Anatomie zoufalosti

2. února 2012 v 21:21 | Daniel Hloušek |  Články

Anatomie zoufalosti


Kdo by čekal, že v jednom slově, v devíti písmenech, se najde tak silný beznadějný pocit, který do značné míry ovládá svět. Tak nebezpečný a přitom mocný je význam tohoto slova. Mocný v tom, že nás dokáže na dlouhou dobu stáhnout do svých útrob a nebezpečný v tom, že nás donutí k věcem, které bychom normálně neudělali. Proč existuje tento nelítostně ničivý pocit?

Zoufalec na každém rohu


Mnozí lidé si neuvědomují pocity, jako je zoufalost u jiných, když tu osobu neznají. Jakmile se rozhlédnete a budete se snažit své okolí i na ulici vnímat jiným pohledem, zjistíte, že vedle smutku, radosti, uspěchanosti, existují i jiné méně viditelné, leč mnohdy horší pocity. Zoufalost patří mezi ty horší pocity, které často paradoxně vnímáme, jako neutrální, až přátelský postoj. Zoufalí může sledovat stékající kapky po okně v autobuse, stejně tak bavit společnost kolem sebe. To je mocnost tohoto pocitu. Vtáhne nás do svých nelítostných útrob a my se snažíme tento pocit eliminovat. Mnohdy nešťastným způsobem, chceme na vše zapomenout, snažíme se zoufalost nahradit jiným pocitem, jenže to nevychází. Proto zoufalí lidé dokáží věrohodně bavit společnost, stejně tak dokáží nostalgicky vzpomínat na krásné chvíle v kapkách deště.

Není-li naděje, přichází zoufalost


Otázkou je, proč tento pocit vůbec existuje. Vše je časem proměnlivé, zejména v naší povaze, v našich cílech a očekáváních. I přes tento fakt máme vždy několik cílů na dosah, avšak mnohdy vidíme jen jeden a za tím si jdeme. Nedosáhneme-li cíle, pak nastává jeden zásadní problém. Nemáme logicky žádný cíl, který by nás naplňoval, jako ten předešlý, protože musíme do toho cíle vynaložit hodně tužeb. Může se to zdát, jako relativní pojem a myšlenka, ale čím déle jdeme za svým cílem, tím více toho cíle chceme dosáhnout a zákonitě méně koukáme po jiných cílech. Je to způsobeno tím, že stále více věříme tomu, že dosáhneme jistého bodu a konce. Znáte to, mít dva opravdu stejně prioritní a veliké cíle, je těžké a dříve, nebo později, stejně začnete upřednostňovat jeden z cílů. Při nedosažení přichází trpký pocit, nevíme, co bude dál, kde máme začít a za čím si jít. Zoufáme, budoucnost je najednou nejistá, ale stejně tak zoufáme i kvůli sobě. Často zoufáme z principu, že nám něco nevyšlo a nemusí zase vyjít. Ztrácíme naději a nahrazujeme jí zoufalostí.

Rázem optimistickým pesimistou, nebo naopak?


Zeptáte-li se zoufalého člověka například na: "Jsi v pohodě, nechceš s něčím pomoct?" Mnohdy vám nepravdivě odpoví s podvědomým impulsem, že by tu pomoc opravdu potřeboval, ale navenek se tváří, že je vše v naprosté pohodě. Velice často to bývá způsobeno falešnými iluzemi, že vše dopadne přece jenom lépe, než tomu bylo doposud. Naděje způsobí, že uvěříme. Jak pravdivá je tato myšlenka potvrzuje zoufalost. Tonoucí, se stébla chytá, a pro zoufalého člověka jsou to především naděje, nebo vidina lepších zítřků. Optimista, realista, nebo pesimista, je jedno, do jaké skupiny patříte. Lidé mají tendenci si udržet to, co mají za každou cenu. Každá maličkost dokáže zoufalého ještě více potopit, protože každá maličkost má potenciál dát falešné impulsy, že to, čeho se dotyčný jedinec drží při tom tonutí, je správné. Zoufalí se snaží za každou cenu stavět na starých základech, které byly jednu chvíli pevné a příjemné. Jenže to nás mnohdy ten styl a způsob uspořádání základů dostane do zoufalé situace a tak se může stát, že nebudeme šťastní, ten problém bude přetrvávat nadále, ale bude skrytý za příjemnou nostalgií.

Slza vedle slzy, pravda vedle lži


Slzy, nebo cynické společnost ničící narážky, které mají udržovat odstup. Projevy a reakce jsou různé. Je to druh bolesti a člověk se chce bolesti zbavit. Když vás bolí hlava, lehnete si, nebo si vezmete prášek. Trápí-li vás něco, na co prášek sice existuje, ale bere se v krajním případě, pak se naše psychika snaží jednat sama. Smutné, beznadějné až depresivní stavy se střídá s euforií, která nás na chvíli nakopne vpřed, ale to jen pomyslně. Často je tomu právě naopak, euforie nás udržuje na stejném místě, na stejném beznadějném místě. Jinak řečeno, na zoufalství není léku. Musíme si to protrpět se vším všudy, abychom mohli jít dál a vše, co nás do toho zoufalství zatáhlo, aby bylo eliminováno, právě tím časem, který jsme protrpěli. Zoufalství není jenom zapříčiněno okolím, ale mnohdy námi. Při pohledu do zrcadla mnohdy vidíme pár kil navíc, nebo jsme moc sebekritičtí na sebemenší abnormalitu na našem těle. Jiní vás vidí, jako normálního člověka, ale vy sami se můžete vidět, jako obézní nenasytná tukem překypující stále mluvící koule, která lidi jen obtěžuje. Ano, v jedné větě se skrývá tolik negativů a přitom mnohdy ani jeden není pravdivý. Ne vždy je pravda vedle pravdy. Vy vidíte lež a druhý vidí pravdu.

Zklame-li přátelství, nebo láska, pak zoufalost je ještě větší, jelikož přátelé a ani láska nepracují na principu, na jakém pracují cíle. No, možná se tu najde skupina sukničkářů, kterým pojem láska říká jen z pohledu Freuda, aneb za vším hledej sex. Zoufalství je mnohdy způsobeno právě jen silným subjektivním pohledem. Lidé v těchto záležitostech se často ani nechtějí odtrhnout. Chtějí pořád žít v té krásné představě, že vše nadále funguje a přitom tomu tak již dávno není. Nikdo a nic není dokonalé, ne vždy nám vydrží něco celý život. Společnost se obměňuje, ale nedokonalost zůstává. Benevolentnost společnosti chybí a co epocha, tím větší je kladen důraz na propojenost s dobou. Zoufalost je poddajná, protože na začátku vypadá, jako únik od problémů. Jenže později se z toho stane naše vlastní vězení se, kterého můžeme kdykoliv utéct, ale je to vězení, ve kterém máte nějakou jistotu, i když se cítíte chvílemi hrozně. Proto se bojíte utéct, bojíte se nejistoty. Zoufalost je stav, ve kterém se vše hroutí, ale pod naší tíhou špatných očekávání, nikoliv pod tíhou okolí. A jak se chováte vy, když jste zoufalí? Jaké pocity nejčastěji cítíte?
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Dom*C Dom*C | Web | 3. února 2012 v 11:48 | Reagovat

užitečnej článek, obdiv, žes to celý sepsal
hlasuj pro mě prosíím (odkaz ve webu) v Percy Jacksonovi (Osudový Halloween), v Stefanových denících Zrození (Tvé dny budou sečteny) a Chuť krve (Ta tajemná kniha). děkuju móóc. :-)

2 jollyrodent jollyrodent | Web | 3. února 2012 v 20:38 | Reagovat

Pěkně napsané, určitě to dalo hodně práce.

Zoufalství je stav, když už nevíme, jak dál, stále se nám něco nedaří a téměř to už vzdáváme.

Když mě někdy chytne takovýto pocit, tak lékem na něj je hudba, když mohu své city vyjádřit pomocí tónů klavíru, vybouřit se, vyplakat pomocí hudby.

Pak také pomáhá různá aktivita, tanec, zapálení v nějaké hře.. Proč je dnes tolik hráčů? Žijí ve virtuálním světě, kde jim vše vychází a zapomínají na realitu a zoufalsví s ní spojené.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama