Falešná identita = falešné naděje

26. ledna 2012 v 18:09 | Daniel Hloušek |  Články

Falešná identita = falešné naděje


Komunikace mezi lidmi v posledních letech nabývá nových rozměrů. Pohodlné bezstarostné odepisování je pro mnohé stále lákavější a někdy do takové míry, že nevidí rozdíly, mezi skutečností a virtuální společností. Jak byste reagovali, kdybyste po nějaké době zjistili, že ten druhý je jen smyšlená osoba?

Jistota? Netřeba


Komunikace přes internet má jednu velikou výhodu. Nemusíte zkoumat člověka, jako takového. Veškeré priority spočívají v povaze, v humoru a i ve stylu vyjadřování. Tím pádem odpadá starost o mimiku, výraz, nemusíte se plně soustředit na mluvené slovo a tím pádem mnohdy lépe pochopíte, co je sdělováno, nehledě na to, že kontext je více výrazný a přesnější, jen v osobní komunikaci z očí do očí. To mnohé lidi často mylně nabádá k tomu, aby tyto konverzace nebraly na stejnou váhu, jako ty z reálného života. Plácnu-li blbost, tak mnohdy se to vytratí, protože kontext není tak výrazný. V mnohých případech pak dochází, že jeden mluví o něčem jiném, než druhý, ale shodou okolností se to shoduje. Proto si lidé často řeknou, že nemá ani takový vliv to, co řekneme, než spíše to, jak zapůsobíme.

Chtít zapůsobit, to je kámen úrazu. Chce-li člověk hlavně zapůsobit a prioritně se na to zaměřuje, pak se logicky moc neohlíží za nějakými jistotami. Je-li nějak dotyčná osoba na druhém konci něčím specifická a výjimečná, tak já budu také. Poté dochází, až moc k rychlému seznamování. Informační exhibicionismus je zcela běžným faktem a často to vede k předčasnému důvěřování. Ani nejde tak o pravou důvěru, než o vynucenou důvěru. Udělá protějšek něco, tak i my musíme něco udělat. Seznamování je zajímavá věc, která nás nutí pořád hlouběji zkoumat druhou osobu. Je to naprosto normální lidská vlastnost a potřeba, jenže evoluce nás nenaučila k jinému chování a přístupu k seznamování přes internet.

Bez emocí a opravdové jistoty


Komunikovat přes internet má tu krásnou výhodu, že nemusíte nikam jít, teda ve většině případů. Klidně si ležíte v posteli a v klidu domova bez většího rozmýšlení odepisujete několika lidem. Jenže tou největší nevýhodou je právě ta absence druhého jedince. Několik desítek obličejových svalů v jeden okamžik může vyvolat specifický výraz, který charakterizuje a podkresluje plně naší mluvu i pocity. Avšak, ani jeden celý den psaní nevyjádří tento jeden moment. Nevíte, jak druhý reaguje, nevíte co je ten druhý zač, nevíte vlastně vůbec nic. Víte jen holé fakta, holé informace, které nemusí být pravdivé. Toto vše bereme z hlediska, že tu danou osobu známe jen z internetu.

Víceméně se později naučíme hlouběji rozeznávat pocity protějšku. Empatie je základem této komunikace. Po nějaké době podvědomě mnohdy poznáváme, kdy se jistá osoba se kterou komunikujeme, necítí dobře, nebo naopak je v euforii. I přes tento fakt stále to nenaplňuje očekávaná měřítka reálné debaty. Empatie je ale dalším krokem, který nás více vtahuje a sbližuje s osobou, se kterou si píšeme. Neznáme opravdové pocity, i přes to něco cítíme. Je to vše postavené jen na našem úsudku.

(Ne)sladká naivita


Život funguje naprosto stejně se sociálními sítěmi, i bez nich. Jedno se ale musí uznat. Na internetu se najdou snáz výjimeční lidé. V průměru se setkáváme s inteligentními lidmi více na internetu, než ve skutečnosti. Pokud teda nejste pracovník na nějaké univerzitě. Často pohled na nějaké diskuze popírá tento fakt, ale opravdu tomu tak je. Výjimeční lidé nejsou v mnoha případech pochopeni a jsou tak nepřímo odříznuti od veliké společnosti. Proto je snazší někoho podobného najít na internetu. Většina dnešních sociálních sítí jede na profilovém konceptu, kde mimo základní informace často najdeme i záliby a podobné informace. Zatím jsem si nevšiml, že by někdo u sebe měl papír, kde má vypsáno, co ho baví. Lidé jsou ostýchavý, často se bojí někoho oslovit a je snadnější podívat se na profil.

Komunikace je často, ale jiná, než je tomu ve skutečnosti. Proud myšlenek zpracováváme v reálné debatě jinak. Mnozí z nás nejsou daleko od skutečného vyjadřování, ale v průměru každý třetí patří do skupiny lidí, kteří spíše zapůsobí na internetu a pak v reálném životě zklamou, leč jen trochu. Jinak řečeno, zalíbit se dokážeme přes internet velice lehce. Takhle je koncipována i debata. V reálném životě máme tendenci u jedné myšlenky zůstat déle. Rozšiřujeme a rozvíjíme debatu skrze emoce, mimiku. Víme, že je teď ta vhodná chvíle, kdy se v tom tématu více šťourat. Zatímco přes internet z pravidla často jako mezi prvními otázkami uslyšíte, co posloucháte za hudbu, vzápětí co škola, či práce, jste-li jedináček, či někoho máte. Surové informace, ke kterým se později sice vrací, ale v ten moment, jako v reálné debatě nerozšiřují. To vede k tomu, že brzy nabýváme pocitu, že toho druhého známe a věříme, že je to skutečná osoba, osoba, za kterou se vydává.

Vědět co chci, je výhra


Ve většině případů nemáme na počátků takových seznámení ani tušení o tom, jak to dopadne. Nemáme žádné plány, ani vize. Je to jenom dobrá výměna názorů a později i pocitů. Nemáme na začátku tendenci nad tím přemýšlet, a jak čas utíká, tak v mnoha případech, které setrvaly, zjišťujeme jeden zásadní fakt - soucítíme s osobou, stává se z osoby přítel. V tento okamžik nastupuje iniciativa, plánování a myšlenka možného srazu je čím dál větší a mnohdy "otravnější". Nedá pokoj, pořád nad tím musíte přemýšlet, jaká osoba to doopravdy bude, jaké pocity budete mít a to zamezuje obavám typu, co když je to někdo jiný? Věřte, nebo ne, toto si jen málo lidí opravdu řekne. Většina nepochybuje o tom druhém.

Z toho vyplývá, nejlepší je hned na začátku odhadnout, zdali se někdy sejdete, nebo ne a podle toho jednat. Čím více času v nevědomosti, tím je pak sraz více nestabilní.

Dny, měsíce, roky - jeden okamžik a vše je pryč


Ať chcete, nebo ne, nepoznáte, jestli je ta druhá osoba opravdu skutečná. Víceméně to s jistotou můžete poznat, ale až po opravdu dlouhé době. Zkuste si navodit situaci. Píšete si s někým déle jak rok a po tom všem zjistíte, že to byl jen vtip nějakého idiota. Jaká bude reakce? Rozhodně zlost a bezmocnost by dominovala. Pocity jsou nahraditelné, nikoliv ale člověk, ke kterému jisté pocity cítíme. Jeden sraz, jedna věta, jeden okamžik a vše, co jste cítili, jste jako kdyby vlastně necítili. Je to odvrácená a velice smutná strana sociálních sítí. Nemusíte být klamání jenom vy, ale i mnozí jiní a vy jen patříte do řad lidí, co slepě věří, že dotyčná osoba opravdu existuje. Nikdy není nic jisté. Fakt, že si s vámi protějšek píše několik měsíců, neznamená, že člověk, který to nemyslí vážně, odpadne brzo a tento je opravdu skutečný. Přemýšleli jste někdy nad tím, jak byste se cítili, kdybyste zjistili nemilou skutečnost, že dotyčná osoba je jen podvrh?

 

20 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Máte někoho přes internet, ke komu cítíte velikou důvěru, ale nikdy jste se nesetkali?

Ano, mám.
Ne, nemám.

Komentáře

1 Karla Mitošinková Karla Mitošinková | 26. ledna 2012 v 18:50 | Reagovat

Zajímavý článek. Přímo komunikační pitva. Je smutné, že si myslíš, že na internetu najdeš víc výjmečných lidí než v reálu. Stačí vyjít ven a sundat klapky z očí. Právě to kouzlo hledání a seznamování je krásné. Někdy ani nemusíš používat slova, ze začátku stačí jen pohledy...

2 Daniel Hloušek Daniel Hloušek | E-mail | Web | 26. ledna 2012 v 18:55 | Reagovat

[1]: To jsem rád. :-)
Máš pravdu, stačí jen více sledovat a sundat klapky z očí, ale to je právě ten problém mnoha lidí. Vidí to jinak, výjimečné lidi berou ze začátku jinak a takovým způsobem, že nemusí lehce zapadnout a často je to jen o štěstí, že takového člověka poznáme a budeme mít chuť poznávat takového člověka. Pro mnohé jsou tací lidé podivíni, nebo lidé, co jim nemají co říci. Měl jsem to uvést trošku jinak ten pojem. :-)
Jinak souhlasím.

3 jollyrodent jollyrodent | Web | 26. ledna 2012 v 19:15 | Reagovat

pěkný článek, je to opravdu tak, že si toho člověka nějak představujeme a myslíme si, že by tak a tak reagoval, ale on si zase to stejné myslí o nás, a pak když se vidíme tváří v tvář zjistíme, že před námi sedí zcela jiná osoba než jsme si vysnili..

4 Daniel Hloušek Daniel Hloušek | E-mail | Web | 26. ledna 2012 v 19:19 | Reagovat

[3]: Děkuji. :-)
Áno, dalo by se říci, že jsi toho člověka opravdu vysníme. I kdyby reagoval stejně, tak se nám otevírají nové možnosti a je to jako setkat se s člověkem, který je nám blízký, ale zkoumat zase ho musíme zkoumat, jak na začátku. :-)
Já měl víceméně na srazech většinou štěstí. Většinou jsem měl dost reálné očekávání.

5 pavel pavel | Web | 26. ledna 2012 v 22:48 | Reagovat

I blog tady je na moje pravé jméno, takže nemám co tajit a taky si nemohu na ostatní lidi se kterými jsem se prostřednictvím sítě seznámil stěžovat. Zatím. :-D

6 Daniel Hloušek Daniel Hloušek | E-mail | Web | 27. ledna 2012 v 19:17 | Reagovat

[5]: Zatím... :-D
I my se snad někdy setkáme, leč náhodou. :D

7 Monica Otmili Monica Otmili | Web | 28. ledna 2012 v 11:15 | Reagovat

Dobrý článek. Falešná identita na intetrnetu se líp pozná třeba na Facebooku, než přes Skype ("nemám webkameru") či ICQ. Sama mám na FB tři osoby, které jsem nikdy neviděla a ani je neznám díky blogu, neblogují, občas si s nimi píšu a přitom jsem si stoprocentně jistá, že jsou to skutečné osoby.
Mrzělo by mě, kdybych zjistila, že někdo není a že jsem byla třeba rok obětí lži.
Třeba se zamyslet, proč vlastně lidé falešnou identitu na internetu vytvářejí. Chtějí být tací, jakou udělali svojí postavu? Je to jako RPG. :D Nebo se prostě jenom pobavit?
Jako malá jsem měla kamarádku a hrozně se mi líbil její způsob chování, jaká byla a chtěla jsem být jako ona, začala jsem jí napodobovat, ale honem rychle mi došlo, že to k ničemu nevedlo.

8 ichbinhieraufewigkeit ichbinhieraufewigkeit | 9. února 2012 v 23:21 | Reagovat

Mám kamaráda a naposledy jsem ho viděla když jsem spolu chodili do druhé třídy na základní škole a on pak odešel od nás ze školy. Před půl rokem objevil můj profil na facebooku od té doby si s ním píšu téměř vždy když na facebooku jsem. Je to člověk, kterému důvěřuji a svěřuji se mu se svýmy problémy a on zase s jeho. Vzájemně si pomáháme a radíme atd. a mě "se to líbí", vyhovuje mi to, s ním komunikovat přes facebook. Ale jednou se mě zeptal jestli bychom se mohli potkat a zase pokecat. Já si ho popravdě již moc nepamatuji a bojím se, že si ho představuji jako člověka s určitými vlastnostmi, ale že ve skutečnosti, nechci říct že ve skutečnosti je mít nebude, ale třeba ve skutečnosti bude mít i další vlastnosti, které předčí ty vlastnosti které znám z té komunikace přes facebook.
Tvůj názor mi příjde zajímavý, ale nevím zda s tím celým souhlasím třeba zde vkomentářích, jak píše Karla Mitošinková, žestačí sundat klapky z očí a ty s ní souhlasíš,..tak s tím já nesouhlasím. Myslím , že nejde ot o aby člověk sundal klapky z očí...ty klapky z očí by totiž museli sundat všichni....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama