Leden 2012

Falešná identita = falešné naděje

26. ledna 2012 v 18:09 | Daniel Hloušek |  Články

Falešná identita = falešné naděje


Komunikace mezi lidmi v posledních letech nabývá nových rozměrů. Pohodlné bezstarostné odepisování je pro mnohé stále lákavější a někdy do takové míry, že nevidí rozdíly, mezi skutečností a virtuální společností. Jak byste reagovali, kdybyste po nějaké době zjistili, že ten druhý je jen smyšlená osoba?

Jistota? Netřeba


Komunikace přes internet má jednu velikou výhodu. Nemusíte zkoumat člověka, jako takového. Veškeré priority spočívají v povaze, v humoru a i ve stylu vyjadřování. Tím pádem odpadá starost o mimiku, výraz, nemusíte se plně soustředit na mluvené slovo a tím pádem mnohdy lépe pochopíte, co je sdělováno, nehledě na to, že kontext je více výrazný a přesnější, jen v osobní komunikaci z očí do očí. To mnohé lidi často mylně nabádá k tomu, aby tyto konverzace nebraly na stejnou váhu, jako ty z reálného života. Plácnu-li blbost, tak mnohdy se to vytratí, protože kontext není tak výrazný. V mnohých případech pak dochází, že jeden mluví o něčem jiném, než druhý, ale shodou okolností se to shoduje. Proto si lidé často řeknou, že nemá ani takový vliv to, co řekneme, než spíše to, jak zapůsobíme.

Chtít zapůsobit, to je kámen úrazu. Chce-li člověk hlavně zapůsobit a prioritně se na to zaměřuje, pak se logicky moc neohlíží za nějakými jistotami. Je-li nějak dotyčná osoba na druhém konci něčím specifická a výjimečná, tak já budu také. Poté dochází, až moc k rychlému seznamování. Informační exhibicionismus je zcela běžným faktem a často to vede k předčasnému důvěřování. Ani nejde tak o pravou důvěru, než o vynucenou důvěru. Udělá protějšek něco, tak i my musíme něco udělat. Seznamování je zajímavá věc, která nás nutí pořád hlouběji zkoumat druhou osobu. Je to naprosto normální lidská vlastnost a potřeba, jenže evoluce nás nenaučila k jinému chování a přístupu k seznamování přes internet.

Bez emocí a opravdové jistoty


Komunikovat přes internet má tu krásnou výhodu, že nemusíte nikam jít, teda ve většině případů. Klidně si ležíte v posteli a v klidu domova bez většího rozmýšlení odepisujete několika lidem. Jenže tou největší nevýhodou je právě ta absence druhého jedince. Několik desítek obličejových svalů v jeden okamžik může vyvolat specifický výraz, který charakterizuje a podkresluje plně naší mluvu i pocity. Avšak, ani jeden celý den psaní nevyjádří tento jeden moment. Nevíte, jak druhý reaguje, nevíte co je ten druhý zač, nevíte vlastně vůbec nic. Víte jen holé fakta, holé informace, které nemusí být pravdivé. Toto vše bereme z hlediska, že tu danou osobu známe jen z internetu.

Víceméně se později naučíme hlouběji rozeznávat pocity protějšku. Empatie je základem této komunikace. Po nějaké době podvědomě mnohdy poznáváme, kdy se jistá osoba se kterou komunikujeme, necítí dobře, nebo naopak je v euforii. I přes tento fakt stále to nenaplňuje očekávaná měřítka reálné debaty. Empatie je ale dalším krokem, který nás více vtahuje a sbližuje s osobou, se kterou si píšeme. Neznáme opravdové pocity, i přes to něco cítíme. Je to vše postavené jen na našem úsudku.

(Ne)sladká naivita


Život funguje naprosto stejně se sociálními sítěmi, i bez nich. Jedno se ale musí uznat. Na internetu se najdou snáz výjimeční lidé. V průměru se setkáváme s inteligentními lidmi více na internetu, než ve skutečnosti. Pokud teda nejste pracovník na nějaké univerzitě. Často pohled na nějaké diskuze popírá tento fakt, ale opravdu tomu tak je. Výjimeční lidé nejsou v mnoha případech pochopeni a jsou tak nepřímo odříznuti od veliké společnosti. Proto je snazší někoho podobného najít na internetu. Většina dnešních sociálních sítí jede na profilovém konceptu, kde mimo základní informace často najdeme i záliby a podobné informace. Zatím jsem si nevšiml, že by někdo u sebe měl papír, kde má vypsáno, co ho baví. Lidé jsou ostýchavý, často se bojí někoho oslovit a je snadnější podívat se na profil.

Komunikace je často, ale jiná, než je tomu ve skutečnosti. Proud myšlenek zpracováváme v reálné debatě jinak. Mnozí z nás nejsou daleko od skutečného vyjadřování, ale v průměru každý třetí patří do skupiny lidí, kteří spíše zapůsobí na internetu a pak v reálném životě zklamou, leč jen trochu. Jinak řečeno, zalíbit se dokážeme přes internet velice lehce. Takhle je koncipována i debata. V reálném životě máme tendenci u jedné myšlenky zůstat déle. Rozšiřujeme a rozvíjíme debatu skrze emoce, mimiku. Víme, že je teď ta vhodná chvíle, kdy se v tom tématu více šťourat. Zatímco přes internet z pravidla často jako mezi prvními otázkami uslyšíte, co posloucháte za hudbu, vzápětí co škola, či práce, jste-li jedináček, či někoho máte. Surové informace, ke kterým se později sice vrací, ale v ten moment, jako v reálné debatě nerozšiřují. To vede k tomu, že brzy nabýváme pocitu, že toho druhého známe a věříme, že je to skutečná osoba, osoba, za kterou se vydává.

Vědět co chci, je výhra


Ve většině případů nemáme na počátků takových seznámení ani tušení o tom, jak to dopadne. Nemáme žádné plány, ani vize. Je to jenom dobrá výměna názorů a později i pocitů. Nemáme na začátku tendenci nad tím přemýšlet, a jak čas utíká, tak v mnoha případech, které setrvaly, zjišťujeme jeden zásadní fakt - soucítíme s osobou, stává se z osoby přítel. V tento okamžik nastupuje iniciativa, plánování a myšlenka možného srazu je čím dál větší a mnohdy "otravnější". Nedá pokoj, pořád nad tím musíte přemýšlet, jaká osoba to doopravdy bude, jaké pocity budete mít a to zamezuje obavám typu, co když je to někdo jiný? Věřte, nebo ne, toto si jen málo lidí opravdu řekne. Většina nepochybuje o tom druhém.

Z toho vyplývá, nejlepší je hned na začátku odhadnout, zdali se někdy sejdete, nebo ne a podle toho jednat. Čím více času v nevědomosti, tím je pak sraz více nestabilní.

Dny, měsíce, roky - jeden okamžik a vše je pryč


Ať chcete, nebo ne, nepoznáte, jestli je ta druhá osoba opravdu skutečná. Víceméně to s jistotou můžete poznat, ale až po opravdu dlouhé době. Zkuste si navodit situaci. Píšete si s někým déle jak rok a po tom všem zjistíte, že to byl jen vtip nějakého idiota. Jaká bude reakce? Rozhodně zlost a bezmocnost by dominovala. Pocity jsou nahraditelné, nikoliv ale člověk, ke kterému jisté pocity cítíme. Jeden sraz, jedna věta, jeden okamžik a vše, co jste cítili, jste jako kdyby vlastně necítili. Je to odvrácená a velice smutná strana sociálních sítí. Nemusíte být klamání jenom vy, ale i mnozí jiní a vy jen patříte do řad lidí, co slepě věří, že dotyčná osoba opravdu existuje. Nikdy není nic jisté. Fakt, že si s vámi protějšek píše několik měsíců, neznamená, že člověk, který to nemyslí vážně, odpadne brzo a tento je opravdu skutečný. Přemýšleli jste někdy nad tím, jak byste se cítili, kdybyste zjistili nemilou skutečnost, že dotyčná osoba je jen podvrh?


Zajímavé psychologické studie

23. ledna 2012 v 13:48 | Daniel Hloušek |  Články

Zajímavé psychologické studie


Ve světě psychologie vedle rozsáhlých a do jisté míry i medializovaných pokusů existují menší studie, které mnohdy přináší stejně zajímavé výsledky. Pojďme se společně na některé studie podívat.

