Sociální fobie

12. srpna 2012 v 19:00 | Daniel Hloušek |  Články

Sociální fobie


Podle psychologických průzkumů více jak polovina nezaměstnaných nemůže najít práci, jelikož trpí nějakou formou sociální fobie. Ve výsledku tito lidé neuspějí buď na pohovoru, nebo později nezvládají svou práci, jak by měli a v konečném důsledku nějaký manažer na meetingu spíše prezentuje chabou zmatenost, než-li manažerskou vizi. Jak se tato třetí největší psychická novodobá civilizační nemoc projevuje?

Paranoia, o které víme


Sociální fobie se vyznačuje tím, že jedinec ví o svém problému, ale většina pocitů nadále přetrvává. Více jak deset procent světové populace touto nemocí trpí. Na základě genetiky máme tendenci si vytvořit fobie k jistým podmětům, které byly nebezpečné pro naše předky. Sigmund Freud se domníval, že fobie vzniká tehdy, když lidé převedou úzkost místo nevědomých motivů, nebo tužeb, na objekty symbolizující tyto motivy a tužby.

Nejčastějším problémem je přehnaná myšlenka, že nás někdo sleduje. Ostatně, v očích těchto lidí všichni nemají nic lepšího na práci, než celých dvacet čtyři hodin denně sledovat veškerou činnost jiných a následně to analyzovat, popřípadě se tomu škodolibě zasmát. Zdárným příkladem jsou lidé, kteří by raději zemřeli hlady, než aby jedli na veřejnosti, ale později pod náporem nesnesitelné tyranie žaludku a vědomí, se nají. Prvním úkolem těchto jedinců je, zmapovat si okolí, následně najít nejvhodnější místo. Jedná se o systematické chování, které se plynule dostává do bodu automatického myšlení. Po zmapování a strategického uchýlení, jedinci pořád zkoumají okolí a přemýšlí nad tím, co vše se jim teď trapného může stát. Jelikož se tyto myšlenky stupňují, jedinec později začíná propadat úzkostnému stavu a zaznamená-li, že se někdo v okolí zasměje, leč naprosto něčemu jinému, propadá panice. Tato panika se vykazuje psychickými a fyzickými projevy, jako je například lapání po dechu, pot, bušení srdce, nebo strach, hněv na sebe.

V roce 1872 Charles Darwin popsal zčervenání obličeje, jako nejvýraznější a nejlidštější výraz. Později psychologové zjistili, že zčervenání pomáhá k upevnění sociálních vazeb a dává najevo, jaké téma je vhodné a jaké ne. Holandští vědci, kteří prováděli psychologický experiment pro časopis Emotion, zjistili zajímavý fakt. Účastníci byli obeznámeni příběhem osob, které něco provedli. Tito viníci pak byli odhaleni ve čtyřech výrazech v obličeji. Neutrální, neutrální se zčervenáním, zahanbený, nebo zahanbený se zčervenáním. Na základě výsledku bylo zjištěno, že respondenti byli ovlivňováni hlavně zčervenáním, poté až výrazem v obličeji. Toto je dalším znakem sociální fobie.

Zkušenosti, nebo výchova?


Učíme se kvůli egu. Veškeré dovednosti se umocňují časem a jistotou během učení. Jezdíte-li na kole, tak ti z vás, co během svého života spadli z kola méně, tak mají v podvědomí asociaci k jízdě na kole, jako bezpečnou záležitost. Lidé, kteří ale mají tendenci nechat se unést okolím jednou za jízdu a v konečném důsledku přemýšlí na zemi nad tím, jak se to vůbec mohlo stát, tak mají k této činnosti větší odpor. To samé platí u chování a citových záležitostí. Mezi příznaky sociální fobie patří úzkostný strach oslovit osobu a to zejména opačného pohlaví. U této nemoci se projevuje nadbytečné plánování a myšlení nad situacemi, jak před samotným uskutečněním, tak i během dění.

Tento jedinec má buď špatné zkušenosti, kdy nemalá část potenciálních partnerů jej nelichotivě odmítla, nebo výchovou se bojí jednat. Jako malí jsme si hráli s kde čím a neměli jsme problémy. Časem, kdy se člověk učí, zjišťuje, že ten pavouk kterého tak rád trápil, nebo ho nechal lézt po svém těle, je přece jenom trošku větší hrozbou, než si dříve myslel. Nehledě na pravdivost informací se tato odměřenost sugeruje a někdy to vede až k předsudkům.

Ráno dvacátého dubna 1999, v den 110. výročí narození Adolfa Hitlera, dva studenti Eric Harris a Dylan Klebold nejdříve honili své oběti po škole a následně plně ozbrojeni bombami a zbraněmi zmasakrovali dvanáct studentů a jednoho učitele. Psychologové se snažili toto chování objasnit malou sebeúctou, která se projevuje i u sociální fobie.

Výchova nás částečně předurčí, jací budeme. U lidí, kteří vyrůstali v prostředí, kde jim bylo vytýkáno jejich originalita a odlišnost, nebo byli porovnáváni s jinými jedinci, vede k nízkému a zkreslenému chápání sebe samého. Společnost, která ve většině případů nedala možnost se vyjádřit a uznat cizí pravdu, dala základ prvnímu a velikému aspektu sociální fobie. Lidé trpící touto poruchou odsuzují autoritu. Pohled do očí, podání ruky a další autoritativní gesta jsou pro tyto jedince jen známkou toho, že je protějšek nevyslechne a popřípadě opět bude mít tendenci říci, že je tu platný jenom jeden názor a to autority.

Projevování


Lidé se sociální fobií často mluví před sebe, nezaměřuje se na jedince a jen občas se podívá do očí protějšku, u kterého chce udržet pozornost. Nesoustředí se na účel diskuze, nýbrž na samotné okolí a podmínky. Během života se střídají lehčí fáze, kdy tou nejrozšířenější je klasická stydlivost, která se projevuje až u devadesáti procent populace v nějakém životním období. Úzkost se projevuje u těchto případů pocitem na zvracení, nebo potřebou močit. Třes rukou, blednutí kůže, studené ruce a pot. Jelikož se obavy o předem očekávanou událost projevují již několik týdnů před samotným uskutečněním, dostavuje se stres, nebo dokonce deprese. Tito lidé pak mají větší sklon podlehnout alkoholu, protože zmírňuje sociální fobii.

Chronická dlouhodobá sociální fobie vyvolává dokonce žaludeční problémy a zmenšuje chuť k jídlu, která vede v některých případech k mentální anorexii, nebo bulimii. Postupně vlivem deprese, ale také samotné poruchy jedincovo vyjadřování přestává být svižné a zadrhává se. V důsledku toho se snaží lidé vyhýbat jakékoli komunikaci, posléze ztrácejí sociální vliv a možnosti. Zajímavostí ale je, že se snaží co nejvíce si udržet nejvěrnější přátele a to se jim velice dobře daří, i přes složitost takové situace. Vyhýbají se svým povinnostem, neradi platí a dělá jim větší potíže navštívit úřad, než jiným. Sociální fobie se ve většině případů projevuje kolem 14 až 20 let, zejména strachem nezařazení do společnosti. Později se většinou tato porucha už neobjevuje, ale není to pravidlem.

Neléčení může vést až k absolutní sociální izolace, proto je vhodné psychofarmaky, nebo psychoterapií se zbavit této nemoci.

Máte nějaké zkušenosti se sociální fobií?
 

26 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

"Trpíte sociální fobií?"

Ano.
Ne.

Komentáře

1 Es Ef Es Ef | Web | 12. srpna 2012 v 19:37 | Reagovat

No, myslím, že některé věci se u mě v dřívější době projevovaly, ale teď už ne :)

2 Mešuge Mešuge | Web | 12. srpna 2012 v 19:37 | Reagovat

Už delší dobu tuším, že mám sociální fóbii. Ale bojuji s ní a zatím se mi to docela daří. Dříve jsem měla problém bavit se i s nejbližšími přáteli. Teď už mi to nedělá takové obtíže. Rozhodně ale pořád nepatřím mezi ty "společenské" typy a asi mezi ně nikdy patřit nebudu. Nejvetší nervozitu zažívám ve větší skupině lidí. Paradoxně mi ale velké skupiny lidí nevadí, pokud nikoho z nich neznám. Tak nějak se ztrácím sama v sobě, když o tom přemýšlím. Každopádně se člověk nesmí vzdát. Podle mě je dobré mít alespoň jednoho přítele, který vás tak říkajíc "vtáhne" do společnosti. Prostě vás donutí jít mezi lidi, bavit se s nimi, zapojuje vás do společných aktivit atd. Mně osobně přítomnost takového člověka hodně pomohla. Sice mě občas projevy této fóbie zaskočí, ale cítím, že se to pomalu zlepšuje. Pomalu, ale jistě. :)

3 Jan Stanislav Jan Stanislav | Web | 12. srpna 2012 v 19:43 | Reagovat

To je vicemene klasicky pohled na vec. Zajimave jsou vsak vysledky alternativnich pohledu, kde je umozneno cloveku sve "trauma" znovu prozit, pochopit a zbavit se ( napr. holotropni dychani  ) nebo pristup tzv. pozitivni psychologie ... Klasicka psychoanalyza a po pripade uz pak psychiatrie moc nadejne prespektivy nenabizi ... Sam urcitou formou paranoii trpim a musim rict, ze dokud jsem nezacal zase verit lidem ( ve smyslu duverovat lidem v prostredi, ve kterem jsem ) a pochopil jsem, ze z 99,999% se o me lide nezajimaji, protoze maji svych problemu dost a nemaji proc se o me zajimat, tak to bylo tezke. Dneska je to uz dost lepsi :)))

4 Pani Luová Pani Luová | Web | 12. srpna 2012 v 19:52 | Reagovat

"Zdárným příkladem jsou lidé, kteří by raději zemřeli hlady, než aby jedli na veřejnosti, ale později pod náporem nesnesitelné tyranie žaludku a vědomí, se nají. "
To je presne o mne. Paradoxne mi ale nevadí, keď jem v reštaurácií, ale skôr v menšej skupine ľudí, ktorých menej poznám, to mám pocit, že ma sledujú a hodnotia, ako prežúvam, odkusujem a neviem čo ešte.
Tiež nedokážem niekomu zavolať, či už kamarátom alebo niekomu cudziemu, toho sa priam desím.
Nepríjemné je aj navštevovanie úradov. Verejné wc taktiež, najlepšie ak sú prázdne.
Komunikácia s ľuďmi mi tiež robí problémy, ale snažím sa to všetko prekonať. Občas chodím na zrazy, kde nikoho nepoznám a tak... Ale som na tom podstatne lepšie než kedysi.

5 Lady Diabolus Lady Diabolus | Web | 12. srpna 2012 v 19:52 | Reagovat

Já jí mám už prakticky od narození. I když je pravda, že to může být způsobeno mým stylem života. Jsem jedináček, s rodiči se prakticky nevidím (jsou doma, ale já jsem většinou zavřená v pokoji) a nechci chodit do společnosti. Pravda, zkoušela jsem s tím bojovat, ale zatím neúspěšně. Paranoidní jsem (výtahy, letadla, auta, autobusy a konečně i lidé) taky pár let a nevypadá to, že bych je mohla překonat. Ačkoliv se mě ostatní snaží tahat do společnosti, nikdy to nepomůže.

6 moineaux moineaux | Web | 14. srpna 2012 v 20:32 | Reagovat

Tyjo.. Teda, vždycky až moc přemýšlím nad tím, kde budu sedět vzhledem k pozicím ostatních lidí, nad detaily třeba, jestli můj culík není nějaký divný a sotva se na mě někdo divně podívá, hned si myslím, že je to kvůli tomu a tak. Ale přišlo mi to takové normální. Vždycky jsem tak nějak sledovala všechny a třeba jen  z jednoho pohledu jsem si odvozovala hned ta nejhorší řešení. A taky na mě přesně sedělo to s tou událostí. Vlastně to teď právě prožívám, zanedlouho pojedu na tábor a nevím proč, mám prostě šílený strach (já vím, jsem zbabělá, a ne, není to proto, že budu od rodičů :D) Prostě asi se bojím té spousty cizích lidí a že tam nikoho nebudu znát a mám z toho strach celé prázdniny. Zrovna teda jíst na veřejnosti mi moc nevadí, ale sotva mluvím a je na mě upřeno moc očí, začnu moc uvažovat, kam se mám dívat, co dělat s rukama a s nohama a zapomenu se soustředit na mluvení..

7 Kvakva Kvakva | Web | 16. srpna 2012 v 15:37 | Reagovat

ja som našťastie komunikatívna osoba takže nemám takéto problémy. Ale poznám ľudí čo ich majú. Ľahko sa dá spoznáť takýto človek-taký človek, čo sa cíti pozorovaný, kreslí všade oči. Poznám vela takých ľudí, ktorý to aj priznali.
Zaujímavý článok, páči sa mi.

8 Verunka T. Verunka T. | Web | 20. srpna 2012 v 20:14 | Reagovat

Sociální fobií bohužel taky trpím, od jisté chvíle...Je to hrozně omezující. Všechny ty pocity, že mě někdo sleduje, že se na mě všichni dívají, myšlenky na to, co si asi myslí ostatní...to znám. Bojím se chodit sama mezi lidi, oslovit někoho cizího. Pomáhá na to jen postupná a pomalá socializace, zvyšování sebevědomí a podpora blízkých.

9 Er. Er. | 21. srpna 2012 v 21:13 | Reagovat

Jak neškodně to zní..jen další z tolika druhů fóbií..A opravdu jen málokdo tuší, jak strašné to je..Kolik z těch co v anketě odpověděli ano touto fóbií opravdu trpí..? Je to čím dál větší strach vyjít na ulici mezi lidi. Neustálá vyděšenost, že vypadáte jinak..že se smějí právě vám. A že se dívají jen na vás..Podlahu před tabulí znám jako svoje nehty..každou puklinku tam mám pojmenovanou. Hlavně se nekoukat do očí..Mohly by se na vás taky podívat.. :-|

10 streetqnektarinka streetqnektarinka | Web | 10. září 2012 v 17:20 | Reagovat

Sociální fobii jsem si začala uvědomovat teprve nedávno. Snažím se s ní bojovat a ne vždycky se mi to podaří... Moc mě tvoje články baví :-) Zajímám se o psychologii a mým snem je ji studovat :-)

11 Aňa Aňa | Web | 15. září 2012 v 21:19 | Reagovat

Joo to znám hlavně ve škole :(.

12 Karel Karloviš Karel Karloviš | 5. ledna 2013 v 20:44 | Reagovat

Já mám problém s tím že společenský život vypouštím zcela a držím se bud v práci nebo v soukromé dílně a vyrábím příjdu domu sednu k počítači   a zase řeším co a jak . Jen né jít do společnosti z velkých kolektivů mám vůbec největší obavu a nebaví mne to jít do kina mi nevadí ale jít na diskotéku mi vadí strašně mám dojem že pomně koukají všichni . Tancovat taky ne ztuhnu a mám dojem že se všichni dívají . Když jde přítelkyně je to problém  a užírám se doma  a je to velký problém . Dokážu působit a pracovat   ze zákulisí  ale vyjet na nějakou prodejní  akci nezvládnu . Ted se mi to celé hroutí a já nevím co mám dělat  přítelkyně neví že mám takový problém resp. to vidí jako můj nátlak na ní ale nekoukne se na můj problém z mé strany . Ted jela na svátky  k rodině a já zůstal sám doma 14 dnů je to strašně jsem tu sám a nevím jak dál všichni na mne kašlou užírá mne to .

13 Karel Karloviš Karel Karloviš | 5. ledna 2013 v 21:18 | Reagovat

[5]: Já vím dobře o čem mluvíš je to hrozné jen se bojím že to dojde tak daleko že pak někde zůstanu sám až z toho zmagořím

14 L. L. | Web | 11. ledna 2013 v 18:16 | Reagovat

Myslím, že ji mám. Ve společnosti se bojím jíst jen někdy, ale jiné, běžné věci, jsou pro mě těžké. Když jsem sama, je to vždycky horší..

15 Achjo Achjo | 6. března 2014 v 18:53 | Reagovat

Já jí mam taky. Ve škole kvůli tomu nesvačím, neumím se plynule bavit s učiteli. Neumím se dívat do očí. Vím že je to zbytečný strach , ale stejně se toho nemůžu zbavit. Taky se bojím bavit s kluky,což je asi můj nejhorší problém,že si žádného nikdy nenajdu :(((((((( A zatím neumím jít sama ani nakoupit.

16 Livi Livi | 5. dubna 2014 v 22:31 | Reagovat

Taky si uvědomuji, že tenhle problém mám, ale snažím se s ním dost bojovat. Vím, že jako malá jsem taková nebyla, něco se "pokazilo" časem, ale nevím, co to spustilo. :-? Největší problém je, že lidi tahle možnost nenapadne, takže mě považují spíš za namyšlenou nánu, která se s nimi nechce bavit. To se pak promítá do jejich postoje vůči mně a ten moji situaci zhoršuje. Pokud se někdo náhodou "přenese" přes tu mojí dlouhou stydlivost, tak se diví, že jsem úplně jiná, když se ho "nebojím." :-| Jediné, co mě uklidňuje, je, že když jde o pohovor do práce (popřípadě potřebuji něco prosadit ve škole), tak to umím opravdu hodně ovládnout. :-) Ale pak přijdu mezi partu vlastních kamarádů a zase sotva kuňkám... :-x

17 Pleasure2u Pleasure2u | 15. května 2014 v 23:56 | Reagovat

Moc pěknej a informativní článek. Dobře napsáno.Pochvala tomu, kdo to psal! Jinak SF taky trpím a to co se tu píše je NAPROSTÁ pravda.

18 pleasure-2u pleasure-2u | 23. května 2014 v 18:27 | Reagovat

Ahoj,navštivte můj blog, souvisí s tématem: http://pleasure-2u.blog.cz/

19 Anonymní Anonymní | 3. června 2014 v 20:56 | Reagovat

Tenhle článek jsem vlastně hledala proto, že jsem měla pocit, že tím částečně trpím a teď s hrůzou zjišťuji, že na mě sedí víc než většina příznaků. Nepřijde mi, že by mě někdo vysloveně pomlouval (a pokud ano, pak je spíš ON ten, kdo potřebuje pomoct :D) nebo něco podobného, ale trpím velkým strachem, že mě někdo sleduje. V posledních měsících se mi to dost zhoršilo a už nejsem skoro ani schopná dojít od autobusu domů (cca 10 minut cesty). Mám strach, když vedle mě na silnici zpomalí nebo zastaví auto, mám strach, když za mnou někdo jde. Mám strach i dojít na nákup... Prostě se mi poslední dobou spoustu věcí hroutí. Připadám si dost špatně, protože ve svém okolí nemám nikoho, kdo by něčím podobným trpěl... :-(

20 Ondra Ondra | E-mail | 11. srpna 2014 v 18:44 | Reagovat

Ahoj, pokud je tady nějaká dívka se sociální fóbií, která se chce seznámit tak ať napíše na bojovnik21@post.cz. Je mi 21 let, potýkám se od dětství s psychickými problémy, jsem typ alternativního člověka, proto mám poněkud odlišný pohled na většinu duševních záležitostí, jsem také věřící, na základce a na gymplu jsem měl dost silnou SF a deprese. Teď beru léky a jsem na tom dobře. Napiště mi na mail a můžeme toho probrat více. Nebojte se napsat :-)

21 Prosim Prosim | 10. března 2015 v 21:47 | Reagovat

Ahoj všichni. Teda neví. Jestli je to zrovna tím ze bych měla sociální fobii ale stejně to sem nápisu. No tak za prve mam pocit ze me pořad někdo sleduje. Nevim proč ale proste mam takovém pocit vždy a všude. Potom je tu to ze se bojím skoro každého člověka kterého uvidim...strašně se bojím a nevim co mam dělat. Můžete mi prosím někdo pomoct?

22 Kubis Kubis | 23. června 2015 v 20:08 | Reagovat

Sociální fobií bohužel trpím i já, naštěstí se to snažím řešit, chodím pravidelně k psychiatričce i psychologovi,ale taky to není úplná výhra,naštěstí nejsem zase tak úplně na dně, největší problém mi dělá komunikace před více lidmi, strach pracovat ve větším kolektivu, jinak situace ostatní celkem zvládám. Chce to asi postupně řešit, bohužel se jí nedá zbavit za pár dní nebo týdnů, ale každý jsme individuální, takže na každého platí jiné metody si myslím. Všem přeji hodně štěstí v boji s jakoukoliv formou této nepěkné omezující psychické poruchy

23 Lucka Lucka | 25. dubna 2016 v 20:05 | Reagovat

Nedělá mi problém se s někým bavit, ale když o mně někdo něco ví. Vím, že je to nesmysl, ale nějak mám v té svojí hlavičce vsugerované, že všechny hrozně zajímá, co dělám, spíš, že mě sledují a posuzují. Když se okolo mne někdo směje, je mi z toho příšerně.

24 Krysa Krysa | 22. května 2017 v 12:21 | Reagovat

Zvláštní je, že na jednu stranu mám hrůzu z toho, že mě ostatní sledují a hodnotí (samozřejmě, že si vždycky připadám nechutná), na druhou stranu ale chci, abych se lidem líbila. A taky je zvláštní, že ačkoliv trpím SF tak, že kolikrát ani nedýchám, když jdu po ulici nebo nastupuju do MHD, tak na druhou stranu když už jsem v kolektivu lidí, co jsem se s nimi seznámila, tak jsem neskutečnej extrovert. Nevyznám se v sobě. 8-O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama