Duben 2011

Černobyl: poslední provinění Sovětského svazu!

26. dubna 2011 v 19:34 | Daniel Hloušek |  Články

Černobyl: poslední provinění Sovětského svazu!

Internet, monitor, počítač, zajišťuje, abyste tento článek četli. Všechny tyto vymoženosti potřebují přísun elektrické energie. Málo lidí se pídí po původu elektřiny v jejich síti. Avšak elektřina z Černobylské jaderné elektrárny se stala hrůznou elektřinou, nehledě na její cenu a efektivitu. Stala se svědkem lidské pýchy, selhání a neopatrnosti, která poznamenala celou planetu na několik desítek let.
Sovětský svaz chce být napřed nejen v kosmonautice, ale i v jaderném zbrojení a v jaderné energetice. Černobylská elektrárna, byla chloubou Sovětského svazu. Rozměry elektrárny napovídaly, že to Sovětský svaz opravdu myslí vážně, avšak to kritické na první pohled nešlo vidět. Na výstavbu jaderné elektrárny nebylo mnoho času, a tak se práce urychlovala. Mezi první neblahé faktory také patří rozkrádání financí na materiál. Aby se ušetřilo na stavbě elektrárny, tak se kupovali levnější materiály a prováděli zeštíhlovací kůry. Například víko reaktoru bylo velice lehké na typ reaktoru. Taktéž střecha nad reaktorem byla vyrobena z méně kvalitních materiálů a dokonce chybělo několik ochranných těžkých vrstev. Dle některých, by se havárie nemusela stát tak kritickou, kdyby tyto faktory neprošly touto zeštíhlující kůrou.
Jelikož Sovětský svaz opravdu rychle potřeboval zprovoznit jadernou elektrárnu v Černobylu, tak se dokonce nahrazoval chybějící materiál, jiným materiálem. Předpisy, které již v té době, zřejmě zakázaly provoz této jaderné elektrárny, se přehlížely. I typ reaktoru byl poněkud nešťastný. Chlazení reaktoru probíhalo tak, že chladící voda rovnou protékala kolem palivových článků. Tím se zvýšilo riziko havárie, jelikož se muselo více kontrolovat hladiny a teploty vody v reaktorech. Čím teplejší byla voda, tím více se zvyšoval výkon. Další konstrukční vadou, byly samotné grafito-borové řídící tyče. Jejich špatná konstrukce zapříčinila havárii. Na obou koncích tyčí byl jeden hlavní prvek, ale mezi konci, nebyl žádný prvek brzdící, nebo posilující reakci. Důvodem, proč se tyto reaktory stavěly, byla levnost a jednoduchost. Také armáda mohla využít kdykoliv palivové články pro své účely do jaderných hlavic. Reaktor se nemusel odstavovat při výměně palivových tyčí.
V roce 1977 se dostavěl první reaktor a vzápětí v roce 1978 se uvedl do provozu. Ale nikdo netušil, že za osm let nastane taková zkáza, která zasáhla desítky tisíc lidí. Je 25. 4. 1986. Konečně nastává dlouho připravovaný experiment v Černobylské elektrárně. Za úkol, bylo simulovat, zdali i po odpojení přívodu páry, budou turbíny svou setrvačností nadále dodávat nezbytné množství energie. Experiment probíhal bez větších problémů. Na řadě přišla osudová noční směna. Tato směna, nebyla plně připravena na tento test, a prokázalo se, že někteří pracovníci, požili i nějaký alkohol. Technik v domnění, že předchozí směna nesnížila hodnotu výkonu, na úroveň, na kterou měla, tak snížil výkon téměř na minimum. Málo spuštěných řídících tyčí, tvořily nestabilní reakce v reaktoru. Po dalších omylech operátorů došlo k přehřívání reaktoru. Pára, která se začala enormně shromažďovat, zrychlovala štěpnou reakci. Těsně před havárií, již technici věděli, že katastrofa je nevyhnutelná. Po mohutném výbuchu, který byl způsoben tlakem páry, začali ihned hasit místo několik stovek hasičů. Havárii viděli i rybáři, kteří lovili na nedalekém jezeře. Již za chvíli se dostavily první příznaky nemoci z ozáření. Zvracení, bolest hlavy, krvácení, později vypadávání vlasů, puchýře, vředy, deformace masa. To je jen malá část z následků radiace z Černobylské havárie.
Na místo bylo povoláno několik tisíců vojáků, a posléze i dobrovolníků. Mnozí z nich věděli, že se již nikdy nevrátí domů. Obyvatelé nedalekého města Pripjať se dozvěděli o katastrofě, až několik dní po té. Byl to poslední hřebíček do rakve, pro Sovětský svaz. Netušící obyvatelé žili v poklidu i přes fakt, že 10 kilometrů od města, vybuchla jaderná elektrárna. Nikdo si neuvědomoval, co se děje. Městem najednou procházeli vojáci ve speciálních oblecích. Vojenské auta jezdily městem. Nikdo nevěděl proč. Najednou přijelo několik desítek autobusů, které měly za úkol evakuovat obyvatele města. Lidé pořád netušící o katastrofě poslechli rozkaz, že do dvou hodin si musí sbalit věci a evakuovat se autobusem. Záření bylo tak silné, že čerstvé video nahrávky z místa, byly viditelně něčím rušené. Obyvatelům bylo řečeno, že se do tří dnů zase vrátí, avšak nestalo se tomu tak. Z rychle rostoucího města se stal živým důkazem selhání lidského faktoru. Do dnes je poznat rychlí odchod obyvatel z města. Smutný pohled umocňuje, že i hračky si děti nestihly vzít. Oficiální odhady tvrdí, že mohla havárie způsobit těžké deformace a problémy až 40 tisícům lidem. Neoficiální odhady jsou, ale poněkud o hodně vyšší. Ty tvrdí, že havárie zasáhla a ovlivnila až několik milionů obyvatel planety. Dodnes se rodí děti s různými deformacemi a problémy, za které může tato katastrofa. Mnohé trápí štítná žláza a ještě další generace bude. Musela být tak vysoká daň za jeden malý experiment, který měl zajistit větší bezpečí? Co si myslíte vy?

Cena lidského života: aneb, když si lidé cení více peněz, než sebe!

24. dubna 2011 v 19:38 | Daniel Hloušek |  Články

Cena lidského života: aneb, když si lidé cení více peněz, než sebe!

Svět je plný kontroverzních témat, která se vzdalují i etice. Mezi taková témata můžeme zařadit otázku na ceně lidského života. Jsou dvě skupiny lidí, kteří se snaží na tuto otázku přesvědčivě odpovědět. První skupina, z hlediska etiky, pokulhává. Ukázala se studie, vědců z této skupiny, která vyčíslila cenu lidského života na 9 miliónů dolarů. Mnozí tuto studii můžou označit jako za ohavnost. Avšak, dá se opravdu vyčíslit lidský život? Druhá skupina, disponuje morálním náhledem na svět. Pro tuto skupinu platí přímá úměra v mnoha věcech, avšak lidský život je konstantní a nekonečný. Jste-li člověk bez domova, nebo zbohatlík, pořád je vaše cena nekonečná. Nastává však otázka, jaký je teda rozdíl mezi celebritou a nějakým vědcem, který není známý.
Větší část populace tvoří takzvaný normální lid. Menší část vědci. Kdybychom položili materiální poptávku po těchto dvou lidech, logicky by byl větší zájem o celebritu, než o vědce. Na druhou stranu, je vyčíslitelná sláva, nebo vědomosti? To naznačuje, jakousi společenskou hodnotu! Společenskost patří mezi biologické vlastnosti člověka. Když můžeme vyčíslit společenskou hodnotu, můžeme vyčíslit i jiné faktory? Kupujete-li si auto, tím udáváte cenu vašeho života. Prodejci aut se snaží vyčíslit cenu našeho života tím, že nám nabízejí dražší auta, která nás více ochrání. Přímá úměra praví, čím je dražší auto, tím je více bezpečné. Čím je jeho cena nižší, tím jsme více ohrožení. Na tomto staví manažerská a obchodní psychologie. Prodejce, nebo nabízející, Vám podvědomě tímto gestem vnutí otázku, jak si ceníte vašeho života. Je toto důkaz toho, že život lze vyčíslit?
Z globálního hlediska, je jeden člověk nic. Avšak kdyby se ztratilo již několik tisíc lidí, lokálně by to šlo poznat. Člověk, jako jedinec z technického hlediska, nestojí nic. Jsme do jisté míry nahraditelní, a myšlenkově zastupitelní. Ale od jisté hodnoty, jsme jedineční, to činí lidský život nevyčíslitelným! Avšak co ti lidé, kteří jsou v takzvaném průměru? Každý je originální, ale není natolik odlišný, aby dokázal něco převratně změnit. Z biologického hlediska jsme jen genetická schránka. Každý z nás vlastní skoro stejný genetický kód. Zajímavá myšlenka se přenesla i do techniky. Co kdyby se naprogramoval program podobný lidskému chápání. Každý program na DVD by myslel, takže by to bylo individuální. Nastává otázka, jak by se prodával individuální program? Byla by cena každého DVD stejná, nebo by se odvíjela dle okolností?
Veškeré vědecké výpočty prozatím počítali s jedincovým prostředím, platem, možnostmi. Je zřejmé, že v Indonésii výše platu nebude taková, jako v USA. Nejenom, že se odvíjí cena dle možností, ale také dle smýšlení daného území! Různá etnika se nebojí smrti, jelikož věří v bezbolestnou smrt, nebo na ráj po smrti. Dennodenně médii prochází mnoho zpráv o tom, že někdo někoho zabil jen pro malý peněžní obnos. Stejné je to i s válkami. Zbraň, která byla vyrobena za 10000 dolarů, zabila 5000 lidí. Má každý tento život právě tuto hodnotu? Dá se vyčíslit lidský život z hlediska způsobu jeho zakončení?
Umírající člověk hledá možnost, jak odvrátit blízkou vědomou smrt. Jeho problémem jsou ledviny. Pojišťovna mu z části zaplatí transplantaci ledviny. Je to cena za jeho život, nebo máme pohlížet na celek jedince? Problémem, je, že nedokážeme plně pochopit rozdíly mezi lidmi, kteří pro svět udělali milník ve vědě, a ti, co udělali zase v zábavě. Co člověk, to názor. Někdo upřednostňuje hudbu natolik, že nějaký objev meteoritu, který má jednou narazit do Země, ho nezajímá, nebo jen okrajově. Tento člověk zvyšuje pomyslnou cenu zpěváka. Vědec, který objevil nebezpečný meteorit, zase může ušetřit statisíce lidský životů. Společnost je natolik rozdílná, že lidský život se jednoduše vyčíslit nedá, i kdybychom to chtěli udělat. Cena našeho života lze částečně spočítat jen z materiálního hlediska, ale nikdo by nechtěl ztratit přítele, kamaráda, manželku. Každý je v tomto nenahraditelný, jelikož to co se nedá vyčíslit, jsou zážitky. A na tom staví nemateriální svět. Rozhodněte se vy sami, do jaké skupiny patříte. Zdali upřednostňujete materiální svět, poté Váš život má svou cenu. Ale jestli je pro Vás vše to co se stalo a stane se, poté cena lidského života je natolik abstraktní, že se nedá vyčíslit, jelikož ty opravdové vzpomínky si nikdy nemůžete koupit! A co si myslíte vy? Jestli jste to dočetli, jsem velice rád, poslední dobou se mi zdá, že tu chodí čím dál méně lidí.

