jsme obdařeni subjektivním pohledem na život a svět, proto nikdy nepochopíme vše jak opravdu je! Ten kdo prohlašuje, že je dokonalý, je většinou ten, který by měl ještě co dohánět, jelikož dokonalý člověk svou dokonalost neuvidí! A co vy a dokonalost? Myslíte, že existuje dokonalost a nějaký dokonalý blog?