Září 2011

Anatomie společnosti: (ne)dokonalost ovládající naše životy

28. září 2011 v 11:49 | Daniel Hloušek |  Články

Anatomie společnosti: (ne)dokonalost ovládající naše životy

Dennodenně se potýkáme s problémy dnešní hektické doby. I přes zjednodušování konceptů a práce, se lidé nadále setkávají, jsou součástí jednoho velikého společenského systému. Časy se mění, stejně jako společnost a priority, ale i přes to má společnost čím dál více větší sílu a způsobuje mnohdy nemalé škody. Jak by vypadala dokonalá společnost, jaké dopady má nynější společnost a co vůbec stmeluje lidi do společnosti? Kde se bere ta autorita ve společnosti?

Utopie na scéně

Již od nepaměti se najde v každém období člověk, nebo skupina lidí, kteří chtějí změnit svět na absolutně fungující svět s fungujícím a dokonalým systémem. Co si budeme nalhávat, mnozí za tím vším viděli jen šanci zbohatnout, mít se dobře ze systému, který dělal z lidí tupé ovce, které nemají tušení, že jejich radostné pocity jsou vštípené pocity vyšších lidí za ohradou. Bezesporu nejlepším fungujícím systémem bylo křesťanství, obecně víra v Bohy. Bible v sobě nese poselství, ve kterém je odpověď skoro na vše. Po právu byla mnohými Bible označena za nejmanipulativnější knihu lidských dějin. Systém je dost jednoduchý. Lepší je uvěřit tomu, že smrt není absolutní konec, že naše jednání je značně ovlivňováno Bohem a že zlo bude potrestáno a dobro odměněno.
Naprosto dokonalá manipulace v podobě lepšího života. Avšak odříkání si mnoha věcí a žít jako světec, to je totalitní způsob omezování. V dnešní době to ani tak neplatí. Ve středověku křesťanství se enormně změnilo v totalitní režim. Máš zvláštní praktiky a odlišné myšlení? Upálíme tě a rovnou ti sebereme majetek. Káže vodu, pije víno. To ve středověku bylo naprosto normální. Chyba tohoto systému je, že se vždy najde někdo, kdo nevěří v něco vyššího a myslí více racionálně, než ostatní. Tito lidé jsou velicí rozvraceči tohoto systému, proto víra nikdy nepřevládne a nikdy nebude dokonalá společnost.

Jak vypadá dokonalá společnost?

Karl Marx, Adolf Hitler, John Locke, všichni tito lidé viděli a chtěli svět změnit společnost v dokonalý systém. Karl Marx přišel s ideologií komunismu. Adolf Hitler zase s absolutní nadvládou nadčlověka. Filosof John Locke přišel s liberálním pojetím společnosti, že všichni se rodí rovni. Právě rovnost vždy dominuje u dokonalé společnosti a většinou kvůli rovnosti vše ztroskotá. Základem dobré společnosti je, že nemáme tomu druhému co závidět, jelikož to samé máme i my. To je rovnost. Ale vždy se najdou lidé, kteří chtějí stále víc, chtějí se odlišit a tak se systém pomalu bortí do sebe. Touha mít něco víc, je lidská vlastnost a žádná vláda s tím nic nenadělá.
Další známkou dokonalé společnosti je ideologická a náboženská snášenlivost. Co člověk, to názor, co názor, to odlišné pojímání systému. Většina náboženství není v souladu s jiným náboženstvím. Stejná situace nastává i u názorů a myšlenek. Někomu se něco líbí, někomu zase ne. Staví-li se nějaká budova, najdou se lidé, kteří se stavbou budovy nebudou souhlasit. Jak dál? Jediným řešením je společnost rozdělit na menší díly, které by se potenciálně mohly shodnout. Veliká společnost se rovná veliký počet lidí s rozdílnými názory.

