Březen 2012

Jste člověk vědy, nebo víry?

24. března 2012 v 18:00 | Daniel Hloušek |  Články

Jste člověk vědy, nebo víry?


Každý z nás je vybaven inteligencí a většina lidí inteligenci nějak využívají. Naše rozhodování, počínání a celkové vystupování svědčí o tom, v jakém prostředí jsme vyrůstali a jakých hodnot se držíme. Z větší části se svévolně rozhodujeme a toto rozhodování je ovlivněno naší povahou. To v co věříme, nás ovlivňuje nejvíce. Jste člověk vědy, nebo jste člověk víry?

Nenarozený sadista


Vývoj lidské povahy začíná již v prenatálním věku kolem druhého semestru. Smyslové orgány plodu jsou anatomicky přítomny již v druhém semestru a plod v tomto období začíná plně vnímat okolní podměty. Jelikož se sluch vyvíjí až v sedmém měsíci těhotenství, tak plod nespoléhá jen na tento orgán a poprvé i naposled bude prioritně brát informace z hormonů. To znamená, že veškeré matčiny hormony ovlivňují vyvíjející se dítě. Těhotné ženy, které si při těhotenství moc nedopřávají jídla, takto předurčují své děti k lakomství. Předválečné ročníky zase vykazují častější psychická onemocnění. Situace před válkami jsou vždy velice napjaté a nejisté. Hormonální rozpoložení dalo plodu základ, že by si měl v budoucnu držet od lidí odstup a to mnohdy vede k uzavírání se do svého světa. Toto chování částečně vede k vyvolání jistých genetických struktur, které obsahují informaci o nějaké psychické nemoci.

Vzhledem k náročnosti člověka musí vývoj probíhat i mimo dělohu, avšak povaha je již z větší části daná a na tento základ se jen nabalují měnitelné aspekty lidské povahy. Cítila se žena během těhotenství sama, nebo nechtěla dítě, pak i toto dítě se bude v budoucnu cítit odstrčené a bude velice ctižádostivé. V těhotenství platí přímá úměrnost, čím větší extrém u matky, tím větší extrém u dítěte. Klidně se může stát, že se narodí malý sadista, stejně tak malý flegmatický génius. Za to jaký člověk je, může i prenatální věk.

Ve jménu pravdy - lidé vědy


Společnost bychom mohli dělit na dvě skupiny. První skupina lidí věří, že za vším stojí osud a každá událost má skrytý význam. Druhá skupina lidí za vším vidí logické opodstatnění a to, co se nedá racionálně vysvětlit, pro ně jednoduše neexistuje. Většina těchto jedinců vyrůstalo v prostředí, kde ostatní střídmě projevovaly své city a neomezovali své okolí. Příkladem jsou lidé, kteří v dětství neměli moc volnosti a neosvojovaly si praktické životní vlastnosti jako je například hospodaření s penězi, nebo plánování budoucnosti. Život a situace vnímají v reálném čase. Nečekají, co se stane, nebo to očekávají v reálném měřítku. Podvědomě touží po tom, co jim v dětství chybělo, a doufají, že toho jednou dosáhnou.

Nedostatek něčeho v životě lidí vědy má za následek soběstačnost. Chybí-li někomu něco, snaží se to získat a více vnímá fakt, že ne vše může zrovna mít a ne všeho může dosáhnout. Takové myšlení pokládá reálnější cesty a reálné cíle. Avšak nezáleží jen na vlivu okolí, ale také na samotném našem myšlení. Člověk, který je pochybovačný, kvůli svému dětství může být člověk víry, ale stejně tak člověk vědy. Podle Anglického filosofa Johna Stuarta Milla se každý racionálně myslící člověk snaží dosáhnout co největšího štěstí. Proto volí možnosti, u kterých očekávají největší přísun pocitu štěstí. Toto chování by se dalo označit i jiným pojmem - ekonomický člověk, nebo chování. Ekonomický člověk je sobecký individualista, jehož chování je striktně logické. Je předpokládáno, že tento člověk je plně informován o všech možnostech v dané situaci a dle užitku si je seřadí.

Lidé vědy analyzují své okolí a snaží se vydedukovat nejvhodnější cestu. To je zásadní rozdíl mezi lidmi vědy a lidmi víry. Lidé víry zkoumají společnost kvůli pocitům jiných, nikoliv kvůli možnostem. Lidé vědy mnohdy jednají pro svůj užitek, zatímco lidé víry věří, že se může mít skoro každý dobře, pokud najdou správnou cestu. Lidé vědy spoléhají na to co je, co se dá logicky odůvodnit, co je hmotné a racionální. Na nejasnou otázku vám většinou člověk vědy řekne, ať mu podáte přesvědčivé argumenty. Lidé vědy se drží toho, co mají.

Pravda je podivnější než fikce - lidé víry


V očích těchto lidí je racionální pravda stejně tak podivná, jako pro člověka vědy názory lidí víry. Lidé víry nepovažujme za věřící. Tito lidé mohou být i ateisté. Lidé víry většinou věří v osud, nebo věří myšlence, že existuje předurčenost. Určitě znáte situaci, při které si uvědomíte, že nastala kvůli mnohým náhodám. Lidé vědy tuto situaci vidí jako fakt, který se stal a vzhledem k tomu kolik podmětů na nás neustále působí je logické, že někdy nastane taková "neuvěřitelná" situace. Lidé víry v tom vidí osud, nebo věří tomu, že se to mělo stát. Lidé v této skupině berou budoucnost jako neměnnou součást života. Mnozí chápou budoucnost jako částečně předurčenou součást života, ale je to faktor, který můžeme pozměňovat.

Vědecké studie prokázaly, že při úplňku společnost nevykazuje abnormality v chování. Veškeré odchylky v tyto dny jsou způsobené lidskou sugescí. To stejné platí i u lidí víry. To v co věříme má na naše chování vliv a chování částečně na naší budoucnost. Věří-li jedinec, že se bude mít dobře, tak pravděpodobněji se dobře bude mít. Stejný princip funguje i v touhách. Chceme-li něčeho ustavičně dosáhnout, je větší pravděpodobnost, že jistého cíle dosáhneme. Lidé v této skupině mají pořád nějaký cíl, žijí pro konec, který pro ně znamená jen nějakou změnu.

Říká se, že lidé víry nejsou duševně silnými lidmi a proto věří v osud, nebo všeobecně myšlence, která tvrdí, že nic není náhodné. Toto tvrzení je částečně pravdivé. U většiny případů se jedná o názory, které jsou formovány během dětství. Tito lidé jsou srovnatelní s lidmi vědy. Avšak, najdou se mnozí jedinci, kteří skrze těžkou životní situaci pozměnili svou životní filosofii. Psychika jedince podvědomě předpokládá, že taková situace může nastat znova a tak se snaží změnit způsob pojímání situace. U jedince se posléze eliminují problematické přístupy k situacím a tím i samotné problémy. Do jisté míry by se dalo říci, že se tito lidé mají lépe, protože žijí v "sladké" nevědomosti.

A co vy? Věříte, že vše je nahodilé, nebo věříte v racionální vědu?

Kam patříte?

13. března 2012 v 19:10 | Daniel Hloušek |  Články

Kam patříte?


Na začátku všeho bylo několik částic, které neuvěřitelnou shodou náhod daly základ dnešnímu vesmíru. Koukáte-li se na noční oblohu, i každá hvězda má stejný původ jako my. Avšak, lidská povaha je stejně tak složitá, jako celý vesmír. Všichni jsme stejného původu a přitom jsme tak odlišní. Jaké je rozdělování lidí v dnešní společnosti?

Novodobé členění


V psychologii existuje mnoho členění lidí, avšak méně známým a přitom tak výstižným a aktuálním členěním, je dělení podle největšího naplnění na jisté podměty u jedince. Hektický styl života pomalu zrychluje celkové životní tempo, zlehčuje situaci a dennodenní myšlení v naprosto běžných situacích, které jsou stále více náročné z hlediska přesnosti. Výsledkem je, že abychom dosáhli jistých cílů, musíme se chovat a jednat přímočaře, či jednoznačně. Neměnit stanoviska a jinak nadneseně řečeno, být předvídatelní. Toto chování je předurčené již z dětství, kdy se nám jistých věcí a pocitů nedostávalo. Novodobou společnost můžeme rozlišovat na lidi, kteří jsou materialisté, lidé, které potěší nejvíce slova a poslední skupinou jsou lidé, které nejvíce nadchne, když pro ně někdo něco udělá.

Když jsou peníze víc, než upřímná slova


První skupinou jsou nechvalně známí materialisté. Většinu těmto lidem v dětství chybělo dobré materiální zázemí, nebo nebyli plně připraveni na svět, ve kterém fungují peníze, které si musejí lidé vydělat, jelikož to ve většině případů za ně nikdo jiný neudělá. Tací lidé většinou vyrůstali v prostředí, kde se kladl důraz na materiální hodnoty, ale samotní se k těmto hodnotám nikdy moc nemohli dostat. Příkladem může být i fixace na fakt v tomto prostředí, že materiální záležitosti, jako třeba dárky, se těmto lidem dostávalo jen v jisté očekáváné okamžiky a tento dar se přijmul jako samozřejmost. Později, když jsme si mnozí finančně rovni, nebo rovni možnostmi, tak se tato fixace silně projevuje. Zatímco člověk, který vkládá veškerou svou pozornost do pocitů, bere dárek jako něco, co by měl přijmout a nebrat jako samozřejmost, tak materiální jedinec dárek bere jako běžnou záležitost, které si váží, ale má z ní větší radost z materiální podstaty, než z faktu, že nám ten dárek někdo dal za nějakým důvodem. Jinak řečeno, tito lidé nerozlišují, jak často jsou jim dárky dávány, ale rozlišují samotné dárky.

V bereme-li v potaz materialismus jako povahovou vlastnost, tak materialisté jednoduše řečeno prahnou zejména po něčem hmotném. Jedinci v této kategorii většinou prioritně nemluví o pocitech, ale o tom, co mohli mít, co se jim mohlo stát a o co přišlo - vše je myšleno v materiálních měřítcích. Příkladem jsou například lidé, co přijeli z nějaké akce a mezi prvními slovy hned po pozdravu vykřiknou, že něco bylo drahé, nebo levné. Nemluví o tom, jak se měli a jak si to užili, mluví o holých informacích typu: "Mohl/a jsem si koupit, on mi koupil, bylo to dražší, nebo levnější…" Také jdou vidět strukturální odlišnosti v samotných smyslech vět: "V tom stánku, kde jsem si koupil/a tu věc, byl protivný prodavač." Teď věta člověka, který nepatří do této skupiny: "Měl jsem z toho prodavače špatný pocit, choval se velice protivně." I když v první větě dáte kamkoliv tu informaci, že si tam dotyčná vyprávějící osoba něco koupila, pořád je prioritou materialistická informace. Zatímco u druhé věty jde hlavně o pocit z prodavače a informace, že jsme si tam něco koupili, bude většinou vždy izolovaná od pocitů. Těmto lidem udělá zejména radost něco, na co si mohou sáhnout a co mohou vlastnit. V jejich očích si nic nekoupí za upřímnou pochvalu.

Bez citů je to těžší, než bez dárků


Lidé, kteří vyrůstali v bezcitném prostředí, nebo v prostředí, kde city nebyly moc často a zřetelně projevovány, později podvědomě více prahnou po citech. Nechválili vás moc často, tak s jistou větší pravděpodobností teď berete každou pochvalu úplně jinak, než lidé z jiných skupin v tomto členění. Jinak řečeno, tito jedinci jsou lidé slova. Pokládají city za nezbytnou součástí každé konverzace a kladou veliký důraz na to, aby je jiní chápali. Tito lidé nemusí být přehnaně empatičtí, jelikož to bývají hlavně lidé, kterým bylo v dětství dopřáváno hodně citů. Avšak tito lidé přes počáteční rozvahu většinou pocity druhých prokouknou. U těchto lidí je pravděpodobnější fixace na jedince. Podvědomě máme strach a nechceme o někoho blízkého přijít. Navíc tito lidé dokáží projevovat city v očekávané míře a proto je fixace o to silnější. Později se to projevuje tak, že tito lidé mají mnoho kamarádů, ale jen s málo přáteli se pravidelně velice často schází. Posléze u mnoha jedinců vzniká do jisté míry společenská izolovanost. Tací lidé znají podrobněji jen jisté části společnosti, ale nikoliv další společnosti, jako je tomu u zbylých dvou skupin.

Nadále se u těchto lidí mnohdy projevuje potřeba zrcadlení pocitů. Jednoduše jde o to, že tito lidé potřebují víceméně stejnou míru citů, jak sám jedinec projevil, ze strany jiných. Jinak řečeno požadují po jiných, aby vyjadřovali své pocity v jisté míře. Průměrně jsou lidé z této skupiny častěji labilnější. Lidé dávající na city především berou v potaz city. O dárcích mluví ve vyhraněné chvíli a většinou spíše objektivně se subjektivní maskou. Vidí objektivněji dárek, ale subjektivněji se snaží co nejlépe dát najevo, že se jim líbí. Nejde jim o samotný dárek, ale o ten pocit, že ten druhý udělal dobře. Zkoumají společnost trošku z jiného pohledu, řídí se dle svého úsudku z tohoto pozorování a snaží se zapůsobit svým chováním jako celek, nikoliv jako materialista svými mnohdy lživými historkami.

Udělej to pro mne prosím


Poslední skupinou lidí, jsou jedinci, kteří pokládají skutky jiných za velikou prioritu. Myslím tím skutky, které jsou pro prospěch těchto lidí. Jsou to lidé, kteří v dětství měli buď vše, nebo téměř nic. Nemuseli řešit nedostatek materiálních hodnot, ani co se týče citových záležitostí, na tom nebyli bídně. Jde o samotný pocit, že potřebují nějaký směr a naplnění. Jelikož jim v dětství nic nechybělo, tak se u těchto lidí rozvíjí touha si těchto aspektů užívat. Paradoxně si, ale moc neužívají, pravou hodnotu toho co kolem sebe mají, zjistí až ve chvíli, kdy o to začnou přicházet. Naopak jsou to i lidé, kteří neměli nic. Aby něčeho dosáhli, tak k tomu používají jiné. Přitom si tvoří citové vazby. Druhou variantou je, že pocit moci z ovládání někoho jiného, celkem nahrazuje slast z materiálních a citových hodnot.

Tito lidé celkem střídmě a vyváženě prožívají pocity a věnují se normálně materiálním hodnotám, avšak co se týče společnosti okolo nich, tak ve svém okolí vidí veliký potenciál beznáročného přiživování. Jednají a cítí naprosto normálně, ale jakmile dojde k nějaké činnosti, manipulativně donutí někoho jiného, aby za něj práci vykonal. Manipulativně v této situaci znamená hodné chování a ujišťování, že se mu to vše vrátí. Není tomu samozřejmě vždy, ale tito lidé hledají speciálně dvě společnosti - společnost přátel a společnost, na které budou si usnadňovat život. Mnohdy je to ale symbióza - ty něco uděláš a já také, ale ne rukama.

A do jaké kategorie se řadíte vy?

Hloupneme?

7. března 2012 v 18:00 | Daniel Hloušek |  Články

Hloupneme?


Jedinci, společnosti, dokonce i kultury v každé době jistým směrem degenerují. Aktuální otázkou je, zdali lidská populace hloupne a jaké jsou příčiny. Co je pravdy na tom, že hlupáků je stále víc?

Může za to kultura?


Vědecké studie Davida Gearyho a Drewa Baileyho poukazují na fakt, že velikost lidského mozku se odvíjí od místa, kde jedinec bydlí. Jinak řečeno, člověk bydlící v méně osídleném místě, má větší mozek. Naopak, jedinci bydlící na hustě osídlených místech, mají menší mozek. Vysvětlením je, že pro přežití v hustěji obydlených místech, nepotřebujeme vynakládat tolik sil pro své přežití. Avšak, neplatí tu známá mylná myšlenka a úměra, že čím větší mozek, tím je jedinec inteligentnější. Proto lidé, co bydleli v dávných dobách na vesnicích, nebyli chytřejší, než lidé z měst. Ba právě naopak. Lidé z měst měli méně práce a více času na kulturní vyžití. Společnost ve městech měla svůj systém, který členil lidi na specializované zaměření. Někdo byl inženýrem, jiný úředníkem, podle toho, jak ten jedinec tuto práci zvládal. Na venkově většinou místa, jako úředník, inženýr a další podobné práce, nevyskytovala. Nebylo potřeba nějakého speciálního členění, každý dělal to, co mu šlo nejlépe, nebo k čemu byl rodem a postavením ve společnosti předurčen. V dávných dobách menší počet obyvatel na vesnicích nesl jeden fakt, většina musela pracovat v průměru déle, než lidé ve městech. Vžijte se do situace dávného vesničana, který od rána do večera pracoval, přišel domů a neměl chuť již nic dělat. Představa, že by navštívil město pro kulturní vyžití, je jen okrajová a opravdu v té době celkem nepředstavitelná.

Jistě jednou za čas mnozí navštívili divadlo, avšak jde o celkové prostředí, ve kterém lidé žijí. Dříve se psychologové domnívali, že IQ národů je víceméně stejný a výrazněji se neliší od ostatních národů. V posledních letech průzkumy inteligence po celém světě, ale tuto myšlenku vyvrátily. Inteligence se přirozeně odvíjí od kultury a místa. V zeměpisných šířkách, kde je více slunečních dnů, je dostatek potravy a tak lidé nemají potřebu nad tímto dlouze přemýšlet. Zatímco lidé v severnějších zemích měli problémy se zimou a méně častá úroda donutila lidi myslet na budoucnost. Ti, co se nedokázali adaptovat, přirozeně zemřeli. Logicky se společnost stala v těchto zemích inteligentnější. Čím více má jedince volného času, tím více nad sebou může přemýšlet a může studovat. Země, ve kterých fungoval systém, méně bystří pracují a ti chytřejší studují a začleňují se mezi intelektuální část populace, byly logicky na vyšší úrovni.

Přirozená debilita, nepřirozené hloupnutí


Vědci varují, že nepřirozeně hloupneme kvůli emisím a smogu, který poškozuje neurony. Upravené fosilní paliva mají na svědomí nebezpečné rychlejší stárnutí a následně i hloupnutí. Byl proveden experiment na myších, které byly vystaveny nadměrnému množství emisí z automobilů. Výsledky ukázaly, že tyto myši vykazovaly podobné změny v mozku, jako u lidí trpící Alzheimerovou chorobou. Zatímco ještě na začátku 20. století se Alzheimer podle vědeckých předpokladů téměř nevyskytoval, tak dnes rapidně roste počet lidí trpících touto nemocí. Ve věku okolo 65 let, trpí touto nemocí, každý 20 člověk a každý pátý nad 85 let.

S příchodem internetu přišel i informační boom. Jednotlivé informace jsou více dostupné a není třeba složitě hledat v knihách jednu informaci. Paradoxně právě tento přístup může částečně za hloupnutí. V knize většinou pročítáme delší pasáže, abychom informaci našli, a lépe si jí zapamatujeme, dáváme ji větší prioritu, jelikož nad jejím hledáním jsme strávili delší čas. Zatímco na internetu se k jednotlivé informaci dostáváme snáz a většinou narazíme rychle na holou informaci. Nepotřebujeme se zabývat tím ostatním, co se kolem oné informace vyskytuje. Nadále jde o prestižnost, která na internetu není tak výrazná, jako u knih. Autor či autoři, kteří psali knihu, se snažili podle toho, komu je určená, psát složitějším jazykem. Lidi při čtení těchto publikací nutilo, aby si zjistili, co znamenají pojmy, kterým nerozumí. Na internetu se psaný jazyk zjednodušuje, a nastává situace, kdy se učíme jenom informace, které momentálně potřebujeme a hledáme. Díky internetu rychleji třídíme informace, jsme schopnější i jednotlivou informaci najít, dokonce si jí zapamatujeme, ale jelikož se nedokážeme plně koncentrovat na celek, ale jen na jednotlivou myšlenku, tak tyto informace posouváme dál, k těm nepotřebným, na které si jen tak nevzpomeneme. Výzkumy poukazují na fakt, že člověk dokáže souvisle číst a soustředit se, jen na dvě stránky online textu. Gunter Kuvert říká, že lidé při čtení knih se vžívají do textu a představují si slova, jako obrázky. Scénu si lépe zapamatujeme po stránce toho, co jsme viděli, nikoliv co jsme slyšeli. Toto dokazuje jednoduchý experiment, který ukázal, že mozek i samotná písmenka vidí, jako obrázek a slova jako prioritní obrázek. Budete-li rychle číst, tak u některých slov, u kterých bude chybět písmenko, nevědomě přečtete jako nejpodobnější slovo, se kterým se často setkáváme.

Lidé do nedávna byli pořád stejně chytří


Lidé ve středověku byli údajně stejně chytří, jako lidé dnes. Chyběly jim vymoženosti, jaké máme my v dnešní době. Princip je stejný, ve středověku mořeplavec využíval složitějších metod k zorientování, kde se právě nachází. Dnešní člověk si vystačí s GPS. Princip je, ale stejný - potřebu zjistit polohu. Jde o tu tendenci něco potřebovat a na něco přijít. V tomto ohledu se výrazně neodlišujeme od lidí, co žili ve středověku. Lidé se vždy potřebovali někam dostat, vždy se snažili zkoumat své okolí, fyziku, jen neměli dispozice, které máme my. Vezmeme-li to z hlediska surových informací, tak jsme inteligentnější, než naši předci. Za jednu generaci vznikne mnoho nových studijních oborů a myšlenkových směrů. Počet informací narůstá a po lidech je stále více naléháno, aby se učili stále více informací. Evoluce nám zmenšuje mozek, stále efektivněji ho využíváme, ale zároveň společnost hloupne, zjednodušuje koncepty a učíme se kvantum informací, které nikdy nevyužijeme. Hloupneme z hlediska praxe. Víme mnoho, ale jen málo využijeme, jelikož to po nás okolí nevyžaduje. Je jednoduší nemyslet, je snadnější si sednout k televizi a nemyslet na problémy dnešní doby. Je jednoduší nemyslet na budoucnost a nechat se vést okolím. Čím dál více dáváme na to, co se objeví v televizi, či v jiných médiích. Mnohdy se jedná o subjektivní pohledy jedinců, které se vštěpují i do nás. Mohou být nesprávné a zkreslené, hloupneme společně s ostatními. Přestáváme myslet, přestáváme hloubat nad tím, co se vlastně děje a proč si myslíme, co si myslíme.

Toto téma je na dlouhé psaní, ale lidé neradi čtou. Proto, zdali patříte mezi šťastlivce, co to dočetli, až sem, byl bych rád, kdybyste se podělili o vlastní názor, jak je na tom dnešní společnost.

I zrcadla lžou

3. března 2012 v 18:01 | Daniel Hloušek |  Články

I zrcadla lžou


Také jste se někdy podívali do zrcadla a uvědomili jste si, jak relativní je naše vnímání? V našich očích jsme naprosto někdo jiný, než si o nás mnozí jiní myslí. Čím je způsobena tato odlišnost a kdo vůbec jsme?

Zrcadlo neukáže vše


Pomineme-li ranní shon, ve kterém většinou vypadáme tak, abychom se zaručeně lekli při pohledu do zrcadla, tak nás většinou pobízí k tomu, abychom se nad sebou zamysleli. Vzhled i naše osobnost je neměnná záležitost. U každého jedince se projevujeme jistým chováním, které se jen trochu pozměňuje podle momentální společnosti. I přes tento fakt jsme pro každého někdo jiný. Většinou nám okolí sděluje své názory a pohled na nás. Někdy se snažíme názory logicky zařadit mezi další názory jiných lidí a někdy je jednoduše nezařadíme. Možná proto se díváme dlouze do zrcadla, díváme se na sebe pohledem jiných lidí, zkoušíme se objektivně pozorovat a posoudit, jací skutečně jsme a komu máme věřit. Prvně se zaměřujeme na vzhled, posléze většinou, ale nevědomě začneme myslet na to, jak nás vidí jiní, jak na ně působíme. Avšak, zrcadlo neukáže vše.

Hektické myšlení


Ve středověku fanatické náboženství zamezovalo lidem, zamyslet se, jací skutečně jsou. V dnešní době je to obdobné s tím rozdílem, že místo fanatické víry nás omezuje hektické myšlení. Jistě to znáte. Ráno jste rádi, že jste vůbec vstali a tak se raději nepouštíte do žádných větších akcí. Později si řeknete, co byste dnes chtěli splnit a najednou zjistíte, že nestíháte, nebo naopak nemáte co dělat a tak, až šíleným způsobem hledáte nějakou zábavu. U obou situací dochází střídání myšlenek a úkolů. I když nemáte co dělat, tak rychle střídáte myšlenky, co byste mohli dělat. Opravdu jen málokdy se zamyslíme nad sebou a nad tím, kdo jsme.

Ostatně, kdo se zamyslí nad svým životem u ranní přípravy kávy, nebo když se bude snažit najít si zábavu a přes odpornou nudu vymýšlet absurdní činnosti? Hektické myšlení nemile ovlivňuje naše vystupování ve společnosti. Nastává zrcadlení vlastností jiných. Ve svém okolí určitě najdete hned několik jedinců, kteří se nad sebou moc nezamýšlí a vědomě i nevědomě kopírují chování jiných lidí. U dětí je to normální úkaz. Z psychologických studií je patrné, že děti nejčastěji napodobují chování svých rodičů. U dospělých lidí je to, ale vlastnost, která má kopírovat jen částečně dobré vlastnosti, nikoliv viditelné celé chování. Proto je těžší jednoznačně určit, kdo jsme a kdo jsou jiní.

Věřícímu nerozmluvíte víru, stejně tak povahu


Věřícímu nerozmluvíte víru, stejně tak nezměníte pohled jedince na svou povahu. Náš život si zakládá na víře. Nic není jisté, jednoduše věříme, že je něco špatné a něco správné čemu my věříme. Věda je také víra, která popisuje racionálně náš svět, ale racionálně v pohledu lidí, kteří věří, že věda je to, čemu mají opravdu věřit. Proto je dobré sledovat a brát v potaz i názory jiných lidí, jelikož mnohdy v sobě nesou kus objektivní pravdy. To je základ poznání naší povahy. Každý z nás si o sobě něco myslí a stojí si za tím. Někdy i roky neměníme mnohé představy o našem chování do doby, než se najde někdo, kdo nám nabourá tuto představu.

V podstatě se nemusíme ani mylně domnívat o nějakém aspektu naší povahy, ale v důsledku to pozmění pohled na naši povahu. Jednoduše řečeno, při každém větším zamyšlení nad sebou trochu pozměňujeme nějaké aspekty naší povahy. Příkladem může být, že nám někdo tvrdí, že máme malé sebevědomí. Po nějaké době, kdy nám to neříká jen jeden člověk, se nad tímto zamyslíme a více poznáváme tuto část povahy. Plynule měníme hranice, co můžeme a co již nemůžeme v této části charakteru. Navenek nikomu jeho přesvědčení nevymluvíte, ale v podstatě jej nevědomě někam dál posunete.

Cynismus a sarkazmus vládne světu


Jako děti jsme si ve všem nejvíce za celý život podobní. Později se začínáme po vzhledové stránce odlišovat. Posléze v předškolním věku se začínáme výrazně od ostatních lišit v chování. Nejzákladnější rozlišování dětského chování je - zlé chování, stydlivé, hodné, neprojevující. Buď jako dítě jsme byli zlí, stydlivý, nebo hodní a mnohdy navenek nevýrazní. Naše povaha se stává složitější, společně s rostoucím věkem. Ze zlého drzého dítěte se stal cynik, nebo bezcitný člověk. Z hodného člověka, buď je nadále hodný člověk, nebo je to opravdu nevýrazný neoriginální jedinec. Je nám dána sobeckost a někteří vlivem výchovy, nebo okolí, jsou více přirození ve své povaze a to je právě cynismus. Mnozí psychologové poukazují na zajímavou teorii, že povaha je u všech lidí stejná a jen se u každého jinak stupňuje. Někdo je cynik, a jiný je zase stydlivý člověk, který když promluví, tak i cynik by se za ten výkon nemusel stydět. Toto odstupňování vzniklo v pravěku, kdy se lidská rasa začala vyvíjet po sociální stránce. V podstatě jsme zlí a sobečtí, ale abychom mohli jako společnost fungovat, tak musíme mít každý jiné chování.

Citlivý melancholik nebo mělký sangvinik


Hippokratova typologie temperamentu patří mezi nejznámější a nejpoužívanější. Pracuje se čtyřmi povahovými směry. Melancholici, sangvinici, cholerici, flegmatici. Dnes se pochybuje nad choleriky a flegmatiky, jelikož jsou tyto povahy spíše brány, jako rozšířené chování u jisté povahy. Pomineme-li tuto myšlenku, pak je před námi otázka, jakou povahu máme, dle této typologie. I tady nastává problém, jelikož většina lidí se mylně domnívá, že se dají tyto směry kombinovat. Jste buď melancholik, sangvinik, cholerik, nebo flegmatik. Něco mezi tím neexistuje. Proto i objektivní vyznačení jistých povah celkem selhává a tak je jen na nás, abychom se opravdu zamysleli. Kolikrát denně někoho pochválíme, jaký je náš projev, jsme na jiné lidi hodní, jsme ochotní a umíme říci ve správnou chvíli ne? Často posuzujeme z toho, co jsme kdy udělali, ale to je špatné. Jednáme často pod vlivem situace, někdy pod vlivem někoho jiného. Jsme mnohdy ovlivnění a tak je dobré si říci, jak bychom se zachovali v některých situacích.

Zkuste se zamyslet nad tím, jací opravdu jste. Opravdu si pořád stojíte za svým názorem, jací jste?