Stejně vysocí to mají těžší


Mnoho psychologů bádalo nad důležitostí lidské výšky. Později přišli na to, že nemá cenu přemýšlet nad tím, jak zapadají vysocí, nebo malí lidé do společnosti, ale jaké sociální vazby nejpravděpodobněji vzniknou mezi stejně vysokými lidmi a mezi výškově nesouměrnými lidmi. Polský antropolog Boguslaw Pawlowski zjistil velice zajímavý fakt, že v ideálním partnerství nejde tak ani o důvěru, finance, ale o výškový rozdíl mezi partnery. V roce 2009 uskutečnil důkaznou studii, která potvrdila výškovou teorii. Pawlowski vycházel ze známých osobností a zjistil pomocí speciálního vzorce, že muž by měl být o 1,09 vyšší, než žena. V praxi to znamená, že nejideálnější výškový rozdíl je kolem 10 centimetrů. V konečném výsledku je jasné, že partnerské vztahy, kde je muž vyšší, jsou průměrně šťastnější a mají velikou tendenci a potenciál k dlouhodobé, ne-li celoživotní harmonii mezi partnery.

Ve společnosti má výška také velice důležitou roli. Menší a drobnější lidé jsou často považováni jinými, za méně autoritativní lidi. Nemůžeme ale kategoricky zařazovat lidi podle jejich výšky. I vysocí lidé můžou být považováni za neautoritativní lidi. Jde především o výšku a o dojmu velikosti. Jedinec, který je malý, ale má výrazné oblečení, veliké hodinky a mluví výrazným hlasem, tak jeho výška hraje spíše estetickou roli, než sociální roli. Převážně si podvědomě všímáme u jiných jejich sebevědomí a má-li jedinec nízké sebevědomí, pak je pro okolí nepotřebný, jelikož nebude mít schopnost a sílu udělat ze své myšlenky prioritní plán pro mnohé jiné. Jinak řečeno, tito jedinci s nízkým sebevědomím nemají často tak silnou schopnost ovlivňovat jiné. U žen stačí decentní chůze, decentní nalíčení a u mužů výrazné oblečení, které okolí zaujme.

MHD = méně šťastní lidé


Nebereme-li v potaz problémy, jako je zpoždění, či momentální odklonění trasy z důvodu oprav, tak tato studie zjistila, že lidé jezdící pravidelně městskou hromadnou dopravou, jsou méně šťastní, než lidé, kteří chodí pěšky. Někteří psychologové ale namítají, a berou tuto situaci jen za skrývání emocí, i tak se jedná do jisté míry o menší štěstí, než u lidí, co necestují hromadnou dopravou. Později se zjistilo, že tento jev se ve veliké míře projevuje i ve výtazích. Vstoupíme-li do již celkem zaplněné tramvaje, či jiného hromadného prostředku, máme najednou tendenci chovat se předpisově, aby nás jiní neodsuzovali. Nastává jeden nemilý efekt, odosobňujeme se.

Odosobnění má za následek několik jevů. Tím prvním a velice častým je, že se uchylujeme do neutrálních pozic, snažíme se o neutrální výraz a hledáme něco, jak dát najevo svůj intimní prostor. Vidíte to často na lidech, co si čtou a dají výrazně před sebe noviny a mnohdy nevěnují ani tak pozornost novinám, než svému okolí, nebo rozjímají. Oční kontakt je dalším faktorem, který často ostře pozměňujeme, jen kvůli společnosti. Bylo zjištěno, že lidé v cizím prostředí, jako je městská hromadná doprava, násilně si zakazují dívat se jiným lidem do očí. Extroverti všeobecně mají větší projev svých myšlenek skrz ruce, než introverti. Avšak i extroverti najednou mají pocit, že každý pohyb je nežádoucí. Toto chování má důsledek tichého projevu. Lidé se bojí projevit své emoce. Ve většině případů dle psychologů je chyba na naší straně. Za uzavřenost si můžeme sami. Psychologové se v této studii rozdělují na dvě skupiny. Jedna tvrdí, že toto chování dělá lidi méně šťastné a druhá skupina psychologů prohlašuje, že se jedná jen o slušné chování, které na sebe nechce přivést moc pozornosti.

