Únor 2011

Ztráta iluzí: přírodní droga?

28. února 2011 v 16:05 | Daniel Hloušek |  Články

Ztráta iluzí: přírodní droga?

Během života ztrácíme ledacos. Klíče, peníze, průkaz, přátelé či dokonce lásku. Avšak nejtěžší ztrátou je ztratit iluzi. Iluze nás provází celým životem, a dalo by se říct, že samotný život je jedna velká iluze. Někdy, když ztratíme iluzi v něco, tak se nám otvírají oči, ovšem někdy taková ztráta může být až moc velká. Naše životní cesta je těžká, a abychom si aspoň trochu toho žití užili, tak žijeme v iluzích. I když máme starosti, tak si neuvědomujeme všechny problémy. Člověk, který ztratí veškeré iluze, pořád přemýšlí nad problémy, jelikož je dokáže plně vnímat. Existují falešné iluze, které ovšem můžou pomoci. Láska je velikým příkladem pro iluzi! Někdo se nám líbí, a žijeme často v iluzi, že protějšek to může stejně tak vnímat. Protějšek, ale ve skutečnosti zájem nemá, ale Vy s iluzí se budete snažit dosáhnout vytouženého cíle. Můžete ukázat více ze sebe, než bez iluze, a když se nepodaří, tak při této cestě můžete najít někoho jiného. Jak by to vše probíhalo bez iluze? Nejspíše bychom se stali silnými realisty, či dokonce skeptiky. Automaticky vše méně obvyklé by dostalo nálepku, nelze nikdy zvládnout. Většina činností, ať je to láska, nebo nacházení nových přátel, je vždy potřeba přístup obou stran. Když nepřistupuje jedna strana, většinou to končí nezdarem. Proto iluze je tak důležitá. Dokáže z nepřístupného cíle udělat snadný cíl. Úkol iluze je schovat velké překážky na později, a když na ně narazíme, tak už většinou pokračujeme dále. Iluze je součástí našeho chování. Mnoho filosofů se snaží přijít na to, jak hluboko žijeme v iluzi a na kolik procent jsme schopni vidět krutou realitu. Vznikla během bádání mnoho teorií, jak se náš život odehrává. Nejvíce kontroverzní teorie je, že vše se odehrává v naší hlavě. Okolí neexistuje tak jak ho známe, a každé podvědomí člověka je jedinečné, a úplně jiné. Je na této teorii něco pravdivého? Zajímavou úvahou je také myšlenka nad sebevraždou. Sebevražda je úkon, u kterého se jedinec snaží zbavit všech starostí, které už nedokázal řešit. Avšak, opravdu poslední okamžiky života sebevraha jsou stejné, jako ty naše? Pochopil sebevrah realitu, a proto chtěl odejít z ní? Za velkou částí sebevražd stojí nemoc. Málo případů se stávají náhodně z ničeho nic. Proto nemáme tolik důkazů na tuto teorii. Značnou část tématu také obsahuje informace o tom, jak vůbec o iluze přicházíme. Životní zkušenosti člověka do jisté míry nasměruje daným směrem. Jakmile přijde velice negativní zkušenost, tak buď se na cestě jedinec zastaví, nebo pokračuje jiným směrem. V daný okamžik smýšlíme trochu jinak, kvůli tomu, abychom nebyli úplně bezradní. V této chvíli, ale můžeme přijít o iluze. Opakované negativní zkušenosti a tlak okolí může způsobit, že ztratíme víru v život, nebo iluzi všeho dobrého. Bez iluze nečekáme, až se něco stane, ale konáme pro to, aby se to nestalo. Zdali je to výhodou, to si položme každý sám! Vůbec základní otázkou je, co to iluze je? Iluze je schopnost zkreslování reality, i když nevíme, zdali žijeme v iluzi, nebo ti druzí žijí v iluzi. Během života sami poznáme, asi v jaké míře jsme ovlivňováni vlastní iluzí. Cizí iluze se poznávají těžce. Chování druhého člověka nedokážeme plně odhadnout. Proto je velice těžké odhadnout, zdali je to ovlivněné chování, nebo normální. To stejně platí, když nás někdo ovlivňuje a vkládá do nás falešné iluze. Ztratit iluzi není lehká věc a těžko se navrací. Vědomě si nalhávat je utrpení. Opravdu dokážeme žít bez iluzí, nebo bychom se bez nich obešli? A co myslíte vy?

Může se člověk změnit?

27. února 2011 v 15:35 | Daniel Hloušek |  Články

Může se člověk změnit?

Oproti růstu a vývoje fyzického těla se rozum i naše smýšlení mění a vyvíjí celý život. Zatímco vyvrcholením plnoletosti a později také konečné fáze našeho fyzického těla se teprve náš rozum rodí do dospělé podoby. Je to jediné období, kde normálně probíhá změna priorit a mění se celkové smýšlení. Avšak, dokáže se změnit také povaha člověka? V dětství jsme si všichni v povaze podobní, a při tom navenek rozlišní. Máme jen několik základních cílů, a méně povinností. Starosti o vnější svět nás v tomto věku nikterak nebrání se změnit. V tomto věku také jsme nejvíce otevření a sví. Děti v předškolním věku bychom mohli dělit na dvě základní skupiny. Do aktivní skupiny, kde děti jsou otevření, společenští a veselý. Do druhé skupiny bychom posléze zařadily samostatné děti, neboli samotáře, kteří si spíše radši povídají s dospělými lidmi. Tací mají průměrně vyšší IQ. Obě tyto skupiny mají jistý předpoklad, co v budoucnu z nich bude. První skupina budou spíše sangvinici, budou mít dobré pracovní zázemí. Druhá skupina spíše těžkou práci, za to velice dobře placenou. Je opravdu, už předurčeno, jakou povahu budou mít děti v dospělosti? V období puberty se povaha začíná formovat do konečné podoby! Priority sice nejsou pořád konečné, avšak povahově už jsme vyzrálí. Přichází první práce, první velké starosti a první opravdová společenskou zodpovědnost. V této chvíli se rozjíždí životní etapa dospělého člověka. Život je plný nástrah. Přichází první svatba, první děti, první rozvod, posléze těžké soudní vyrovnání, první zhroucení a člověk se může změnit. To je příklad jak se lidé můžou změnit. Existují dvě skupiny lidí, kteří vysvětlují změny povahy. První skupina lidí, tvrdí, že člověk se nemůže změnit, jelikož povaha je dána už od prenatálního věku, to je věk před narozením. Postupně se jen mění a přizpůsobuje a od jistého věku už je povaha konstantní. Podle této skupiny lidí se člověk nemění v povaze, jen v názorech a v životních cílech. Druhá skupina lidí si myslí, že lidé sice mají již od útlého dětství zakořeněno nějakou dispozici k povaze, avšak je to proměnná součást psychického celku jedince. Jedinec se uzpůsobuje dle okolního prostředí a dle životních zkušeností. Žhavá diskuze nastane ve chvíli, kdy je položena otázka: ,,A změní se člověk třeba po autonehodě?''
První skupina vysvětluje změnu chování jedince jednoduše. Jedná se o změnu vnějšího chování, avšak chápání zůstává v základě stejné. Dle této skupiny lidí se povaha rozděluje na dvě části. Základ a ovlivnitelný vnějšek, který nemá zase tak moc společného s povahou. Vnějšek udává naše chování ovlivněné okolím, nikoli naší povahou. Jestliže nastane v jedincově životě něco velkého, nebo zásadního, jako je smrt příbuzného či blízké osoby. Naše povaha udává naše smýšlení, otevřenost, ale ne míru otevřenosti. To udává ovlivnitelný vnějšek povahy. Druhá skupina vysvětluje změnu tak, že se prostě člověk od základu změní. Tato skupina vnímá povahu jako naše myšlenky, které se časem mění a střídají. To znamená, že povahu lze měnit naší vůlí. Avšak ani jedna skupina lidí plně nevysvětluje, co se děje v momentě životních událostí. Každá událost nám přináší zkušenosti, které mění náš úsudek, ale nemění naší povahu. Ještě dnes to není potvrzená informace, ale je předpokládáno, že se trošku liší mozek lidí ohledně povah. Je možné, aby událost změnila naší strukturu mozku? Do jaké míry se člověk mění? Mění se jen povrchně, nebo celkově i s povahou? Opravdu se povaha dělí na dvě části, z toho ta hlavní se nemění? A jak si máme vysvětlit náhlou změnu melancholika na sangvinika? Jedna velká odpověď by mohla vysvětlit toto vše. Tou odpovědí by mohlo být, že člověk je povahově vyvinutý už v pubertě a jen vnější chování může být jiné než povaha. Takový lidé se občas cítí nesví. Postupem času a zkušenostmi najdou své jádro povahy a zbaví se toho falešného přesvědčení o své povaze! A co si myslíte vy? Dokáže se člověk změnit úplně, nebo je to už dané? A jaké jsou Vaše zkušenosti?

