Duben 2012

Jak se z vás stal člověk, kterým jste?

29. dubna 2012 v 18:00 | Daniel Hloušek |  Články

Jak se z vás stal člověk, kterým jste?

Teorie sociálního učení Alberta Bandury poukazuje na myšlenku, že chování si osvojujeme zejména napodobováním činů našich rodičů, nebo dalších osob, které jsou pro nás autoritou. Další teorie pracují i s okolním prostředím. Minulost zásadně formuje budoucnost, ale přítomnost nám dává šanci budoucnost nějak pozměnit. Také jste prošli velikou životní změnou?

Prostředí z nás dělá lidi

Lidská mysl pracuje na principu sugesce. Jsme takoví, jaká je společnost kolem nás. Společnost hodnotí, kritizuje a dává vám najevo vaše možnosti. Tato sugesce se rozděluje na dvě kategorie. Do první kategorie patří lidé, kterým je skoro v každé společnosti říkáno totéž. Jsou to uzavřenější lidé, o kterých se dá zjistit minimum informací a tak většinou v každé společnosti lidé usoudí skoro to samé, co v jiné. I když se najde něco odlišného, tak tito lidé nemají dostatečnou tendenci kvůli vnějšímu názoru lidí něco změnit a zamyslet se nad sebou. Lidé v první skupině se mění nepřímo, časem a úměrně s názory jiných. Mění je období, nikoliv jednotlivé události.
Do druhé kategorie patří lidé, kteří se mění dle aktuálního okolí. Judith Rich Harrisová se zabývala pravdivostí tvrzení, že sdílené faktory, což je třeba rodičovská výchova nemá takový vliv, jako nesdílené faktory - působení vrstevníků skrze jejich rozdíly. Psychoanalytik Heinz Hartmann nazval prostředí, které naplňuje základní potřeby dětí, jako je láska a intelektuální stimulace, "průměrně předvídatelné prostředí". Došel k závěru, že sdílené faktory nemají žádný viditelný vliv, až na protispolečenské chování. Výzkumné studie poukazují na fakt, že děti adoptované do domácností, ve kterých jsou vychovávány rodiči s kriminální anamnézou, se zvyšuje riziko kriminality v dospělosti. Nesdílené faktory tyto lidi zásadně ovlivňují a to od jídla, až po celkové chování. Bylo zjištěno, že krom podvědomých receptorů, které určují, co našemu žaludku vadí, ovlivňuje naše chutě okolní společnost. Nemá-li mnoho lidí v našem okolí rádo nějakou rybu, pak i my usoudíme, že ji nemáme rádi, nebo k ní budeme cítit zvláštní odpor a rozhodně si ji nebudeme zběsile objednávat při každé návštěvě restaurace.
To, že nemáme rádi nějaké jídlo kvůli svému okolí, není ještě takovou katastrofou, ale více závažnou záležitostí v této kategorii je, že se chováme tak, jak si okolí žádá. Samozřejmě, že zarputilý intelektuál se nezačne chovat jako desetileté dítě, ale do jisté míry ho nesdílenými faktory může okolí zdegenerovat. Uzavřete intelektuála do plné místnosti průměrných hospodských povalečů a intelektuál se brzy těmto lidem otevře, bude se snažit jejich chování vysvětlit a nakonec bude bádat nad půllitrem piva o tom, kolik pivních tácků se za rok vyrobí a kolik litrů zvratků lidi vyzvrací kvůli alkoholu. Tady jde krásně vidět rozdíl mezi lidmi z první skupiny a lidmi z druhé skupiny. Uzavření jedinci z první kategorie nemají takovou tendenci své okolí chápat. Chápou své okolí pasivně. Buď je pravdou co si o svém okolí myslí, nebo ne. Zatímco lidé z druhé kategorie mají potřebu nebýt na okraji jisté společnosti, snaží se otevřeně jednat a po počáteční odtažitosti se nakonec shodnou na tom, že by měli na sobě něco změnit.

(Ne)svádějte to na dědičnost

Dědičnost je záležitost, na kterou se vše svádí, pokud se nám něco nedaří, ale pokud jsme šikovní, tak to usuzujeme naší snaze a píli. Něco je na tom pravdy. Poměrně diskutabilní tvrzení, že 60% se naše inteligence dědí a zbývajících 40% je ovlivňováno okolím poukazuje na možný fakt předurčeného vývoje naší osobnosti. Avšak proti tomuto tvrzení stojí jiné studie, které zkoumaly totožné organismy v rozdílných podmínkách, kde dokonce genetický podíl byl nulový. To znamená, že nezáleží ani tak na genech, než na environmentálních vlivech. Ve výsledku to znamená, že k situacím přistupujeme z větší části tak, jak je to vhodné pro dané okolí. Jistě to znáte. Něco se vám nepodaří a tak nějak to není jen jedna věc, která vám momentálně narušila představu o vaší šikovnosti. Ve společnosti klidných lidí, ale za to velice hodnotících, se raději uklidníte a v ústraní do něčeho kopnete, zatímco v prostředí lidí, kteří takhle normálně jednají, si i zakřičíte a svým cynismem možná ztrestáte i nějakého zle koukajícího nešťastníka. Jak dlouho jsme tomuto chování vystaveni, tím více přehodnocujeme své celkové počínání na to aktuální. Ve společnosti agresivních choleriků sice nejspíše nepochytíte tuto "přátelskou" vlastnost, ale do budoucna budeme více tolerantní na chyby jiných.

"Šťastný" život s autonehodou

Asi nejvíce nás ovlivňují situace, naše minulost a tím pádem naše zkušenosti. Lidé, kteří někoho velice blízkého ztratili, mají tendenci si držet odstup od lidí. Navenek působí uvolněně, přátelsky, ale po citové stránce chladněji. Lidé žijící v nejistém prostředí neplánují ve velké míře a mají jen hlavní cíle. Značná část studií ukazuje, že 75% až 80% dětí i přes veliký stres zvládají rozvod rodičů bez delší psychické újmy a jsou-li konflikty již před rozvodem, tak toto dítě to vítá jako únik. V dospělosti pak má větší tendenci si vybírat protějšek tak, aby pravděpodobnost rozvodu byla co nejmenší. Lidé, kteří byli vystaveni silné agresi, nebudou mít násilnickou tendenci řešit své problémy. Právě naopak lidé žijící v ideálním prostředí, kde získávají velikou sebejistotu, mají narcistické nároky, že mají zvláštní privilegia. Zvyšuje se u nich labilita a agresivita. Byl proveden experiment, kde narcisté v případě negativních názorů mohli vydávat hlasité zvuky. Většina narcistů při setkání s negativním hodnocením na jejich osobu začalo křičet a vyluzovat zvuky.
Mezi další pohled na tuto záležitost patří samotné kritické situace. Přežijeme-li autonehodu, nebojíme se jezdit stejnou rychlostí, ale bojíme se toho, že netušíme, co všechno se zrovna může stát. Náš pohled to v jistých aspektech dlouhodobě změní. Mnohdy nás to donutí myslet více na budoucnost a na rizika spojené s naším jednáním. Budoucnost je jako smrt, nevíte, kdy přijde a jaká bude, to samé platí pro smrt. Proto je hodně lidí, kteří jsou ovlivnění situacemi a ne lidmi.
Mezi poslední hlavnější fakt, proč se lidé mění, patří samotná chtěná změna. I když většinou jednáme kvůli vnějším vlivům a podřizujeme tomu své chování a změny v přístupu k jednotlivým věcem, tak i přes to v mnoha ohledech se rozhodujeme sami co na sobě změnit. Tyto změny probíhají většinou nepřímo. Většinou si říkáme, že to změníme a po nějakém čase i když k tomu přistupujeme značně pasivně, se nějaká změna projeví.
A kam se řádíte vy? Měníte se samovolně, nebo přemýšlíte nad tím? Jinak, velice vám děkuji za inspirující odezvu u předešlých článků, velice si toho vážím.

Přetvařujete se?

22. dubna 2012 v 18:00 | Daniel Hloušek |  Články

Přetvařujete se?


Mnoho lidí žije ve svých představách svůj ideální život a mnozí hledají i způsob, jak dosáhnout takového života. Všimli jste si někdy nějakého člověka s dokonalým životem, který mu závidíte? Chtěli jste být někdy na jeho místě a snažili jste se pochopit, jak to dělá? Světu vládne přetvařování, dokonalost je jen výjimečností a tito lidé mnohdy mají ještě horší život, než ostatní lidé, kteří se v takové míře nepřetvařují. Také se přetvařujete?

Bez naplněnosti a sebevědomí


Během obchodního jednání má muž za úkol udržet si pozornost a to nejlépe psychologickým pravidlem nespustit oči z člověka do té doby, než se posadí. Při setkání se ženou, která toto pravidlo také zná, má avšak problémy. Muž má tendenci si prohlídnout, jak tato žena vypadá, ale žena mu v tom skrze neustálý oční kontakt brání. Muž se snaží o oční kontakt a dělá, že se plně soustředí, i když ho tento fakt velice rozptyluje. Jedná se o běžné přetvařování, kterým všichni občas procházíme, a tento muž v pudu sebezáchovy se raději bude dívat ženě do očí a na velikost zadku a poprsí se podívá jindy. Jistě to znáte, když se vás třeba někdo zeptá na to, zdali mu ten účes sluší a vy mu na to kladně kývnete, ale přitom si myslíte, že raději i vyholená hlava by v tomto případě byla lepší než stávající zrůdnost.

Lidé se nejčastěji přetvařují pro své vlastní dobro, ale zároveň kvůli protějšku. Druhá skupina lidí se přetvařuje, už jen pro vlastní dobro. Dle psychologů tito jedinci se přetvařují kvůli nízkému sebevědomí a nesplněných přání. Jako děti nabýváme znalostí v sociálním směru, jelikož to vidíme nejméně zkresleně a komplikovaně. To nás částečně předurčuje, jakým životním směrem se vydáme a jaké budou naše cíle. Jestliže dítě nebylo moc chváleno, nastává ctižádostivá předurčenost, kdy jedinec v dospělosti bude po druhých vynucovat jisté city. Příkladem je napodobování gest, jehož výsledkem je vytvoření vztahu. Chce-li zaměstnavatel vytvořit příjemnou atmosféru, postaví se do stejného postoje, v jakém je protějšek. To samé platí u podřízených. Napodobováním pozitivních gest dáváme najevo, že druhou osobu chápeme. Z výzkumů vyplývá, že dotyčný mluví zhruba čtyřikrát více, pokud protějšek pravidelně souhlasně přikyvuje. Svědčí to o trpělivosti posluchače a souhlasu či nesouhlasu. Přikyvování je vrozené gesto, protože jej používají i slepí a hluší lidé. Jelikož je toto gesto velice nakažlivé, tak brzo začne přikyvovat i protějšek a je dokázáno, že přikyvováním se dostaví pozitivní pocity, i když se jedná o úmyslné přikyvování.

Slabost a umělý život


Lidé bez autority mají největší tendenci nějakou autoritu získat nehledě na to, jaké škody to napáchá. To samé platí u lidí, kteří mají prázdný život, málo přátel, ne-li žádné a jediné čeho během svého života dosáhli, byl čtyřicátý rok života, vysoký krevní tlak a nelichotivě vysoké číslo na váze. Tito lidé mají potřebu to změnit, chtějí vypadat v očích jiných lidí, jako vzor ideálu. Kladou veliký důraz na to, co si o nich jiní myslí a uzpůsobují tomu své vystupování, chování a okolí. Zvedne-li jedinec obočí, dává tím najevo svou lehkou obavu z druhého člověka, ale zároveň je to gesto, že zaregistroval v blízkosti protějšek. Tímto uměle vyvolává v protějšku pocit, že má nadvládu a nemusí se ho bát, ale při nejbližší možné situaci to manipulativní člověk, který zvedl obočí, využije ve svůj prospěch. Tito lidé si raději položí hlavu na ruku, než aby řekli, že se právě nudí. Chtějí se zavděčit a mnohdy jsou jak naše ozvěny. Co řekneme, to se k nám vrátí.

Úsměv na tváři, smutek na duši


Poslední dobou je celkem běžné a v "módě" neprojevovat své pravé city. Dříve to bylo doménou zejména lidí, kteří to měli v povaze. Říci někomu, že se nám zrovna nedaří a potřebujeme pomoc, která se nám mnohdy přes dnešní citovou a empatickou otupělost nedostaví, je spíše zbytečné. Je to paradox, ale navenek nejšťastnější lidé jsou ve skrytu duše nešťastní a ukazují svému okolí, že to zvládají sami. Čekají na tak empatickou osobu, která to vycítí a té se otevřou. Vyskytují se zde dvě skupiny lidí. První skupina lidí jedná normálně a skrývají svůj smutek, doufají, že se někdo najde, kdo jim porozumí. Druhá skupina jedinců to řeší svérázným leč někdy šíleným způsobem žití. Tito lidé se bojí usadit, mít někoho na kom jim záleží, nechtějí vše ztratit, jelikož trpí pocitem, že nejsou schopni si udržet takové lidi u sebe.

Ještě paradoxnějším chováním je, že mnozí jedinci co se cítí osamoceni, odhání lidi, jak svým cynickým chováním, tak naprostou ignorací. Tito lidé se raději mocensky podívají nad kořen nosu, místo do očí a tím jedince zastraší, než aby se přátelsky pousmáli a podívali se protějšku do očí. Kdo je sám, nemá se o koho strachovat a nemůže nikoho ztratit, taková je filosofie těchto lidí. Touží po někom, ale raději se budou přetvařovat, že tomu tak není, že jsou soběstační a samotářští. Nalíčených žen si lidé dle průzkumů všímali více a považovali je za více sebevědomé a pronikavé. To samé platí u těchto lidí. Svým nepřístupným chováním se odlišují, zvýrazňují se a je větší šance, že se najde někdo, kdo se jim bude snažit porozumět.