Ve spárech nedokonalé společnosti

Od totalitních společností uběhlo mnoho let. Co dříve bylo nemravné a nemorální je dnes naprosto normální. Společnost se nevyvíjí, ale obměňuje. Dnes žijeme na rozmezí duchovna a racionálna. Leč si to mnozí neuvědomujeme, nevíme zdaleka tolik informací, jako lidé, co společnost tajně řídí. Televize a internet jsou dnes největší zdroje informací. Když dennodenně čtete, že nějaký snědý spoluobčan na někoho zaútočil a cílevědomě vás autor článku mystifikuje mnoha informacemi, je jisté, že časem začneme mít averzi, leč malou, proti těmto lidem. Jen málo lidí si uvědomuje, jak se vlastně řídí společnost a že normální lidé jsou možná jen loutkami. Jsme pořád na pokraji hospodářských krizí a kolapsů bank. Proto se tato situace zveličuje a udává v nepravdivém světle, aby lidé v chaosu jednali tak, jak to chtějí jiní. Říkejme tomu falešné vědomí. Žít jako ovce již se v této společnosti nevyplácí.

Teorie samoty

Lidé, kteří se straní společnosti, nemusí být nutně asociální podivíni. Mezi námi se najdou lidé, kteří mají rádi samotu, nebo pochopili, jak špinavá je kolem nich společnost. Existuje globální společnost, která se skládá z menších skupin. Skupiny jsou menší společnosti, které nás obklopují. Melancholik je velice vnímavý člověk, který si všímá takových detailů, co jiní lidé nevidí, nebo vidí, až jsou na to upozorněni. Možná proto jsou samotáři méně přizpůsobiví, tiší a někdy i zaujatí.
Dokonalá společnost vězí v samotě a ve střídmé společnosti. Absolutní samota je nemožná, stejně jako společnost. Společnost nikdy nebude dokonalá, ale k dokonalosti se přiblíží ve chvíli, kdy lidé pochopí, že samota není trest, ale odpočinek od společnosti. Samota nám dává možnost přemýšlet a měnit společnost, ale bez společnosti by byla jen těžká nicotná osamělost. A jak vidíte vy dokonalou společnost?

Ploužáky a smutné písně: 14 díl

25. září 2011 v 11:30 | Daniel Hloušek |  Hudba

Ploužáky a smutné písně: 14 díl


Dneska ITTHMI slaví druhé narozeniny své existence a hudbou se dá říci víc, než slovy. Opět přináším další seznam deseti skladeb, které jsou emotivní, vzpomínkové, smutné, depresivní. Dnes to bude zase originální seznam, který se snad bude líbit.

1. Giles Lamb - Dead Island: hned na začátek jsem vybral perličku v dnešním výběru. Naprosto úchvatná hudba, která v sobě nese naději a pochopení. Avšak naděje, která je ohrožená nebezpečím. Klavír pěkně ladí z dalšími nástroji.

2. Shearwater-Hidden Lakes: tato skladba je dosti podvědomá a marně se snažím přijít na to, proč tomu tak je. Tato skladba naopak vyjadřuje smíření, prohru, čekání na konec. Tato skladba nutí člověka přemýšlet nad její zvláštností, depresí a rozhodně je to mistrný kousek.

3. One Less Reason - If You Want Me: celkem známá skupina, která nikdy neurazí svými písněmi. Rozjezd v této písni ani není. Jádro písně je aktivnější, a periferie jsou pořád stejné a jediná změna je změna v hlasu. Sálá z ní naděje, čekání na něco lepšího. Rozhodně stojí za povšimnutí i další písně.

4. Joseph Arthur - Could We Survive: co dodat. Joseph Arthur má pohodové skladby s kapkou deprese a splínu. I když se skladba skoro pořád opakuje, je nesmírně zajímavá, leč nedosahuje smutných kvalit, jako In The Sun.

5. A Silver Mt. Zion - The Triumph Of Our Tired Eyes: milujete ten zvláštní styl skladeb, které jsou protáhlé, zpěvák pořád nezpívá, a když zpívá, tak zní depresivně, skladba, která má sedm minut, se vám zdá nejméně desetiminutová. Jste-li to právě vy, kteří tento styl milují, rozhodně zajásáte. V tom chaosu najdete tu krásu této skladby.

6. The Arcade Fire - Sonata: zajímavá skladba, zajímavé pozadí, zajímavý hlas. Opět skvělá píseň, která vyjadřuje lásku v jiné formě. Čtyři zvláštní minuty vám rozhodně neubere z minut zážitků, které jste místo ní mohly zažít.

7. Staind - Something To Remind You: Staind? Co dodat. Co skladba, to perla. Deprimující a stahující píseň. Máte-li špatnou náladu, určitě si ji pusťte.

8. Matthew Good - Advertising On Police Cars: tento zpěvák má na kontě mnoho podobných skladeb. Tato je špička. Jako by autor chtěl říci, že ho něco trápí, štve, ale nemůže nic dělat a vše, co mu někdo poradí, nedokáže použít.

9. Radiohead - Street Spirit: Radiohead je zaručená deprese v hudební formě. Není, co bych chtěla dodat, musíte si ji poslechnout.

10. Eels - I need some sleep: kdo tuto píseň nezná, tak od teď už znát bude. Silný emotivní potenciál nenechá posluchače v klidu, a jestli ano, pak je chyba na straně posluchače.

Snad vás potěšil dnešní výběr. Budu velice rád, když sami napíšete vaše smutné skladby.

Přes noc bláznem: aneb, jak psychiatrie funguje

20. září 2011 v 18:50 | Daniel Hloušek |  Články

Přes noc bláznem: aneb, jak psychiatrie funguje

Historie zaznamenala mnoho případů, podivných a nebezpečných experimentů, které přinesly šokující výsledky. Jak odpovědět na otázku, kdo je zdravý a kdo nemocný? Nejjednodušší metoda je ověření situace. Výsledky experimentu potvrdily, že i zdravý člověk je vlastně nemocný. Vítejte ve světě autority, chyb a nefungujících zákonů.

Éra psychologických experimentů

Od padesátých let minulého století, se začalo veliké množství financí pumpovat do psychiatrií. Psychiatrické léčebny nemají jen za úkol léčit, ale také hledat nové léčebné metody. Mimo to se také zkoumá, jak která nemoc reaguje, jak vzniká a jak se dá uměle vyvolat. Mezi nejkontroverznější experimenty patří vězeňský psychologický experiment, nebo experiment s poslušností, pod vedením psychologa Stanleyho Milgrama.
Mezi další kontroverzní psychology se zařadil David Rosenhan, který chtěl pomocí svého experimentu zjistit, zdali existuje vůbec nějaký rozdíl, mezi duševně nemocným jedincem a zdravým jedincem.

Vietnamská válka versus spořádaný úředník

Píše se rok 1972 a psycholog David Rosenhan chce zjistit, jak moc jsou schopni psychiatři rozeznat nemocného člověka, od zdravého. Princip byl poměrně jednoduchý. Rosenhan přesvědčil osm svých kolegů (3 ženy, 5 mužů), aby se zúčastnili experimentu. Úkolem bylo vykazovat základní známky duševní nemoci. Pro reálnost a přesvědčivost se zúčastnění nemyli, neholili několik dnů. Nadále každý jedinec byl poslán na nějakou prestižní psychiatrii, po celém USA. Tím pádem bylo vyloučeno, že se personál dozví o stejných případech v jeden den.
Na lékařském příjmu měli experimentátoři říci, že slyší hlasy říkající ,,žuch.'' Ve všech dvanácti psychiatrických léčebnách potvrdili, že se jedná o psychickou nemoc a následně byli hospitalizováni. Většina případů byla označena, za schizofrenii. Od tohoto experimentu je jedno, zdali jste zdraví, nebo nemocní, dostat se do psychiatrie, jako pacient není nic těžkého. Najednou přestávají existovat rozdíly, mezi člověkem, který válčil ve válce a mezi spořádaným úředníkem, který maximálně bojoval s nedostatkem kávy.

Blázny nikdo neposlouchá!

Krátce po hospitalizaci zdravých jedinců, neboli také jinak pseudopacientů, nastala fáze, kdy zdraví jedinci měli ukončit experiment a nahlásit svým lékařům, že se jedná jen o psychologický pokus. Avšak nebylo jim uvěřeno. Lékaři si mysleli, že se jedná o další příznaky nemoci. ,,Věříte mi pane doktore?'' tato otázka vždy vyvolala negativní odpověď. Při sezeních se projevila etiketizační, neboli nálepková teorie. Podle této teorie je na každém z nás, jaká společnost bude. Bude-li jedinec označen za devianta, záleží hlavně na pohledu jedince, který tvrdí, že je protějšek deviant. Ještě do nedávna šlo nálepkování velice dobře zpozorovat ve Spojených Státech Amerických.
Zmlátí-li malý kluk černé pleti bílého kluka, tak společnost černému klukovi dá pravděpodobněji krutější nálepku, než bílému klukovi. Cokoli, co řekl zdravý člověk zúčastněný v tomto experimentu, bylo obráceno proti němu, jako další usvědčující důkazy o šílenosti. Podle slov osob, které se experimentu zúčastnily, nečekaly, že budou místo dvou dnů strávit v psychiatrii skoro necelé dva měsíce. Průměrně každý strávil 19 dnů na psychiatrii. Dle výpovědí, mnozí pacienti poznali, že se jedná o zdravé jedince a tak se k nim také podle toho chovali. Avšak samotní lékaři zacházeli dost hrubě s pacienty.

Já nejsem blázen

Většina lékařů i po propuštění pacientů, si nadále myslelo, že se jedná o choromyslné jedince. Z toho plyne fakt, že dnes je psychická nemoc pojímána, jako nevyléčitelnou součást, se kterou se lidé musí smířit. Pacienti se cítili dost nelidsky, neměli naprosto žádné soukromí a byli bezmocní. Medikamenty jim byly podávány i přes fakt, že to některým pacientům nedělalo dobře. Zašlo to tak daleko, že někteří pacienti byli pozorováni i na WC. Od této chvíle nikdo není zdravý, ale ani nemocný. To, jaká je společnost určuje psychiatr a psycholog, nikoliv skupina lidí. Bude-li označeno celé fotbalové družstvo, za blázny, blázny se prostě stanou. Experiment také ukázal světu, že nezáleží na objektivitě, ale na subjektivitě psychiatra neboli pozorovatele. Nezáleží na detailních testech, záleží na přesvědčení pacienta.
Stačí říci, že slyšíte hlasy a ihned vám bude diagnostikována halucinace a nadále nějaká nemoc. V dnešním světě je tak lehké se stát bláznem a přitom mít opravdu rozum. V roce 1973 vyšla studie v jednom odborném časopisu a sklidila značnou kritiku. Ale i dnes nejsou stále dodržována základní pravidla kultur. Co je normální v jedné kultuře, nemusí být normální v jiné kultuře. Psychiatrie se snaží analyzovat problémy skrz myšlenky pacienta, avšak opravdová jistota to není. Jakmile jednou dostanete nálepku duševně nemocný, již se nálepky nemusíte nikdy zbavit!
A co si myslíte vy? Máte nějaké zkušenosti, nebo vaše okolí, z nějakým podobným případem?

11. 9. 2001: den, kdy se ztratila poslední důstojnost!

11. září 2011 v 13:30 | Daniel Hloušek |  Články

11. 9. 2001: den, kdy se ztratila poslední důstojnost!


Tímto dnem se změnilo chápání mnohých lidí. Terorismus se začal brát úplně jinak a USA si paradoxně tím vším spíše poškodilo reputaci. Mají konspirátoři pravdu, nebo jsou to jen lidé s velikou fantazií?

Světové obchodní centrum


World Trade Center neboli ve zkratce WTC, byl komplex několika významných obchodních bodů. Nejznámější dvě budovy, byly dvojčata. První koncepce světového obchodního centra se objevila již v roce 1943, ale v roce 1949 kvůli krizi byl projekt zastaven a následně ukončen. Píše se rok 1960 a několik vlivných lidí začalo prosazovat návrhy pro rozvoj. V roce 1961 bylo schváleno místo pro stavbu dvou věží a v roce 1962 byly na světě plány. Hlavní architekt Minoru Yamasaki přišel s nápadem dvou vysokých věží. Yamasaki sklidil nemilou kritiku. Budovy byly označovány za deformaci města. Argumenty, proč by se věže nemohly postavit, byly značně dobou zkreslené. Stavba měla údajně narušit televizní vysílání a celkové panorama města. Veškerá krása se najednou ztratila. Avšak v roce 1966 byly návrhy odsouhlaseny a moderní skvost se pomalu začal formovat. Na obou věžích pracovalo celkem přes 10000 lidí a při stavbě zemřelo 60 dělníků. V březnu roku 1966 bylo zničeno 164 budov, pro uvolnění místa pro dvě věže.

Obě věže byly skoro stejně vysoké. Měly 417 metrů a přes jeden rok dominovaly na prvním místě nejvyšších budov světa. Jedna strana měla okolo 64 metrů. Ocelové výztuže byly certifikovány prestižní ocelářskou firmou. 7. dubna 1973 byly obě věže otevřeny s velikou slávou. Ostatně, před samotným otevřením již bylo mnoho reklam na WTC a lidé začali pomalu brát tyto věže, za hlavní dominantu města, po soše svobody.

Věčná smůla


Mezi prvními komplikacemi, byla kritika mnohých lidí, že je nelogické zbourat polovinu fungující čtvrti. I přes tyto výkřiky a nesrovnalosti se budovy nakonec začaly stavět. V únoru 1975 vypukl v jedné věži požár. V roce 1993 vybuchla nálož v kamionu pod severní věží. FBI a CIA vinila teroristickou organizaci a následně tento útok ututlávala. Později dva hlavní podezřelí byli zatčeni. Avšak největší tragédie je útok na obě věže 11. 9. 2001.

Teroristé, nebo Američané na scéně?


Je poklidné slunečné ráno, obloha je bez mraků a mnozí směřují do WTC. Nikdo netušil v té chvíli, že se chýlí k veliké tragédii. Muslimští teroristé unesou čtyři civilní letadla, z toho dvě měla za cíl věže světového obchodního centra. V 8:46 nečekaně narazí první unesené letadlo do severní věže. V tu chvíli avšak nikdo netuší, že jde o teroristický útok. O sedmnáct minut později, narazí druhé letadlo do jižní věže. V tu chvíli začíná na povrch prosakovat první zprávy o teroristických útocích, potvrzené armádou a letovou věží v New Yorku, která měla na starosti tento problém.

Obě letadla narazila do věží poměrně vysoko, ale stejně kolem 700 lidí bylo v horních patrech uvězněno. Veškeré plány na záchranu se hroutily. Jediné, co bylo možné provést, byl vstup do budovy a pomoci lidem z věží. Vrtulníky se snažily evakuovat budovu pomocí náhorní plošiny. Avšak budova byla dostupná pro běžné lidi, jen do vyhlídkových pater a střecha byla uzamčena i pro zaměstnance. Hasiči obětovali své životy, pro záchranu lidí z věží. Při evakuaci zemřelo přes 400 hasičů. Naprostá tragická zoufalost nutila lidi k sebevražedným skokům. Mnozí dodnes popisují, že i přes fakt, že skákající lidé byly dost vysoko, tak, že slyšeli sténání a zoufalé volání o pomoc. Aby toho nebylo málo, našli se tací, kteří skoky zachytili na video. V 9:59 se jižní věž zhroutila, o několik desítek minut následovala severní věž, která se zřítila v 10:28.

Oficiální zpráva hovoří o zhroucení věží pod náporem váhy vrchní části věží. Letecké palivo roztavilo nosníky a letadla způsobila škody ve více patrech. Avšak konspirační teorie tvrdí něco jiného. Velice podezřelým a známým faktem je, že obě budovy se zhroutily do sebe. Jedna budova by byla náhoda, ale obě budovy padaly téměř identicky. Pády budov, které nejsou zapříčiněné demolicí, padají dlouho a někdy nespadnou celé. Demolice je složena z několika částí. Detonace probíhá u výškových budov tak, že nálože jsou umístěny po celé výšce budovy a vybuchují těsně za sebou ve směru pádu budovy. Je to proto, aby budova spadla co nejrychleji a nemohla se odklonit, kvůli kladenému odporu materiálu. Obě věže se zřítily do deseti sekund a vláda USA nemá argument, proč tomu tak bylo. Podle soukromé analýzy prachu ze zřícených budov, se nacházelo v budově několik výbušnin. Jedná se o samozápalnou extrémně žhnoucí látku, která dokáže roztavit i ocel.

Klidný výraz bývalého prezidenta George W. Bushe, při oznámení tragédie nasvědčuje připravenost. Jeho výraz vypovídal o tom, že o útoku věděl, ale že nečekal, až takovou tragédii. Teroristická organizace Al-Kajdá se přiznala k tomu, že plánovala teroristický útok na dvojčata, avšak že je někdo předstihl. Na povrch prosáklo mnoho tajných spisů o tom, že celá akce byla plánovaná vládou USA. USA nepotřebovala vytvořit důvod, pro útok na Muslimské země, jelikož věděli, že teroristé stejně jednou zaútočí. Teroristické útoky se dějí každý rok. Později se Usáma Bin Ládin přiznal k útokům na několik cílů 11.9.2001. Jedná se jen o Americkou frašku za záminkou kolonizování světa, nebo opravdu za touto tragédií stojí teroristé? Co si myslíte vy?


Proč lidé lžou?

5. září 2011 v 19:44 | Daniel Hloušek |  Články

Proč lidé lžou?


Skoro každým dnem máme možnost komunikovat s okolím. Komunikace není jen o čisté informovanosti, ale také je to zdroj zábavy, ústupků, manipulace. Většina z nás již v životě zalhala, avšak proč tomu tak je?

Chemie, nebo vědomí?


Základní otázkou okolo lhaní je, zdali ho můžeme ovlivnit a kde vzniká. Na Pensylvánské univerzitě ve Spojených Státech Amerických, provedl profesor Daniel Langleben pokus s kartami. Pokusným osobám byly přiděleny jisté karty, na které byly tázány. To vše bylo pečlivě sledováno pomocí magnetické rezonance. Rezonance ukázala zajímavé výsledky. Smyšlenky se tvoří v přední části mozku, respektive některé části v předním laloku jsou více aktivní, při lži. Avšak záleží na druhu lži, na okolnostech. Je-li lež předem připravena, zaměstnává mozek více částí.

Z toho vyplývá, že lež můžeme předem naplánovat, ale je to úzce spojeno s chemií. Aby lhář mohl lhát, mozek si musí zapamatovat pravdu, ale udělat prioritu ze lži, což zaměstnává kreativní myšlení. Jde o veliké množství chemických reakcí, které jdou poznat i na venek. Lhaní vyvolává řadu jiných reakcí, jako je nejistota, která se projevuje do neverbální komunikace.

Proč lidé vůbec lžou?


Strach je mocným vůdcem! Tuto otázku bychom měli rozdělit do několika kategorií. První kategorie je klasické lhaní. Kdo z nás někdy někomu nezalhal, jen aby se vyhnul nepříjemnostem? Toto lhaní je náročné z hlediska momentového generování informací. Jestli k vám někdo přijde s tím, že po vás něco chce, ale vám se do toho nechce, ihned začínáte přemýšlet nad možností, jak z toho ven. Lež je stejně rychlá, jako blesk. Za tak krátkou dobu v řádech milisekund se lež zpracuje a vzápětí ji řekneme. Zajímavostí je, že první se vytvoří lež a až poté se rozhodujeme a přidáváme jí váhu. Dalo by se říci, že první lžeme a pak se teprve rozmýšlíme.

Další kategorií jsou vybájené lži. Často se jedná o chronické lhaní. Člověk má tendenci lhát, i když k tomu nemá pádný důvod. Lhář lže i o naprosto nepodstatných věcech, jako, že si ráno dal cigaretu, šel se psem. Jde často o obranný mechanismus, proti neúspěšnému období. Tito lidé nemají zajímavý život, neprožili toho moc, nemají o čem vyprávět, chtějí něčeho dosáhnout, chtějí si idealizovat svůj vlastní svět. Chorobné lhaní se postupně může zhoršovat. Jedinec postupem času svým lžím uvěří a intenzita lhaní stoupá. Většinou se jedná o nemoc, která se musí léčit.

S touto kategorií můžeme přiřadit malé děti. Děti lžou proto, jelikož nechápou a nevnímají svět, jako dospělí. Pro děti nepochopitelné výrazy se mění ve lži. Avšak ne každá lež dítěte staví na tomto faktu. Trestat lež by se mělo z principu, avšak jedná se často o mechanismus dětského chápání. Navíc děti nejsou schopni plně vnímat příčinu a důsledek. Sedm z deseti dětí se podívalo i přes zákaz, pod obrus, který schovával hračku. Dítě není schopno úplně pojmout důsledek svého jednání a věci, které ho matou, ty se projeví ve lžích. Ale také často se jedná jen o bujnou fantazii.

Neverbální znaky lhaní


I sebelepší lhář a manipulátor má jednu velikou slabinu a to neverbální komunikaci, která je z větší části již vrozená. Například hluší lidé se mohou dívat na televizi a nemít titulky. Jde prý jen o cvik porozumění neverbální komunikace. Slepý člověk se zase usměje, i když neví, jak smích vypadá, když bereme v potaz člověka slepého od narození. To dokazuje, že mnohé neverbální znaky jsou vrozené! Zornice se při lhaní znatelně nepřirozeně mění, jedinec začne výrazně artikulovat a gestikulovat. Lhář se také dívá většinu času lhaní do očí a koncentrace smíchu, úsměvu je rapidně menší, než u člověka, který mluví pravdu. Když jdete kolem policisty, usmějete se. Lhář si tyto gesta velice hlídá. Jestliže o tom lhář bude vědět, pravost úsměvu lze ale také poznat. Úsměv lháře je na levé straně o mnoho výraznější, než na pravé. Na svědomí jsou emoce, které se výrazněji zrcadlí v levé hemisféře. Zkřížené ruce, ruka na loktu, může znamenat nejistotu, nebo o bránící mechanismus, proti jiným myšlenkám.

Lhář častěji polyká, více se potí, zadrhává svou řeč, dělá delší odmlky, často nepouští ke slovu druhého. Ženy jsou na tom podstatně lépe, než muži. Muži mají jen kolem 4-6 center pro řeč, zatímco ženy kolem 8-14 center. Ženy umí dělat více věci zaráz, jsou vnímavější. Proto žena tuší, když muž lže, jelikož má větší cit pro neverbální komunikaci. Dítě dokáže úspěšně zalhat kolem čtvrtého roku svého života, dospělý člověk pak lže často cílevědomě, zatímco staří lidé lžou kvůli paměti. Lhaní nás nikdy nemine, jelikož bez lži, by nebyla ani pravda. Jaká by byla pravda bez lži? A co si myslíte vy? Umíte poznat lež, lžete a ovládáte nějaké techniky? Těším se na vaše komentáře a názory.

Ploužáky a smutné písně: 13 díl

2. září 2011 v 18:38 | Daniel Hloušek |  Hudba

Ploužáky a smutné písně: 13 díl


Opět zase přináším deset hudebních skladeb, které v mnoha lidech vyvolává pocit smutku, beznaděje, nebo nostalgii. Svým výběrem se snažím lidem ukázat pro ně neznámé interprety, ale také se snažím zasadit seznamu skladeb jistou originalitu a klasiku. Snad se vám dnešní výběr bude líbit.

1. Sick Puppies - All The Same: píseň, která si udrží posluchačovu pozornost. Tempo, které se mění, ale ne moc, a stejně člověka neukolébá. Svižnější, ale u mnohých vyvolává jakési smíření, vzpomínky na něco krásného, ale víme, že se to nikdy, už nevrátí i když nějaká naděje skladba dává.

2. Metallica - The unforgiven 2: kdo nezná Metallicu, nezná kvalitní hudbu. Je víkend, prožíváte nejlepší chvíle života a najednou pomalu zjišťujete, že i jednou skončí víkend a opět vše bude při starém. Naše vize se naplňuje, odjezd domů, poslední radost a jak končí skladba, končí i víkend. I tak by se dali popsat pocity některých lidí u této skladby.

3. Finger Eleven - I'll Keep Your Memory Vague: taková skladba do pozadí, nerušivá, ale působí zajímavým dojmem, že čas utíká a vy stejně nejste jeho pánem. Pro mnohé neznámá skladba, která si jistě najde nové posluchače i zde.

4. Cat Power - The Greatest: Původně se měla objevit již v minulém seznamu, avšak přenechal jsem poklidnější skladby na dnešní výběr. Jako by při ní utíkal čas pomaleji, nechala nás pohrávat si s myšlenkami. Originální klip, příjemná hudba, která pro mnohé posluchače je jistě emotivní.

5. Iron And Wine - Upward Over The Mountain: mnozí by řekli, že se jedná o pohodovou skladbu, ale je to spíše táhlá skladba, vyjadřující své pocity. Působí jednoduše, leč v jednoduchosti je krása, jelikož ta čistost nutí lidi také stejně tak myslet.

6. Black Lab - This Night: jako by si držela odstup, říkala dost, kdo chce poznat více, avšak na nic si nehraje, jedná na rovinu a city jsou správné, nelže posluchačovi. I další skladby určitě stojí za povšimnutí.

7. VNV Nation - Illusion: deprimující hudba, deprimující videoklip. Nic není věčné, nic není dokonalé a svět se honí za dokonalostí zaslepeni jistou iluzí, že jde vše vykonat, i když tomu tak není. Skladba s videoklipem, dalo by se to shrnout do dvou slov - krutá realita.

8. A Fine Frenzy - Goodbye my almost lover: když jsem si zpětně kontroloval můj hudební výběr, nemohl jsem uvěřit, že se tato skladba nedostala hned do prvních článků. Známá píseň. Smíření se svým osudem, to by se dalo říci o této skladbě. Skvělá atmosféra, střídavé tóny, které vás neuspí.

9. Guns N' Roses - Civil War: G'N'R, to je stejná situace, jako u Metallici, kdo jí nezná, nezná kvalitní hudbu. Co víc dodat, rozhodně stojí za poslechnutí.

10. Temple of the Dog- Hungerstrike: pohodovější, žádný doják se nekoná. Avšak i tato skladba vyjadřuje pochmurněji své city. Kdo neznal, tak teď, už zná skvělou klasiku.
Mile rád uvítám opět vaše písně, které se vám nejvíce líbí.