Říjen 2011

Teorie mého života

28. října 2011 v 12:47 | Daniel Hloušek |  Články

Teorie mého života


Dneska odbočím od mých typických článků a zaměřím se na sebe. Chci trochu osvětlit mé chápání, a jaký jsem, co cítím, jak to dávám najevo. Pro ty, co mě neznají, to bude spíše jen nehodnotný článek o cizím člověku.

Ranní stereotyp


Ráno, to je snad jediný kus času, ve kterém mě velice překvapí každá změna. Probudím se, pět minut se přemáhám, pak jdu stereotypně provádět věci, jako je káva, hygiena, oblékání a posléze nastupuje stres, že opět nic nestíhám a výčitky, že jsem se těch pět minut ledabyle válel v posteli. Věřte, že i kdybych si budík nastavil o dvacet minut dřív, tak stejně nebudu stíhat. Ranní pohled do zrcadla mě ani moc neděsí, je to jediný pohled, u kterého si můžu říci: "Neboj, zrovna jsem vstal, máš na tu účesovou zrůdnost právo." Jak jde o můj účes, nikdy nevydrží déle, jak dvě hodiny, jelikož si s vlasy občas rád hraji. Odpoledne ze zásady se radši do zrcadla nedívám. Někdy se musím obejít bez kávy a to je pak dost cynický den. Cestou do školy poslouchám hudbu a ta mě často napruží do toho hnusného dne a dokonce poslední dobou si říkám, že ten den může být krásný. Ne, opravdu nic neberu, jen v mé krvi je hodně kofeinu a v mozku mnoho nadějí.

Špatný den v dobrém dni a naopak


Mnohdy, spíše většinou se mi stává, že vstanu se špatnou náladou a na konci dne ulehám v euforii, že se mám velice dobře, akorát si to občas pošlapu. Nejsem impulsivní člověk, ani náladový, ale sem tam se mi stane, že během minuty změním stanovisko a tím i náladu, jelikož jsem si tím narušil mé plány. Ještě zajímavější je, že já ani neplánuji, ale stejně mě to rozhodí. Ti co mě znají, tak mnozí by mohli potvrdit, že opravdu někdy na minutku jsem celkem v jiné náladě. A kde je chyba? Moc přemýšlím nad věcmi, nad kterými se přemýšlet moc nedá. Ráno vstanu, řeknu si jen to negativní a postupem času se na to nabalují ty skvělé věci, nehledě na nepříjemnou společnost, nebo školu. Ale to je také chyba. Ono se to jen navrství a sem tam večer tím přemýšlením to opadne a je z toho pěkná depka, při které si ničím potencionální dobou budoucnost tím, že něco hloupého řeknu, nebo se chovám opravdu jak idiot. Po letech jsem zjistil, že to lidé vnímají správně, i když si myslím, že zrovna teď by to poznat nemuseli.

Ty časy špatných nálad a klasických nechronických depresí jsou pryč a jsem za to velice rád. Není to se mnou lehké, ale když mám dobrou náladu, myslím si, že dokážu být hodný, milý a pobavit společnost tak, aby na to dlouho nezapomněla. Řeknu vám, že mé špatné nálady netrvají dlouho, a když je kolem mě dobrá společnost, nebo jedinec, který se bude snažit mě zabavit, abych nepřemýšlel zase nad budoucností a nad sebou, tak klidně do půl hodiny je ta blbá nálada pryč. Jinak se z toho obvykle vyspím. Horší je to u věcí, jako je lhaní a láska, kde se cítím prázdný do doby, než si to ujasním s těmi jedinci. Tam spánek opravdu nepomůže.

Můj (ne)smysl života


Nevím, zdali se tím lidé mají chlubit, ale já se tím moc nechlubím a někdy je mi to i blbé. Já nemám žádný smysl života, nepotřebuji mít posmrtný život, jako nějakou útěchu, nepotřebuji mít nějaký smysl, který mě povede. Ne, to opravdu nepotřebuji. Prostě jednou umřu, to je pro mě absolutní konec, kterého se nebojím, protože si to ani neuvědomím a navíc hodlám prožít svůj život, tak jak opravdu chci. Já beru za prioritu zábavu, to co zrovna dělám a ne něco, za čím bych měl jít, jelikož je to můj smysl života. Přece jenom je tu jedna věc, za kterou si jdu, a to je láska a později snad i rodina. Jsem člověk, který nemá rád veliké změny, ale poslední dobou několika změnami prošel a ještě o hodně většími projde, aby se možná mohl mít dobře. Z toho také pramení má nedůvěra k lidem. Své rozhodnutí stavím na pevném jistém základě a možná proto se mi zatím daří jen v jistých věcech. Nevěřím občas i svému psovi, prostě si nejsem jistý a trvá mi nějaký čas, než uvěřím, nebo sázím na nejistotu.

Nemám rád rozhodování, i když poslední dobou mi ani nevadí. Dříve jsem velmi trpěl skrz rozhodování. Největší omyl mého života byl výběr střední školy. Nechci škole věnovat kapitolku, takže se zmíním tady. Nejsem technický typ, nemám vztah k matematice a ani k logice v podobě čísel. Mám rád fyziku, ale jen teorii, počítání jde mimo mě, to stejné platí i u chemie a dalších podobných věd. Trápím se tam, žiji ze dne na den s tím, že možná má láska k technice z mládí se opět vrátí, ale marně a měnit školu také nechci. Možná proto, že jsme se tam sešli v dobrém kolektivu a musím uznat, že někteří lidé i přes mou cyničnost mi přirostli k srdci a i když jim do očí řeknu, že není můj přítel, tak opak je pravdou. To je má bublina.

Bublina = pravý necynický Dan


O cynicích je všeobecně známo, že jsou takoví jen proto, že si tím chrání své srdce, které je ze všech lidí to největší, nejcitlivější. Proto cynik často svými narážkami odhadne člověka v pravém světle. Nejsem výjimka a teď si mnozí co mě znáte, říkejte, co chcete, ale toto mi nezapřete. Dělám si tím odstup, filtruji tím potencionální zájemce do mé bubliny. Škoda, že to nejde jen tak udělat, aby v bublině mohli být všichni. S člověkem, který je v mé bublině, je život jiný pojem, ne jen slovo. Cynickou bublinu bych rozdělil na přátelství a lásku. Musím se přiznat, že ani v jedné kategorii není moc lidí a v té druhé jen jedna slečna, kterou jsem dva roky neviděl, a už asi ani nikdy neuvidím. Avšak do kategorie láska jedna adeptka je a do kolonky přátelství dva lidé. Popravdě, trvá to někdy až několik let, než začnu cítit, že tam člověk patří, a když to cítím během malé chvíle, nepochybuji o tom, že to bude něco opravdu jedinečného. Popsat jaké výhody jsou v mé bublině ani nejde, ten kdo tam je, sám moc dobře ví, co to pro něj znamená.

Ego, jako vyschlá houba


Co se týče mého sebevědomí, jsem na tom mizerně. Spíše u ega, kde jde opravdu jen o to já. Do mnohých věcí a akcí se nepouštím jen proto, že nevěřím sobě. Velice mě štve, když třeba jsem někde ve společnosti, jsem tam zván a tak se můžu zapojit, aniž bych byl označen nálepkou "vtíravý" a já nedokážu, nebo si spíše nevěřím, že bych se mohl zapojit do debaty. Od toho se také odvíjí mé mlčení v novém prostředí, kde jsou noví lidé, nebo ze sebe dělám idiota. Kolikrát se mě někdo zeptal byť i ve škole na nějakou otázku, já věděl odpověď, ale přes svůj stud, nebo hloupý blok v egu, jsem jednoduše neodpověděl. Vždy mám chuť si nafackovat, nevyužívám vůbec toho, co mám. I když v posledních měsících jsem zjistil, že mé ego je falešně nízké, stejně nedokáži podle toho jednat. Před nedávnem mi bylo řečeno, že ego nemám a jen stavím na tom, kdo co si o mně myslí. Je na tom kus pravdy, ale každý má nějaké ego a jednám podle něj. Kdybych ego neměl, pak bych byl nahraný a znamenalo by to, že jednám po právu. Ohledně ega je jedna zvláštní spojitost. Ve společnosti, kde jsem déle a jsem tam dominantnější jedinec, který si tam zvyšuje své ego, tak postupem času odpadám z vlastní neschopnosti se vyrovnat s tím, že někam patřím.

Jednoduše řečeno, z počátku se cítím ve společnosti nesměle, poté skvěle, ale nakonec se distancuji. Nevím proč tomu tak je, ale je to dost hloupá vlastnost, která ve mně probouzí mnoho neúprosných otázek na mou osobu.

Letmo mou povahou


Celkem mi vadí, když mi někdo vyvrací mou povahu. Jsem melancholik, pesimista a introvert. Jako menší jsem byl skoro někdo jiný, ale jednoho krásného dne po týdnu zvláštních změn jsem se probudil, otevřel oči a dodnes se vzpamatovávám z tak razantní změny v povaze. Byl jsem společenský člověk, problémy mě sice tížily, ale nechával jsem je na později. Jenže najednou ze dne na den jsem začal přemýšlet o světě, o tom kolik problémů se mi nahromadí, když udělám ten krok, nebo když se rozhodnu špatně. Najednou z dětských bezstarostných dnů se staly ustarané dny a najednou mi mnozí začali říkat, že jsem dál, než mí vrstevníci. Nevím, kde se stala chyba, nebo co za to může, jednoznačně ale bez této povahy bych možná neměl to štěstí, co mi teď dává naději do budoucna. Jsem člověk, který pořád něco skrývá, pořád něčím překvapuje a i po letech ho mnozí neznají přímo úměrně k času. Jsou tu jedinci, kteří se mylně domnívají, že po roce mě poznali, ale to je lež. Jednám tak, že každé mé slovo má promyšlený význam a ten význam závisí na tónu hlasu, na mimice, na neverbální komunikaci, na postoji a na dalších slovech ve větě.

Mnozí mluví tak, jak je zrovna napadne, já mluvím tak, abych to nemusel vyvracet a aby to vždy něco řeklo. Jsem si jistý, že mě lidé někdy nechápou, i když se snažím co nejvíce své myšlenky zjednodušit. Ale to je ta krása, právě po těch letech, lidé co setrvali v přátelství, tak jsou to opravdu perličky a troufám si tvrdit, že jiné přátelství u jiných lidí je jen poloviční, oproti dlouholetému přátelství u mě. Začátky jsou těžké obzvlášť v mé přítomnosti, protože jednám úplně jinak s lidmi, když je neznám. Když mě lidé neznají, přisuzují to někdy mé počáteční chování za celkem zvláštní způsob sebe projevování. Jinak, straním se společnosti, spíše zjišťuji kdo je kdo a pak se až připojuji. Dělám každý den tyto analýzy a lidé co mě znají, vědí, že mé analýzy jsou přesné. Jsem samotář, i když poslední dobou bych nejraději patřil do nějaké opravdové společnosti, kde budou jen lidé, se kterými se chci opravdu bavit. Mám od lidí odstup, ale to je u cyniků normální.

Přátelé jsou pro mě víc, než pohled ostatních lidí


Dávám hodně na to, co si o mně lidé myslí, ale rozhodně se neřídím tím, když mi někdo říká, že bych se někým neměl přátelit. Sice se mi to moc často nestává, ale jsou tu tací, kteří mi to vymlouvají. Přátelé člením na kamarády - to jsou ti, které moc nevídám a moc je neznám, pak na lepší kamarády, to jsou ti lidé, které znám, ale zase to moc neprožívám - mnozí ze školy. Posléze kategorie přátelé, se kterými plánuji kde co a sám se zapojuji do nějaké iniciativy. Kategorii nejlepší přátelé, mám samozřejmě nejradši. Když se tak zamyslím, v této kategorii jsou tak tři lidé a čtvrtý má nakročeno, i když jsem si vždy myslel, že se s ním nebudu ani bavit. Není nic horšího, než když přijdete o někoho takového. Stejně hrozné je také to, že vám situace dává na výběr, buď ten, nebo ten druhý, ale dva zároveň v tvém životě nemůžou hrát roli. Nesnáším bezmoc a toto je dost silná bezmoc. Svých přátel si velice vážím a ti co mě znají, vědí, že když si někoho vážím, když někoho pochválím a když někoho pustím do bubliny, tak že je to opravdu něco silného.

Láska


Nebudu se tu zmiňovat o mé minulosti v tomto odvětví. Začínám na novo a po letech se snažím o nějakou změnu. Co si budeme nalhávat, i na mě jdou hormony, puberta a potřebuji být s nějakou slečnou. Takhle se cítím, jako ryba na suchu, jako zrnko písku v poušti. Nicotný, osamocený a bezcenný. Přirovnal bych to k jedné hudební skladbě Erik Satie - Gymnopédie No. Vždy, když mám příležitost, pošlapu si to, zničím své naděje a nevěřím, že by mě po dlouhé době mohlo potkat takové štěstí. Tak rád, bych konečně řekl: "Miluji Tě" ale vždy nastane chvíle a přijde pocit, který mi říká, že se snažím zbytečně, že o to protějšek nestojí. Láska je krok do neznáma, nejistý krok a já se teď musím vykašlat na mou zásadovost, že jistota je lepší, než nejistota. Začátky jsou těžké, ale jestli si nechci jen šlapat po štěstí, musím udělat změnu. Jsem na to sám, ale dá se to zvládnout a učinit. Kdo ví, jestli se tomu, co jsem teď napsal, za rok nebudu smát s tím, že jsem měl zbytečné obavy a že nakonec vše dopadlo dobře. Musím doufat v lepší zítřky, věřit tomu.

Závěr všeho


Je to se mnou těžké, mám více tváří, jednám dle situace a mé rozhodování je objektivní jen u jiných, ale u mě je to subjektivní volba, často špatná volba. Vím, že moc nechválím, sem tam jsem cynický a na někoho jen cynický, ale to ke mně patří a neměnil bych, protože není nic krásnějšího, než vidět lidi, jak se v dobrém slova smyslu tváří, jak jsou příjemně překvapení a jak je to nakopne o hodně víc, než ty řeči lidí, co spíše jen chválí. Vidím do lidí více, než mnozí jiní, rozumím jim, dokážu se bavit opravdu o hodně věcech a i když někdy vypadám, že neposlouchám, tak jen přemýšlím nad tím, co druhý říká. Já lidi neignoruji, a když přijde na řadu něco, co mě nebaví, ozvu se. Ano, každý má své chyby, ale šťastný je ten, kdo se s těmito chybami smířil a některé odstranil. I já pořád na sobě pracuji, nespím, nejsem pasivní, jen to prostě trvá. Na lidi působím pohodářským způsobem života, jednání. Málo kdy se rozčílím, buď mě něco vytočí, nebo mě něco mrzí.

Mám své hodnoty, společnost rozděluji, mám svůj systém, mám své myšlení a jsem sví. Ten, kdo mě za to chce odsuzovat, takový asi není, pak mě to mrzí. Můj život stojí na hodnotách, jako je láska, rodina, přátelství a radost. Peníze mě netíží, ani blbé řeči jiných lidí. Žijeme spolu, umíráme sami. Jsem rád za to, co mě možná čeká, teď, už jen jednat a vystoupat tu horu života. Děkuji vám za pozornost.

Nevědomí: nevíme, ale přitom víme!

26. října 2011 v 17:46 | Daniel Hloušek |  Články

Nevědomí: nevíme, ale přitom víme!


Dennodenně máme před sebou mnoho cest a mnoho rozhodnutí. Mnohdy se instinktivně rozhodujeme a naše volby jsou někdy z počátku nelogické. S nevědomím se můžeme setkat i v umění, například surrealismus je důkazem nevědomí. Na začátku 20. Století se začalo mluvit o nevědomí, jako opak vědomí. Sigmund Freud označil nevědomí za podvědomí, o kterém smýšlel již dávno Sokrates. Co je nevědomí a jaké tajemství skrývá?

Vím, i když nevím


Psychologie dělí myšlenkové procesy na vědomí a podvědomí. Vědomí si plně uvědomujeme, pracujeme s ním, zatímco nevědomí je mimo naše schopnosti. Vědomí je značně kapacitně omezené a proto značnou část informací přesouvá do podvědomí. V nevědomí se pak nachází naprosto vše, s čím jsme se kdy setkali. Nevědomí pracuje na principu situační podobnosti. Příkladem může být učení, které hraje velikou roli ve vědomí. Nevědomí a podvědomí zajišťují uchování informací a vědomí jejich logické zprostředkování a zpracování.

Jednoduše řečeno, když slyšíme nějakou píseň, tak nevědomí po jednom poslechu ukládá celou skladbu. Avšak musíme ji slyšet vícekrát, než se vědomí naučí hledat rychleji tuto informaci. Barvy, chutě, pocity, nálada, okolní objekty a smysl situace, to vše se ukládá do nevědomí. Později, když se setkáme s podobnou situací, nevědomí zpřístupní tyto informace, ale vědomí si vytáhne jen to hlavní. S tímto se spojuje také déjà vu, které údajně pramení z nevědomosti a vědomí ztotožní trochu rozdílné situace v jednu. Jsou chvíle, kdy se nám daří a jsou chvíle, kdy se nám moc nedaří. Někdy vědomí hledá složitěji v nevědomí podobné informace. Jistě znáte chvíle, kdy jen tak střílíte odpovědi u vědomostních otázek a mnohdy zjišťujete, že máte často pravdu. Dalo by se říci, že víte, i když nevíte.

Bolest hlavy z nenávisti


Psycholog a lékař Sigmund Freud přišel na to, že i v podvědomí vznikají odpory. Nemáme-li někoho rádi a ignorujeme tento fakt a pocit, pak v nevědomí může vzniknout odpor, který může vyvolat řadu reakcí, od bolesti hlavy, až po skleslost, depresivní náladu, nebo melancholii. Podvědomí je propojeno z tělem stejně tak, jako naše plné vědomí. Na principu nevědomí pracuje i fotografická paměť a skrze mnoho technik se mnozí snaží do nevědomí dostat. S nevědomím koresponduje podprahové vnímání, které se hojně využívá v médiích. Filmy často navozují jisté pocity, které se vážou na situaci. Proto se často do promítání vkládají fotky produktů, jako reklama. Vědomí to nezachytí, avšak podvědomí si uložilo pocit i ten produkt. Kladná emoce spojená s produktem se uloží a v době, kdy na tento produkt narazíme, se automaticky vybaví i ta kladná emoce.

Za rouškou silné subjektivity


Značná část komunikace a poselství je v neverbální komunikaci a v nevědomí. Obrazy často nezachytávají objekty, ale zachytávají prioritně pocity. Kdyby tomu tak nebylo, stačilo by se zmínit jen o těch objektech a nebyla by pak potřeba je malovat. Obrazy jsou často malovány proto, že v sobě nesou informace, které vědomí nedokáže tolik prožít. Proto se zdají být některé umělecké směry pro mnohé dost nepochopitelné. Každý směr se zaměřuje na určitou část společnosti a vyvolává jiné pocity.

Psychoanalýza na scéně


Psychoanalýzu předložil veřejnosti Sigmund Freud, který věřil, že se dá kompletně ovlivnit nevědomí. Freud studoval skryté procesy v mozku a v nevědomí. Zjistil, že fobie a úzkostlivé stavy jsou zakořeněné v nevědomí. Dále zjistil, že jejich odstranění není lehké, jelikož nevědomí se může bránit fyzickou bolestí. Podle Freuda jsou sny bránou do podvědomí. Sny jsou hranice, mezi vědomím a nevědomím - mezi subjektivním názorem a objektivním pohledem. Podvědomí či nevědomí ovládá do jisté míry náš život. Freud dává hlavní prioritu k pudům a hlavním pudem dle něj je sexuální pud. Tento pud platí i u ostatních zvířat. Proto naše chování je takové, abychom mohli dosáhnout sexu, kterým máme rozšiřovat lidskou rasu. Tento pud převládá, až do smrti v genitálním období, které nastupuje v pubertě.