Lhostejnost nade vše


Lhostejnost je velice rozšířená špatná vlastnost. Máte své problémy, ale nechcete vyslechnout jiné a tak se přetvařujete, děláte, že vás to zajímá a přitom přemýšlíte nad slastným pocitem, který vás zachvátí v okamžiku, kdy dotyčná osoba domluví. Tady je to mocné přikyvování, které provádíte automaticky, a i když vůbec neposloucháte, tak posilujete přátelské vztahy. Nastává tu také lhostejný efekt, který dotyčné osobě pěkně znepříjemní okamžik. Přijdete-li na návštěvu a posadíte se do špatného křesla, které podléhá pánu domu, tak mohou nastat dvě situace. Buď přirozeně pán domu negativně projeví, že tudy šťastná cesta nevede, nebo to nechá být a člověku to oplatí později i přes fakt, že dotyčná osoba nevěděla, že narušila osobní teritorium.

Kam patříte vy a proč se přetvařujete?

Věříte v lásku na první pohled?

15. dubna 2012 v 18:00 | Daniel Hloušek |  Články

Věříte v lásku na první pohled?


Dr. Albert Scheflen uvádí, že jakmile člověk vkročí do společnosti, kde se vyskytují osoby opačného pohlaví, dojde u něj k jisté psychické změně. Ne nadarmo se říká, že společnost je tak šťastná, jak se v ní lže. Je rozdílné říci někomu, že jeho šedivé vlasy se nám líbí, i když v duchu dotyčného vidíme s nabarvenou hlavou, nebo někomu říci, že jsme něco neudělali, i když jsme to udělali. Výsledkem je jistá paradoxní náklonnost, o kterou mnohdy jde. Existuje láska na první pohled, nebo je dlouhodobější záležitost?

Když se z přátelství dělá sex


Muži mají zhruba desetkrát více testosteronu, což má za následek větší sexuální aktivitu. Tento fakt zapříčiňuje, že se muži častěji snaží získat přízeň jisté ženy. Ostatně dle vědeckých studií je známo, že většina mužů nerozezná rýhu mezi hýžděmi od rýhy mezi ňadry. Zatímco žena ve vztahu jistého protějšku vidí přátelství, tak mužský protějšek kvůli testosteronu v tomto nevidí jen přátelství. Dalším faktem proč si muži mnohdy pletou přátelství s namlouváním je, že devět z deseti žen je více iniciativních skrze mluvení, aby mohly dát najevo svůj zájem. Z vědeckých studií vyplývá, že ženy mluví proto, jelikož předávají podvědomé signály a to pomocí řečí těla. Prvním krokem je pohled, který většinou elegantně iniciativně vytvářejí ženy a muži jej opětují, až trochu nezdvořilým dlouhým pohledem.

To, že jsou muži méně všímaví, svědčí fakt trojího pohledu. Průměrně si muž všimne ženského pohledu až napotřetí. Posléze muž opětuje delší pohledy, které se zdají být nezdvořilé, ale má to své opodstatnění. Muži jednají co nejstručněji a přímočaře a aby si všimli ženských podvědomých signálů, musí se na ně déle dívat - kontrolovat, zdali žena má tendenci se opět podívat na dotyčného muže. Pokud si muž usmyslí, že ženský protějšek má zájem, tak vytváří záminku pro setkání a flirtování. Většina lidí dává na náhodu a ta má za následek neúspěšnost, proto většina mužů při zjištění, že žena v dotyčném vidí jen peněženku, co za ní zaplatí své požitkářství na místě setkání, ukončí snažení tím, že si chtěl jenom popovídat.

Konkurence nutí k činům


Ve zvířecí říši bývají samečci více zbarvení, jsou více pestří a "uhání" samičku k páření. V lidské sféře je tomu paradoxně naopak a naskytují se tu dvě možnosti. Ženy si nenápadně vybírají muže, i když většina mužů si myslí, že oni si vybrali ženu. V první skupině je většina mužů, která podvědomě využívá přirozeného podmiňování, že on je ten nejlepší a měla by si vybrat jeho. Ve zvířecí říši zvířata poukazují na podobnost, v lidské říši je to naopak a muži většinou zdůrazňují rozdíly. Čím je větší rozdíl mezi mužem a ženou, tím větší má pravděpodobnost, že uspěje. Jinak řečeno, je to systém poukazující na to, že protějšek je opravdu jiného pohlaví. Ženy se oblíkají tak, aby upoutaly pozornost a muži ukázali své společenské postavení. Už z tohoto lze vyčíst, že ženy udávají, kdo se do nich zamiluje a muži jsou ti, kteří jsou loveni a vystaveni pod drobnohledem.

Druhá skupina mužů využívá zženštilého chování, které zastrašuje jedince stejného pohlaví a přitahuje mnoho žen.

Činy vedou k se.. ehm, k úspěchu


Lynn McCutheonová zjistila, že 77 procent vysokoškolských studentů se mylně domnívá, že se protiklady přitahují. Pravda je taková, že identičtí jedinci mají stejné šance, jako jedinci, kteří jsou povahově naprosto jiní. Z toho vyplývá, že je tu zlatá střední cesta, kterou podprahově rozeznáváme z řeči těla a způsobu získání pozornosti. Také se většina lidí skepticky staví k hezkým lidem a tak si hledají sobě rovné, kde je větší šance úspěchu a není potřeba se tolik zabývat vzhledovou stránkou.

Naznačování souznění je vědomé a nevědomé. Nevědomé lákadlo je třeba hlas. Ženy mají rády muže s hlubším sametovým hlasem, jelikož to souvisí s hladinou testosteronu. Má-li žena ohnutou ruku v zápěstí, znamená to poddajnost a muž má pocit, že ženu může ovládnout. Takové chování již můžeme vědomě ovlivnit. Například muž může vědomě zapůsobit způsobem, že přijde do společnosti s vyžehleným oblekem, ale záměrně bude mít nakřivo kravatu a smítko na obleku. Žena v mnoha případech nemůže odolat, chce z takového muže udělat dokonalého muže a tak mu narovná kravatu a odstraní smítko. Nadále jde o způsob dvoření. Dle vědeckých studií ženy raději slyší otázku, zdali nezhubla, než konstatování, že ji muž miluje. Naopak ženy mají tendenci se lehce dotýkat mužů pažemi. Je to známka důvěry a žena se častými dotyky ujišťuje, zdali to muži nevadí.

Muži na začátku hodně mluví, jelikož vědí, že žena se otevře a bude mluvit o sobě, což dává více prostoru jak se se ženou sblížit. Chlapský přístup staví na štěstí. Svědčí o tom fakt, že muži vytvářejí signály jen ve chvíli, kdy nějaký zachytí. Pokud není žena iniciativní, co se týče podvědomých náznaků, pak většina mužů se ani nesnaží o něco víc.

Žena může vědomě dělat, že si upravuje vlasy, tím ukáže své zranitelné hrdlo, což je náznak podřízení, nebo si navlhčí rty. Muž zase trochu více roztáhne nohy, aby vyniklo přirození. Chování má opravdu velikou moc, ale chováme se tak, abychom dosáhli lásky, nebo toto chování startuje společně s láskou?

Existuje láska na první pohled?


Láska na první pohled je jako hra beze slov. Newyorská Syrakuská univerzita přišla s tvrzením, že láska na první pohled vzplane během jedné pětiny vteřiny. Za tu dobu stihnou mozek zaplavit látky vytvářející euforii, při které máme tolik odvahy, abychom jednali. Tato euforie se přirovnává k síle kokainu. Jiné studie uvádí, že do čtyř minut máme jasno, zdali je pro nás protějšek vhodný, či ne. Eli Finkel konstatuje, že protějšek nehodnotíme po jednotlivých částích, ale jako celek. Náš mozek je schopný za pár milisekund zhodnotit, zdali protějšek zapadá do ideálního výběru - tyto informace jsou uložené v genech. Z tohoto hlediska jde o lásku na první pohled, ale podíváme-li se, jde o stejnou zamilovanost, jako u jiných párů. Zamilovanost přechází do pravé lásky zhruba po pěti měsících a i mnoho lidí z lásky na první pohled v tuto chvíli odpadá.

Věříte v lásku na první pohled?

Zkoumáte ostatní lidi?

8. dubna 2012 v 18:00 | Daniel Hloušek |  Články

Zkoumáte ostatní lidi?


Každým dnem jsme vystaveni podvědomému drobnohledu. Jsme zkoumáni, stejně tak zkoumáme jiné. Lidé tvoří společnost, ale jakmile se detailněji podíváme, uvidíme, že každý jedinec je jedinečný a jistým směrem společnost formuje. Napadla vás někdy otázka, co jsou zač lidé kolem vás?

"Obyčejní" lidé a nálepkování


Ráno vstanete, uděláte si kávu a posléze se snažíte co nejrychleji dostat do práce či do školy. Samozřejmě většinou zafungují zákony schválnosti a tak jste rádi, když ve zmatku vůbec trefíte na určené místo. Touto nemilou skutečností prochází více jak polovina lidí, které ráno potkáváte, proto vypadají jako obyčejní lidé, lidé jako vy, lidé kteří spěchají a své okolí hodnotí a to ještě podrážděně jen ve chvíli, kdy jim druhý jedinec zamezuje v cestě. Klidně můžete celý rok potkávat jednoho člověka ve výtahu, ale všimnete si ho ve chvíli, kdy se vám nějakým způsobem vzepře. V těchto chvílích přichází tendence druhého soudit, dát mu nějakou nálepku - debil, zamindrákovaný samotář, pořád se smějící hlupák. Ano, tato nemilá označení skoro každý z nás někdy rozdá a sám schytá. Ostatně, lidé nás chtějí v ten moment zpacifikovat naprosto stejně, jako my je.

I když se jedná o stresující situace, tak víceméně jsou na takový shon lidé zvyklí a proto jejich chování a projev, ze kterého se dá soudit jaký člověk ve skutečnosti je, je nic neříkající. Konstruktivní teorie nálepkování pojednává o tom, že společnost rozdělujeme tak, jak se to očekává. Jedete-li autobusem, který má zpoždění a většina lidí v autobuse nemá tendenci hlasitě nesouhlasit, tak i vy pravděpodobněji nebudete řidiče odsuzovat. V případě kdy mnozí lidé hlasitě nesouhlasí, podmíněně řidiči dáte nějakou nemilou a nespolehlivou nálepku.

Smějeme se, pláčeme, jednáme uspěchaně, nebo rozvážně, každým slovem skrze tón, každým pohybem, každým pohledem poukazujeme na to, jací jsme, jak se momentálně cítíme a co by druhý měl očekávat. Podle studií je prokázáno, že lidé podvědomě vycítí, kdy se na něj někdo usmívá s donucením, nebo upřímně. Usmívá-li se na nás někdo upřímně, vnímáme ho jako pohodového člověka, který dostane pozitivní nálepku. U takových lidí snáze poznáme, jak vypadá lehce pod povrchem. Příkladem můžou být muži při randění. Muže, kteří se usmívají s donucením, ženy vnímají jako nemotorného jedince, který se směje za každou cenu jen ne ve chvíli, kdy se má smát. Zatímco muži, kteří se nesmějí pořád, ale za to se upřímně smějí, mají takřka vyhráno. Taková setkání průměrně hladčeji probíhají a žena chce muže nadále zkoumat.

Podvědomě si všímáme mnoha detailů a všechny je slučujeme do jednoho kontextu. Když člověk lže, pravděpodobněji si dá ruku k bradě či před ústa, ale nemusí tomu tak být, třeba je dotyčná osoba nemocná a drží si kapesník blíže k obličeji. To samé platí u sepnutých dlaní do stříšky. Značí to samolibost a aroganci, i když tomu tak vůbec nemusí být.

Vědomé i nevědomé chování


Společnost můžeme rozdělit na dvě skupiny. Lidé v první skupině se chovají přirozeně, jelikož není potřeba se chovat nějak výrazněji. Druhá skupina lidí vidí v jistých situacích možnost chovat se jinak pro svou vlastní potřebu. První skupina se chová jenom podvědomě. Například lidé, kteří lžou, nebo jsou v tísnivé situaci, častěji a déle mrkají. Za normálních okolností mrkáme šestkrát až osmkrát za minutu, ale lidé ve stresu či při lhaní zvýší četnost mrkání. Delší mrknutí je podvědomí reflex, který se snaží odstranit dotyčnou osobu ze zorného pole. Jinak řečeno, jelikož při rozhovoru nemůžeme mít zavřené po celou dobu, tak eliminujeme nepříjemnou osobu delším mrkáním.

Naše podvědomé chování je značně ovlivněné kulturou, ve které jsme vyrůstali. Například Evropané překřižují nohy více podélně vedle té druhé. Američané naopak překřižují nohy tak, že jednu nohu položí na druhou do skoro na sebe kolmého kříže. Tento postoj má znamenat připravenost a odhodlanost prosadit si svůj názor. Příkladem rozdílu mezi podvědomím a vědomím chováním je, že nevědomě vztyčíme hlavu, ale vědomě nasadíme jistý výraz. Protějšek nám chce naznačit podřízenost, a tak podvědomě skloní hlavu na stranu a odhalí zranitelné hrdlo. Vědomě pak připojuje usmívající výraz a lehkou nejistotu v pohybu rukou. Přijdeme-li do společnosti, kde je více lidí a vstoupíme-li do kolektivu, který je na stejné úrovni jako my, pak nejsme vítání. Jsme vítaní ve chvíli, když je většina lidí tělem i chodidly natočená k sobě, ale sklopeným výrazem sledují vás a tvoříte-li trojúhelník, ve kterém jste jeden úhel, a zbytek svírá zbývající dva úhly, pak jste vítáni. To je nevědomé chování, ale vědomě se můžou dotyční natočit k sobě a bavit se. Tímto gestem nás vypudí.

Z podvědomého chování můžeme zjistit, kde dotyčná osoba vyrůstala, a z vědomého chování můžeme usuzovat, jaký člověk je v jistých situacích.

Vrazi, devianti, nebo slušní lidé


Začneme-li sledovat své okolí skrze toto chování, zjistíme, jací lidé ve skutečnosti jsou. Ani nevíte, jak často potkáváte vrahy, které poznáte jednoduchým způsobem. Vrazi jsou více roztržití a častěji mluví v minulém čase, že se něco stalo. Normální jedinec řekne: "Ona žije v domě na konci ulice." Vrah má tendenci říci to v minulém čase: "Ona žila v domě na konci ulice." Manipulátory poznáme podle toho, jak nás zpracovávají. "Normální" jedinec upoutá vaší pozornost slovy, čímž mnohdy ale působí arogantně. Manipulátor využije vašich očí a bodu, které má pevně v rukou. Příkladem je, když dotyčný manipulátor na nás mluví a drží v ruce tužku na úrovni očí. Po nějaké chvíli sklopí zrak a položí tužku na místo, na které se má jedinec dívat.

Naopak lidé, kteří rádi mají v rukou životy jiných lidí, využívají sugesci na hypnotizérské úrovni. Jedná se o techniku "jevištní šepot", kdy hypnotizér při našeptávání do uší dobrovolníkům řekne podmínku, kterou sugeruje: "Až napočítám do deseti a lusknu prsty, začnete se smát.."

Lidé, kteří jsou introvertní, poznáte tak že při rozhovoru jsou více skromní a mají menší prostor ve vyjadřování pohybem rukou. Naopak, extrovertní lidé "máchají" rukama jako diví. Populární věda mylně pracuje s problematikou týkající se špatných zkušeností. Populární věda v mnoha případech tvrdí, že zneužívaní lidé, nebo lidé s traumatem zapomínají. Není tomu tak, tito lidé nechtějí o svých problémech hovořit a poznáte je tak, že jsou při různorodém rozhovoru značně náladoví. Podle Sigmunda Freuda se děti učí smyslu pro morálku podle rodiče stejného pohlaví - superegem. Je-li rodič špatný, pak je pravděpodobné, že se to na dítěti projeví. Podle tohoto chování můžeme také zjistit, zdali za své chování může samotný jedinec, či jeho špatná minulost.

Zkoumáte své okolí, v jaké společnosti se vůbec pohybujete?

Bojíte se smrti?

1. dubna 2012 v 17:59 | Daniel Hloušek |  Články

Bojíte se smrti?


Smrt je přirozená součást života, a jak dny plynou, jsme ke smrti stále blíž. Dny, měsíce, roky, první krůčky, první školní den, první pusa, první svatba, děti a vnoučata, to se zdá zpočátku býti téměř nedosažitelné, ale vše nesmírnou nepostřehnutelnou rychlostí utíká. Čím blíže jsme ke smrti, tím více si tento fakt uvědomujeme. Bojíte se smrti?

Je smrt cestou k věčnosti?


Představte si situaci, kdy na vás někdo míří zbraní se slovy, že vás zabije. Co v tento moment si představíte, jak budete nahlížet na smrt? Přišli jsme na tento svět proto, abychom tu mohli zemřít, ale také něco dokázat. Lidé se přímo úměrně bojí smrti, čím méně během života stihli. Naplněnost života ovlivňuje tento pocit. Jsou lidé, kteří doufají, že se něco převratného v jejich životech stane, ale nedělají nic pro to, aby tomu tak bylo. Výsledkem takového očekávání je nenaplněnost a uvědomění si, že život není věčný a již jim nezbývá mnoho času pro uskutečnění svých plánů. Čím méně máte vzpomínek, tím silnější máte pocit, že jste zbytečně žili a o to více se bojíte smrti, jelikož to chcete napravit.

Kuřáci, alkoholici, lidé závislí na drogách umírají dvojím způsobem. Nejen, že jejich tělo pod náporem návykových látek chřadne a postupně se ničí, ale také umírají jako osobnosti, jako lidé s minulostí. Lidská povaha, osobnost, vzpomínky jsou uložené v mozku. Podle britských vědců čtyřicátníkům odumírají velice rychle mozkové buňky, u alkoholiků či kuřáků je to několikanásobně rychlejší proces. To znamená, že tito lidé umírají rychleji.

Je tu i druhá skupina lidí, kteří nemarnili svým životem. Tito lidé se většinou bojí smrti z principu, nebo z nevědomosti. Lidé v této skupině uvažují nad smrtí, jako nad něčím nevyhnutelným, bolestivým a náhlým. Tato nejistota v nich vyvolává stejnou úzkost, jako u lidí v první skupině vědomí, že zameškali mnoho času. Životní filosofie hraje u chápání smrti velikou roli. Lidé vychovaní v prostředí, kde se smrt brala jako absolutní konec, jsou více přízemní a plánující. Jedinci, kteří vyrůstali v prostředí, kde byla smrt chápána jako přerod, jsou průměrně více otevření vůči úvahám o smrti.

Život je jen cesta ke smrti


Radost se skládá z menších radostí, společnost se skládá z lidí, názor se skládá z myšlenek, smrt potřebuje život. Prostý logický chod našeho života. Podvědomě jsme připraveni na smrt, ale vědomě si to musíme odůvodnit. Byl proveden průzkum, který zjistil, že lidé, kteří mají dobrou kariéru, mají dům, auto a dobrou rodinu, se smrti bojí proto, že se jim zdá krátký. Lidé, kteří nejsou moc nasloucháni, mají větší a intenzivnější pocit, že veškeré dění je nahodilé a většinou probíhá jinak, než si jej dotyčný představoval. Smrt je u těchto lidí něco, co je nevypočitatelné a bude se dít jinak, než si představovali. Proto se jí bojí, jelikož při ní budou pociťovat strach z neznámého a neočekávaného. Mnohdy to končí panickým strachem ze smrti.

Velice častým důvodem, proč se lidé bojí smrti, je fakt, že neřekli svým blízkým vše, co chtěli říct. Všechny své pocity nedokážeme sdělit v jeden okamžik, buď to není vhodné a druhý by si to vyložil jinak, než by měl, nebo v ten okamžik není zapotřebí všechny své pocity infiltrovat do druhého. Nadále je to vědomí, že může zemřít někdo blízký, nebo můžeme zemřít my a chybět někomu blízkému. Jedinci, kteří postrádají hlubší smysl života, berou smrt jako náhlou nespravedlnost. Avšak, pravý strach ze smrti pramení z pudu sebezáchovy. Zvířata mají naprosto stejnou tendenci vyhýbat se smrti, jako lidé a to nehledě na to, že nemyslí a nedokáží nad smrtí uvažovat stejným způsobem, jako lidé.

V očích racionálního skeptika i iracionálního člověka


Pohled na smrt většinu lidí ovlivňují dva široce uznávané filosofické směry. Řekne-li se smrt, tak pod tímto pojmem si racionální člověk představí absolutní mnohdy bolestivý konec. U přirozené smrti vykazuje poslední aktivity mozek, který avšak začíná rychle odumírat, při zástavě srdce. Technicky vzato je člověk mrtvý, když se mu zastaví srdce, avšak mozek funguje nejméně dalších pět minut. Po malé chvíli začínají odumírat ve velkém množství neurony, ve kterých jsou uložené naše vzpomínky. Po naprostém odumření neuronů nevratně umírá i naše osobnost. Příkladem můžou být nešťastné nehody, ve kterých byl jedinec vystaven extrémním podmínkám, které zamezovaly plnit srdci jeho funkci okysličovat celé tělo. I když mozek spotřebovává dvacet procent vdechnutého kyslíku, tak prvně se kyslík přestává dopravovat do malých cévek, třeba u konečků prstů - modrání prstů. Posléze tento nedostatek zasáhne i mozek, který je schopný bez trvalého poškození vydržet bez kyslíku okolo pěti minut. Po pěti minutách začíná mozek odumírat. Někteří lidé mají takové štěstí, že přežijí i po pěti minutách, jsou následně oživeni, ale s mentálními trvalými následky.

Tento fakt podporuje racionálním lidem jejich teorie, že povaha a celková osobnost je jen směs neuronů, ve kterých zaniká naše osobnost, jestliže zanikají neurony. Racionální lidé se nejvíce bojí nejistoty, kdy smrt přijde. Je jedno, zdali je vám dvacet, nebo sedmdesát, smrt může přijít kdykoliv a bez ohlášení. Racionální jedinci chápou smrt, jako přirozenou součást životního koloběhu. V děloze rosteme a vyvíjíme se pro narození, po narození se vyvíjíme pro smrt. Jsme shluk buněk s jistou trvanlivostí. Během života sbíráme zkušenosti, cítíme různé pocity, cítíme vůně, analyzujeme své okolí a to vše se ukládá do mozkových buněk. Smrtí se vše ztrácí, pro umírajícího jedince přestává existovat svět, stejně tak pro svět přestává existovat tento jedinec. Racionální pohled je mnohem složitější a těžší, než iracionální pohled. Je těžké se smířit s faktem, že smrtí vše končí, proto racionální lidé se více bojí smrti, ale až krátce před samotnou smrtí.

Veliká část společnosti zastává názor, že smrtí nic nekončí, ale začíná nový život v jiné dimenzi. Pro tyto lidi je lehčí žít s touto myšlenkou, avšak smrti se bojí delší dobu, než racionální lidé. Nebojí se konce, ale bojí se toho, co bude následovat. Iracionální lidé popírají racionální teorii o povaze v neuronech. Dle iracionálních lidí je v neuronech uloženo, naše já, ale bez energie by neurony nefungovaly. Po smrti nějaká energie zůstává, nemůže se nikam vytratit. Proto naše já zůstává nadále aktivní, akorát v jiné formě. Tito lidé nedokážou pochopit, proč by měl život končit v jednom okamžiku.

Jak moc se bojíte smrti a věříte, že smrt není absolutní konec?