Prosinec 2011

Je štěstí mýtus?

26. prosince 2011 v 16:44 | Daniel Hloušek |  Články

Je štěstí mýtus?


V každé epoše se našli lidé, kteří přemýšleli nad smyslem života a na jeho ovlivnitelnost. Naše každodenní jednání bereme jako samozřejmost, avšak rozhodujeme se sami? Co ovlivňuje naše rozhodování a do jaké míry ovlivňujeme svými rozhodnutími jiné? Můžou existovat lidé, co mají štěstí?

Jak těžký máte život?


Dva Britští filosofové, kteří žili v 18. Století, Jeremy Bentham a John Locke, přišli s myšlenkou, že štěstí je přímo úměrné k našim zkušenostem. Přesněji řečeno jejich společný názor se opíral o šťastné prožitky. Bentham dokonce zastával názor, že štěstí je měřitelný faktor, který se může měřit podobnou metodikou, jako například IQ. Chování jedince je charakterizováno sobectvím. Podvědomě každý jednáme jen pro své dobro a tak, abychom se zbavovali strastí a dávali prostor pro štěstí.

První dáma USA Martha Washingtonová před více, než 200 lety přišla s myšlenkou, že většina našeho štěstí závisí na dispozicích, nikoli na okolnostech. Tato myšlenka rozdělila společnost lidí zajímající se o tuto problematiku na dvě hlavní skupiny. Jedni zastávají názor, že štěstí závisí na našich dispozicích a logicky druhá skupina zastává názor, že záleží zejména na okolnostech. Nebereme-li v potaz, že štěstí nemusí existovat, tak život dle těchto dvou skupin má jistou předurčenost, která závisí na vlivech, které můžeme jen z části ovlivňovat. Máte-li těžký život, pak je vaše štěstí na tom stejně.

Když štěstí nemůžeme ovlivnit


Je-li tvrzení, že štěstí závisí na dispozicích správné, tak toto štěstí nemůžeme nijak ovlivňovat, nebo alespoň ho nemůžeme ovlivňovat v užitečné míře. Lidská povaha předurčuje jisté pravděpodobnosti a procentuálně se dají i vyčíslit. Existují studie zabývající se pravděpodobnostmi konců mezi různými lidmi odlišných kultur. Příkladem je sociální studie, jak často a při jakých podmínek poděkujeme, aniž by to druhá strana vědomě požadovala. Tyto studie přinesly zajímavé výsledky, které dávají za pravdu štěstí. V uvozovkách šťastnější národy více děkují, ale s mírou v situacích, kdy je toto zdvořilostní gesto očekáváno. Naopak národy, které děkují málo, nebo v nesprávnou chvíli, kdy se gesto vytrácí, mají větší smůlu. Mnozí si teď říkáte, že tento faktor se dá ovlivnit, avšak naše štěstí nespočívá jen v děkování!

Povaha nás směruje. Melancholik pravděpodobněji dosáhne vyšších postů za delší dobu, ale u své práce vytrvá pravděpodobněji delší dobu, nehledě na fakt, že tito lidé častěji propadají depresím, které se vyrovnávají se stereotypem. Naopak cholerici mají často poměrně brzy dobré postavení, avšak roky se nemusí nic změnit. Naopak sangvinici začínají stejně jako melancholici od píky a postupně stoupají mnohdy, až na samotný vrchol. Avšak jejich povaha předurčuje, že budou dělat více vážných chyb, které mohou vést k vyhození. Flegmatická část populace to má možná statisticky nejlepší. Je jim dána možnost, ovládat své pracovní schopnosti.

Melancholik vidí více do lidí, je citlivější a má tendenci si podmaňovat své okolí. Z hlediska štěstí je u melancholiků pravděpodobnější, že dosáhnou štěstí v sociálním zaměření. U choleriků je více pravděpodobné, že dosáhnou opravdových přátel a autoritu ve velké společnosti. Sangvinik snáze dosáhne a bude směrovat k penězům a k zábavnému životu. Jednoduše řečeno se jedná zejména o genetické predispozice. S čím se narodíme a jak budeme vychováni, tak nás tyto faktory budou směrovat a je to hlavní důkaz toho, že štěstí a chování závisí na dispozicích, nikoli na okolnostech.

Rebelové rádi ovlivňují štěstí


Po celém světě se provedla studie, zabývající se momentálním štěstím. Hlavním cílem se stali výherci v loteriích. Bylo zjištěno, že většina výherců pociťovala štěstí, ale do dvou měsíců toto štěstí kleslo na normální každodenní pocit a jednání. U žen to dokonce bylo rychlejší a muži naopak necítili tak silně počáteční štěstí a radost z výhry. Tato studie, ale poukazuje na samotný fakt, že štěstí je ovlivněno okolnostmi, nikoli dispozicemi. Tato skupina lidí šikovně poukazuje na fakt, že naše povaha nám samovolně nemění život, jelikož to závisí na okolnostech. Koupíte-li si auto, budete více stíhat a tím pádem prožívat více zážitků, které často nesou nějaké okolnosti. Rozhodnutí jezdit výtahem má v této teorii nějaké opodstatnění. Vybere-li si člověk možnost chodit po schodech, ztrácí možnost setkávat se s lidmi, které může znát, ale naopak dělá něco pro své zdraví. V možnosti, kde figuruje v hlavní roli výtah, hraje velikou roli společnost a v druhé možnosti, kde hrají velikou roli schody, záleží na vědomí, že děláme něco pro sebe. Průměrně lidé co chodí po schodech, jsou více uvědomělí, než lidé, co jezdí výtahem. Avšak tyto skutečnosti spíše ovlivňují krátkodobé štěstí.

Tuto teorii také podporuje skutečnost, že když se nám něco podaří, v ten okamžik přichází něco podobného i u jiných zážitků. Momentální štěstí mění naše priority a obavy, které nás jindy brzdí. Určitě to znáte. Něco se vám vydaří, máte z toho radost a v ten moment jste více aktivní a méně se obáváte. Avšak to je krátkodobé štěstí, které závisí na okolních vlivech, které ho živí více, než dlouhodobé štěstí. Vědci zkoumali souvislost štěstí s penězi a zjistili, že peníze se štěstím moc nesouvisejí. Byl proveden průzkum mezi nejbohatšími lidi a mezi lidmi, kteří žijí střídmě a mají průměrný plat. Jak tomu bývá, lidé s průměrným platem mají větší index štěstí. Údajně je to způsobeno skutečností, která koresponduje s rozvahou. Lidé, co mají méně peněz, pravděpodobněji zažijí více negativních zážitků a jsou, více straní a uvědomělí.

Člověk si příjemných věcí užívá, protože je šťastný


Neexistuje jasný závěr, ale je na každém z nás, čemu budeme věřit. Velice uznávaným závěrem je myšlenka, která si pohrává s dlouhodobým neměnným štěstím, které závisí jen na naší povaze. Smrt někoho blízkého nás může zasáhnout do takové míry, že naše štěstí trvale mírně poklesne. Na druhou stranu je naše štěstí určeno s našich predispozic a ať chceme, nebo nechceme, tímto je naše jednání a tím pádem naše míra štěstí předurčena. Na závěr bychom si ještě měli ujasnit samotný pojem štěstí. Štěstí závisí na dispozici i na okolních vlivech. Štěstí je pocit, který nás někam směřuje, jelikož mění priority a pozměňuje hranice zábran. Stručně shrnuto, existují lidé s větší pravděpodobností, že zažijí něco krásného a pak lidé, kteří mají dispozice k negativním situacím. Jedno je jisté, štěstí není vše a v jistých situacích funguje u všech stejně. A co si myslíte vy?

Ploužáky a smutné písně: 17 díl

20. prosince 2011 v 14:24 | Daniel Hloušek |  Hudba

Ploužáky a smutné písně: 17 díl

Po dlouhé době opět přicházím z dalším článkem s deseti písněmi, které by v člověku měly vyvolat jisté pocity, jako je bezmoc, strach, smutek, nostalgie. Snad se nějaká skladba s výběru zalíbí.
1. Cat power - Metal heart: tato skladba má dvě oficiální verze, které se od sebe velice liší, avšak obě v sobě mají jistou dávku opravdových pocitů zpěvačky. Bezmoc, smíření a očekávání něčeho, co mohlo být pěkné, ale nějak to nevychází a vše se bortí, sny mizí.

2. Unbelievable Truth - Settle Down: již jednou se tu od Unbelievable Truth jedna skladba zaslouženě objevila. Myslím, že tato také patří mezi perličky a jedná se opravdu o poslouchatelný skvost. Jde z ní cítit nadšení z naděje, ale také zároveň obavy, aby to nebyla jen milná iluze.

3. Muddy River of loneliness - Midnight Choir: absolutní beznaděj, která koresponduje s pocitem, že již nic nemá cenu, a že je život jen cestou ke smrti. Posléze se tam objeví kapka naděje, ale nadhled nad celou situací stejně ten pocit uzemní a nutí k odstupu od všeho dobrého.

4. Cass McCombs - To Every Man His Chimera: táhlá, ale skvělá skladba. Má v sobě něco, co člověka nutí jí dále poslouchat, i když to není pro toho jedince vyhledávaný styl. Představte si pondělí, máte celý týden před sebou a tato skladba vám říká, že to nebude dvakrát nejlepší týden, ale přitom je v ní i nějaká povzbudivá síla. Když si jí pustíte v sobotu, tak dokáže naopak člověka dostat do hlubokých myšlenkových stavů.

5. Alexi Murdoch - Orange Sky With: pro mě je to píseň, která mě doprovází všemi rozhodnutími, které se dnes zhmotňují. V zimě je to vzpomínka na léto plné nadějí a v létě je to dobrý společník u deště, tak u západu slunce. Pohodovka, která skrývá vzpomínky.

6. Snow Patrol - You could be happy: symbol Vánoční atmosféry. Již tři roky si tuto pouštím na Vánoce a vzpomínám na své blízké, jak se asi teď mají. Vyvolává tu Vánoční atmosféru, která je paradoxně spíše nostalgická melancholie, než čistě šťastné vzpomínky.

7. Cascadeur - Walker: Cascadeur znova na scéně. Tentokrát další zajímavá a dosti originální píseň, která oplývá uvědomělostí, že je svět takový, jaký je, ale že šťastně žijí jen ti, co tuto uvědomělost nevidí.
8. The Verve - The Drugs Don't Work: život utíká velice rychle a tato píseň ukazuje, jak rychle utíká a co nám před očima mizí. Skrývá v sobě nadhled, touhu po osvobození a pak pocit, že ať děláte, co děláte, budete šťastný jen ve chvíli, kdy si sami vše urovnáte.

9. The Pretty Reckless - Heart: pomalý vzestup, rychlý životní pád - když si nebudete dávat pozor, život vás může pěkně prásknout přes prsty.

10. Sébastien Schuller - Morning Mist: jak rychle se vše může změnit? Jak rychle nám lidé dokáží odpustit? V této skladbě jsou odpovědi - vše má svůj čas, vše trvá relativně pomalu, ale s ohledem na důlku života, je to jen zlomek. Chvíle napětí, deprese a pak prožívání lepších zítřků.
Budu rád, když i vy sami napíšete, jaké jsou vaše smutné skladby, které by se tu hodily.

Hora mrtvých: hora plná neobjasněných úmrtí

6. prosince 2011 v 17:15 | Daniel Hloušek |  Články

Hora mrtvých: hora plná neobjasněných úmrtí

Na světě existuje mnoho míst, která jsou záhadná, a vážou se k těmto místům legendy a pověsti. Místa, jako je Bermudský trojúhelník, jsou celkem objasnitelná, avšak událost, která se stala v roce 1959 u hory Otorten, se zapíše tučným písmem do historie nevysvětlitelných záhad. Co zabilo turisty a jaké hrůzy se na úpatí hory děly?

Smělý začátek

Píše se rok 1959 a desetičlenná skupina mladých studentů se vydává na svou dlouhou cestu, která má vést i přes osudovou horu Otorten.V překladu je Ortorten Hora mrtvých mužů, které se vyhýbají domorodí lidé. Skupina studentů 25. ledna přijíždí vlakem do města Ivděl. Nadále dle plánu skupina se přesunula do vesnice Vižaj, které bylo zásadní pro jejich výpravu. Vižaj byla nejseverněji položená obydlená vesnice k Otortenu. Zde doplnili zásoby a upravili finální plán cesty. O tři dny později, 28. ledna 1959 se desetičlenná skupina vydává na svou první a zároveň poslední cestu na horu Otorten.
Skupinu vedl zkušený horal Igor Djatlov, který také zemřel na této výpravě. Skupina byla tvořená pěti studenty, mezi kterými byly i dvě ženy. Nadále to byli tři inženýři a instruktor z místní horské turistické základny.
Všech deset lidí se vypravilo s velikým elánem zdolat horu mrtvých. Již druhý den zaskočí smělou skupinu turistů problémy jednoho člena skupiny. Jurij Judin je na tom zdravotně špatně a další stoupání je pro něj nepřípustné. Proto se vrací jako první a jediný živý, zpět do vesnice. Zbývajících devět členů postupuje dle stanoveného plánu dál bez problémů. Dne 31. ledna dorazí na místo, kde měli začít slaňovat a lézt na horu. Přebytečné potraviny uložili v lesnatém údolí pro zpáteční cestu. Dále postupovali lesnatým průsmykem, avšak 1. února se nečekaně zhoršily povětrnostní podmínky a viditelnost byla takřka nulová. Proto Djatlov se rozhodl utábořit na svahu hory Cholat Sjachl. V tu chvíli to byla jediná rozumná možnost bez riskování životů ostatních členů. Tento krok byl ale osudný a pro skupinu smrtelný.

Smrt na scéně

Dle plánu se měla 12. února devítičlenná skupina vrátit do Sverdlovsku a telegramem oznámit úspěšnost výpravy. Avšak skupina nejen, že nezaslala telegram, ale ani se nevrátila. Další dny již byly ve znamení hledání. Bylo celkem jasné, že skupině se něco stalo. Proto se brzy začínají organizovat pátrací akce a za pomocí vojenských vrtulníků a vojáků se poměrně brzy najde tábor.
Michal Šaravin je první, kdo tábor najde a je první, kdo pocítil z místa úzkostlivý pocit a bezmoc. První zvláštní věc, které si všiml, byly rozřezané stany. Zajímavým faktem je, že stany byly rozřezané zevnitř a později dle mnohých teorií je rozřezali samotní studenti s domněním, že je něco pronásleduje. Hned na to našel dva zmrzlé účastníky Jurije Dorošenka a Georgije Krivoniščenka, ve spodním prádle a bez bot. Nejevili žádné známky boje. Utrpěli značné popáleniny, možná z táboráku, který byl nalezen nedaleko od těl. Proč z tábora utíkali skoro nazí?
Během dalších dnů jedna výprava našla další těla. Zina Kolmogorová, Igor Djatlov a Rustem Slobodin byli nalezeni v pozici, kdy se chtěli vrátit zpět do tábora, avšak umrzli. Slobodin má dokonce proraženou lebku.

Děsivá obleva

Hororová obleva ukázala, jak děsivá byla situace. V květnu roku 1959 přišlo další šokující zjištění. Obleva ukázala další čtyři mrtvé. Tito mrtví, ale vykazovali jiné poranění, než objevení lidé v zimě. Ludmila Dubininová je zohavená, má zlomená žebra a dokonce ji chybí jazyk. Klečela na kolenou a tvář jí směřovala k zemi. Všude kolem ní byla krev, avšak ani kapka krve nepatřila Ludmile. Měla četné pohmožděniny a měla velikou ránu na stehně. Nikolajeva Tibo-Briňola našli v potoce. Měl zlomenou lebku a mnoho zlomenin kostí, včetně rány na levém rameni. Blízko Nikolajeva se našli další dvě těla Alexandra Zolotareva a Alexandra Kolevatova. Zolotarev utrpěl závažné poranění hrudníku. U druhého nalezeného se nenašli závažnější poranění.
Všichni nalezení dle uniklých informací z tajných spisů, měli oranžové zabarvení pokožky. I povolaní odborníci si s nezvyklým zabarvením kůže neví rady. Údajně to nebylo poprvé. Rok před tragédií devítičlenné skupiny, se vydali do stejných míst dva lovci, kteří se později našli mrtví se stejným oranžovým zabarvením kůže. Dle pitvy nikdo nezemřel a nebyl zasažen nějakou zbraní.

Jaké je vysvětlení?

Existuje hned několik teorií. První teorie polemizuje nad tématem, sněžní muži. Dle neoficiálních šetření se našel vytržený list z deníku, který si skupina poctivě vedla. Na utrženém listu bylo napsáno: "Od této chvíle již víme, že sněžní muži existují!" Teorie si pohrává s myšlenkou, že turisté narazili na sněžného muže. To by vysvětlovalo, proč se všichni rozutekli a někteří se zase snažili po nějaké době se vrátit zpět do tábora. Také to vysvětluje prořezané stany zevnitř. Představte si, že něco nebezpečného se chce dostat dovnitř a vy ve zmatku vezmete nůž a snažíte se utéct. Na druhou stranu, zjevně mnozí opustili stan běžným způsobem.
Další záhadou je nalezená kovová destička, která nesedí do skládačky. Kde se tam vzala neznámá kovová destička a proč se o ní nemluví? Údajně sovětská vláda dělá v tu dobu v této oblasti experimenty a vytržená stránka z deníku, má být jen nastrčená lež, která má odlákat pozornost od pravdy. To samé se dá říci o ohnivých koulích. Dle očitých svědků v ten den létaly nad horou zářící koule, neboli jinak, také ohnivé koule. Údajně to má jistou spojitost s kovovou destičkou a s radiací, která měla být na místě naměřena. Radiace nikdy nebyla oficiálně přiznána, ale mluví se o tom, že armáda v této oblasti měla tajný komplex a tajnou oblast, kde prováděla experimenty se zbraněmi. Později se ohnivá koule objasnila, jednalo se o rakety, které byly vystřelovány z ruského Bajkonuru.
Nejvíce seriózní teorií je teorie zabývající se lavinou. Lavina měla údajně nepřipravené turisty vyhnat ze stanů a zabít. Avšak tato teorie má paradoxně nejvíce trhlin. Ta největší trhlina je velice zásadní. Chybí stopy lavin v té době na tom místě, navíc tábořiště nebylo zavalené. Jedná se jen o hypotézu. Dále zůstává záhadou smrt Ludmily. Ludmila se během chvíle v šatech dostala skoro půl kilometru od tábora v hlubokém sněhu. Dle odborníků, ale podlehla svým zraněním během deseti minut a poranění utrpěla ještě v táboře. Nadále je zajímavý útěk dvou jedinců, kteří si u nedalekého cedru udělali ohniště. Z nepochopitelných důvodů si ulomili syrové dřevo, které nemělo moc velikou výhřevnost, ale hned vedle nich bylo chrastí. Proč většina utíkala osamoceně někam jinam, než ostatní?
Co vyděsilo natolik turisty, že utekli během několika minut z tábora a co je tak pohmoždilo? U námořníků je známá náhlá panika, způsobená infrazvukem, to stejné má platit u velkého nánosu sněhu, který při rozkmitání před lavinou také vytváří podobný infrazvuk způsobující paniku. Nikita S. Chruščov byl tak rozčílen, že se touto záhadou zabýval a poslal mnoho vědců na místo neštěstí. Později děsivý případ dostal nálepku přísně tajné a dodnes většina informací leží v ruských archivech. Vyjde někdy pravda najevo? Co se v tu noc stalo a opravdu je pohmoždila tajemná síla, nebo domorodci? Jisté je, že panická hrůza znemožnila logicky smýšlet a turisté se posléze nelogicky chovali. Ale co může za takovou zkázu, to se možná již nikdy nedozvíme. A co si myslíte vy?