Co skrývá podvědomí?


Regresní terapie se zabývá problémy a jejich řešení se nachází v podvědomí. I pouhá bolest hlavy může pramenit v podvědomí. V podvědomí může nastat logická chyba, nebo informace je špatně propojena s vědomím subjektem. Například nějaký tón může být chybně označen za nevědomou informaci, která v sobě má chybu, která může způsobit problémy. Mozek je dokonalý stroj a veškeré informace, který by mohly poškodit mozek, nepropouští do vědomí. Nevědomí obsahuje veškeré informace, které jsme dokázali zachytit. Veškeré vazby jsou naprosto logické a nevědomí hraje velikou roli, pro bezpečnost vědomí. Dodnes o nevědomí a podvědomí mnoho nevíme a ještě máme před sebou dlouhý kus cesty, avšak již teď víme, že naše vědomí je jen zprostředkovatel. Důkazem toho všeho je mnoho experimentů. Existují zvláštní experimenty, které mají vyvolávat dané pocity. Lidem podstupující tento experiment, byly pouštěny zvukové stopy, které měly vyvolat jistou reakci a pocit. U většiny případů tomu tak opravdu bylo. Nevědomí je komplexní systém, ve kterém je naše vědění, naše povaha, naše reakce, láska a další pocity. A co si myslíte vy o podvědomí či nevědomí?

Dva světy v naší hlavě nemusí být schizofrenie

20. října 2011 v 17:05 | Daniel Hloušek |  Články

Dva světy v naší hlavě nemusí být schizofrenie


Představa, že náš svět není jediný, trápí mnoho lidí již od začátku pokročilejšího myšlení lidí. Pojem druhý svět má mnoho významů a dalo by se říci, že člověk s velikou fantazií by mohl říci, že slovní spojení druhý svět má tolik významů, které jen tak na místě nelze všechny vyjmenovat. Mnozí z nás hledáme za vším nějaký smysl, nějaké tajemno a popíráme to, co již jednou bylo definováno. Náš svět je subjektivní a jen málo lidí uvažuje nad objektivním světem. Jak takový svět vypadá?

Vytváříme svět my, nebo on nás?


Jednou z hlavních předpokladů vědy je zkoumat co nejobjektivněji okolní jevy a svět. Myšlenkou objektivní reality se vědci zabývají dost dlouhou dobu, ale bezúspěšně. Naše vnímání je z hlediska fyziky relativní v pozorování času. Dokonce se tvrdí, že každý pozorovatel má jinou časovou posloupnost děje. Jdete po ulici a vidíte, jak parkuje dodávka a kousek od ní na semaforu problikne zelená. Jenže dle jiných teorií jiný pozorovatel vidí posloupnost odlišně, až diametrálně. Pro jiného pozorovatele první problikne zelená a až poté auto zaparkuje. Jaká realita je ta správná?

Myšlení jako myšlení


Čím je člověk starší, tím více má životních zkušeností, nebo měl by mít. Čím více zkušeností, tím subjektivnější názor, jelikož máme více informací k dispozici a tím si můžeme vytvořit dokonaleji své tvrzení a svůj pohled. Mnozí by podotkli, že je to nelogické, avšak vědomosti jsou také pouze subjektivní pohledy a čím více subjektivních pohledů, tím více bude i náš pohled subjektivní. Jednoduše řečeno, malé děti svět vidí jednodušeji a mnohdy více reálně. V jednoduchosti je krása a pravda. Velice známým příkladem je obrázek autobusu, který je na všech stranách stejný a nikdo neví, jakým směrem pojede. Děti mají jasnou odpověď, zatímco dospělí nad tím bádají a neví si rady. Děti to vidí jasně. Autobus nemá dveře a to znamená, že je musí mít na druhé straně a tím pádem pojede doleva.

Mozek přijímá veliké množství informací, ale zpracovává a uchovává trvale jen malé množství, které je pro život nezbytné a důležité. Jen 4% informací je reálných a objektivních. Zbytek se buď nezpracuje, nebo si ho subjektivně upravíme. Dá se říci, že i když by se našel někdo, kdo by vysvětlil objektivní realitu, stejně bychom si každý z nás toho vzali jen to, čemu rozumíme a trochu bychom si to upravili. Ve výsledku vždy objektivní realita bude zkreslená.

Co skrývá objektivní realita?


Determinismus je pojem, který říká, že vše je odvozováno či předurčováno z již dříve provedených činností. Tento směr popírá svobodnou vůli a říká, že naše minulost předurčuje naší budoucnost. Mnozí lidé i z vědeckých kruhů tuto teorii uznávají. Jenže kdyby tato teorie platila, nikdy bychom se objektivní reality nemohli dobrat. Realita je to, co vnímáme a vidíme. Objektivní realita je to co nevidíme, ale existuje to. Radiace či elektromagnetismus jsou dva přírodní jevy, které my nedokážeme našimi smysly postřehnout. Proto se jedná o objektivní realitu. Problémem je, že i fakt existence radiace a elektromagnetismu nakonec subjektivně zkreslíme. Tento neduh se dá rozdělit na dvě části. První je historická část. Radiaci nevidíme, ale víme, že zabíjí ve vyšší koncentraci. Jenže, co když je to jen subjektivní realita závislá na čase a vývoje lidstva? Co když později objevíme možnost, aby radioaktivita nebyla nebezpečná? Je to pořád objektivní realita, nebo subjektivní realita, která se mění?