Ploužáky a smutné písně: 5 díl

25. února 2011 v 19:48 | Daniel Hloušek |  Hudba

Ploužáky a smutné písně: 5 díl

Po dlouhé době chci navázat na můj zaniklý projekt, uveřejnit na jednom místě mnoho písní smutnějšího rázu. Blog věnuji zejména úvahám, takže na hudbu nezbylo už moc místa.
1. http://www.youtube.com/watch?v=r70UpNT_ZUc Tato píseň je v alternativním rocku již klasikou. Staind má více pěkných písní, ale asi nejvíce Staind proslavila tato píseň.
2. http://www.youtube.com/watch?v=VtywvFbl2Mg The Perishers je méně známá kapela. Jejich hudba je z části dosti navzájem se inspirující a při tom částmi zase úplně odlišná. Určitě stojí za to poslechnout si i další písně.
3. http://www.youtube.com/watch?v=i7lB5aEDnPo Jedná se spíše o ploužák. Pete Yorn má většinou posmutnělé písně. Jeho písně jsme mohli třeba slyšet také v seriálu Dr. House při pohřbu Kutnera.
4. http://www.youtube.com/watch?v=2iT_Kq94yhU&feature=related Jedná se o pohodovou píseň od Joe Purdyho. Není to ani tak smutné, ale ani zase tak moc vesele. Jedná se o atmosférovou hudbu, která se mění při různých situacích.
5. http://www.youtube.com/watch?v=ebiSYwFbtvk Smutná píseň už jen tím, že byla složena ohledně 11. září 2001. Tento umělec má na kontě mnoho dalších zajímavých soundtracků a písní.
6. http://www.youtube.com/watch?v=RPb2Biqk1eQ Sufjan má z veliké části depresivní písně. Patří k méně známým zpěvákům, což je škoda.
7. http://www.youtube.com/watch?v=Gk5xXrp9rWU Píseň působí, jako kdyby byl poslední den, a vědomě by se blížila nějaká zkáza a všude by byl chaos, jen ti nejvěrnější slyší tuto píseň v poklidu domova.
8. http://www.youtube.com/watch?v=Ph8HxQbUUpk Coldplay patří mezi nejznámější skupiny v tomto žánru. Tato píseň ve mne vyvolává nedotknutelnost americké divočiny a přírodních krás. Strawbbery shodou okolností opravdu leží v horách v Americe.
9. http://www.youtube.com/watch?v=Olr4iAzWoj8 Můj obdiv si zasloužila i tato píseň. Kdybych výčet písní řadil dle mé oblíbenosti, byla by hodně vysoko. Band Horses je klasika v pomalých písních.
10. http://www.youtube.com/watch?v=129uSUEN-8w Mohli jsme jí třeba slyšet v Simpsonových. Tato píseň je výjimečná od zbytku děl od těchto skladatelů. Skvělá, svižná, není zase tak smutná, ale něco v ní je.
A co vy? Jaká se Vám nejvíce líbila? A jaká je Vaše nejoblíbenější smutná hudba mimo tento výber?

UFO: Jen v literatuře, nebo i ve skutečnosti?

24. února 2011 v 18:52 | Daniel Hloušek |  Články

UFO: Jen v literatuře, nebo i ve skutečnosti?

Z atomů se skládá naše tělo, které okem dokáže pozorovat z malé planety zlomek obrovského hvězdného vesmíru! Lidé jsou oproti vesmíru jen setinkou všeho. Je tato setinka jediná, nebo existují i jiní, kteří stejně bádají nad touto otázkou? O prvním kontaktu a náznacích na naší odpověď můžeme vidět již z pravěkých maleb. Je to snad ukázkou abstraktního pojetí něčeho, co normálně existuje a je pozemského, nebo je to pravda? Ve většině případů lze odhadnout falzifikáty a podvrhy u pravěkých jeskyních maleb. O tom, že se opravdu něco velikého odehrávalo, svědčí také fakt, že mamuti přestali být zajímavým námětem pro malby v různých oblastech. Co je ještě zajímavější, jsou samotné malby. Můžeme tu najít podivné kulaté vznášející se věci, nebo také dlouhoprsté lidi či kosmonauta. Ve starověku či středověku se to odráželo hlavně v kronikách, knihách i v obrazech. Staří Mayové vyobrazili své poznatky na mince, výrobky či dokonce do kalendáře. Existují obrazy, které znázorňují předměty podobajícím se k UFO. Za povšimnutí také stojí svědectví něčeho nevysvětlitelného také v kronikách. Veřejně se začalo mluvit o UFO až ve středověku. Vyvolala to událost, která je dnes všední ale i pořád zvláštní. Kruh v obilí odstartoval vlnu filosofických úvah a pověrčivosti lidu. V novodobém světě pořád nedokážeme odpovědět, zdali se jedná o pravdu a zdali jsme ve vesmíru opravdu sami. V roce 1947 se stala nehoda neidentifikovatelného létajícího prostředku v americkém Roswellu ve státě Utah. Jedná se o nejzáhadnější UFO havárii na naší planetě. Uniklé informace o této havárii v novinách se ihned po několika hodinách stáhly s tím, že se jedná o meteorologický balón, který byl testován a spadl. Ale co svědci? Svědci tvrdí něco jiného, a to, že to nemohl být meteorologický balón ani nic pozemského. Výpovědi vojáků, kteří měli na starost odklízení trosek a zajištění uskladnění vypovídali, že se jednalo o materiály, které jim nebyly známé, a byli zcela odlišné od veškerých pozemských používaných materiálů. Například materiál podobný hliníku byl perfektně pružný, tvrdý a při tom se nedal nijak poškrábat. Pozdější výpovědi svědků také naznačovali, že mezi troskami ležely také části, které byli popsané neznámým písmem, které se vůbec nepodobalo písmu z naší planety. Do dnes jsou dle hypotéz tajné spisy uloženy v archivu v oblasti 51. Spisy by měly skrývat také informaci o tom, jak vojáci odváželi a pitvali mimozemšťany. Ohledně nehody v Roswellu se také motá otázka dvou videonahrávek z pitvy mimozemšťanů. Méně kvalitní snímek ukazoval bojové podmínky ve stanu rovnou na místě nehody. Druhý kvalitnější snímek byl rovnou natočen později ve speciální místnosti. Zklamání přišlo se zprávou o tom, že se jedná jen o pouhou lež a vláda tím chtěla do světa poslat falešné snímky s tím, aby odvrátili pozornost od opravdových událostí. Oblast 51 skrývá mnohá tajemství. Za posledních několik desítek let se rozrostla neuvěřitelně do prostoru. Jedná se o nejstřeženější oblast vůbec, co známe. Dějí se tam tajné pitvy a zkoumání mimozemských technologií? Zásadní otázku si také musíme položit v psychologické sféře. Jak by jednali mimozemšťané a dokázali by se s námi vůbec domluvit? Úspěšný a populární vědec, profesor Steven Hawkins. Podle něj bychom neměli se snažit kontaktovat jiný život z jednoho prostého důvodu, jsou nevypočitatelní, byli by asi technologicky dál a potřebovali by planetu, kde by mohli žít a také můžou mít neznámé nemoci. Dle něj existuje někde ve vesmíru život, avšak je velice nepravděpodobné, že by nás někdy kontaktoval, natož našel. Představte si naší planetu jako špendlíkovou hlavičku a vesmír jako celou naší galaxii. Jedinečnými nás tvoří jen to, že jsme živí, a že ovládáme naše reakce. Opravdu jsme tu jen mi sami, nebo máme vedle sebe i jiný život. A pracuje na podobné bázi jako organismy na naší planetě Zemi? Nedokážeme plně pochopit celý vesmír, ale také nedokážeme popřít neexistenci jiného života na jiné planetě. Prvním krokem ke zjišťovaní se stal Mars, na kterém se našlo ve vzorku horniny bublinu která vypadala jako bakterie. Dalším naším cílem může být Jupiterův měsíc, který spatřil již Galileo, Europa. Na Europě je led pod kterým se mohou nacházet horké vřídla ve kterých můžou žít organismy. Led chrání proti vesmírnému záření. Můžeme najít život i poblíž nás? A co si myslíte vy? Existuje někde život a jak vypadá?

