Únor 2012

Dokázali byste zabít člověka?

26. února 2012 v 18:19 | Daniel Hloušek |  Články

Dokázali byste zabít člověka?


Mnozí z nás žijí stereotypním životem, leč mnohé zažíváme poprvé. Žijeme stereotypně v chápání a pojímání situací. Náš život neřídí monotónní trasa do práce, či do školy, po které chodíme dny, měsíce, dokonce i roky beze změny, ale náš život ovládají situace, ve kterých jednáme v afektu, nebo pod nátlakem. Nastává otázka, jak veliký vliv mají takové situace a dokázali bychom zabít v nouzi člověka pro své dobro?

Život je pro "zdatné"


Darwinova mnohými vědci popíraná teorie přežití nejzdatnějšího, nebo jinak nejsilnějšího popisuje, že přežijí jen ty nejsilnější živočišné druhy. Aby živočišný druh mohl přežít, nestačí mít jen štěstí, ale druh musí být organizovaný a musí být složen z těch nejsilnějších jedinců. Ve zvířecí říši je naprosto běžná smrt méně zdatného a raněného. V lidské sféře se částečně utlumily zvířecí pudy. Naše chování se u většiny jedinců řídí společenskou etiketou, morálka má roli bariér kultivovaného chování - lidského chování. Nezabíjíme, neokrádáme, nerozvracíme společnost, protože je to společensky nepřípustné a mnozí jedinci v okolí takových lidí, co překročili veškeré přípustné morální hranice, se snaží tohoto jedince zpacifikovat a podvědomě u sebe potlačit stejné chování. Společnost funguje proto, jelikož jí chceme využívat.

Strach nás drží v únosných hranicích. V dávných dobách, kdy bylo snazší někoho uplatit, utéct, nebo existoval nějaký způsob, jak trest obejít, byla smrt chápána, jako konec pozemského života, která končila přirozeně, ale stejně tak normálně i úmyslně v rukou jiných lidí. Počet lidí, kteří zemřeli v důsledku počínání jiných lidí, klesá. Dalo by se tvrdit, že čím více je společnost civilizovaná a na úrovni, tím více jsou morální hranice k sobě blíž a cesta mezi nimi více úzká. Stačí jednou překročit tuto hranici a již není nikdy cesty zpět, již nikdy se nebudete bát přes tuto hranici přejít.

Jedna střela - jeden "život"


Představte si situaci, kdy najednou se z davu lidí stane skupina lidí se stejným cílem - přežít. Nějaká osoba se zbraní nevědomě rozděluje tuto skupinu lidí na dvě skupiny lidí. První skupina lidí chce přežít i za cenu smrti jiných, ta druhá skupina má tak silné morální zásady, že nad tímto takhle nepřemýšlí a chtějí postupovat a jednat diplomaticky. První okamžiky doprovází naprosté zděšení, posléze si začínáme připouštět, že se opravdu něco děje a sledujeme okolí, ve kterém hledáme něco, co by nám mohlo pomoct. Po nějaké chvíli přicházíme s paralelními možnostmi, nevyjde jedna, máme v záloze druhou. Je to zvláštní lidská vlastnost, ale jedná se spíše o psychickou jistotu, i když vědomě víme, že kdyby se pokazila první možnost, již ty další nemají takovou šanci. Po prvotním zděšení a obhlížení situace, jsme chvíli relativně v klidu. Většina lidí totiž věří, že brzo se vše vyřeší. Po nějaké době, avšak většina lidí začne propadat panice, jelikož tato chvíle nenastává. V tomto momentě je to jen na jedinci, zdali přežije, nebo ne.

Může nastat okamžik, kdy jde o holý život. Zabili byste člověka, abyste přežili? První situace je, kdy druhého jedince zabije někdo jiný, ale záleží to na nás. V podstatě je to z hlediska svědomí, ta lehčí varianta a naše rozhodování je sice nerozhodné, ale posléze jisté v našem konečném výběru. Většina lidí by dokázala říci ano, aby dotyčného jedince někdo zabil. Tyto situace avšak moc často nenastávají. Druhou a horší variantou je, pokud je i samotné zabití na nás. První situací je, kdy druhý jedinec, kterého musíme zabít, o našich úmyslech neví. Víceméně v těchto situacích jednáme více uváženě a trvá nám déle, než ji provedeme. Dává nám možnost racionálně myslet. Avšak druhá situace je, když dotyčný jedinec o našich úmyslech ví a stojí proti nám. Dokázali byste ho zabít, abyste si zachránili život? Tato otázka má velice relativní odpovědi. Teď řekneme, že ne, ale pod vlivem situace většinou jednáme iracionálně a pudově. Více jak polovina lidí by byla schopna morální hranici překročit a druhého jedince zabít. O to více je zajímavé, i kdyby nebylo jasné, že zabitím toho druhého si zachráníme život, tak bychom postupovali skoro stejně.

Myšlenka je rychlejší, než uvědomění, stejně tak kulka


Nastane-li tato situace, většinou se snažíme jakýmkoliv způsobem naše počínání ospravedlnit. Avšak, myšlenky zejména při lhaní, tím pádem i nalhávání jsou rychlejší, než samotné uvědomění. To znamená, že si uvědomíme lež, až krátce po její přijetí. Lžeme dřív, než si to uvědomíme, lidé kradou dřív, než najdou jiné řešení, lidé zabíjí dřív, než si uvědomí následky. Lidé jsou schopni nejčastěji zabíjet, pokud mají racionální ospravedlnění. Nejčastěji tomu je, že jsme osobu neznali, proto, že jsme neměli na vybranou, chování v afektu. V sebeobraně je pravděpodobnost zabití největší. To potvrzuje, že jediné, co nás dělí od zvířat, je morálka.

Oko za oko, zub za zub


Nemusí se nutně jednat jen o bezvýchodné situace. Představte si, že vám zabije někdo dítě, nebo přítele/lkyni - někoho blízkého. Víte o tom, kdo to udělal a trest nebyl dostatečně vysoký. Máte zlost, kterou můžete ovládnout, ale u mnohých přichází efekt - co ty, tak i já. Většina lidí trpí a čas postupně jejich utrpení maskuje a utlačuje do nitra povahy. Studie prokázaly, že více jak polovina lidí, by chtěla zabít vraha, který jim zabil někoho blízkého. Naštěstí výsledné čísla poukazují na to, že většina vražd je páchána za jinými účely. Další zajímavostí je, že většina lidí by byla schopna zabít jen pistolí, nikoliv například nožem. Z toho vyplývá, že oko za oko, zub za zub je jen hypotetická myšlenka, která v praxi nefunguje v této souvislosti. Dále to dokazuje, že většině lidí nejde o úlevu, ale o to, zbavit se toho člověka. Nastane-li možnost zabít jedince, ale jinak, než pistolí, tak většinou jde ta myšlenka někoho zbavit života, do ústraní. A co vy? Byli byste schopní zabít člověka?

Rozhodnutí je jedna výhra, nebo mnoho špatných chyb

18. února 2012 v 11:49 | Daniel Hloušek |  Články

Rozhodnutí je jedna výhra, nebo mnoho špatných chyb

Dennodenně se setkáváme s myšlenkou: "Co by se stalo, kdyby.." Síla okamžiku nás mnohdy utlumuje v uvědomění, jak důležité je naše rozhodnutí a jaké bude mít následky. Co ovlivňuje naše rozhodování?

Bolestivé rozhodnutí

Ne nadarmo se říká, že rozhodování bolí. Někdy bolí již při rozhodování, někdy, až po špatném rozhodnutí. Rozhodování se dělí na dvě složky, které tento proces řídí a často mohou za špatná rozhodnutí. Představte si situaci, kdy vám bude nabídnuta výhodná práce, veliký plat, skvělé prostory a dobrá pracovní náplň. První složka v rozhodování tuto možnost přijímá, je to pro vás v tomto směru velice výhodná nabídka, která se možná ani neodmítá. Jenže je tu i druhá složka, a to pocitová. Zatímco po materiální stránce jste si jistí, tak po pocitové tomu tak nemusí být. Jedna věc, je mít dobrý plat, ale druhou věcí je, že s těmi lidmi musíte pracovat, musíte se celkově cítit dobře. Byl šéf při pohovoru arogantní? Posléze se nám ztěžuje rozhodování a mnozí lidé dokonce mají jen tu materiální složku. Proto je někdo náchylnější na špatné rozhodování.
Budeme-li vycházet z práce amerického psychologa Barryho Schwartze, tak naše rozhodování je ovlivňováno iluzemi jiných. Například u elektroniky, čas koresponduje s cenou a s funkcemi. Vývoj elektroniky je velice rychlý, ale na trh se nové možnosti dostávají poněkud pomaleji a to jen proto, aby se trh stabilně udržoval na výnosné hladině a aby jednotlivé firmy nadále vydělávaly. Psychologie hraje velikou roli a bylo zjištěno, že nezáleží na konečných alternativách, ale na iluzi. Je jedno, zdali supermarket má plné regály s menším výběrem, nebo plné regály s velikým výběrem produktů. V konečném výsledku je dokonce větší výběr spíše na škodu a toho využívají obchodníci. Přijdete do obchodu a nevíte, jaký produkt v jisté oblasti, je nejlepší. Máte možnost se s někým poradit a tady nastává veliká subjektivita a ovlivnitelnost. Víceméně za nás vyberou jiní a mnohdy tak, abychom si koupili zbytečně něco nad cenou.
Každým dnem porovnáváme, co je lepší a co horší. Efekt přihlížejícího je psychologický pojem, který poukazuje na přímou úměru - čím více přihlížejících v nebezpečné situaci, tím více budou mít jedinci v dané situaci pasivní přístup. Tento efekt se mnohdy uvádí na automobilových nehodách. Auto narazí a shodou okolností bude na místě mnoho lidí. Většina z nich si bude myslet, že již někdo zavolal záchranku a postará se o to, aby lidé uvnitř auta přežili. Jenže tento efekt paradoxně zabraňuje k nějaké pomoci. Na podobném principu pracuje i jednodušší rozhodování. Jinak řečeno, někdy se necháme strhnout davem. Někdy nepřímo naše rozhodování přenecháme na jiných, jelikož sami si nejsme jistí, co je správné, a co ne.

Optimální výsledek, nebo optimální řešení?

R.G.Baker zkoumal apetenci. Baker provedl experiment, kde několik chlapců se mělo rozhodnout, mezi několika nápoji, který je pro ně nejatraktivnější. Experiment poukázal na fakt, že čím menší rozdíly v atraktivnosti jsou, tím je rozhodování delší. Naopak, jsou-li subjekty atraktivností od sebe dál a každý subjekt je značně odlišný a originální, tak rozhodování trvá kratší chvíli. Na emocionální složku poukazuje averzní rozhodování. Máme zaplatit pokutu, nebo jít do vězení? Naše rozhodování se často řídí konečným optimálním výsledkem, nebo spíše vizí optimálního výsledku. Snažíme se dosáhnout toho, co chceme. Z toho vyplývá, že naše počínání se řídí dle aktuálních okolností a potřeb. Naše rozhodování je založeno na počtu logických možností, které jsou ovšem podepřeny motivací a důsledky. Při rozhodování se ptáme, jaký užitek z konečného rozhodnutí budeme mít, jak na to zareaguje okolí a zdali nebudeme muset to samé rozhodnutí někdy v budoucnu opět podstoupit. Snažíme se dosáhnout optimálního řešení, ale i výsledku a to se mnohdy neslučuje. Tento fakt je častým viníkem špatných rozhodnutí. Buď se rozhodujeme příliš dlouho, nebo se rozhodneme špatně.