Druhá část koresponduje s holým faktem, že radiace zabíjí nehledě na vývoji lidstva. Když máte před sebou rozhodnutí koupit si objekt A, nebo objekt B, jednáte na základě vlastního subjektivního uvážení. Avšak tento proces nezáleží jen na nás a něco to rozhodnutí musí vytvořit. Záleží zejména na objektivní realitě a tento fakt musíme přijmout. Žádný ,,wow" se nekoná, žádné skryté objekty, duchové a ani jiné nadpřirozené jevy neexistují, ne alespoň v objektivní realitě. To co se před naším zrakem skrývá, jsou soustavy, fyzikální zákony a další věci, které jsou definovaní, ale nevidíme je.

Dva světy v jednom


Tvrzení, že naše vnímání a počínání je oddělené od světa, ve kterém žijeme, je zřejmě pravdivé. Je těžké tento pohled na věc přijmout, ale je to možné. Naše vědomí žije subjektivně, ale v objektivním světě. Například fyzikální postulát v molekulárně kinetické teorii látek říká, že mezi částicemi existuje prostor i makromolekulárním světě. Do dnes, se mnozí domnívali, že atom se skládá ze tří různých částic, mezi kterými neexistuje mezera. To byl subjektivní pohled na objektivitu. Avšak i tato objektivita je subjektivní a v konečném výsledku je svět nakonec jiný, než jak ho vnímáme. Naše pocity, radost, smutek, veselost je v našem subjektivním světě pocit, ale v objektivní skutečnosti je to jen shluk nervových buněk a impulsů, které způsobují reakce.

Ať chceme sebevíc, objektivní reality zřejmě nikdy nedosáhneme, nebo spíše nikdy nepochopíme. Můžeme jen říci, že objektivní svět je bezbarevný, konfliktový, složitý a více prostorový. A co si myslíte vy? Vnímáme objektivitu, nebo žijeme v subjektivní realitě?

Ploužáky a smutné písně: 16 díl

17. října 2011 v 15:42 | Daniel Hloušek |  Hudba

Ploužáky a smutné písně: 16 díl


Opět přináším seznam deseti skladeb, které by měly v člověku vyvolat nějaké emotivní pocity. Snažím se o originální seznamy a snad se vám něco zalíbí. Je to odpočinková činnost od mých úvah a článků. Přeji hezký poslech.

1. Duran Duran - Ordinary World: hned první na řadu jsem vybral hudební klasiku. I když skladba není stará, i přes tento fakt se velmi rychle dostala vysoko mezi nejznámější skladby v tomto stylu hudby. Netřeba nic více psát, kdo nezná, jako by neposlouchal nikdy hudbu.

2. VAST - Take Me With You: Vast = skvělá hudba. Jsou i známější a lepší od Vast, avšak tato si také zaslouží obdiv. Jako by píseň říci, že se musíme se vším smířit, musíme si udělat kolem sebe pořádek a že čas rychle utíká a nebere na nás ohled. Rozhodně stojí za poslech i další skladby.

3. Unbelievable Truth - Building: řekl bych, že asi nikdo ze čtenářů tuto skladbu nebude znát. Nadějný zpěvák se skvělou hudbou, avšak nedostal se na vrchol. Skvělá hudba kombinující svižnější styl a přitom přece jenom vás vtáhne do své těžkosti. Úžasně kombinovaný hlas s hudebními nástroji také dělá své.

4. Collapse The Light Into Earth - Porcupine Tree: téměř šestiminutová skladba vás nenechá usnout. Vždy něčím překvapí, i když v základu se často opakuje. Grandiózní vystupňování skladby i hlasu, nad tím se jen tak nedá mávnout rukou. Jde z ní cítit naděje na lepší zítřky, ale přitom trochu uzemňuje, že ne vše je ještě vyřešené.

5. In Flames - The Chosen Pessimist: myslím si, že netřeba tuto skladbu představovat. Osm minut intenzivní krásy nikoho neurazí. Tato píseň má opravdu hodně co nabídnout. Krásný pomalý začátek, který člověka navnadí, najednou střed a akce.

6. Your museum - Matthew Ryan: cítím v ní nádech něčeho nového, něco co změní život. Je to ten životní přechod ze starého života do nového života a poohlížení po tom starém. Aneb, budoucnost začíná, už dnes.

7. Devics - Come Up: tato je depresí přímo napumpovaná. I když chvílemi zní spíše normálně, stejně jde poznat, že zpěvačka opravdu tuto skladbu dost prožívala. Nevadilo by mi, kdyby skladba byla o něco delší. Celé čtyři minuty jsem dával pozor a pustil jsem si ji ještě několikrát. Doporučuji další tvorbu od Devics.

8. Sara Lov - My body is a cage: začátek je skvělý, pak to spíše ubírá jiným směrem, než posluchač na začátku předpokládal. Škoda, ale i přes to sem patří a stojí za poslechnutí. Jsou i lepší verze, ale tato je také skvělá.

9. Snow Patrol - Open Your Eyes: musím se přiznat, že mě natolik uchvátil klip, že si skladbu pustím někdy jen kvůli klipu. Troufám tvrdit, že již tato skladba patří mezi klasiku, stejně tomu jako Run či Chasing Cars.

10. Cascadeur - Meaning: minule jsem zde dal chorálovou verzi této skladby. Dnes tu dávám klasickou verzi a mnohými řečeno i lepší verze, než je chorálová. Krásná je pořád, beznaděj je hlavní prioritou této písně a rozhodně v nejhorších chvílích dělá své. Věřte, že opravdu dělá divy.
Máte-li i vy nějaké oblíbené skladby, rozhodně se nebojte a napište komentář, budu velice rád a nejen já, ale i mnozí, co si pročítají komentáře. Těší mě zájem o tuto rubriku a budu rád, když tomu tak bude i nadále.

Lobotomie: jak z člověka udělat imbecila?

9. října 2011 v 14:16 | Daniel Hloušek |  Články

Lobotomie: jak z člověka udělat imbecila?


Psychiatrie musela ujít kus těžké cesty, než se z ní stala stálá preferovaná věda. Na počátcích této vědy, nebylo výjimkou, že pacienti umírali i po běžných zákrocích. Aby lékaři dosáhli úspěšných metod léčení, museli provádět experimenty i za cenu lidského života. Psychochirurgie se posunula několikanásobně dál, než byla na začátku.

Skalpel prosím


Píše se rok 1890 a německý vědec Friederich Golz provedl chirurgický zákrok na psovi za účelem zmírnit agresivitu psa. Golz odstranil u několika psů spánkový lalok, čímž psi více uklidnil. Nejednalo se o úplnou pasivitu, ale o částečnou aktivní paralýzu v chování. Tento zákrok inspiroval lékaře a ředitele ústavu pro choromyslné ve Švýcarsku, Gottlieb Burkhardt. Burkhardt přijde s nápadem, uskutečnit experiment rovnou na lidech. V roce 1892, byl proveden lékařský zákrok na šesti pacientech s diagnostikovanou schizofrenií. Pacientům byla odstraněna část mozkové kůry. Dva zúčastnění pacienti zemřeli a ostatní vykazovali pasivitu. Avšak dodnes se neví, zdali se jednalo opravdu o zpětnou odezvu chirurgického zákroku.

Tento experiment vyvolal řadu nevole nejen u skeptického osazenstva. I přes tento fakt o několik let později se rozjíždí opět psychochirurgie naplno. V roce 1935 na univerzitě Yale ve Spojených Státech Amerických, provedl vědec Carlyle Jacobsen pozorování agresivních šimpanzů. Doktor John Fulton odstranil přední laloky u šimpanzů a výsledek byl překvapující. Šimpanzi byli klidní a nevykazovali mentální abnormality. I paměť fungovala téměř stejně.

První mistr v oboru


Portugalský lékař a neurochirurg Egas Moniz jako první přišel s pravou lobotomií. Jako první popsal postup prefrontální leukotomie. Jednalo se o zákrok, který pomocí chirurgického nástroje leucotome (něco jako nůž a injekční stříkačka v jednom), zastavilo či úplně přerušilo činnost některých nervů v mozku. Nejhrůznější na tomto zákroku bylo, že tento zákrok byl používán i na běžné bakteriální nemoci, jako je rýma. Byly popsány i běžné případy klasické horečky, která se pomocí prefrontální leukotomie léčila. Výsledek byl však drastický a dnes bychom to označili, jako naprosto nehumánní počínání.

Moniz uvedl oboustrannou metodu. Lebka byla poseta menšími otvory po obou stranách a pomocí speciálního nože zparalyzoval neurony. Později, ale opatrně prohlásil, že tato metoda by měla být, až jako krajní řešení. Ostatně, jeho první pokusy s injekcí a alkoholem, byly přece jenom úspěšnější. Přesněji několika lidem, zejména pacientům s těžkými klinickými depresemi píchl injekci s alkoholem do mozku. Moniz později za svou snahu dostal Nobelovu cenu.

Tyranské omylné učení pokračuje


Doktor Walter Freeman se nechal inspirovat Monitzem. Oba chodili na stejné přednášky. Freeman pokračoval v Monitzových studiích poté, co jeden z bývalých pacientů Monitze střelil do páteře. Freeman zformuloval nové pravidlo v lobotomii. Spíše se jednalo o novou metodu, kterou přesně popsal a pojmenoval jako ice-Pickova lobotomie. Jednalo se o levný zákrok. Avšak byl nešetrný a hrůzný. Pro tento zákrok stačila gumová palice a sekáček. Tento postup je dost známý a také vyvolával zvláštní pocity. Jenom přece, klasická palice a sekáček na led, je dosti zvláštní metoda, jak člověka léčit. Lobotomie se často prováděla skrz oči, nebo nos. Místo, které mělo být přerušeno, se jednoduše přerušilo tak, že se do sekáčku velikou silou bouchalo. Jednalo se často o zákrok na několik minut bez nutnosti hospitalizace.

