Červen 2012

Věříte v psychologii snů?

24. června 2012 v 19:00 | Daniel Hloušek |  Články

Věříte v psychologii snů?


Ráno vstaneme, mnozí ve spěchu rychle vypijí kávu a jdou do práce či do školy, odpoledne se značnou únavou přemýšlí nad večerními plány a večer je realizují. Vše většinou probíhá logicky, značně předvídatelně a pamatujeme si to. Jako mezi prvními vědci, kteří brali vážnost snů jinak, než skeptické okolí, byl Sigmund Freud, který zastával názoru, že vše co během dne prožijeme, se nám ve snu podvědomě analyzuje a dává nám najevo, co se možná bude dít. Věříte v psychologii snů?

Vědecká odvaha


Na Freuda navázal Carl Gustav Jung, který chápal sny, jako archetypy. Jedná se o kolektivní nevědomí lidstva, každý člověk v sobě nese obrazy postav z nejznámějších mýtů, jako je třeba drak, rytíř, princezna. Kdežto Freud viděl ve všem sexuální pud a přikládal tomu velikou váhu. Radost, ale také strasti máme hlavně kvůli sexu. Nedostatek nám mění rozpoložení hormonů štěstí, mění celkově probíhání procesů v mozku a následně se to projeví na naší náladě a dokonce motorických vlastnostech. Máme podvědomou touhu získat protějšek, někdy se nám to nedaří, jak bychom chtěli a někdy nás to dokonce dostane do problémů. Sukničkáři mají problémy s množstvím slečen a samotáři zase s faktem, že nikoho nemají. Vždy se to nějak projeví. Zatímco sukničkáři mají problémy s chápáním těchto pomíjivých vztahů, jako něco necitového a naplňujícího jen z hlediska sexu, tak se jim mnohdy provokativně zdá o svatbách a dalších svazujících záležitostech. Kdežto samotářům se zdá, jak se někdo jiný bere a ve snu nehezky vyplývá jejich hrůzná samota.

Zajímavostí je, že pacienti klasické psychoanalýzy ve svých snech vidí sexuální podtext, kdežto jungiánští klienti ve svých snech hledají archetypy. Podle psychologa W. Webba lze spánek vysvětlit ekologickým modelem, podle něhož je spánek stavem, ve kterém jedinec setrvá v bezpečí v denní dobu, kdy mu v dávných dobách hrozilo nebezpečí. Dalším milníkem se stal výzkum Nathaniela Kleitmana v roce 1953, který ukázal, že spánek není jednolitý, nýbrž se dělí na dva procesy REM a NREM, což značí složitost spánku a jeho organizovanost.

Co to je spánek


NREM fáze fyzicky regeneruje, určuje vhodné podmínky pro syntézu základních proteinů. Při REM fázi, která nastává asi po devadesáti minutách, začne člověk těžce a hluboce dýchat. Srdeční frekvence se dostává na stejné hodnoty, jako je tomu u bdělého stavu, proto je také těžší probudit spícího, než v jiných spánkových fázích. V této čtvrté spánkové fázi se biochemické pochody těla vyznačují, jako v naprostém bezvědomí.

V šedesátých letech minulého století se začaly provádět první pokusy. Michel Jouvet posadil kočky na podstavce v bazénu. V pomalovlném spánku kočky seděly, jakmile přešly do REM fáze, jejich antigravitační pojistka sepnula, aby nemohly sebou šít a používat svaly, jako ve snu. Spadly do vody a probudily se. Po dvou týdnech REM deprivace se u koček začalo projevovat deviantní chování, jako je zhoršená hygiena, agresivita a homosexuální chování. Vyšlo najevo, že REM spánek je velice důležitý pro psychickou regeneraci a noREM fáze pro fyzickou. Pokud máme narušený REM spánek, tak se prokazatelně zhoršuje paměť a schopnost se soustředit. Australský badatel Ian Oswald zjistil, že čím méně jsou bdělé kočky agresivní, tím více jsou agresivní ve snu a naopak. Nadále zjistil a opíral se o Freudovu myšlenku, že sny jsou naše přání. Mozek aktivuje chuťové centra, sluchové, hmatové, pachové a další při jisté vzpomínce, kterou přehraje sedmkrát rychleji. Takhle se třídí vše, co jsme prožili během dne a je-li tento proces špatně ovlivněn, rychleji naše paměť degeneruje.

Sny si pamatujeme ve fázi, kterou popsali dva američané Kleitman a Aserinsky, kteří si všimli rychlého pohybu očí. V této fázi dojde-li k probuzení, většinou si jedinec pamatuje svůj sen.

Nesplněná přání či problémy


Přestože 8 procent žen a 15 procent mužů tvrdí, že sny nemají, tak průměrně se nám za jednu noc zdá okolo 8 až 10 snů. Sen je reakce na okolní podměty a na spánek. Během snu se nám krátkodobá paměť ukládá do dlouhodobé paměti, proto si druhý den pamatujeme na ten předchozí, teda s výjimkou propitých nestřízlivých dnů, kde se nabourává REM fáze a informace se hůře ukládají. Ve snu jsme zbaveni smyslových vjemů a bez kontroly svého těla sníme, představujeme si a necháváme se unášet. Většinou prožíváme a nejčastěji si pamatujeme na sny v REM fázi, které jsou abstraktní, nelogické a přitom vycházející z reality. Podle V. Kasatkina sny již několik dní dopředu naznačují jisté změny, dle jiných vědců je sen mechanickou záležitostí, která udržuje jedince v klidu, aby na důležité mozkové procesy nepůsobily negativní vlivy.

Ve snech dochází k obrazovým asociacím k pocitům, které se často spojují do jednoho, z čehož vznikají nepochopitelné výjevy. Freud sny chápal, jako cestu k podvědomí. Události se ve snech zhušťují, maskují se a není lehké přijít na geniální dešifrování. Například omezující pohyb, nebo utíkání před něčím často charakterizuje, že někdo nebo něco nám klade překážky do cesty. Další částí je afekt, který se přenáší na původně neutrální, nebo dokonce pozitivní pocity. V mnoha případech tomu tak je, jestliže nemáme něco vyřízené a sen nás poukazuje na fakt, že bychom se měli na něco zaměřit a vyřešit to.

Nejčastěji čerpáme z prožitků, posléze se sny formují dle okolního prostředí. Třeba, když nám spadne přikrývka, sníme o tom, že jsme nazí, či jsme spadli do studené vody. Při bouřce se hromy můžou rafinovaně přeměnit do úzkostného pocitu, že jsme uprostřed bitvy. Další kapitolou jsou noční můry, které dle Freuda poukazují na nějaký problém, a dle jiných psychologů se jedná o jakousi rovnováhu, o které se mluví v souvislosti s Jouvetovími kočkami. Nejen u koček, ale také u lidí platí, že čím mírnější je sen, tím více agresivní je bdění. Proto je potřeba někdy prožít něco hrůzného ve snu. Jakmile se objevily náznaky REM spánku, výzkumníci budili respondenty. Po deseti dnech již experiment nebyl možný dál vést. Účastníci rychleji upadali do REM fáze a při dalším spánku narostlo REM až o 40 procent. Mozek potřeboval dohnat nedosněnou část. Z počátku byli respondenti klidní, ale po několika dnech se objevila tenze, nesoustředěnost a úzkost. William Dement provedl experiment, ve kterém budil respondenty v noREM spánku, ve kterém nebdíme a ani necítíme pocity. Neprojevily se žádné abnormality, takže se jedná o psychickou záležitost, nikoli o biochemickou.

Mohl bych tu psát ještě hodně dlouho, výzkum snů je na velice dobré úrovni a nic jiného se nikdy v psychologii v takové míře nezkoumalo. Stejně toho ale ještě mnohé nevíme a na pověru, že chytřejším lidem se zdají jenom barevné sny, ještě dlouho nebudeme znát odpověď.

Jaké sny se vám nejčastěji zdají?

Ploužáky a smutné písně: 19 díl

23. června 2012 v 19:00 | Daniel Hloušek |  Hudba

Ploužáky a smutné písně: 19 díl


Po velice dlouhé odmlce, která snad nikomu výrazněji nevadila, přikládám další seznam deseti skladeb do hudebního koutku. Snad se vám nějaká skladba zalíbí a pěkně si na mne při této skladbě vzpomenete.

1. "Tango with Lions - In a Bar": Hned pro začátek jsem si dovolil vybrat skladbu, která mne uchvátila především textem. Proto odkazuji na vlastní video s textem. Nepůsobí ani extra smutně, depresivně, ale vyvolává ve vás pocit naprosté samoty. Hledání něčeho, co dlouho chcete a nemáte to, někoho kdo vás pochopí. Myslím, že lepšího hlasu pro tuto skladbu ani nemůže být a hudební doprovod je stejně skvělý.

2. "The Irrepressibles - In This Shirt": Pro ty, co nemají rádi klauny, video nebude moc pěkné. Pomalý rozjezd, nadpozemské ztvárnění pocitů ve skvělé odezvě hlasů. Nejen hlas je impozantní, ale také hudební doprovod, který je neodmyslitelný a tady nezapomenutelný.

3. "Soulsavers - Kingdoms Of Rain": Život je tak cenný a přitom tak křehký, takový pocit mám z této skladby. Pochmurná skladba s pochmurným videem a při poslechu mám pocit, jako by právem uctívaný Johnny Cash znova zpíval, znova žil. Oba by tuto skladbu zazpívali s úctou, bez odstupu, procítěně.

4. "The National - Fake Empire": Je mi velikou ctí, že patřím do skupiny lidí, kdo tuto skupinu miluje. Tady nastává podobná situace, jako třeba u Radiohead - buď je máte rádi, nebo ne a bez výjimek. Už jednou jsem zde do výběru dával skladbu od The National a ještě se tu alespoň jednou objeví. Uklidňující, unášející a spíše vás donutí vzpomínat, než aby uměle vytvářela smutek skrze svou vlastní depresivnost. Proto ne každému se tato skladba líbí.

5. "Mogwai - Hound Of Winter": Máte rádi drnkací záležitosti, možná se vám zalíbí. O této bych si odvážně dovolil říct, že je i poměrně depresivní. Začátek vás naladí, najednou přijde více optimistická část a najednou spád a prozření do smutného čehosi, co vás nepustí a nedecentně vás obklopí. Je zvláštní, zajímavá a řekl bych, že originální.

6. "House of Wolves - Ageless": Další drnkací záležitost, žádný oplodňovák to není. Popravdě, ani nevím, jaké pocity přesně vyjadřuje, ale rozhodně si najde své posluchače, kteří budou nad ní přemýšlet s kapkou melancholie.

7. "Jose Gonzalez - Heartbeats": Pamatujete si ještě na reklamu, kde doopravdy po kopcích San Franciscích ulic letěly gumové balónky? Snad z mála reklam, která nabídla skvělou hudbu, skvělé video a nebyla nijak rušivá.

8. "Perfume Genius - 17": Opět další mé video. Skvělá skladba, nerušivá, místy velkolepá, grandiózní zvuk. Na dvě a půl minuty se dostanete do jiného světa, budete přemýšlet nad něčím jiným, nad budoucností a promrhanou minulostí, číší z ní beznaděj.

9. "Kat Frankie- Boy Wolf": Smutek, naprostá beznaděj, čekání na nic. Pro některé protáhlá, pro jiné zase plná pocitů. Rozhodně stojí za to ji poslechnout celou.

10. "Words - Ane Brun": Na závěr dávám něco podobného, jako je devítka. S tím rozdílem, že tato je živější, méně monotónní.
Doufám, že se vám výběr alespoň z části zalíbil a já dosáhl cíle, ukázat světu i méně známé skladby, které nejsou ohrané.

Jak působíme při setkání?

17. června 2012 v 19:00 | Daniel Hloušek |  Články

Jak působíme při setkání?


Aniž bychom o tom tušili, zejména při prvním setkání systematicky zkoumáme toho druhého a v sedmdesáti pěti procentech času jsou to oči, posléze ústa. Deset procent času přikládáme k čelu, pět procent k bradě a zbývající deset procent je věnováno dalším částem. Průměrnou dobou zkoumání tváře protějšku jsou tři vteřiny a za tento čas stihneme buď zapůsobit, nebo odradit.

Pohled je mocenské gesto


Delší upřený pohled v počáteční fázi setkání výrazně mění vysílané signály. Videozáznamy milenců poukazují na fakt, že u mileneckých párů je zrakový kontakt s menšími přestávkami hned od první chvíle, až po loučení. Jde o vyjádření lásky a důvěry, proto delší zrakový kontakt navozuje dojem, že se s protějškem nechcete bavit, ale milerád v očích druhého byste chtěl dělat něco zvrhlého. Nadále delší oční kontakt vzbuzuje nepřátelské pocity a jedinec je více na pozoru, snaží se analyzovat, zdali máte něco v úmyslu, či zdali lžete. Matky udržují neustálý oční kontakt se svými dětmi. Jakmile dítě přijde ze školky, matka si klekne na úroveň očí dítěte. Bylo zjištěno, že méně citově založené matky mají spíše tendenci se předklonit, tak se snižuje i působení pohledu. Z toho vyplývá, že pohled na začátku setkání by neměl být delší, než tři sekundy a posléze na malou chvíli odvrátit zrak. Přehnaným těkavým pohledem ale dáváme najevo, že se snažíme najít únikové body. To se stává zejména ve společnosti, která nás naprosto nudí a je to signálem pro "baviče", aby z "vtipů" vytvořili opravdu něco pozitivně nezapomenutelného, nebo tento pohled značí nepříjemnost situace. U opic a lidoopů bylo zjištěno, že v nepříjemných chvílích mají tendenci těkat očima. Lidé jsou na tom stejně a dává jim to jistotu útěku.

Úsměv je cesta k úspěchu


Náš mozek je schopný poznat úsměv, i když je vzhůru nohama a dokáže oddělit toto gesto od obličeje. Úsměv je známkou podřízenosti. Při narození brečíme, v pěti týdnech se začneme usmívat a mezi čtvrtým až pátým měsícem se začínáme smát. Malé děti rychle pochopí, že pláčem upoutají naší pozornost a úsměvem ji udrží. Z nedávných průzkumů na šimpanzích bylo zjištěno, že úsměv má hlubší a starší význam. Odhalí-li šimpanz dolní zuby, o které může přijít, dává tím najevo agresivitu. Stáhne-li šimpanz koutky úst a očí dozadu, značí to jeho podřízenost. Z výzkumů provedených v soudních síních je zřejmé, že po promluvě pronesené s úsměvem následuje nižší trest, než při omluvě bez úsměvu. První zaznamenanou vědeckou studií úsměvu, je studie francouzského vědce Gillaumeho Duchenneha de Boulogneho na začátku 19. století. Pomocí elektrodiagnostiky e elektrické stimulace rozlišoval upřímné úsměvy od jiných typů úsměvů. Studoval funkci obličejových svalů u lidí popravených gilotinou. Zjistil, že úsměvy jsou ovládány dvěma skupinami svalů. Velký sval lícní, který se táhne směrem dolů po straně obličeje, až k ústnímu koutku, a kruhový sval oční, který ovlivňuje zavření víček. Lícní sval ovlivňuje úsměv, roztahuje úsměv, rozšiřuje tváře, odrývá zuby. Kruhový sval oční zužuje víčka, vytváří vrásky kolem očí, což je velice důležité pro působení na jiné lidi.

Profesor Paul Ekman a doktor Wallace V. Friesen vypracovali kódování obličejových aktivit, kterým se rozlišuje upřímný úsměv od předstíraného. Upřímné úsměvy jsou podvědomé a automatické, takže neovlivnitelné. Je-li pocit upřímný, třeba radost, tak mozek vyšle signál do svalů, které roztáhnou tváře, zúží se oči a obočí poklesne. Při neupřímném úsměvu se často vytvářejí vrásky kolem očí. Paul Ekman zjistil, že lháři se usmívají podstatně méně a levá část obličeje je gestikulačně výraznější, než pravá. Pokřiveným úsměvem, při kterém je každá strana obličeje jiná, prozrazuje protichůdné pocity. Úsměv se sevřenými rty značí, že protějšek s vámi nechce o něčem debatovat, či něco tají. Ženy tento úsměv mají v oblibě a dávají tím najevo, že se jim někdo nelíbí. Muži většinou toto gesto ignorují. Úsměv s pokleslou dolní čelistí má vyvolat přízeň. Tohoto gesta využíval zejména Bill Clinton, aby dostal co nejvíce hlasů. Pohledem směřujícím stranou a vzhůru dává jedinec najevo hravost, něžnost a tímto gestem nejedna žena plete hlavu nejednomu muži.

Postoj


Podle postoje často poznáte namyšlené lidi. Formální postoj vykazující neutrální rozpoložení bez úmyslu odejít ani zůstat, častěji vídáme u žen a značí to situaci, ve kterém protějšek nemá co dodat. Tento postoj také můžeme vidět u žáků, kteří jsou zkoušeni, nebo u podřízených úředníků při rozhovoru s nadřízeným. V druhém případě se jedná o roztahování nohou. Tento postoj využívají zejména muži, kteří ukazují a dávají k obdivu své přirození. Jedná se o společenské gesto, třeba muži si neustále upravují rozkrok a to hlavně ve společnosti mnoha lidí - při zápase, jedná se o týmovou solidaritu.

Je-li noha nakročená dopředu a většina váhy je směřovaná na tu nohu, značí to postavení. Na historických malbách často tento postoj můžeme vidět, zejména u vysoce postavených jedinců. Jedná se o zajímavé gesto, které nás upoutá, ale zároveň značí bezprostřednost protějšku. Překřížené nohy vidíme u lidí, pro které je momentální společnost cizí a tímto gestem si udržují odstup. Zkřížené nohy vyjadřují obranný, nebo podřízený postoj. Zaujme-li žena asymetrický postoj, znamená to, že nemá v plánu odejít a je nepřístupná.

Při prvních okamžicích většinou chráníme své dlaně. Pokud ukazujeme své dlaně, dáváme najevo otevřenost. Pokud lidé při setkání mají překřížené nohy, ruce a dlaně směřují k tělu, pak působí taková společnost poněkud napjatě - nevědí, co očekávat. Směřují-li dlaně k protějšku a jedná se o široký postoj, je to otevřený a příznivý postoj, kterým upoutáme své okolí.

Plynulost situace


Mezi dalšími vlivnými faktory je samotné téma konverzace. Jsou lidé, kteří neumí využívat svou empatii a začnou mluvit poněkud ostřeji hned zezačátku o tématu, které se pro tuto chvíli nehodí. Většinou pak dochází k odstupu ze strany posluchače, který si utvoří poměrně negativní mnohdy vtipný závěr o jedinci a berou to s nadhledem - nepočítají s hlubším seznamováním. Druhá skupina lidí vhodně vybere téma anebo při zjištění, že dobrá debata šťastně nebude pokračovat u tohoto tématu, šikovně přeskočí na jiné.

Lepší je držet si ze začátku větší odstup a nevěnovat přílišnou část diskuze osobním záležitostem protějšku. Působí to nezdvořilým dojmem a jedinec pak nemá dostatečnou důvěru k tomu, aby sám se k těmto tématům dostal.

Jak působíte na jiné lidi při prvním setkání?

Elektrošoky: omyl v psychiatrii?

10. června 2012 v 19:00 | Daniel Hloušek |  Články

Elektrošoky: omyl v psychiatrii?

Nejeden psychiatr by vám pověděl zvláštní praktiky léčení na počátcích psychiatrie. Tato depresivní místa, která mříži dělila normální svět od nepochopeného a ve většině případů konečného světa, jsou svědky převratných a mnohdy omylných objevů, které na počátcích v psychiatrech probouzely entuziazmus. Nespočet lidí zemřelo utopením v ledové vodě, jelikož na počátku této vědy se léčilo šokem. Nespočet lidí podlehlo pasivitě těchto míst, míst, které jsou svědky ukrutných omylů, jako je lobotomie, či elektrošoky.

Myšlení psychiatrů

Otec americké psychiatrie Benjamin Rush pronesl na konci 18. století, že hrůza mocně působí na tělo prostřednictvím mysli a měla by se při léčení šílenství používat. Psychiatrie během svého poměrně krátkého působení stačila vyvolat mnohá etická pozdvižení a tolikrát se pozměnilo chápání léčby, že se začalo ve veliké míře mluvit o neúspěších. Velice dlouhou dobu psychiatři léčili své pacienty experimentálními způsoby a bez ohledu na jedinečnost jedince. Ostatně v případě topení lidí ve studené vodě, ponechávání pacientů v okovech několik měsíců a neustálého bití, se jedinečnost vytrácela. Psychiatři považovali v té době tyto léčebné metody za účinné, jelikož si mysleli, že se psychóza dá z lidí dostat bolestí a utrpením.
S dvacátým stoletím přišel také rozvoj syntetických látek a aplikování těchto látek nesčetněkrát mělo za následek stejně špatné výsledky. V polovině minulého století opět převládla myšlenka, že fyzická léčba je účinnější, než léčba medikamenty. Začalo se experimentovat s neúspěšnou, leč dlouho aplikovanou lobotomií, nebo s elektrokompulzivní léčbou, jinak známou, jako léčba elektrošoky, kterou na konci třicátých let vymyslel italský psychiatr Ugo Cerletti.

Nikdo se neptá

Každý rok podstoupí elektrošokům více jak 110 000 Američanů a je prováděno více jak 300 psychochirurgických operací. Elektrošoková terapie pochází z Říma, kde těsně před usmrcením prasat aplikovali obdobnou metodu, jako u lidí. Představte si situaci, kdy byste měli podstoupit elektrošokovou léčbu. Většině se vybaví nehumánní bolestivé praktiky, které dělají z jedinců naprosto nesoběstačné idioty, jako je tomu u lobotomie. Většina Američanů dle průzkumů si myslí to samé a 51 procent dotazovaných odpovědělo, že se jedná o barbarskou bolestivou metodu léčby. Ve Švýcarsku dokonce jen jedno procento dotazovaných odpovědělo, že elektrošoková terapie je prospěšná. Šestnáct procent odpovědělo, že tato léčba dělá z lidí oživlé mrtvoly. Toto mínění mělo negativní dopad a na několik let město Berkeley v Kalifornii zakázalo pod pokutou tuto léčebnou proceduru. O deset let dříve v roce 1972, když se širá veřejnost dozvěděla o tom, že americký senátor Thomas Eagleton kandidující na post více-prezidenta, podstoupil elektrošokovou léčbu kvůli těžkým depresím, se pod náporem tlaku vzdal kandidatury.
Ze studií provedené v osmdesátých letech minulého století vyplývá, že tento negativní názor není ovlivněn jen stereotypní představou, která se lehce šíří mezi lidmi. Jedna taková byla provedena ve druhém lékařském ročníku Arkansaské univerzity, kde 53 procent studentů si myslelo, že elektrošoky jsou bolestivé, 32 procent za nebezpečné až potenciálně smrtelné a 31 procent dotazovaných se domnívalo, že tato léčba se zejména používá pro mírnění agrese.
Fyziologové přišli na zajímavý fakt, který se později měl aplikovat i v psychiatrii. Zvířata v hibernaci nepodléhají svým menším zraněním a nemocem. Ježek, který byl na začátku svého zimního spánku nakažen tetanem, zemřel až těsně po probuzení. Byl-li napaden a ztratil značnou část krve, zemřel taktéž až po probuzení. Později z těchto výzkumů vzešly léky, které nadále pomáhaly při léčbě elektřinou.

Zvrhlost, o které nikdo nic neví

Zeptáte-li se psychiatra, jak vlastně funguje tato terapie, neodpoví vám. Přirovnáme-li elektrokompulzivní léčbu k praštění kamenem do hlavy, nebudeme vědecky mimo. V roce 1975 v časopisu Psychology Today vyšel článek od neurologa Johna Friedberga, který ostře kritizoval ECT, jako nefunkční a jasně nebezpečnou metodu léčby. Vídeňský psychiatr Manfred Sakel vyvolal ve dvacátých letech minulého století umělé kóma hladovějícímu pacientovi injekcí inzulinu. Tento pacient měl veliké křeče a toho později využil maďarský psychiatr Lázsló József von Meduna, který aplikoval injekci s příměsí kafru a olivového oleje do svých pacientů, kterým se posléze stimuloval krevní tlak a dýchání. Tento lék vyvolával tak prudké křeče, že se pacientům lámaly kosti.
Psychiatři zřídkakdy prozrazují pacientům opravdová rizika této léčby. Australský soudce rozhodl, že ECT bez souhlasu pacienta je napadení a v roce 2003 jedna pojišťovna v USA pozastavila úhrady této léčby, jelikož se jedná o rizikovou léčbu, při které ročně umírá okolo 300 lidí a z toho u většiny po více jak šesti měsících dochází k recidivě. U formulářů se souhlasem ECT je upozornění, které obsahuje informaci, že může nastat částečná amnézie, která ale po čtyřech týdnech od posledního elektrošoku má zmizet. Delores McQueenová z Kalifornie, ale i po více jak dvou letech si nepamatuje mnohé vzpomínky. Prodělala dvacet elektrošoků a po letech si třeba nepamatuje, jak se jezdí na koni, což dříve trénovala.
Údajně schopný lékař si může touto léčbou vydělat okolo osmnácti tisíc dolarů, a proto se tato metoda drží.

Jak to (ne)funguje?

Pacient dostane injekci s anestetika, která je proti bolesti, poté Metohexital aby pacient usnul. Paralyzují se svaly a nasadí se kyslíková maska. Posléze se elektrody přiloží na spánky buď bilaterálně - z jedné poloviny mozku na druhou, nebo unilaterálně - zepředu dozadu z jedné strany mozku. Pacient má v ústech gumový roubík, aby si neukousl jazyk, či nevylomil zuby. Konečnou fází je samotná procedura, při které mozkem prochází 180 až 480 voltů.
Jedná se o brutální a násilnou metodu změnit jedince. Ve větší míře se objevily u těchto případů příznaky, jako je krvácení do mozku, zápal mozkových blan, infekce vedoucí k mozkovým abscesům, infekční zánět kosti lebky, ztráta kontroly nad stolicí a močením, epileptické záchvaty u více jak 50 procent pacientů, negativní změny osobnosti. Dalo by se říci s kapkou ironie, že poskytuje prospěšný vegetativní účinek. Ročně ECT vydělá Americkým lékařům více jak 5 miliard dolarů. U 82 procent případů se dostavila ztráta paměti a 17 procentům se při terapii zastavil dech. Okolo 34 procentům pacientům dle lékařů se jejich stav výrazně po aplikaci ECT zhoršil.
V září 1996 jedna skotská rodina vysoudila škodné ve výši 66414 Eur za Josepha Dohertyho, který v roce 1992 spáchal sebevraždu po aplikování ECT i přes jeho nesouhlas.
Jaký je váš názor? - Děsivá ukázka účinků ECT.

Jaké máte o sobě mínění?

3. června 2012 v 19:00 | Daniel Hloušek |  Články

Jaké máte o sobě mínění?

Při jednání s lidmi nás ovlivňují dva zásadní faktory. Tím je protějšek a my samotní, kteří si udáváme hranice, které nesmíme překročit a snažíme se skrývat svá negativa. Podle průzkumu v časopise "Psychology Today", který provedl u 2000 čtenářů profesor Thomas Cash se svými kolegy na univerzitě Old Dominion v Norfolku, že více jak polovina dotazovaných jedinců připustilo, že nejsou se svým vzhledem spokojení. Jak jste na tom vy?

Posedlost vzhledem

Cash zjistil, že 72 procent mužů a 93 procent žen připustilo svou nespokojenost vycházející ze svého zevnějšku. Byl proveden test, u kterého respondenti měli oznámkovat části svého těla od nejméně hodnotné jedničky, až po nejlepší desítku. Většina jedinců si dávala veliký pozor na části těla, které ohodnotili číslem šest a méně. Cash nadále zjistil, že středem zájmu je zejména váha, kde byla čtyřiceti jedna procentní nespokojenost u mužů a u žen dokonce padesáti pěti procentní nespokojenost. Bodem utrpení je dle vědeckých studií oblast kolem středu trupu. Více než polovině účastníků snižovalo ego jejich boky a břicho.
Představa o svém vzhledu v dospívání většinou zůstává stejná i v dospělosti. Muži v 87 procentech případů si o sobě nadále v dospělosti ješitně mysleli, že jsou atraktivní, u žen je tomu u 78 procent případů. To samé platí u negativního názoru na svou osobu.

I nad nevyřčeným je polemizováno

Jsou dva hlavní typy lidí. Jedni o sobě s plnou vervou rádi mluví sáhodlouhé přednášky, které nikterak už ani nepřekvapí. Druhá skupina lidí spíše dává prostor jiným a své poznatky si nechávají pro sebe. Je-li vypravěč v první skupině a má-li o sobě vysoké mínění, posléze okolí posluchačů přichází k prozření a k pocitu, ve kterém by nejraději dotyčného kopancem distancovali z debaty. Má-li takový vypravěč nízké sebevědomí, dochází ke stejným pocitům, nebo ještě lépe si většina lidí oddychne, že takové problémy nemají.
Avšak, nemusíme ani své problémy a mínění o své osobě sdělovat, jelikož se to navenek projevuje v našem chování. Obzvláště ve stresu se zaměřujeme na nejméně atraktivní místa a to zejména krk, hlava a ruce. Například muž trpící řídnutím vlasů se při projevu neklidnosti uhlazuje vlasy a to nejčastěji od čela k zátylku, čímž je načechrává a nejvíce času věnuje řidšímu místu, aby jej zakryl. Mezi typickými projevy je olizování rtů, masírování krku, uhlazování obočí, nebo dokonce potahování za prsty. Psychologie hovoří se spojitosti s tímto chováním o autokontakty. Má zmírnit či zcela odstranit vnitřní napětí a to také za pomocí allokoiuaktu, kde se jedinec staví k protějšku tak, aby co nejlépe zakryl své nedostatky.
Děti si při lžích zakrývají ústa. Tímto gestem chtějí docílit toho, aby si nadále nevymýšlely a nešířily lži. Bylo zjištěno, že s tímto gestem se ještě setkáváme v situaci, kdy dítě pronese nevhodnou poznámku a vzápětí si uvědomuje kompromitující fakt, který nesmí pokračovat. Ústa jsou v dospělosti hlavním autokontaktem a to zejména kvůli ranému dětství ve kterém jsme si zakrývali pusu. Jestliže během konverzace se jedinci většinu času pohybuje ruka kolem úst, značí to nejistotu a fakt, že si protějšek dává veliký pozor na to, co mluví. Jsou dvě příčiny, které vyvolávají podvědomé gesto. Protějšek si uvědomuje choulostivost situace, nebo se snaží něčeho dosáhnout.

Stimulace dobré nálady

Z pozorování bylo zjištěno, že malí chlapci při stresových situacích mají potřebu si hrát s přirozením. U dospělých jedinců jsou adekvátním a přijatelnou náhradou ústa, které jsou bohatým centrem nervových zakončení. Stimulujeme dotykem a mnozí zejména k tomu používají ruce. Kuřáky uklidňuje pocit, že drží cigaretu v ruce, další jedinci si cigaretu nahrazují tužkou, či jinými drobnějšími předměty.
Vědecké studie poukazují na fakt, že ve městech až několikanásobně více lidé podstupují autokontaktům a chtějí si zajistit lepší a jistější zázemí, než lidé na venkově. Jedinec prezentující jisté produkty, či nápady je vystaven velikému pozorování a častěji podléhá tendenci zakrývat méně atraktivní místa na těle. Z přístupu jedince poznáte, jaké má o sobě mínění. První skupina více sebevědomých prezentujících se bude snažit zaujmout pozici, která donutí posluchače vůbec postřehnout, že prezentující je již v místnosti. Manažerská psychologie využívá hlavně ruce. Jistě to znáte, kdy odcházíte od jedince, který něco nabízí s plnýma rukama brožur, propisek a dalších firemních propagačních produktů. Protějšek vás tímto donutí, abyste byli otevřenější a z nevinné prosby, zdali byste něco nepodrželi, je rázem jistá manipulace.
Vlezlost obchodníků neznačí opravdový zájem, ale jen tím získávají podklady pro své konečné rozhodnutí ve vás vyvolat souhlas. Máte zkřížené ruce s palci směřující ven, je to pozitivní signál pro to, aby protějšek pokračoval a pokusil se postavit veškeré další jednání na faktu, že jste k situaci otevření. Má-li ale protějšek zaťaté prsty, tak další jednání je jen cestou k maléru.
V dětství jsme byli uklidňováni objetím někoho blízkého. V dospělosti si toto uklidňující gesto nahrazujeme zkříženými pažemi na hrudi. Druhá skupina lidí vystupující před skupinou lidí postrádá sebedůvěru a jedná zejména jen pudově. Pozice rozbitého zipu se objevuje zejména u mužů a značí sklíčenost či zranitelnost. Muži si tím chrání své genitálie, jelikož podvědomě čekají čelní srážku, nějaký problém. Toto gesto velice často používal Adolf Hitler, který maskoval svůj pocit sexuální nedostatečnosti kvůli jednomu varleti.

Co na to řeknou jiní?

Mínění není jenom otázkou vzhledu, ale také otázkou chování. V Arabských zemích je běžné, že se muži drží za ruce, jelikož je to kulturním zvykem přátelství a otevřenosti. V západním světě je něco takového nemyslitelné a mnozí se bojí dotknout i opačného pohlaví. V Londýně vědecký tým nenapočítal ani jeden dotek během hodiny, v New Yorku se za hodinu dotkli čtyři lidé, v Sydney 25 lidí, v Paříži 142 lidí a v Římě bylo napočítání až 220 dotyků. Zatímco Londýňané přikládají velikou váhu na postoj jiných, tak jižnější otevřenější kultury nehledí ani tak na chování, než na pocity mezi jednotlivci. Z toho vyplývá, že sebevědomí je víceméně v každé kultuře stejné, ale míra poukazování na problémy je jiná.
Jaké máte o sobě mínění?