Listopad 2011

Hon na čarodějnice: aneb, jak ovládnout společnost

30. listopadu 2011 v 17:59 | Daniel Hloušek |  Články

Hon na čarodějnice: aneb, jak ovládnout společnost


Historie zaznamenala mnoho děsivých událostí, které mnohdy měly co s dočinění s manipulací společnosti. Vyvolat v lidech touhu, není nic těžkého. Vyvolat v lidech nenávist, je ještě snazší a praktikovanější. Touha a nenávist koresponduje s rozdělením společnosti, na mocnější a méně mocné, na ty, co vládnou a na ty, co nezmůžou nic a je na ně pohlíženo, jako na spodinu společnosti. Druhá světová válka, studená válka, hon na čarodějnice, to vše spojuje veliká moc vyšších autorit. Vítejte ve světě, kde se vždy trestá odlišnost.

Ztrestej, koho můžeš


Upalování čarodějnic je smutnou kapitolou dějin a změnila pohled mnoha lidí na církvi i v dnešní době. Pravda je avšak jiná a mnozí historikové se shodují na tom, že právě katolická církev ostře a tvrdě vystupovala proti těmto procesům, později avšak sama tyto praktiky využívala, leč nerada a snažila se jim vyhýbat. Čarodějnické procesy stavěly na jednoduchém principu. Jste-li odlišný, jste zákonitě nebezpečný a nevypočitatelný, proto nemáte právo žít mezi ostatními lidmi, a jelikož je takových lidí opravdu hodně, tak musíte udělat místo jiným lidem a to za záminkou upálení, neboli trestu za svou odlišnost. V praktickém pojetí šlo o masovou manipulaci společnosti, která posléze tyto procesy sama řídila. V konečném výsledku to znamená, že se společnost nakonec sama ničí pod tíhou církve, která vyvolala ve většině lidí obavu a zmatek, že právě oni můžou být obviněni a tak se zbaví, každého podezřelého tím, že toho jedince označí nálepkou - odlišný jedinec, provozující magii.

Katolická církev chtěla dosáhnout naprostého ovládnutí společnosti. Tento způsob nejen byl efektivní z hlediska jistoty, že každý, kdo vystupoval proti církvi, byl zpacifikován, ale také církvi náležel majetek těchto odsouzených.

Jak to vše začalo


Začátky jsou těžké, avšak u čarodějnických procesů se to tak říci nedá. V roce 1486 Jakob Sprenger a Heinrich Kramer vydali nejmanipulativnější dílo středověku. Latinsky psaná kniha Malleus maleficarum (Hon na čarodějnice), podporovala zákon papeže Inocence VIII, který o dva roky dříve vydal zákon, proti čarodějnicím. Kniha Hon na čarodějnice nebyla zpočátku církví oficiálně podporována, avšak i přes nesouhlas církve byla kniha padělána a rozpoutala davovou hysterii po celé Evropě.

Pod nátlakem lidé začali jednat dost rychle a brzy hon na čarodějnice vypukl v celé své síle. První vlna upalování probíhalo ještě v relativním klidu a odsouzené čekal světský soud. První masové procesy začaly probíhat u sjednocování Aragonie a Kastilie, které dali základ Španělsku.

Shoř ty špíno


Ve starověku byly čarodějnice vědmy, které pomáhaly lidem. Ovládali údajně černou magii. Jenže nová doba si žádá jisté změny v ideologii. Katolická církve přišla na způsob nového života. Kázali vodu, pili víno, a aby tento systém fungoval, museli z lidí udělat ovce, které o ničem nevědí a poslušně se chovají. Stačilo být ošklivý, nebo mít výraznou část na těle, neboli tělesné deformace, abyste byli označeni, za podivína, který ovládá magii. Církev si tímto zajistila skvělý přínos a zaslepenost lidí, kteří jednali za ně. Jedinec, který byl označen za čaroděje, nebo čarodějnici, neměl již téměř žádnou šanci se této nálepky zbavit. Strach byl tak mocný, že iracionálně zaslepoval většinu společnosti. Je-li někdo podezřelý, nemůžeme riskovat a tak budeme jednat. Bylo to snazší a také rychlejší. Označený jedinec prošel torturou. Ve většině případů se jednalo o normální lidi, ale hrůzy, které je čekaly, je donutily říci, že provozují magii. Princip byl jednoduchý. Každý označený jedinec prošel vyšetřováním podle útrpného práva. Jak již název říká, jednalo se o utrpení v podobě několikadenního mučení. Mučitelé donutili nevinného se přiznat, vždy to byla jistá cesta ke smrti. Buď jedince umučili, nebo posléze po přiznání upálili. Čaroděje a čarodějnice byli rozlišování na ty, co uškodili svými činy lidem a na ty, co se nikterak neprovinili vůči společnosti. Výjimky existovaly a smrt vždy nemusela být hlavním cílem. U lehčích případů se trestalo mrskáním, nebo vyhoštěním ze země.Ty horší případy již byly klasicky trestány, většinou upalováním zaživa.

Nezáleželo na vašem postavení a na tom, kolik peněz jste měl, upalování byli lidé ze všech vrstev. Byl to logický krok, jelikož církvi šlo hlavně o majetek, který u nejchudších vrstev mnohdy nedostačoval. Mezi upalovanými, byli i kněží. Aby toho nebylo málo, na menších hranicích po upálení odsouzeného jedince, mnohdy byly na nějakou chvíli, většinou půl hodiny, trestáni pozůstalí, aby pocítili strach.

Peníze, udavačství a zaslepenost


Mezi velikými mýty patří mýt, o rozsáhlosti tohoto řádění. Dříve se uvádělo, že zemřelo na upalování přes 9 milionů lidí. Dnešní vědci se, ale shodují na tom, že řádění si vyžádalo maximálně kolem desítek tisíc obětí. Jedna důvěryhodná studie hovoří o 50000 obětí. I přes fakt, že vymizely celé vesnice, je tento počet reálný. Také mezi hlavními mýty patří mýt o tom, že hon započala samotná katolická církev. Katolická církve z počátku dokonce bojovala proti tomuto počínání a popravila jednoho autora slavné knihy Hon na čarodějnice. Později se z toho stala jen fraška, která zabíjela nevinné lidi a využívala víry lidí. Ze strany lidí to byl strach, který ostatní zabíjel a ze strany mocných lidí, to byla pouhá manipulace, která se vymkla kontrole. Mnozí tomu opravdu uvěřili, o to silnější byla posedlost zbavit se nepohodlných lidí.

Stačilo mít peníze a někoho podplatit, aby označil jistého člověka, který ovládá magii. Mnohdy si tímto způsobem vyřizovali bohatí lidé své účty. Nepředstavitelný strach nutil i děti udávat své rodiče. Každá abnormalita byla trestána, svět se najednou zbláznil a žil v jakémsi útlumu, vůči pravdě. Později v 18. století hon na čarodějnice ustal, ale i dodnes v mnoha kulturách jsou mnozí označováni stejně, jako tomu bylo ve středověku. OSN zakázala veškeré mučící praktiky a tím zamezila podobným zkázám, které se udály ve středověku. Posledním případem, je žena, která byla v roce 1950 souzena za čarodějnictví. Hon na čarodějnice je názorným příkladem lehké manipulovatelnosti a využitelnosti společnosti. Co by se dělo dnes, kdyby se nadále procesy prováděly? Jaký je váš názor?

Život či smrt?

22. listopadu 2011 v 17:13 | Daniel Hloušek |  Články

Život či smrt?


Snad každý z nás si občas položí otázku, zabývající se smyslem života. Úvahy nad samotným životem bývají vůbec ty nejsložitější, jelikož neexistuje jednotný závěr, nýbrž individualita jedince. I přes tento fakt se dá nad tímto tématem všeobecně polemizovat. Co nutí lidi žít, je sebevrah zbabělec, má život vůbec smysl?

Problém dnešní doby


Dnešní doba si žádá přesnost, rychlost a svět staví na jisté manipulaci. Společnost se člení na vrstvy, které dávají tomuto světu jistý řád. Ať chceme, nebo ne, tak tomu je. Rodíme se rovni, ale žijeme nerovným a neférovým způsobem. Finanční zázemí, povaha, postavení ve společnosti, samotná společnost udává směr jedince. Velikým problémem dnešní doby je viditelná odlišnost. Nikdy nebylo snadné žít, avšak v dnešní době uspěchanosti se stejně najde čas, kdy člověk má možnost nad jinými přemýšlet i z jiného hlediska, než jsou mezilidské vztahy. V dřívějších dobách se společenské vrstvy značně od sebe izolovaly. Jedinci žili v nevědomosti, která posléze zamezovala otázky ve smyslu jiných společenských vrstev a otázky nad smyslem života. Tento problém, ale nikdy nezmizí. Buď bude společnost žít na neetickém principu izolovaných společenských vrstev, nebo bude žít v globalizovaném světě, kde se vrstvy prolínají do sebe, avšak rozdíly jsou známé a vědomé.

Slovy city nevyjádříme


Velikým nešvarem dnešní doby je také citová otupělost, nebo naopak přecitlivělost. Neumíme zvládat emoce a vstřebávat pocity jiných. Lidé si tolik nerozumí, co dříve a konverzace mezi lidmi jsou někdy jen informativní vsuvky. Lidé jsou plní pocitů, chtějí to co nejvíce sdělit okolí a to pomocí slov. Avšak to je problém. Mnozí lidé vidí jen své problémy, jen své emoce a nechtějí řešit své okolí, chtějí jen sdělovat a slyšet utěšující odpovědi. Kdyby nebyla ve společnosti odlišnost, tak by se ze zákonitosti, že nic nemůže být dokonalé, společnost nakonec zhroutila sama do sebe. Ale takových lidí je mnoho a společnost tím trpí.

Pasivita mnohých jedinců napomáhá ke špatnému životu. Většinou jen dobří přátelé nás poslouchají, vědí o nás něco a snaží se nám pomoci, avšak mnozí tyto lidi nehledají a žijí buď sdělovacím stylem a nic víc, nebo mlčí a žijí mimo nějaké společenské dění.

Co žene lidi vpřed?


Je-li člověk osamocen, nebo je středem pozornosti, pořád platí stejná otázka zabývající se smyslem života. Z biologického hlediska nás žene vpřed sexuální pud, podle Freuda. Obecně uznávaným tvrzením je, že vpřed nás žene pud sebezáchovy a zachování druhu. To je neměnná pravda. Avšak, je tu nepřirozená, nevrozená součást a to myšlení. Jako jediní ze zvířecí říše, jsme vývojově tak daleko, že dokážeme mluvit a přemýšlet nad svým bytím. Takže otázka ohledně smyslu života u lidí nabývá ještě dalšího směru. Lidé jsou označováni po právu, jako jedinci, jelikož každý člověk je jedinečný. Každý z nás má jinou povahu, jiný životní cíl, možnosti. Avšak pro každého platí stejná životní pravidla.

Lidé žijí proto, že čekají na smrt. Pro mnohé je to absolutní konec, pro jiné je to konec tohoto hmotného světa, který je velice složitý. Tak i tak, pro obě kategorie platí to samé, smrt vše změní a ta vidina změny nutí lidi žít. I když teď někteří nesouhlasí, tak opravdu tomu tak je. Lidé přežívají, protože je pořád něco žene vpřed a smrt paradoxně žene vpřed nejrychleji. Na otázku, co lidi žene vpřed, se jinak nedá odpovědět, jsou to individuální cíle a vidiny. Pro mnohé jsou to lži, a jiní žijí ve střídmé pravdě. Zábava, láska, přátelé, rodina, peníze, sláva, úspěch a další věci, lidé mají nejčastěji, jako hlavní prioritu. I člověk, který si říká, že je jeho život nicotný, má pořád nějakou vizi, nějakou budoucnost a šanci to změnit. Pořád žije kvůli něčemu. Pud sebezáchovy je silnější, než hnusné nástrahy života.

Sebevražda není zbabělost


Život má své hranice. Naše jednání, chápání, chování má své hranice. Zabije-li člověk druhého jedince, pak překročí tu morální hranici a již nikdy není cesty zpět. To stejné je i u víry v život. Každým dnem jsme životem vystaveni problémům. Někteří je řeší, jiným se to kupí a do jisté míry je to jasná předurčenost špatného konce. Mohli bychom tuto situaci přirovnat k umyvadlu. Problémy jsou voda, prostor umyvadla život. Jakmile je mnoho vody, jsme vytlačení z umyvadla ven a tak to platí i v reálném životě. Jestliže se člověk dostane za tu hranici, mnohdy není cesty zpět. Ten dotyčný jedinec sám nenachází cestu a jediné východisko je smrt. K tomuto kroku je, ale potřeba veliké síly, protože nic silnějšího, než pud sebezáchovy, není. Přehodnotit všechny priority, všeho se vzdát, ztratit naděje a smířit se s krutým osudem, to není vůbec lehké.

Lidé žijí z nadějí, z iluze, doufají v lepší zítřky. I pesimisté mají své naděje. Záleží jen na nás, zdali se jich budeme držet, nebo ne. Do jisté míry z hlediska rozumu sami ovlivňujeme schopnost žít. Je život špatný, nebo dobrý? Jsou světlé, ale i tmavé dny, stejně tak jsou dobré a špatné přístupy k životu. Záleží na nás a na okolí, jak to budeme zvládat, avšak propadnout beznaději je moc snadné. Ne vždy je život jedince řešitelný, ale na druhou stranu, kolik lidí to vzdalo, i když měli šanci? Život má takovým smysl, jaký mu dá jedinec! A jak vidíte svůj nynější životní stav vy? Co vás žene vpřed a naopak co vás stahuje do útrob beznaděje?

Rozdílná společnost: lidský paradox novodobé doby

6. listopadu 2011 v 13:58 | Daniel Hloušek |  Články

Rozdílná společnost: lidský paradox novodobé doby


Na Zemi žije přes 7 miliard lidí z toho většina je schopná nějaké komunikaci s vnějším světem. Každý den jednáme pod nátlakem masivu lidí a každý den sami rozhodujeme, kam dál společnost bude kráčet. Sedm miliard lidí je sedm miliard rozdílných osobností, vyznačující se specifickým myšlením, chápáním a komunikací. Jak je možné, že si ještě rozumíme? Co lidi spojuje?

Rozumíme si?


Některé vědecké studie ukázaly, že člověk dokáže průměrně za sekundu pomocí řeči předat okolo 160 bitů. Jedná se o holou myšlenku, na kterou se pak vrství mimika, intonace a další tělesné projevy, které se do holé informace nezapočítávaly v experimentu. Z této studie vyplývá, že není kladen veliký důraz na holé informace, ale na její interpretaci v neverbální komunikaci, v tónu hlasu, které přiřadí další spojitosti, které posléze nemusí být znova vyřčeny. Jednoduše řečeno podle tónu hlasu, dokážeme nevědomě určit, kam směřuje dotyčný, co sděluje informaci a my si dokážeme tuto situaci domyslet a k nějaké další přiřadit.

Baví se dva lidé a jeden sděluje, že jede s nějakou slečnou na víkend do hor. Jistými neverbálními znaky a tónem hlasu dá druhému najevo důvod, proč jede a nemusí slovně sdělovat tuto informaci. Jedná se o empatii neboli vcítění se do druhého.

Smůla definovaná empatií?


Mnohdy se ale stává, že druhý jedinec není na stejné empatické úrovni, poté dochází k problémům. Tady můžeme rozdělit společnost na tři kategorie a to na aktivního jedince, na pasivního jedince a na ignoranta. Aktivní jedinec se vyznačuje tím, že když vědomě něco nepochopí, nebo vidí v tom nějakou nesrovnalost, tak se zeptá protějšku a ujistí se. Pasivní jedinci mlčí, i když jsou naprosto zmatení tím, co jim druhý říká. Možná ohledně těchto lidí vznikla definice a pojem smůla. Tito lidé mnohdy nejsou tak sociálně provázaní, jako mnozí jiní a mnohdy nechápou nějaké situace, což jim způsobuje problémy, které často dostávají nálepku ,,smůla". Třetí kategorie lidí patří vůbec k těm nejhorším. Jejich iniciativa v dorozumívání je naprosto nulová. Typické pro tyto lidi je: ,,Promiň, já Tě teď neposlouchal."