Experiment s autoritou: poslušnost, která zabíjí!

21. dubna 2011 v 13:21 | Daniel Hloušek |  Články

Experiment s autoritou: poslušnost, která zabíjí!

Dennodenně jednáme na vlastní uvážení a na vlastní zodpovědnost. Také se každý den setkáváme s lidmi, kteří na nás mají větší vliv, než jiní, avšak do jaké míry tito lidé nás dokáží ovlivnit?
Psycholog Stanley Milgram provedl v roce 1963 svůj kontroverzní experiment, který přinesl nečekané výsledky. Účelem tohoto experimentu bylo zjistit, jak daleko dokáží lidé zajít, když jim jiní něco nakazují. V experimentu byl kladen důraz na vyšší autoritu a nižší poslušnost. Milgram s tímto experimentem přišel, ohledně ospravedlnění vojáků z válek. Chtěl zjistit, zdali vojáci, kteří zabíjeli, zabíjeli pod vlivem autority, nebo navždy se z nich vytratila hranice soudnosti. Milgram svůj experiment pospal již dva roky před experimentem a na americké univerzitě Yale svůj experiment započal. Do svého experimentu lákal lidi na 50 dolarů i za nedokončený experiment.
Experiment byl prezentován jako výzkum paměti a zlepšení učení. Až na místě se zúčastnění dozvěděli pravdu o zámince experimentu. Absolventi experimentu byli rozděleni na dvě skupiny, a to na učitele a žáky. Žáci byli zaplaceni za to, aby hráli bolest. Učitelé avšak netušili, že vše co budou dělat je jen hrané. Lidé v roli učitelů dostali instrukce, když žák odpoví na otázku špatně, za trest mu musí dát elektrický šok. Při každé další špatné odpovědi se dávka zvyšovala o 15 voltů. Žák seděl v oddělené místnosti, a byl připoután na křesle a na zápěstích měl kovové náramky, které zajišťovaly trest v podobě elektrického šoku. Učitel seděl v jiné místnost s vedoucím projektu, neboli s autoritou. Vedoucí projektu byl zásadní, pro experiment. Učitel totiž jednal pod jeho autoritou, a veškerá zodpovědnost nesl právě učitel. Žák měl před sebou desku, na které byli tlačítka, které znázorňovaly odpovědi. Učitel poté měl na starost vyhodnocení a popřípadě měl udělit trest za špatnou odpověď.
I když byly místnosti oddělené, učitel viděl i slyšel žáka. Nejvyšší dosažitelná hodnota elektrického šoku bylo 450 voltů. Každé tlačítko bylo řádně očíslováno a bylo na nich znázorněno i výstražné upozornění, jaká hodnota je již životu nebezpečná. Otázky probíhali ve formě předčítání pár slov ze strany učitele a žák měl posléze jedno doplnit. Žák se přímo úměrně více pletl s větším trestem. Ze začátku se žák takřka nepletl, nebyl rozvážný, ale s čím vyšším trestem učitel přišel, tím více a rychleji se začal žák plést.
Postupem času začali žáci sténat, křičet, vzpírat se, a ke konci, už jen bezmocně chraptěli. Toto avšak nezastavilo skoro žádného učitele. Když se učitel tázal autority, zdali nemá radši přestat, vedoucí experimentu jen řekl, že je to v rukou učitele a ať pokračuje. Nejvíce šokující na tomto experimentu se právě stal tento fakt. Autorita dala nepodmíněně najevo, aby pokračoval, ale nezávazným tónem. Učitel bez trestu mohl kdykoli přestat, avšak 63 procent učitelů se dostalo na nejvyšší hranici 450 voltů. Ve skutečnosti by už dozajista byli žáci mrtví.
Učitele nezastavilo ani sténání člověka, který tvrdil, že má slabé srdce. Učitel pokračoval i přes to, že věděl, že žák má slabé srdce a každou chvíli další trest může žáka zabít. Jak daleko sahá autorita jiných? Jen malé procento učitelů zastavilo experiment včas. Učitel měl možnost experiment úplně zastavit, avšak autorita stupňovala požadavek, aby nadále pokračoval.
Výsledky experimentu byly šokující. Experiment vyvolal řadu etických otázek i přes fakt, že se učitel na konci experimentu dozvěděl, že žák jen hrál své utrpění a formulář, který vyplňovali po experimentu zúčastnění, byl z 90% procent kladný, s tím, že obě strany by experiment klidně znovu opakoval. Avšak, psychologové se obraceli na Milgrama s tím, zdali to nepoznamená učitele na delší dobu či na celý život, jelikož při experimentu museli přetrpět křik, a nářek žáků. Učitelé zavírali oči, aby to co se děje neviděli a dokázali před autoritou, že nemají v sobě hranici soudnosti k jiným lidem. Milgram také čelil argumentům neetičnosti, kvůli klamání jedné strany. Experiment přinesl šokující náhled na lidi. Lidé při tomto stavu vyšší autority na sebe pohlíží jako na stroje, které nemůžou nic změnit. Jednají tak, jak jim někdo vyšší řekne, jelikož si myslí, že je to pro tento okamžik správné. Aneb bezmoc je v každém z nás, a lidé při nátlaku automaticky přecházejí fázi protestů, jelikož vědí, že situaci tím nezmění, i když mohou. Experiment ukázal, jak lehce jsme manipulovatelní a do jaké míry jsme bezmocní. Už jen tvrzení učitele po experimentu, že nechápe, jak mohl pokračovat a poslouchat autoritu, potvrzuje fakt, že lidé jsou jen lidé a nedokáží se plně ovládat. Jaký trest by člověka zastavil v tomto běsnění? Jsme vraždící stroje s pudem sebezáchovy? Byl tento experiment etický? Co si myslíte vy?

Co bylo před velkým třeskem, že by nic?

18. dubna 2011 v 17:05 | Daniel Hloušek |  Články

Co bylo před velkým třeskem, že by nic?

Svět je pro naše oči velice složitý, přitom je tak jednoduchý. Všude se něco nachází. Principy fyziky hovoří, máme-li prázdnou láhev, je v ní vzduch, zdali v ní není ani vzduch, je v ní nějaká mikročástice, zdali ani ta ne, jednoduše láhev se nachází v prostoru, tak je v ní prostor. To znamená, že vždy v ní něco bude. Zákony lidské praktičnosti mluví o tom, zdali tam nic viditelného není, tak tam logicky nic není. V lidské historii avšak působí jeden faktor, který se snaží tyto zákony popírat, a to je zvídavost. Člověk se nikdy nedokázal plně spokojit s tím, že existuje nic. Už jen samotné spojení slov, existuje nic, je dosti diskutabilní. Pojem nic nese význam, že v dané oblasti, se nic nenachází, avšak když je tam nic, tak je tam jenom přece něco. Mezi nejsložitější úvahy na světě dozajista patří samotná myšlenka nad vznikem vesmíru. Je to tak náročné téma, jen proto, že lidé se nedokážou smířit s faktem, které vypovídá hodnotu nic.
Noční můra vědců, filosofů, nebo lidí, kteří chtějí odpovědět na otázku, jak z ničeho vzniklo něco, je opravdu dost tvrdý oříšek. Paradoxně do tohoto tématu zasahuje i psychologie. Mnozí psychologové hlásají, že to co se odehrálo, nedokážeme plně pochopit, nikdy nepřijdeme na to, že i nic existuje. Ona samotná představa, že máte ultramalý prostor, který je přitom skoro nekonečně zakřivený a veliký, v něm náhodně ve stejný čas vznikly z ničeho dvě částice, které do sebe narazily. Dalo by se to přirovnat k hledání jednoho zrnka písku po celé sluneční soustavě. Pravděpodobnost, že by jste to zrnko našli do určitého času je velice malá, téměř nicotná.
Isaac Newton chápal vesmír jako divadelní hru, a jeviště s kulisami je prostor a čas. Tvrdil, že prostor a čas jsou neměnné veličiny, vesmír na těchto veličinách stavěl, ale neměnil je. Pojetí Alberta Einsteina v teorii relativity avšak bylo opačné. Jeviště se plně zapojovalo do hry. To znamená, když skončí hra, tak zmizí i kulisy z jeviště. Ve fyzice neexistuje dokonalost. Vždy se něco pozmění tak, aby vznikla jakási nedokonalost. Platí to i u času? Na začátku všeho byl dokonalý čas, absolutně konstantní. Avšak musela vzniknout nějaká složitá reakce, která změnila konstantu na relativitu, vyvolalo to snad zlomení času, popřípadě vznikla částice, nebo průnik částice z extrémního zlomu času? Mezi známé teorie, které se snaží vyřešit a rozluštit vznik vesmíru je teorie superstrun. Tato teorie bortí rozdíly mezi fyzikou působící na částice a energii. Neexistuje snad jen jedna fyzikální soustava? V teorii superstrun je elementární částice vnímána jako vlákno energie. Kmitá, ale kmitání má vlastnosti. Existovala prvně energie, která rozpoutala velký třesk?
Nejjednodušší vysvětlení je, že z něčeho se dá udělat něco. Potřebujete džus a v obchodě neměli? Jednoduše si koupíte ovoce, se, kterého si džus sami uděláte. Vznik vesmíru možná byl ovlivněn neznámým faktorem, dimenzí či prostorem, který ovlivňuje chod vesmíru do dnes. Otázky, by spíše neměli směřovat směrem, jak vznikl, ale jakým způsobem vznikla celková soustava, která vše řídí. Teď na řadu přichází otázka, když je láhev prázdná, přitom je v ní pořád něco, je snad vesmír něco, na co fyzika nepůsobí? Když je vesmír nekonečný, je logické, že pod tento fakt může spadat i existence vesmíru, dimenzí, času. Je snad vesmír jako láhev? Vylije se, zase se naplní, ale to co jí ovlivňuje je mimo ní. Jsou snad faktory, které ovlivnily vznik našeho vesmíru mimo něj? Čas nestárne, čas je relativní, avšak je to neměnná jistota. Je to snad i s těmi faktory mimo vesmír tak jak s časem? Až pochopíme, že z ničeho něco vznikne, poté budeme schopni pochopit vznik vesmíru, a už si nebudeme říkat, že před tím nebylo nic, nebo to budeme chápat. Jen lidé si s tímto pojmem nechtějí smířit, jelikož i v prázdné láhvi přece něco je! A co si myslíte vy?

Titanic: známka velkoleposti, ale také nedokonalosti lidí!

15. dubna 2011 v 20:00 | Daniel Hloušek |  Články

Titanic: známka velkoleposti, ale také nedokonalosti lidí!

Byla pýchou, byla plovoucí město, byla to nepotopitelná loď, pro bohaté i chudé, avšak veškerý luxus se navždy ztratil v hloubi oceánu. Existuje mnoho luxusnějších a větších lodí, na kterých se staly ještě větší tragédie, avšak Titanic se nesmazatelně zapsal do lodních dějin, jako tajemná katastrofa, která byla již předem předpovídána. Je začátek 20. Století a emigranti se snaží zbohatnout. Vidina bohatství láká mnoho lidí do Ameriky. Letecká doprava byla v té době v počátcích, a byla příliš riskantní a nevýnosná, avšak lodní doprava zažila žně. Společnost White Star Line, jako britská loďařská společnost co nejvíce vydělat. Jen málo společností si mohla dovolit postavit tak luxusní loď a tak velkou, jako je Titanic, a hned na to rovnou tři takové lodě. Společnost dobře věděla, že cestovat nebudou jen dělníci, ale i bohatí lidé. Také snaha padla na rychlost lodě. Chtěli, aby byla loď co nejvíce rychlá. Spojil se luxus, velkolepost a rychlost do jedné lodě. V té době takřka nevídané. Společnost proto začala stavět tři lodě třídy Olympic. Třída Olympic se také pro White Star Line stala nejvíce proslulá, jelikož v této řadě, byly tři nejznámější lodě této společnosti. Olympic, Titanic a Britannic. Všechny tyto lodě avšak postihla nějaká tragédie.
Je rok 1911. Titanic se poprvé spouští na vodu. Do osudové plavby zbývá téměř rok. Během tohoto času, se na Titanicu upravují drobnosti, jako je interiér, nábytek. Vzápětí druhého dubna roku 1912 loď prošla závěrečnými zkouškami inspekce. To se také stalo osudným, mnoha zemřelým při katastrofě. Do tragédie, byli britské lodní předpisy zastaralé. Do té doby nikdy nebyly tak veliké lodě, že by se museli pozměňovat předpisy. Lodní architekt zprvu navrhl, aby se na horní promenádu lodi, dalo více záchranných člunů, avšak tento návrh byl odmítnut, jelikož by to bránilo v krásném výhledu na moře. Zajímavostí je také, že architekt navrhl poté i možnost zavěsit čluny do vrstev. To by znamenalo, že místo jednoho člunu by byli na jednom místě dva čluny nad sebou. Tento nápad se také neujal, s argumentem, že Titanic není bojová loď, ale luxusní loď. Tehdejší předpisy nepočítali s takovým množstvím lidí na jedné lodi, proto si společnost dovolila tyto nápady smést pod koberec.
Dalším hřebíčkem do rakve se stala skutečnost, že společnost nakoupila méně kvalitní ocel, a méně kvalitní materiál na nýty. Právě, samotné nýty byla celé slabina lodi. Z nepochopitelných důvodů byla přední část a špice lodi, skoro téměř tlustá v bočních stěnách, jako na zbytku lodi. Loď byla dokonalá téměř ve všech ohledech. Kuřácký salónek, bazén, zimní zahrady, grandiózní vybavení lodě, nebo také personál. Vše bylo perfektně nalajnované. Každá uklízečka měla svou minulost, a ne ledajakou. Společnost chtěla ukázat, že teď bude moři vládnout Titanic, a dosadila na počest této lodi a její první plavby, velice uznávaného kapitána, Edwarda J. Smithe.
Smith měl několikaleté zkušenosti, a měl svou kariéru završit na této lodi. Avšak možná jeho konzervatismus a nezkušenost s takovými loděmi se stala pro mnohé osudné. První špatný krok nastal, když kapitán nadále udržoval v nejvyšší rychlosti loď i přes varování před ledovci. Ledovec se mu stal osudným. Je mraziví a klidný večer, 14. dubna 1912. Kapitán dává pokyn, ať je hlídka více ostražitá, a aby loď udržovala stálou rychlost a kurz. Asi půl hodiny poté hlídka uviděla ledovec. Osudovou chybou bylo, že kormidelník se snažil loď od ledovce co nejvíce vzdálit. Nikdo si ale neuvědomil, že náraz přímo by loď poškodil, ale ne natolik, aby se potopila. Další chybou se stal zpětný chod, který loď ochromil natolik, že už nebyla žádná šance na odvrácení katastrofy.
Po nárazu, byly uzavřeny vodotěsné komory, avšak ledovec poničil natolik loď, že se zaplavilo více komor, než loď byla schopná zvládnout. Lodní architekt prohlásil, že loď do dvou hodin se potopí. Kapitán dal rozkaz ke spouštění člunů, a někteří z důstojníků se mylně zarputile domnívali, že musí za každou cenu ctít rozkaz, aby brali do člunu ženy a děti. To mělo za následek spouštění poloprázdných člunů. Titanic se nečekaně rychle potopil. Ve 2:20 15.dubna, ráno se loď definitivně potopila a pro mnohé uzavřela na desítky let. Tato katastrofa byla předpovídána vědmou, která pohoršovala cestující v přístavu. Jedna kniha několik desítek let před samotnou katastrofou a stavbou lodi, popisovala neuvěřitelně přesně rozměry lodi, a její zánik. Je snad možné, že existuje smůla, nebo jde jen o čistou náhodu, která se občas musí stát. Obrovská loď, která není zabezpečená, není úplně kvalitní a její vedení zastává staré praktiky z dřevěných parníků, má jisté riziko. Otázka však zní, zda se to muselo stát, zdali by to nešlo odvrátit. Do hlubin oceánu si Titanic vzal nejen 1500 obětí, ale také mnoha tajemství, které už dnes nemáme skoro šanci vyřešit. Avšak od této tragédie se zpřísnily nejen v lodní dopravě, ale v každé dopravě předpisy. A co si myslíte vy?

Bezbarevný svět v barvách?

11. dubna 2011 v 16:12 | Daniel Hloušek |  Články

Bezbarevný svět v barvách?

Vyjadřují náladu, pocity, zlepšují náladu a atmosféru. Jsou všude kolem nás, avšak jedná se o největší iluzi, kterou prozatím známe. Ano, barvy jsou tak všední, ale stále nad nimi přemýšlíme. Barvy dokážou říci v daný moment více, než samotné slova. Existuje několik základních barev, ze kterých se dále odvíjejí odstíny. Je mnoho odstínů barev, avšak žádná z nich neexistuje. Jsme si tím tak přesvědčeni, ale náš zrak nás mate. Barvu určuje povrch objektu, na které se díváme. Hrubost, celkově materiál odráží světlo dle těchto kritérií. Proto každé těleso odráží světlo na jiných vlnových délkách, neboli na jiném frekvenčním rozsahu.
Barvy hrají v našem životě velikou roli. Zejména v psychice, posléze v chodu světa. Dennodenně se setkáváme s barvami na semaforu, na tlakových láhvích. Byl proveden experiment. Je místnost, která má tmavou barvu, cítíte v ní větší chlad, než v místnosti, která je vymalována ve světlých barvách, i když v obou místnostech je stejná teplota. Je to dáno naší sugescí. Již od narození spojujeme okolí a zážitky k barvám. Smrt a obecně zlo je pro nás již zaběhlá černá, zelená je pro nás příroda, modrá nebe a voda, bílou řádíme k čistotě, červená zase vyjadřuje povědomě vášeň a lásku. Ke každé barvě by se dalo něco přiřadit. V jazyce se barvy používají dost rozšířeně. Například přísloví, má zlaté ručičky, či zrudl zlostí, jsou typickým příkladem toho, že barva dovytváří atmosféru.
Barvy dokážou léčit a dokonce nemocem i předcházet. Nejlepší léčbou je samotná prevence. Dle vědeckých studií, častěji propadají ke klinickým depresím lidé, kteří žijí v tmavé domácnosti. Prevence je, pozměnit barvu v domácnosti. Nelíbí se Vám barvy, a líbí se Vám černá? Pořád je lepší mít domácnost v neutrální bíle barvě, než v černé, která spolu s šedou a tmavě zelenou deptají nejvíce. V alternativní léčbě je velice oblíbená léčba s barvami. Existuje tabulka, ve které jsou na každou nemoc vybrány nějaké barvy, které jsou nejvhodnější. Avšak léčba je individuální, a chvíli trvá zjistit, jaká barva je u jedince vhodnější. Například na bolestivý zub je vhodná modrá, na rýmu červenou, nebo na bolest hlavy zelená. Barvy jsou přiřazovány také ke znamením ve zvěrokruhu.
Lidé, kteří nedokáží rozeznat barvy, jsou barvoslepí. Jsou snad barvoslepí blíže k realitě? Naše sítnice v oku pohlcuje světlo, a čípky vyhodnocují barvy. Jedná se o pouhou iluzi. Jedná se o důležitou orientační vlastnost! Lépe se orientujeme v prostoru, když jsou objekty nějak srovnané. Lampa je žlutá a světlá, skříně je hnědá, obraz zase tmavý. Avšak když odeberete barvy, vidíte skoro vše v jedné prioritě. Je těžší si přeorientovat okolí dle jiných metod. Najednou je vše velice podobné, je více pravděpodobné, že do něčeho vrazíme. Barvoslepí lidé v ojedinělé formě dokáží rozeznat jen černou a bílou, světlou a tmavou. Nejčastěji se jedná ale o neschopnost rozeznat například zelenou a červenou. Pletou se jim, nebo je vidí stejně jako jiné barvy. Barvoslepost se nedá léčit, alespoň ne ta genetická. Vidí snad tito lidé svět, jak má opravdu vypadat?
Je těžké si představit, že neexistují barvy, ani bílá ani černá. Objekty jsou bezbarevné, a dá se říci, že i značně průhledné. Budeme někdy schopni takový svět vidět? I kdyby za nás viděl nějaký stroj, pořád budeme vidět barvy. Jedná se o již naučenou iluzi. Z řad vědců vystoupili tací odvážlivci, kteří tvrdí, že některé zvířata nevidí ani černou ani bílou, ale holou skutečnost. Dokážeme rozeznat všechny barvy? Kolik vůbec existuje barev? Co si myslíte vy?

Zodiak: vrah, který řádil bez následků!

5. dubna 2011 v 19:15 | Daniel Hloušek |  Články

Zodiak: vrah, který řádil bez následků!

Zodiak, neboli také Zodiac je námětem pro mnoho autorů filmů, knížek, úvah. Po Jacku Rozparovači je to nejznámější skrytý vrah novodobých dějin. Byl na očích policistů u jeho vražd, nebo se skrýval v bezpečí? Píše se rok 1968 dne 20. prosince. Je poklidný podvečer, a pár si vyrazil na romantickou projížďku. Měli namířeno na Vánoční večírek. Jízdu zpestřily na odpočívadle, které bylo opuštěné a ztemnělé. Tomuto místu se také říkalo pruh milenců, avšak dnešním dnem se zapíše černým písmem do místních novin. Zodiak poprvé touto vraždou se chce podělit i s ostatními! Jedná se o první oficiální vraždu, také typickou pro Zodiaka. Několik měsíců po vraždě přichází do několika významných sídel tehdejších novinářských plátků, první Zodiakův dopis, ve kterém líčí svůj hrůzný čin a přikládá kousek zakrvácené košile oběti, jako důkaz toho, že tam byl. V dopise líčí, že přijel a zaparkoval těsně k autu obětí, za chvíli zase odjel. Avšak za chvíli se otočil a vrátil se zpět na odpočívadlo. Vystoupil, přišel k okýnku, kde seděl David Arthur Faraday, posléze byl několikrát zasažen do nohy, a čistým průstřelem hlavy, chtěl Zodiak Davida zastavit, při útěku. Poté ihned zemřel. Pět výstřelů do zad byly přímo namířeny, na spolujezdkyni Betty Lou Jensenová. Policie odhadla, že pár zemřel asi kolem jedenácté hodiny večer.
Zodiak v dopise líčí každý detail, i čas, kdy oba zastřelil. Prvního srpna roku 1969 Zodiak poprvé se objevuje na stránkách novin. Jeho šifrované dopisy museli otisknout tři novinářské plátky, pod pohrůžkou, že zabije další lidi. Další vražda se stala 4. Července roku 1969. Michael Renault Mageau přijíždí za svou milenkou Darlene Elizabeth Ferrinovou do restaurace, kde pracovala jako servírka. Poté spolu odjeli na parkoviště, kde chtěli strávit romantickou chvilku. Zanedluho avšak přijíždí tmavé, dle Michaela šedé auto, které zastaví nedaleko. Michael si chvíli myslí, že se jedná o manžela Darlene, avšak ta mu to vyvrátí. Muž vytáhl baterku, rychle přišel k autu. Michael si myslel, že se jedná o policistu, otevřel okénko a muž ihned čtyřikrát střelil na Michaela a pětkrát na Darlene, která umírá ještě dříve, než přijela do nemocnice. Michael tento útok přežil. O 45 minut později volá na Vallejo policejní oddělení, Zodiak, s tím, že má na svědomí útok na milenecký pár.
Je hezký sluneční den. Bryan Calvin Hartnell a Cecelia Ann Shepardová se rozhodli zajet si k jezeru odpočinout. Je 27. září 1969 a pár leží na dece nedaleko od jezera. Cecelie si všimla muže, v podivném kostýmy s nožem v ruce, jak se blíží k nim. Bryan si myslel, že jde jen o dalšího návštěvníka, který jde také relaxovat. Chvíli zmizel za stromem, poté se objevil kousek od deky. Požádal, aby mu dali peníze a klíče od auta. Bryan přívětivě spolupracoval, nechtěl dělat problémy a byl vystrašený. Zodiak, nakázal Ann, aby svázala provazem, který jí dal, Bryana. Poté Zodiak svázal Ann a oba pobodal několika ranami nožem. Rybář, který nedaleko rybařil, slyšel ukrutný křik obětí a rychle přišel na pomoc. Ann 29. září zemřela, Bryan zemřel na místě.
Mezitím Zodiak posílá další dopis, ve kterém píše o tom, že má chuť zastavit školní autobus, a každé dítě, v zástupu zabít. Naštěstí k tomu nikdy nedošlo. Zodiak ale dlouho nečeká a opět zabíjí. Je 11. října 1969. Paul Stine, veze v noci taxíkem tajemného pasažéra. Na křižovatce Zodiak jedním výstřelem do hlavy, zabije řidiče. Kompletně celý vůz vyčistí, a utrhne kousek košile řidičovi, na důkaz jeho řádění. Avšak Zodiak nečekal, že vraždu někdo viděl. Dvě malé děti viděly, jak Zodiak klidně obchází taxík a trhá kousek košile řidičovi. Poklidně odešel parkem, nikam nespěchal. Později se zjistilo, že dva policisté zřejmě zahlédli Zodiaka jak pomalu kráčí od místa činu. Nikdy nebyl tak blízko Zodiak ke svému odhalení.
Posledním útokem Zodiaka se stal únos ženy s dítětem. Zodiak zastavil ženu za záminkou, že jí utáhne šrouby u zadního kola. Poté nasedl a odjel. Žena avšak daleko nedojela, po nějaké chvíli se jí uvolnilo zadní kolo. Zodiak se vrátil a nabídl jí, že jí sveze do opravny. Nečekal, že má dítě. Řekl jí, že než jí zabije, tak musí vyhodit dítě z auta. Žena přežila, dítě také. Zodiak tentokrát nevraždil. Hlavním podezřelým se stal Arthur Leigh Allen, který zemřel na selhání ledvin dříve, než výsledky DNA prokázali jeho nevinnost. Zodiak jedna chladnokrevně, neměl motiv, vybíral si náhodné oběti, proto policie nemohla vypátrat Zodiaka. Traduje se, že jeden novinář vyřešil záhadu Zodiaka a na vlastní oči ho viděl v obchodě, poté ho už nikdy nenavštívil. Během vyšetřování bylo podezřívání na 2500 lidí, z toho asi jen desítka odpovídala detailnímu popisu. Zodiak se přiznal i k dalším vraždám, avšak policie mu tyto vraždy nedokázala. Je Zodiak stále naživu? Mohli ho policisté zastavit, potkali ho. Byl snad svědkem? Vyřeší se někdy vůbec tento případ? Těším se na vaše komentáře.

Žijeme na hranici pekla a ráje?

4. dubna 2011 v 15:36 | Daniel Hloušek |  Články

Peklo: žijeme na hranici pekla a ráje?

Peklo je především spojováno s náboženstvím a s posmrtným životem. Pojem peklo v sobě skrývá děsivé významy, které avšak sedí na náš svět! Leckterého člověka napadá otázka, zdali již teď nežijeme v pekle. Nejblíže k pomyslnému peklu jsme byli v roce 1984. Na ruském poloostrově Kola na Sibiři, pracovníci vyvrtaly vrt hluboký 12068 metrů. Nikdy před tím se člověk nedostal těžbou hlouběji. Společnost měla v tomto vrtu naplánováno, že vyhloubí 15 kilometrů hluboký vrt, avšak peklo je zastavilo, dle slov pracovníků. Dělníci dávali výpovědi, a ti co zůstali, po nějakém čase stejně utekli. Aby společnost zamezila dalšímu propouštění, poslala techniky a vědce na dno vrtu, kde vyslali mikrofon. Na nahrávkách se dones, uchovalo to, co slyšeli dělníci při práci. Sténající lidské hlasy, volající o pomoc, proklínající živé, otřesy půdy, nebo nevysvětlitelná nervozita a částečná nehybnost končetin.
Ihned po tomto incidentu se vrt provždy uzavřel a vrt byl částečně zasypán. Pro tento krok byla společnost rozhodnuta nejen kvůli finanční náročnosti, ale hlavně kvůli tamějšímu peklu! Je tato událost na tolik věrohodná, že by to mohlo dosvědčit peklo? Peklo, leč v ateistickém světě stále považuje mnoho lidí za skutečné, nehledě na vyznání a přesvědčení o Bohu. Ráj je více méně zatracen, peklo je avšak k nám blíže. Ráj dle křesťanství by se mělo nacházet v nebi, avšak lidé od tohoto přesvědčení odchází, jelikož nebe vidíme, a máme ho prozkoumané. Avšak Zemský plášť jsme prozkoumali vrtem jen jedním procentem, celkové hloubky. Je to pro nás neznámé místo, temné, pro někoho až mystické.
Z vědeckého hlediska pojem peklo usměrňuje lidi. Naše společnost obsahuje několik skupin lidí. Jedni se řídí tím, že kdyby někoho zabili, šli by do vězení. Druzí se drží toho, že kdyby někoho zabili, šli by do pekla. Tyto priority drží tuto společnost v nějakém tvárném stavu. Mnoho filosofických úvah je také zaměřeno na peklo v podobě našeho světa. Peklo je synonymum pro absolutní nespravedlnost, zlost, krutost. V dnešním světě tyto pojmy hrají dominantní postavení! Bydlíte v bytě v paneláku. Pořád Vás někdo otravuje, slyšíte každé slovo souseda. Koupíte si dům, na samotě. Později se tam buď vybuduje lyžařské středisko, nebo postaví dálnice. Nemluvně o přírodních katastrofách, jako je vichřice, tornádo, zemětřesení, s tím spojeno v přímořských oblastech tsunami.
Vše co by se nemělo pokazit, se občas pokazí, i z nezištných důvodů. Paradoxně, nejvíce nebezpečné faktory, které můžou napáchat veliké škody, jsou nejméně chráněny. Vše má svůj rub a líc. Co pro pravěkého člověka a jeho mamuta, bylo peklem je dnes pro nás jaderná elektrárna a jiné věci. Musíme si uvědomit, že zlo v podobě lovení nebezpečného mamuta má jednu výhodu, a to samotný zisk a to jest jídlo. To stejné platí u jaderné elektrárny. Každý den je veliká hrozba, že se něco stane, unikne radioaktivita, avšak žádná jiná elektrárna nedokáže vyprodukovat tolik energie, bez většího znečištění. Popravdě, loučemi si nikdo svítit nechce. Avšak, co rozděluje zlo a dobro, od jaké chvíle je peklo a kdy ráj?
Peklo je úzce spojeno s čarodějnicemi, satanem neboli luciferem. V dobách minulých církve využívala pověrčivosti lidu. Samotná církve rozdělila svět na peklo a ráj. Jediná kniha rozmohla masové upalování čarodějnic. Tehdejší církve svou chamtivost ukryla za pověrčivost. Žena, která pořádala v té době něco neobstojného, byla bylinářka s neznámými metodami, byla automaticky označena za čarodějnici. Masové vyvražďování nevinných lidí, nebo opravdu existuje nějaké pravdivé spojení mezi peklem a zemí? Proč zlo musí v našem životě pořád dominovat? Je to jen snad naší společností?
Jsme-li chudí, zlo přichází ze strany státu, zdražování potravin, DPH. Jsme-li bohatí, strach přichází z myšlenky, že o vše přijdeme. Je to snad dostačující příklad a argument pro myšlenku, že peklo existuje a je tady v naší společnosti? Jak vypadá absolutní ráj, a jak vypadá absolutní peklo? Je skoro nepředstavitelné, si představit společnost, ve které vše funguje samo a dobře, vždy se něco pokazí. Děláme si peklo jenom my lidé, nebo existuje něco, co ho za nás dělá? Co si myslíte vy?