Zlá slepá cesta


Během dvaceti let bylo jen v USA provedeno přes 18000 lobotomií a dalších několik desítek tisíc lobotomií v jiných zemích. Mnoho zákroků bylo prováděno před obecenstvem, jako názorná ukázka moderního lékařství. V Japonsku se mnoho zákroků prováděla na dětech, které vykazovaly nesoustředěnost, hyperaktivitu, nebo neposlušnost. Rodiny, které se chtěli zbavit nemohoucích příbuzných, posílaly příbuzné na lobotomii, nýbrž skoro na jistou smrt. Lobotomie byla masově praktikována ve věznicích, kde mnoho vězňů podlehlo těmto zákrokům.

V roce 1950 se začala široká veřejnost proti lobotomii stavět. Kolem 25% léčených lobotomií vykazovalo zlepšení. Podle studií lobotomie ničila osobnost člověka a způsobovala psychické poruchy a ztrátu paměti. Mnozí lidé co podstoupili tuto metodu léčení, po zákroku nedokázali citově žít. Jejich emoce byly utlumené a pasivně přihlíželi na svět. Kvůli lobotomii vznikla řada nových prášků, která měla mírnit neblahé vedlejší účinky lobotomie. Mnoho pacientů bylo doživotně hospitalizováno v psychiatrických institucích. Lobotomie byla slepá ulička, která dodnes děsí mnoha výpovědi pacientů a lékařů. Stačila rýma a stal se z vás idiot. Lobotomie byla zakázána z důvodu porušení práv pacienta. Bude nová éra lobotomie? A co si myslíte vy?

Ploužáky a smutné písně: 15 díl

2. října 2011 v 12:25 | Daniel Hloušek |  Hudba

Ploužáky a smutné písně: 15 díl


Po týdnu přináším opět další seznam deseti hudebních skladeb, které by měly v člověku vyvolávat melancholii, nebo nostalgii. To bych nebyl já, kdybych nevybral méně známé skladby, aby seznam byl originálnější a pestřejší.

1. Birdy - Shelter: hned pro začátek jsem vybral takovou více hlasově výraznou. Pomalý a klidný rozjezd a pak střed splývající s koncem. To vše je perfektně procítěné. Jako by zpěvačka chtěla říci, že ji dlouho něco trápí, ale že si sama musí pomoci a jen hledá vhodnou příležitost.

2. Cascadeur - Meaning: bezmoc a pocit, že vše nejlepší je, už dávno za námi a budoucnost je jen místo, kde budeme přežívat a kde budeme vzpomínat na minulost. Takto působí skladba. Celé tři minuty jsou procítěné a v úžasném klavírním doprovodu.

3. Greg Laswell - Comes and Goes: myslím si, že jen málo čtenářů tohoto zpěváka zná, i když má na kontě mnoho zajímavých skladeb podobného rázu. Zajímavá svým tempem, zpěvákovým hlasem a také melodií. Tuto skladbu bych zařadil mezi písně, které překvapí každým tónem, jelikož je méně předvídatelná.

4. Pearl Jam - The End: Pearl Jam je zaručená kvalita. Co více dodat?

5. JJ Grey & Mofro - The Sun is Shining Down: dá se říci, že je to country. Tento styl nenadchne každého, avšak dal jsem tuto skladbu do výběru, jelikož je zajímavá a také taková smutnější. Písnička na nedělní večer.

6. The Cranberries - Ode To My Family: The Cranberries jsem tu měl několikrát. Celkem nasládlá skladba, která i přes to má své kouzlo a donutí člověka se zamyslet, nebo donutí k fantazii. Klidná, nedeprimuje člověka, ale ani není povzbuzující. Skvělá hudba.

7. Augustana - Boston: taková ukřičená chvílemi. Uklidňující hlas zpěváka umocňuje atmosféru skladby, ale dokáži si představit o mnoho hlubší hlas.

8. Matthew Good - Weapon: minule se tu objevila již jedna skladba od Matthewa. Tato je sice o úroveň níž, ale věřím tomu, že se mnohým zalíbí. Má pěkný rozjezd, akčnější střed a celkem rychlý konec.

9. Max Richter - Autumn Music 2: uklidňující, plynoucí svým časem, svou cestou, osamělá, smutná. Vtáhne vás do svých útrob a nutí člověka myslet úplně jiným způsobem myšlení, koukat na věci chvíli z jiného úhlu.

10. Hans Zimmer - Time: Hans je mistr ve svém oboru. Naprostá soundtracková špička. Skvělý film musí mít skvělý hudební doprovod a to v případě Počátku je opravdu na vykřiknutí wow.

Dneska jsem vybral celkem dost odlišné skladby, než obvykle. Normálně bych řekl, že je to slabší výběr, ale on je jenom jiný, než obvykle. Budu rád, když sami napíšete, jaká skladba se vám líbí mimo seznam.