Empatie je stejně důležitá, jako samotná slova a jestli jedinec neoplývá dobrou empatií, poté nechápe ani okolní vazby tak jasně, jako mnozí jiní. Empatie drží lidi ve společnosti, kdo nemá dobrou empatii, tak je často mimo společnost.

Diferencovaný přístup


Proč lidé jednají a reagují diametrálně? Každý z nás máme zkušenosti a závisle na nich jednáme. Minulost je hlavní určovatel jednání člověka v jistých situacich. Špatná minulost je často opatrná a nedůvěřivá přítomnost. Dobrá minulost je opatrnost, ale otevřenost vůči světu. Avšak není to pravidlem. Dáte-li dvěma cizím ženám květiny a obě mají rozdílné zkušenosti, tak jedna může reagovat kladně - bude si myslet něco hezkého, polichotí jí toto gesto. Je-li to žena, která nemá dobré zkušenosti, bude podezíravá. Záleží také na tom, zdali jste muž, nebo žena.

Diametrální reakce také pramení z postoje. Veliká autorita nedovoluje jít proti ní. Když nám někdo nerozumí a chceme mu to vysvětlit, někdy se setkáváme s autoritou, které to nemá cenu vysvětlovat, posléze vznikají komunikační chyby a společnost se rozděluje do menších komunit. Nebýt autority, možná by převládl chaos. Představa, že by existovala jedna velká společnost, je celkem abstraktní, jelikož si všichni nejsme ideologicky rovni a každý chápeme jinak. Kategorie tyto lidi sjednocuje a celková společnost funguje na jiných principech, než kategorie. Společnost funguje na morálních zásadách a to je jediné, co kategorie ze společností spojuje. Z morálního hlediska se kategorie zařazuje do společnosti. Aneb, na blbou otázku, blbá odpověď a blbá odpověď rozděluje lidi do těchto kategorií.

Svět jedince


Každý člověk je jedinečný, jinak také definován, jako jedinec. Značná část, jako je genetika, struktura mozku a jeho schopnost využití, zkušenosti, definuje svět jedince. I když jsme obklopeni lidmi, přáteli, rodinou, i přes to jsme sami, máme svůj svět, který je definován výše zmíněnými pojmy. Otázkou je, co lidi spojuje do jednoho světa? Je to zajisté empatie a podobná minulost. Lidé nemusí být stejně inteligentní, stejně úspěšní a ani stejně životně motivovaní, aby si rozuměli. Pochopíme-li druhého, máme vyhráno. Rozumíme a to nás spojuje. Stručně řečeno, spojuje nás empatie, která nás řadí do kategorií, kde jsou lidé k nám podobní. Nemůžeme být zcela pochopeni jinými lidmi, ale právě ta touha a nevyzpytatelnost nás žene k poznávání, ke kontaktu.

Nezáleží ani na jazyku. Každý národ má své specifikum v oblasti neverbální komunikace, avšak základ je všude stejný. Úsměv vám řekne více, než slova, útočný výraz vyděsí více, než slova. Lidé si budou rozumět do té doby, než se přestanou stýkat a nebudou moc rozpoznávat neverbální znaky. Lidé si rozumí proto, že cítí jistotu a jistota je dodávána neverbální komunikací. Jestli je budoucnost ve spárech internetu a osamělosti, tak lidstvo upadne, společnost se rozpadne a lidé přestanou sociálně myslet a vůbec myslet nad celkovým životem. Smrt někoho blízkého nás nutí přemýšlet nad svým životem, ale zdali nemáme blízké, nemáme nad čím přemýšlet. A co si myslíte vy? Jak podle vás společnost funguje a co jí stmeluje?