Časem se začínáme podobat svému protějšku


Také jste si někdy všimli jedné zajímavé skutečnosti u párů, které jsou spolu opravdu dlouho? Šťastné páry mnohdy odráží emoce toho druhého. Jistě to znáte, doplňující se postarší manželský pár Oba vypadají šťastně, mají podobné emoce, vědí o sobě hodně a podobají se. Jako by společně tvořili jeden celek. Partneři často odráží výrazy a emoce protějšku. To má za následek, že později se podobně ustálí mimika a obličejové svaly obou partnerů. Psycholog John Gottman v roce 2000 zjistil, že manželství končí častěji rozvodem, když jeden z páru neodráží emoce a výraz toho druhého. Studie ukázala, jak důležitá je duševní podobnost mezi lidmi. Jsou-li oba šťastní a mají podobné výrazy, pak je větší šance, že to vydrží opravdu dlouho.

Jak se z vás stal člověk, kterým jste?


Rozsáhlejší psychologická studie zajímající se nad výchovou, došla k závěru. Ve většině případů do jisté míry se dítě takřka shoduje svou povahou rodičům. Provedl se experiment s jednovaječnými dvojčaty. Šedesát párů dvojčat se hned po porodu na jistou dobu rozdělila, aby se zamezilo stejným podmínkám výchovy. Později, když se dvojčata sešla, byly vidět velice podobné, až stejné povahové znaky, nehledě na výchovu. Impulzivnost, riskování, agresivita a další vlastnosti jsou téměř totožné jak u dvojčat, která byla vychovávána odděleně, tak i u těch, která byla vychovávána pospolu v jedné domácnosti.

Tento experiment přinesl zajímavý náhled. Okolí, kde jsme vychováváni, nemá na nás takový vliv, než samotná genetika. Ale to neznamená, že nedbalá či násilnická výchova nebude mít následky.

Slyšíme hlasy mrtvých?

13. ledna 2012 v 20:26 | Daniel Hloušek |  Články

Slyšíme hlasy mrtvých?


Společnost se rozděluje i podle přístupu k situacím. Jedni lidé jsou více skeptičtí a jiní spíše věří v něco víc, nebo nepochybují o nadpřirozenu. Obě skupiny bezesporu dráždí již dlouhou dobu otázka: ,,Existují duchové a posmrtný život?" Na tuto otázku samozřejmě obě skupiny odlišně odpověděly, avšak má neskeptická skupina lidí eso v rukávu? Je E.V.P. skutečné?

Slyším, ale až moc


Když v 19. století vynálezce a fyziolog Graham Bell vynalezl a vylepšil koncept telefonu, tak nečekal, kam až vynález dojde a jakých úspěchů dosáhne. Thomas Alva Edison později prohlásil, že pomocí telefonu neuslyšíme jen náš hmotný svět, ale budeme moci se telefonem dostat za hranici hmotného světa, do posmrtné dimenze. Na začátku 20. století vědci se snažili tento jev seriózně vysvětlit a tak sestrojili komplex plný přístrojů, avšak neúspěšně experiment ukončili. První větší úspěchy přišly v roce 1941, kdy fotograf Attila von Szalay pořádal sezení za účelem vydělat si, ale i ukázat světu, že E.V.P. není podvrh. Mezi prvními lidmi, kteří se setkali s E.V.P. byl také malíř Friedrich Jungerson, který si nahrával na magnetofonovou pásku symfonický orchestr. Při poslechu jedné pásky najednou z ničeho nic jedna část začala šumět. Při bližším zkoumání se z nepříjemného šumu stal šokující fakt. Několik zvláštních hlasů říkalo: ,,Nejsme mrtví, žijeme". Malíř zašel za svým přítelem ujistit se, zdali magnetofon nemá technickou závadu, avšak přístroj byl naprosto v pořádku. Později Jungerson se svým přítelem nahráli rozhovor mezi sebou. Nemluvily ale jen dva hlasy, nýbrž na pásce se objevil i třetí hlas, který plně reagoval na vnější podměty tohoto světa. Jungerson se společníkem a s odborníky, nahráli poté ještě okolo dalších 140 záznamů. Motivací údajně bylo, že mnohdy hlasy říkaly: "Musíme zůstat u aparátu". Malíř dodal, že některé hlasy mu připomínaly jeho již zemřelé přátele.

Mrtví, nebo živí?


Prezident Americké asociace E.V.P. Sarah Estep tvrdí, že z více jak 20000 nahrávek zjistil jeden zajímavý fakt. Tato komunikace funguje i mezi jinými světy, nehledě na kulturu, nebo dokonce na živočišný druh. Poznamenal, že slyšel mnoho neznámých jazyků, dokonce i mimozemského původu. Otázkou je, zdali opravdu mluvíme s mrtvými, nebo s živými, kteří jsou v jiné dimenzi.

Odpovědět na tyto otázky není lehké. Více dimenzí, které se paralelně odpojují od našeho světa při každém rozhodnutí jedince, je neprokazatelná myšlenka. Stejně tomu tak je i u posmrtného života. Když přehlédneme lékařsky pojímanou smrt, pak nastává situace, kdy smrt není koncem, ale velikou neznámou. Mnoho kultur od pradávna věří, že smrt není absolutním koncem, ale jen duševní změnou. Reinkarnace je zajímavým důkazem, stejně jako myšlenka, že život je omezený a smrt zapříčiní nesmrtelnost. Veliké množství nahrávek, ale potvrzuje o posmrtném životě. Většina mrtvým si pamatuje svou smrt a mnozí popisují svět na druhém konci, který je velice odlišný od našeho světa. Nelze s jistotou říci, zdali se jedná u autentických nahrávek, které nepatří mezi podvrhy, o mrtvé, nebo o přírodní úkaz, který dokáže snímat naše myšlenky a zachycovat je do elektronické podoby.

Jaká je druhá strana?


Mezi dalšími zajímavými otázkami je, jak to vypadá v samotném světě mrtvých, kteří s námi tímto způsobem komunikují. Za více než padesát let, co tímto způsobem komunikujeme s mrtvými, jsme získali mnoho zajímavých poznatků. Mnoho hlasů tvrdilo a tvrdí nadále, že jejich svět je černý, ale přitom plný světla. Údajně vidí galaxie a necítí bolest. U prožívání pocitu jsou na tom obdobně, ale neprožívají pocity tak silně, jako my. Strukturálně svět mrtvých je velice odlišný od lidských konceptů. Města, obydlí a další věci jsou odlišné a nenašli bychom zřejmě v jejich světě nějakou podobnost k našemu světu. Tato skutečnost patří mezi hlavní argumenty, které popírají teorii o více dimenzích ohledně mrtvých lidí a jejich duších.

Nefyzická realita, nebo jen blud?


Pomineme-li fakt, že lidské tělo je nositelem naší osobnosti a při smrti zaniká i naše osobnost, tak je tu stará známá teorie, která tvrdí, že mrtví s námi opravdu hovoří. Tuto teorii podpořili psychologové pod vedením profesora Suslova, který na jedné ruské univerzitě provedl zajímavý experiment. 36 nemocných pacientů se naučilo speciální programovací jazyk a po své smrti tímto způsobem měli komunikovat se světem. V roce 1990 se začaly objevovat první vzkazy některých mrtvých pacientů. Věrohodnost zajišťovala speciální šifra, kterou znal jen dotyčný pacient a Suslov. Dle slov jednoho mrtvého pacienta, který podlehl rakovině, je na onom světě blaho, ale i smutek a žádná láska.

Další teorií, která je velice uznávaná vědeckými kapacitami, je že se jedná jen o silnou sugesci a reprodukci našich myšlenek. Máme-li za sebou silný emocionální zážitek, náš mozek dokáže skrz sugesci reprodukovat komunikaci a hlasy mrtvých. Zajímavostí je, ale zdali je sugesce tak silná, že ovlivňuje nahrávané data, nebo jen kolektivní a působí v mozku celého kolektivu, který si pásek pouští a slyší to samé, co ostatní. Ale jak je možná masivní sugesce? Jak je možné, že to samé slyší i člověk, který je na jiném konci světa a byl mu záznam odeslán, aniž by zesnulou osobu znal?

Na světě existuje tolik materiálů, že se nedá tento fenomén přehlížet. Ostatně i my sami doma se můžeme pokusit o kontakt, který mnohdy po měsících čekání, vychází. Je jen na nás, čemu uvěříme. Jste lidé vědy, nebo lidé víry? Co si myslíte vy?