Rasismus: normální situace s extrémním řešením?

17. února 2011 v 17:31 | Daniel Hloušek |  Články

Rasismus: normální situace s extrémním řešením?

Všichni jsme z jednoho rodu, ale při tom evolucí jsme se přizpůsobili svému okolí. Paradoxně evoluce nás ochraňuje jen ve svém prostředí, ale v jiném, kde jsme odlišní, nás vyčleňuje a spíše se to obrací proti nám samotným. Ať jste bílý, černý či Asiat, pořád máte stejné tělesné dispozice a máte stejnou možnost smýšlení, jako jiní. Odlišnosti jsou velice malé a navenek se projevuje jen malými změnami od ostatních. Černé obyvatelstvo se vyvíjelo na Africkém kontinentě a kvůli tropickým podmínkám a stálého a silného denního slunce se jim geneticky zakódovalo, že by měli mít větší pigmentovou srážlivost. To se projevuje zejména na barvě kůže a barvě ochlupení. Avšak tyto malé změny jsou častým terčem kritiky jiných etnických skupin! Paralelně s černým obyvatelstvem se vyvíjeli bílí Evropané. Bílé obyvatelstvo mělo jednu velkou výhodu. Dostali se do úrodnějších oblastí, ve kterých měli také vše při ruce. To umožnilo, aby se lidé více soustředili na vývoj a usnadnění práce. Proto v Africe dodnes jsou stále kmeny. Žijí prací, která je pro ně těžší, než pro nás, a nestíhají zároveň si jí usnadňovat do velké míry, jako tomu bylo u Evropanů. Černí obyvatelé si z lovů odnesli jednu velkou výhodu. Jejich svaly a práce s plícemi a mozkem jsou více vyvinuté než je tomu u bílého obyvatelstva. Dokáží běhat déle a rychleji než kdokoli jiný. To také ovlivnilo například potřebu látek v těle. Například, silné srdce méně selhává a tím pádem je méně draslíku. Když černoch má problémy se srdcem a potřebuje draslík, tak ho potřebuje více. Avšak, jedná se o nepatrné změny, které vyvolávají nesnášenlivost. Rasismus, ale hlavně vzniká z pověsti. Rasismus původně znamenal něco jiného, než dnes. Například nesnášenlivost k židům světově vyvolal Adolf Hitler, který vyslyšel ještě jako mladý muž na ulicích. V Německu, kdy byla veliká hospodářská krize se začalo mluvit o tom, že za to mohou židé, kteří toho využili a odkupovali všechen majetek. Tím také nahradili pracovní místa Němcům. Rozhořčení Němci podlehli v tísnivé situaci a slov Hitlera, který jim říkal, že se zbaví židů jednou pro vždy. Dnes nesnášenlivost stojí na něčem jiném, než na tom, že chybí pracovní místa. Dnes rasismus spíše stojí na myšlence čistoty ras. Dnes jde rasismu o to, aby se daná oblast či dokonce planeta vyčistila od špatné rasy, dle nich. Prvky špatnosti ovšem dnes nikdo plně neví, a spíše se přisuzuje vše špatné z podvědomí mýtů a nadávek. Velkým příkladem může být nesnášenlivost k Romské komunitě. Zeptejte se člověka, který nemá rád Romy, proč je nemá rád. Nejčastěji uslyšíte odpověď, která říká, že nepracují. A to je tím důvodem. Avšak, všichni takoví nejsou a i takové shazujeme dolů. Pravdou ale je, když dáme možnost pracovat všem Romům, ani polovina by to nepřijala. Výmluvou, nebo důvodem by mohlo být, že bílí je šikanují. Na druhou stranu, měli možnost se mezi nás zařadit, avšak ten vlak nechali ujet! Hlavním problémem mezi bílím obyvatelstvem a Romským etnikem je ten, že jsou to příliš odlišné kultury. Jsme civilizovaní a nedokážeme takové problémy vyřešit. Ještě v nedávné blízké době, bylo řešení jak izolovat jiné barvy lidí dost extrémní! V USA v 50-60.letech minulého století, byla diskriminace velice znát. Obzvláště černochům byla odebrána mnoho práv. Příkladem počínání Americké vlády mohlo být vidět na přepravování hromadnou veřejnou dopravou. Černí mohli sedět jen na vyznačeních místech a jen v určitý čas. Nemohli volit. Až Martin Luther King změnil rovnoprávnost mezi býlími a černými v USA a i po celém světě. Avšak najde se někdy ještě někdo, kdo takhle ospravedlní jiné? Nebo jsou ospravedlni ti, co mají býti ospravedlni? Je rasismus úplně špatný, nebo se v něm skrývá poselství našich předků, kteří jednali ze svých zkušeností? Je rasismus oprávněný a zmizí někdy? Rasismus prostě existuje a bude existovat do doby, kdy se globalizuje celý svět i v podobě smýšlení. Vymizí veškeré jiné kultury, kvůli kterým se tak liší jiní lidé. Ale opravdu rasismu bude stát na kultuře a ne na barvě a dalších odlišností? A co si myslíte Vy?

Smysl života: Nebo životní nesmysl?

7. února 2011 v 16:23 | Daniel Hloušek |  Články

Smysl života: Nebo životní nesmysl?

Je těžší si položit otázku proč tu být, než proč tu nebýt! Nejzásadnější otázkou v našem životě je právě otázka nad životem samotným. Položme si každý otázku, jaký má smysl život. Každý z nás má jinou prioritu proč žít život. Většinou jsou to cíle, které jsou nám na dosah, v horších případech žijeme v přesvědčení a v naději, že dosáhneme nedosažitelného. Takový lidé jsou většinou jako živé mrtvoly, které se snaží dosáhnout jednoho bodu a okolí nevnímají. Nezáleží na tom, zdali je cíl dosažitelný, ale zdali nás dokáže vést po životní stezce plný nástrah. V rozumných mezích to platí. Existují, jako skoro všude i extrémy. Lidé, kteří žijí pro alkohol, cigarety a jejich život je samá zábava či bujaře slavit až do rána, i když není co slavit, není žádný plnohodnotný smysl života a celkově se jedná o zbytečnost. Smysl života utváříme my, našimi hodnotami, schopnosti a koníčky, leč nevědomě. Smysl života se mění s věkem a s dispozicemi okolních problémů. Není to pravidlem, ale, v životě lidí, kteří nemají moc problémů, tak mají vyšší a méně reálný cíl, než ti, co mají těžký život. Velikým převratem v životě je změna priority, kvůli které žijeme. Nejhorší je, když člověk si nedokáže odpovědět na otázku proč žít, jelikož ztratil důvod. Cítění radosti způsobuje to, že se bavíme. Když se ze života odstraní tato složka, vznikne život jen s povinnostmi. Tady nastává jedna velká otázka a problematika kolem ní. Žijeme přece kvůli zábavě, a jestliže-li je tento faktor odstraněn, zbyde ta skořápka, která činí kvůli té zábavě. Pak nastává biologická podstata života a našeho konání. Geneticky máme dané jednu velkou prioritu, a to jest rozmnožování neboli pokračování druhu. Ale i přes to, nač se tak roboticky rozmnožovat? K čemu je to dobré? Smysl života se úplně neodvíjí od toho, co máme a co ne. Člověk, který nemá vůbec nic, nemusí nutně smýšlet nad sebevraždou a leč paradoxně, člověk, který má vše, co chce, může smýšlet nad koncem života z důvodu, že nenachází důvod, proč tu být. Otázky okolo smyslu života většinou přichází v extrémech, jako je blahobyt, či stereotyp. Každý den děláme nějakou činnost. To je základ všeho, co se kolem nás děje. Jestliže se činnost začne opakovat, přemýšlíme nad tou práci stále více a také stále více nás bude napadat otázka: ,,Proč to vůbec dělám?'' Je přirozené se ptát, proč ta činnost se stále opakuje. Co když je celý život plný takových činností, které se opakují? Má pak smysl dál žít? To napadá většinou lidi, kteří žijí stereotypně. Lékem proti takovým otázkám je většinou pestrý život. Náš život se skládá s drobných radostí a zážitků či činností. Určitě se nestali kvůli tomu, že by se měli stát, ale kvůli tomu, že to má smysl, a že jsme tomu napomohli. Nežijeme proto, abychom jedli, ale jíme proto, abychom žili. To nás dovádí k otázce, že jíme proto, abychom mohli žít a cítit tu radost, nikoli abychom jen žili. Život je do značné míry takový, jaký si ho uděláme, a jestliže nenacházíme žádný smysl života, musíme přes to jít dál a to co děláme, možná nás nasměruje a odpoví na otázku, jaký smysl život má! Neexistuje univerzální otázka na toto téma, avšak, zamysleme se, a každý si řekněme, dokázali bychom nic nedělat, kdybychom nenacházeli smysl života? Občas ztrácíme víru v život, když zjistíme, že to co jsme právě udělali, nemá v životním měřítku žádný smysl, ale konali jsme proto, že nám to něco dalo. Nevíme, co je cílem života, ale měli bychom jít a užívat si cesty a nepodřizovat se cíli! A co Vy? Jaký je Váš smysl života?

Západ slunce: Nevšední úkaz

6. února 2011 v 13:16 | Daniel Hloušek |  Články

Západ slunce: Nevšední úkaz

                Včera se mi naskytla po dlouhé době úžasná možnost si něco vyfotit. Jsem člověk, který fotí zásadně v létě, jelikož v zimě je rád, že sedí v pohodlí a v teple doma a nemusí mrznout někde venku a hledat inspiraci co by vyfotil! Zašel jsem do kout Olomouce, kde jsem nikdy blíž nebyl, a narazil jsem na pozůstatky minulého režimu. Myšleno architekturou, nikoli, že by tam byli nějací svazáci. Velikým kontrastem se stal západ slunce, který osvětloval to opuštěné místo plné podivných budov a kolejí, které nikam nevedou. 
Velikým kontrastem se stal Olomoucký Dóm v pozadí tmavého stromu a staré nádražní lampy.
Poslední paprsky se snažili osvětlit krajinu, již marně z posledních sil.
Jako kdyby byl konec světa. Symbolicky světlo osvětluje koleje.
Olomoucký Dóm jde vidět skoro z celé Olomouce. Je neuvěřitelné, že i z míst, kde jsou hnusné vysoké komunistické budovy.
Kilometrovník, jako kdyby ukazoval minuty do západu slunce.
Krásný pohled na Výškovou budovu v Olomouci u hlavního nádraží.
Dal bych sem více fotek, také jsem udělal 3GB materiálu včera, ale to na můj blog nepatří. Aspoň prozatím blog nasměrovávám po ztezce úvah, ale jestli by byl zájem, mohl bych i přidat fotky. Nevěděl jsem, že to budu dávat na blog, proto ty fotky jsou tmavé a vynikají až při celkovém pohledu, tak uvidímě no. Na konec přidávám ještě na rychlo udělané video.

Noční obloha: Aneb tajemství, které vidíme!

2. února 2011 v 18:35 | Daniel Hloušek |  Články

Noční obloha: Aneb tajemství, které vidíme!

Poslední červánky mizí v temnotách tmy a na řadu přichází hvězdy. Po mnoha staletí sledujeme hvězdy a jejich krásu. Noční obloha je svědkem všech událostí na naší planetě, a to více je vzrušující představa, že třeba na stejnou hvězdu co se díváme zrovna my, se díval nějaký velikán. Co když Einstein, Napoleon, Faraon či kapitán Titanicu Edward Smith se právě na tu samou hvězdu co se díváte, také dívali? Kdyby hvězdy uměly mluvit, tak ty jediné by mluvily pravdu o tom, co se tu opravdu dělo. Náš pohled se upírá na dějiny našeho vesmíru. Hvězdy vyzařují světelné záření, které má omezenou rychlost. Než se k nám dostane, může zaniknout hvězda. Co když právě se díváme na hvězdu, která, už není? Stejně tak tomu je opačně. Je fascinující, že teď na různých hvězdách jde vidět naše planeta například v době pyramid. Hvězdy na obloze jsou tak fascinující a rozsáhlé, že existují i vědy. Naše fantazie si dělá obrazce na obloze pomocí bodů, jako hvězd. Oblohu máme přímo před očima, ale při tom je obestřena nejtajemnějšími otázkami vůbec. Existuje někde život, který se také dívá na hvězdnou oblohu a vidí naše slunce? Noční obloha má několik podob. V Americe vypadá obloha trochu jinak, než jí vidíme my v Evropě. Je to dáno zeměpisnou polohou. Noční oblohu bych přirovnal jako k hudbě. Když má člověk náladu, vžije se do ní. Nejkrásnější spánek je určitě pod širákem. Krásná noční obloha nám dává prostor pro naši fantasii a do nekonečna můžeme na ní nacházet stále něco nového! Naše planeta je shodou okolností v pozici, ze které můžeme sledovat ostatní vesmír hlouběji. Je to snad náhoda, nebo za tím stojí něco jiného? Hvězdy dávají inspiraci skoro každému. Hledáme v nich odpovědi, a odkládáme tam naše starosti. Stáváme se na malou chvíli součástí převeliké úchvatné scenérie, která se opakuje pořád dokola. I když víme, že hvězdy zase uvidíme, tak jako kdybychom se s ní pomalu pokaždé loučili. V dnešní době hvězdná obloha pomalu mizí. Městské zástavby, které osvětlují oblohu a tím zakrývají hvězdy, nebo kouř s továren je v dnešní době klasickou scénou. Dnes na světě existuje opravdu již málo míst, kde pohled na oblohu je naprosto dokonalý. Příkladem toho může být Havaj, kde není skoro žádné světelné znečištění a vysoké sopečné hory. Na obloze jich vidíme tolik, že je ani nedokážeme spočítat a při tom je to jen nezanedbatelná zlomek všech hvězd! Vidíme krásu, která je zahalena v temnotě vesmíru. Obloha je to jediné, co nikdo nekritizuje, a nikdy nebyla terčem něčeho zakázaného. Obloha nám ukázala, že existují i jiné planety poblíž nás a také dala naději, že ve vesmíru nejsme sami. Dala také pocit, že nemůžeme nikam utéct, ale přitom v naší fantazii se můžeme ponořit do hlubin vesmíru a krásy hvězd. Hvězdnou oblohu nám nikdo nikdy nevezme. I přes to, zdali nemáme hvězdy rádi, tak aspoň jednou za život se na ně podíváme, jelikož je to něco, co máme pořád na očích, ale nemůžeme si to ohmatat a nemůžeme si ověřit, zda je to pravé. Hvězdy v nás vyvolávají zvláštní pocit, který chce pochopit celou podstatu vesmíru, a při tom veškerá krása se nachází právě tady, na naší planetě. A co Vy, máte rádi hvězdnou oblohu?