Rozhodování má vždy následky

Ve filosofii se mluví o nerozhodnutí - Buridanův osel. Někdy se bojíme rozhodnout se, jelikož nám připadá vše stejné. Buridanův osel poukazuje na fakt, že někdy promrháme příležitost jen kvůli naší neschopnosti se vyrovnat s počtem variant. Hladový osel měl od sebe ve stejné vzdálenosti po obou stranách otýpku slámy. Jelikož pro něj obě možnosti byly naprosto stejné, nedokázal se rozhodnout a zemřel hlady. I nerozhodnutí je rozhodnutí. Rozhodování se samozřejmě liší od závažnosti. Jistě se budeme rozhodovat jinak, když budeme vybírat ovoce a jinak nad svatbou. Jsou rozhodnutí, kde následky budou vždy negativní. Budete-li v hořící budově a jediným východiskem je, nechat se upálit, nebo skočit, většina lidí vybere druhou možnost, jelikož doufají, že pád přežijí. Rozhodování je těžké, protože vědomí, o co můžeme přijít, je příliš tíživé.
Představte si, že jste na opuštěném ostrově a máte mobil, ale baterka vám dovolí zavolat již jen jednomu člověku. Bude to někdo blízký, kterému řeknete, jak moc ho máte rádi, nebo zavoláte někomu, kdo by vám mohl pomoci, i když to není vůbec jisté? Vědomí, že kdybychom zemřeli a nezanechali po sobě tu jistotu, že jsme někoho měli rádi je stejně tak tíživá, jako otázka: "Byla tu možnost, že by mě mohli zachránit?" Ať se rozhodneme jakkoliv, vždy to má nějaký následek, i nerozhodnutí je rozhodnutí, které většinou končí špatně, nebo nás nikam neposune. Je přirozené, že zkoumáme, jaká by byla druhá možnost, je přirozené dělat chyby, je přirozené žít a ne přežívat způsobem nerozhodování a pasivity. Jak jste na tom vy s rozhodováním?

Přežil Adolf Hitler válku?

10. února 2012 v 18:52 | Daniel Hloušek |  Články

Přežil Adolf Hitler válku?


Nejkontroverznější válečný zločinec všech dob, nacistický vůdce Adolf Hitler rozpoutal děsivé běsnění, které ovlivnilo společnost, až do dnešních dob. Člověk, který má na svědomí miliony mrtvých lidí se měl dle učebnic dějepisu zabít těsně před koncem války a prohry Německa, sám. Avšak, je zde několik nejasností, které naznačují, že vše nakonec bylo jinak. Opravdu se Hitler zabil?

Strach ze smrti


Sověti se pomalu blížili k Berlínu a Hitler začal tušit, že není již cesty zpět a jde jen o čest a o přežití, nikoliv o výhru svého národa. Těsně před obléháním samotného Berlína Hitler svolává poradu, kde již údajně nevěřil, že válka dopadne, dle jeho představ. Do poslední chvíle se snažil o výhru, ale dle jiných mu šlo o své přežití. Hitler se svou novomanželkou Evou Braunovou spáchá společnou sebevraždu v hlavním krytu v Berlíně, 30. dubna 1945 v 15:30. Dvě kyanidové ampulky a zbraň se staly sebevražednými nástroji. Později, při nalezené těl, byla těla vynesena do jednoho kráteru, kde následně byla spálena. Tuto verzi mnoho lidí zpochybňuje, jelikož Hitler trpěl panickým strachem ze smrti a sovětský maršál Georgij Žukov prohlásil po dlouhém vyšetřování, že jeho vojska při obléhání Berlína nenašla žádné ostatky. Hitler se údajně bál tak smrti, že více jak 60 tanků doprovázené letectvem, mělo Hitlera dostat skrz sovětské linie do bezpečí. Avšak dle oficiálních tvrzení toto Hitler odmítl.

Lidé, co Hitlera znali, tvrdili, že často hrozil smrtí, ale přisuzovali to k hypochondrii. Hitler byl vegetarián zajímající se o alternativní medicínu, jelikož se více než smrti bál, už jen lékařů. Jeho labilní chování bylo údajně jen nacvičené divadlo, které mělo podmaňovat okolí. Mnozí Hitlera popisovali, jako klidného člověka, který trpěl panickými stavy, že zemře. Podle toho se také přizpůsobilo jeho chování v mnoha situacích.

Ve jménu lhaní


Na konferenci v Postupimi Stalin jasně vyjádřil, že neexistuje objektivní důkaz o Hitlerově smrti. V roce 1952 Dwight Eisenhower přišel s oznámením, že neexistují žádné důkazy, které vojáci hledali. Pozdější ředitel CIA Bedell Smith řekl, že není na světě člověk, který by nemohl přesvědčivě tvrdit, že Hitler nežije. Psychologové přišli na jeden zajímavý poznatek. Při výslechu více, jak třiceti nejbližších Hitlerových spolupracovníků, se každý vyslýchaný do detailu shodoval svou výpovědí s ostatními vyslýchanými. Tvrdili, že Hitler se zabil v bunkru a nikam neutekl. Psychologové ale přisuzují jejich výpovědi spíše k promyšlenému kolektivnímu lhaní.

Sovětský svaz později prohlásil, že má kus lebky Hitlera a po několika desítek let byla tato lebka opět podrobena řadům testů. Testy prokázaly, že kus lebky nepatří Hitlerovi, nýbrž je to kus lebky neznámé ženy. Nadále i krev Hitlera, která byla na pohovce, se shodovala jen v tom, že patřila muži, nic víc. Hitler se po atentátu v roce 1944 obával o svůj život a tak měl plno dvojníků. Jeden z dvojníků měl zemřít právě v bunkru 30. Dubna 1945 a tak mocnosti neměly nadále pátrat po Hitlerovi. Dle španělského špeha Angela Alcázara De Velasco, Hitler nebyl ani v době obléhání Berlína v krytu, ale již byl dávno mimo hranice města. Velasco přišel s přesvědčivým tvrzením, že Hitler s Braunovou směřovali do Bavorska, odkud byli převezeni do Norska. Pilotka Hanna Reitsche 29. 4. 1945 odletěla z Berlína a s ní měl údajně odletět i Hitler s několika dalšími lidmi. Hanna, ale toto až do své smrti popírala.

Nacistické ponorky po celém světě


Jeden kapitán britského torpédoborce se svěřil jihoamerickému deníku El Merkurio, že se utkal s nacistickou eskortou, která směřovala neznámo kam. Drtivá většina britských lodí byla potopena. Nacistické ponorky pokračovaly dál, některé se zastavily na Falklandských ostrovech. Většina avšak zmizela neznámo kam u Antarktidy. Argentina spolupracovala s Německem. Například bezcitný "doktor" Josef Mengele v Argentině pobýval, až do roku 1979, kdy přirozenou cestou zemřel. V Argentině rostly velikou rychlostí německé kolonie a tak bylo snazší, aby se zde Hitler s Braunovou ukryli. Mezi nacistickým Německem a Argentinou vznikla údajně dohoda, že Hitlera nechají žít na svém území, ale společně s vojenskými technologiemi třetí říše. Později byla tato dohoda zpochybňována, jelikož Hitler neměl v plné moci nové technologie a výzkumy. Nezáleželo na něm, ale na jiných lidech, zdali se tyto technologie dostanou do jiných rukou. Jeden novinář pracující pro Chicago Times, tvrdil, že zahlédl, jak Hitler s Evou se dostali na pobřeží Argentiny ponorkou.

Několik anglických ponorek v červnu roku 1945, obklíčilo německou ponorku. Na palubě našly bedny plné zdravotní dokumentaci i již zemřelých lidí. Po skončení války bylo v Německu provedeno několik poválečných průzkumů a statistik. Více jak čtvrt milionu lidí zmizelo těsně před skončením války neznámo kam. Jednalo se o významné vědce, lékaře, nebo nacistické kapacity. Většina stop těchto lidí končila v přístavech u Antarktidy.

Tajná základna na Antarktidě, nebo chata v Česku?



Hitler se netajil svou zálibou v okultní vědy. Vyslal několik expedicí na Antarktidu, kde údajně hledal bájnou Atlantidu a vchod do středu Země. Mimo to zde měl také vybudovat tajnou základnu. Přesněji v Zemi královny Maud. Mělo se jednat o velkolepé podmořské město. Někteří tvrdí, že se jednalo o kryt velikých rozměrů. Odjelo zde čtvrt milionu lidí společně s Hitlerem? Bunkr se měl dokázat ubránit i vnějším útokům. Měla vlastní zdroje a energie se brala s hlubinných geotermálních vrtů. Říká se, že Hitler těsně před koncem války odjel do Čech, kde dožil své poslední roky života.

I přes fakt, že Adolf Hitler prohrou vlastního národa neměl důvod proč žít a Berlín byl obklíčen, se bude o něm mluvit ještě hodně dlouho. Tajné spisy FBI údajně ukrývají mnoho svědectví o tom, že Hitler válku přežil. V USA to bylo San Diego, kde byl údajně spatřen. Většinou se mluví o Argentině a Norsku. Co je na tom pravdy? Mlží FBI pro své vlastní dobro? Máme věřit oficiálnímu prohlášení, že Adolf Hitler byl nalezen mrtvý v Berlínském bunkru a posléze spálen, nebo máme věřit tomu, že když neexistují žádná fakta o smrti Hitlera, tak je tu šance, že přežil? Čemu věříte vy?

Ploužáky a smutné písně: 18 díl

4. února 2012 v 16:50 | Daniel Hloušek |  Hudba

Ploužáky a smutné písně: 18 díl

Po měsíci přináším dalších 10 skladeb, které by měly v člověku vyvolávat vzpomínky, smutné pocity, nebo nutit k zamyšlení. Snad se vám nějaká skladba zalíbí a objevíte nějakou novou.
1. Daniel Powter - Bad Day: hned pro začátek jsem vybral velice ohranou, leč pěknou skladbu, na kterou si dnes mnoho lidí nevzpomene jen tak. Vzpomínková s nádechem lepších zítřků, letní do pohody. Skrývá avšak v sobě i tu stinnější stránku - kdykoliv se vše může pokazit.

2. Birdy - Skinny Love: mladá a nadějná zpěvačka, která má naprosto úžasný hlas, který člověka nutí poslouchat a zamýšlet se nad skladbou, nad emocemi zpěvačky a postupně nad svými emocemi. Tato skladba patří mezi ty, které vlastně nic nevyzařují, ale donutí vás k přemýšlení.

3. Christina Aguilera - You Lost Me: řekl bych, že je taktéž velice známá. Podle mého názoru je tato skladba to nejlepší, co tato zpěvačka prozatím nabídla. Má v sobě zmatený pocit, hledání sebe samého mezi stovkami jiných pocitů, které zrovna nedávají žádný smysl.

4. A Bitter Song - Butterfly Boucher: představili jste si někdy svůj prozatímní život a jakými náhodami a těžkou cestou jste k tomuto bodu, kde právě jste, došli? Představte si, že byste o vše přišli, vše by dopadlo jinak, nebo byste tu cestu museli jít znova. To je pocit v této skladbě - všichni se na vás spokojeně dívají, jen vy nic nemůžete a bezmocně se snažíte jít dál.

5. Lana Del Rey - Video Games: velice zvláštní. Zpěvačka má zajímavý hlas a z tuctové písničky rázem udělá něco, co vás upoutá k poslechu. Čekání na budoucnost, zklamání, že vše nevychází tak, jak by mělo. Takové kouzlo v sobě má tato píseň.

6. Bang Gang - Inside: objevila se v emotivním filmu Cashback. Jsme milováni těmi, které nemilujeme. Milujeme ty, kteří nemilují nás. O tom film je a tato skladba v sobě nese obdobný nádech.

7. The Perishers - Never Bloom Again: The Perishers dominuje mým hudebním seznamům a má proč. Krátká, ale dobrá skladba, která v sobě skrývá jeden veliký pocit, a to velikou naději v lepší zítřky.

8. Trentemoller - Miss You: každý z nás má místo, kde prožil hezké chvíle, to místo je daleko a již víme, že to, co jsme tam zažili, nikdy nezažijeme. Tato skladba se pokouší tyto vzpomínky navodit. Stálost, pro někoho i nudnost je v této skladbě stěžejní záležitost, která právě tyto pocity vyvolává.

9. Ben Harper - Waiting For You: na první poslech se zdá být spíše uklidňující, ale na druhou stranu, kolik klidných myšlenek vás napadne a kolik z nich již dnes jsou dávno pryč a nemůžete je opět zažít?

10. Mogwai - I Know You Are But What Am I: svět je nespravedlivý, stejně tak je čas relativní. Veškeré naše touhy se buď promění ve skutečnost, nebo zůstanou navždy jen v našich hlavách. Strach z nevyplněních přání, zpomalený čas, racionální myšlenková stagnace.
Doufám, že se vám nějaká skladba zalíbila a budu rád, když sami napíšete nějakou vaší smutnou skladbu.

Anatomie zoufalosti

2. února 2012 v 21:21 | Daniel Hloušek |  Články

Anatomie zoufalosti


Kdo by čekal, že v jednom slově, v devíti písmenech, se najde tak silný beznadějný pocit, který do značné míry ovládá svět. Tak nebezpečný a přitom mocný je význam tohoto slova. Mocný v tom, že nás dokáže na dlouhou dobu stáhnout do svých útrob a nebezpečný v tom, že nás donutí k věcem, které bychom normálně neudělali. Proč existuje tento nelítostně ničivý pocit?

Zoufalec na každém rohu


Mnozí lidé si neuvědomují pocity, jako je zoufalost u jiných, když tu osobu neznají. Jakmile se rozhlédnete a budete se snažit své okolí i na ulici vnímat jiným pohledem, zjistíte, že vedle smutku, radosti, uspěchanosti, existují i jiné méně viditelné, leč mnohdy horší pocity. Zoufalost patří mezi ty horší pocity, které často paradoxně vnímáme, jako neutrální, až přátelský postoj. Zoufalí může sledovat stékající kapky po okně v autobuse, stejně tak bavit společnost kolem sebe. To je mocnost tohoto pocitu. Vtáhne nás do svých nelítostných útrob a my se snažíme tento pocit eliminovat. Mnohdy nešťastným způsobem, chceme na vše zapomenout, snažíme se zoufalost nahradit jiným pocitem, jenže to nevychází. Proto zoufalí lidé dokáží věrohodně bavit společnost, stejně tak dokáží nostalgicky vzpomínat na krásné chvíle v kapkách deště.

Není-li naděje, přichází zoufalost


Otázkou je, proč tento pocit vůbec existuje. Vše je časem proměnlivé, zejména v naší povaze, v našich cílech a očekáváních. I přes tento fakt máme vždy několik cílů na dosah, avšak mnohdy vidíme jen jeden a za tím si jdeme. Nedosáhneme-li cíle, pak nastává jeden zásadní problém. Nemáme logicky žádný cíl, který by nás naplňoval, jako ten předešlý, protože musíme do toho cíle vynaložit hodně tužeb. Může se to zdát, jako relativní pojem a myšlenka, ale čím déle jdeme za svým cílem, tím více toho cíle chceme dosáhnout a zákonitě méně koukáme po jiných cílech. Je to způsobeno tím, že stále více věříme tomu, že dosáhneme jistého bodu a konce. Znáte to, mít dva opravdu stejně prioritní a veliké cíle, je těžké a dříve, nebo později, stejně začnete upřednostňovat jeden z cílů. Při nedosažení přichází trpký pocit, nevíme, co bude dál, kde máme začít a za čím si jít. Zoufáme, budoucnost je najednou nejistá, ale stejně tak zoufáme i kvůli sobě. Často zoufáme z principu, že nám něco nevyšlo a nemusí zase vyjít. Ztrácíme naději a nahrazujeme jí zoufalostí.

Rázem optimistickým pesimistou, nebo naopak?


Zeptáte-li se zoufalého člověka například na: "Jsi v pohodě, nechceš s něčím pomoct?" Mnohdy vám nepravdivě odpoví s podvědomým impulsem, že by tu pomoc opravdu potřeboval, ale navenek se tváří, že je vše v naprosté pohodě. Velice často to bývá způsobeno falešnými iluzemi, že vše dopadne přece jenom lépe, než tomu bylo doposud. Naděje způsobí, že uvěříme. Jak pravdivá je tato myšlenka potvrzuje zoufalost. Tonoucí, se stébla chytá, a pro zoufalého člověka jsou to především naděje, nebo vidina lepších zítřků. Optimista, realista, nebo pesimista, je jedno, do jaké skupiny patříte. Lidé mají tendenci si udržet to, co mají za každou cenu. Každá maličkost dokáže zoufalého ještě více potopit, protože každá maličkost má potenciál dát falešné impulsy, že to, čeho se dotyčný jedinec drží při tom tonutí, je správné. Zoufalí se snaží za každou cenu stavět na starých základech, které byly jednu chvíli pevné a příjemné. Jenže to nás mnohdy ten styl a způsob uspořádání základů dostane do zoufalé situace a tak se může stát, že nebudeme šťastní, ten problém bude přetrvávat nadále, ale bude skrytý za příjemnou nostalgií.

Slza vedle slzy, pravda vedle lži


Slzy, nebo cynické společnost ničící narážky, které mají udržovat odstup. Projevy a reakce jsou různé. Je to druh bolesti a člověk se chce bolesti zbavit. Když vás bolí hlava, lehnete si, nebo si vezmete prášek. Trápí-li vás něco, na co prášek sice existuje, ale bere se v krajním případě, pak se naše psychika snaží jednat sama. Smutné, beznadějné až depresivní stavy se střídá s euforií, která nás na chvíli nakopne vpřed, ale to jen pomyslně. Často je tomu právě naopak, euforie nás udržuje na stejném místě, na stejném beznadějném místě. Jinak řečeno, na zoufalství není léku. Musíme si to protrpět se vším všudy, abychom mohli jít dál a vše, co nás do toho zoufalství zatáhlo, aby bylo eliminováno, právě tím časem, který jsme protrpěli. Zoufalství není jenom zapříčiněno okolím, ale mnohdy námi. Při pohledu do zrcadla mnohdy vidíme pár kil navíc, nebo jsme moc sebekritičtí na sebemenší abnormalitu na našem těle. Jiní vás vidí, jako normálního člověka, ale vy sami se můžete vidět, jako obézní nenasytná tukem překypující stále mluvící koule, která lidi jen obtěžuje. Ano, v jedné větě se skrývá tolik negativů a přitom mnohdy ani jeden není pravdivý. Ne vždy je pravda vedle pravdy. Vy vidíte lež a druhý vidí pravdu.

Zklame-li přátelství, nebo láska, pak zoufalost je ještě větší, jelikož přátelé a ani láska nepracují na principu, na jakém pracují cíle. No, možná se tu najde skupina sukničkářů, kterým pojem láska říká jen z pohledu Freuda, aneb za vším hledej sex. Zoufalství je mnohdy způsobeno právě jen silným subjektivním pohledem. Lidé v těchto záležitostech se často ani nechtějí odtrhnout. Chtějí pořád žít v té krásné představě, že vše nadále funguje a přitom tomu tak již dávno není. Nikdo a nic není dokonalé, ne vždy nám vydrží něco celý život. Společnost se obměňuje, ale nedokonalost zůstává. Benevolentnost společnosti chybí a co epocha, tím větší je kladen důraz na propojenost s dobou. Zoufalost je poddajná, protože na začátku vypadá, jako únik od problémů. Jenže později se z toho stane naše vlastní vězení se, kterého můžeme kdykoliv utéct, ale je to vězení, ve kterém máte nějakou jistotu, i když se cítíte chvílemi hrozně. Proto se bojíte utéct, bojíte se nejistoty. Zoufalost je stav, ve kterém se vše hroutí, ale pod naší tíhou špatných očekávání, nikoliv pod tíhou okolí. A jak se chováte vy, když jste zoufalí? Jaké pocity nejčastěji cítíte?