Září 2012

Psychologie hudby

30. září 2012 v 19:00 | Daniel Hloušek |  Články

Psychologie hudby


V devadesátých letech dvacátého století byl proveden experiment prokazující přímý vliv hudby na inteligenci. Známe jej pod slavným pojmem Mozartův efekt. Po poslechu vážné hudby bylo zřejmé zlepšení v časově-prostorovém inteligenčním testu, ale jen po dobu patnácti minut. Jaký vliv má hudba?

Nezapomenutelná hudba


Psychiatrička Elizabeth Loftus provedla řadu experimentů, ve kterých potvrdila svou teorii o dynamice vzpomínek. Loftus nechala několik skupin sledovat záznam autonehody a poté rozdělila sledující na dvě skupiny. První polovině položila otázku, jak rychle jelo auto ve chvíli, kdy narazilo do druhého. Další část dostala otázku, jak rychle jelo totéž auto, když "roflákalo" druhé. Sugestivní dotaz napomohl k méně přesné vzpomínce a tito lidé odhadovali až od 20% rychlejší jízdu, než první skupina, což dokazuje sugestibilitu, kterou popsal profesor psychologie Daniel Schacter za jeden ze sedmi hříchů paměti.

Mnozí z nás si není vědoma faktu, že si rádi zkreslujeme vzpomínky a čím více si jedinec myslí, že jeho pohled na něco, co se již stalo je velice objektivní, tím více tato vzpomínka paradoxně objektivní nebude. Jedná se o přirozenost zavánějící naivitou, kterou ale nemůžeme nijak zásadně ovlivnit. Tohoto si můžeme všimnout například i u hudebníků, kteří si píší skladby. Jejich paměť zrcadlí to, u čeho zažili nejsilnější emocionální odezvu. Proto mnohé hudební skupiny se podobají stylu jiných specifických skupin a dalo by se tvrdit, že se autorovi zamlouvá.

Alzheimerova nemoc je nejčastější formou demence, která je charakterizována zejména ztrátou schopnosti rozeznávat sociální vztahy a vazby mezi lidmi a dokonce i příslušníky rodiny, pocitové a logické. Klinická zkušenost dokládá, že hudba stejně jako sprostá slova, přetrvává v paměti velice dlouho a to i u lidí trpící touto nemocí. V experimentu, při kterém bylo zdravým i trpícím Alzheimerem puštěno přes čtyřicet hudebních skladeb, byla tato teorie o lepší paměti spojenou s hudbou potvrzena. Zatímco pro jednu polovinu byl text čtený, u druhé byl obsah přezpíván a výsledně u lidí trpící Alzheimerem byl výsledek efektivnější. Častěji rozpoznali, že skladbu již slyšeli, u zdravých lidí to ale nemá viditelný vliv. Existují případy, jako například zpěvák s touto nemocí, který nebyl schopen se ani dostat do nemocničního pokoje z nějakého oddělení, aniž by nevyvolal rozruch, ale své skladby přezpíval se stejnou precizností, jako před nemocí.

Jedinečnost pocitů


Hudba má největší dopad na limbický systém, což je naše centrum emocí. Především v amygdale, která rozhoduje o tom, zdali je zvuk příjemný, či není. V této části také sídlí vzpomínky na pocity k tomu, co jsme kdy slyšeli. I psychologie popisuje mrazení, zejména za krkem při poslechu hudby. Tato reakce nastane ve chvíli, kdy tempo, tóny a uspořádání tónů připomenou jistou vzpomínku v amygdale. Fyziologická měření zjistila, že v takové chvíli dochází k zrychlené srdeční aktivitě, jinak řečeno dochází k vzrušení. K větší odezvě dochází zejména u profesionálních hudebníků, u kterých by se právě čekal přes každodenní rutinu spíše opačný efekt. Avšak není žádný rozdíl mezi jedinci, kteří hrají na nějaký hudební nástroj, či ne.

S rostoucím hlukem také práh vzrušivosti ze zvukových vjemů stoupá. Jinak řečeno, jedinci, kteří dlouhodobě žijí v klidnější oblasti, mají tento práh nižší a dokáží se více nadchnout pro to, co slyšeli. Ti, kteří jsou dlouhodobě vystaveni hluku, mají automatickou tendenci mnohé zvuky vypouštět a analyzovat jako okolní šum. Podle psychologů se jedná o velice negativní záležitost novodobé civilizace, která vede k menší empatii společnosti. Z výzkumů vyšlo najevo, že lidé, kteří se setkávají s nadměrným množstvím vnějších zvuků, se méně vciťují do filmů, i když jistý moment je podkreslený hudbou.

Nejčastěji dle výzkumů vyvolávají emoce sólové nástroje a vědci Panksepp a Bernatzky si tento jev dávají do souvislosti s evolučními kořeny sociální motivace a poukazují na zvukovou podobnost ztraceného mláděte. Na tento jev zejména reagují ženy a je to vysvětlováno faktorem svědomitosti, kterým ženy disponují ve větší míře. U něžného pohlaví je to natolik hlubokou záležitostí, že ze sledování reakcí je zřejmý vyšší výskyt slzení u žen, než u mužů.

Každý ze 141 respondentů uvedl alespoň jednu skladbu, u které pocítil nějaký intenzivní pocit, z toho u mnohých vedlo k jistým vnějším fyziologickým změnám. Namátkou třeba došlo k patnácti slzením, k třinácti mrazením a u osmi případů došlo k husí kůži. U slzení bylo zjištěno, že tato reakce vzniká zejména ze vzpomínek, kdežto zbylé dvě uvedené reakce jsou spíše spojovány se samotnou hudbou.

Hudbou ke genialitě?


Mozartova efektu mnozí chtěli využít a koncem dvacátého století nastal boom se stimulací inteligence dětí, mnohdy ještě před samotným narozením. Do roku 2003 se dokonce prodalo přes dva miliony kompaktních disků s Mozartovou hudbou, které byly speciálně určeny pro rozvoj inteligence. V roce 2008 internetový obchod Amazon.com dokonce nabízel přes čtyřicet produktů s Mozartovým efektem. Psychologové tento psychologický fám označili za tichou poštu, kdy na samotném konci je naprosto zkreslená představa. Údajně tato myšlenka vznikla z holého faktu, že hudební nadání je spojováno s inteligencí. I přes pošetilou snahu matek a otců mít z dítěte génia pouhým pro něj většinou nudným poslechem vážné hudby, je tu ale mnoho studií prokazující značnou pravdivost.

Některé školy se zapojily do projektu zkvalitnění soustředěnosti a výkonu studentů za pomocí hudby. Výsledek rozhodně nepřekvapí, více jak polovina studentů se dokázala mnohonásobně více soustředit a dosahovali lepších výsledků. Tempo vytváří náladu, kterou měříme v beatech za minutu. To je počet úderů. Většina písní se pohybuje kolem padesáti až šedesáti beatů, tedy rychlostí našeho srdce. Logicky, čím více je beatů, tím více se budeme cítit pod tlakem a budeme mít tendenci srovnat hladinu adrenalinu. Čím menší je počet úderů, tím více nás skladba uklidňuje. Tento efekt využívala církev, která svou kostelní hudbou v lidech vyvolávala pocit úzkosti, melancholie a nevysvětlitelného strachu. Tímto chtěli dosáhnout vědomí, že jej církev ochrání.

Jakou hudbu máte nejraději?

Psychologie reklamy

23. září 2012 v 19:00 | Daniel Hloušek |  Články

Psychologie reklamy


Vědci zjistili, že dlouhodobé předstírání má za následek, že i samotný lhář tomu začne věřit. U mnoha ptačích druhů jsou dominantní jedinci s tmavým peřím, kteří mají privilegium se přednostně pářit a mít přístup k potravě, aniž by museli něco dělat. Badatelé nabarvili světlejší ptáky na tmavý odstín, čímž se tito ptáci začali podvědomě chovat nadřazeně. Tento model platí i u lidí, zejména u obchodníků a v nemalé míře i v reklamách. Jaká je psychologie reklamy?

Působivá slova


Základem dobrého prodeje je, že prodávající vytváří nabídku již na zaběhlém známém modelu a pocitu. Jednoduše řečeno si lépe člověk vybaví něco z paměti, pokud je tato informace pevně zakořeněná. Jinak řečeno, informace z nabídek a reklam staví na něčem, co již máme uložené v paměti, a jen se tato vzpomínka o nějakou drobnost rozšíří, čímž se stává ještě silnější. Navíc, obchodník by měl volit ta správná slova. Spojení lahodná čokoládová poleva, která je prezentována v nějaké situaci, třeba na svatbě, u většiny lidí vyvolá dobrý pocit, leč mnozí si pak uvědomí, jakou chybu udělali při slově ano.

Působivým, leč často falešným a zrádným slovem, je slovo zdarma. Většina láká na ochutnávku, či vyzkoušení produktu zdarma. Tímto dochází k jisté vzájemnosti, která v psychologii znamená něco jako oboustrannou výměnu. Zatímco obchodník si vyhlédl lehce zmanipulovatelnou pokud možno velikou skupinku lidí, přiběhne k nim, vyčistí jim brýle a nabídne jim produkt se slovy, že jedině dnes je tento produkt jen o padesát procent levnější. Nakonec se tímto jedinec nedobrovolně zavázal k nějaké aktivitě, která mnohdy vede k samotné koupi za takovou částku, u které nějaká padesátiprocentní sleva nejde poznat.

Dalším krokem je v člověku vyvolat chamtivost. Každý chce znát nějaké tajemství, proto mnozí tvrdí o svých výrobcích, že skrývá něco, co jiné výrobky nemají. Je to velice jednoduchý princip, navenek tomu většina nevěří, ale stejně si řeknou, že by to měli vyzkoušet, co kdyby náhodou obchodník měl pravdu. S tímto se můžeme také setkat u loterií, kdy pod nátlakem vědomí, že si někdo kupuje více lístků a má tím pádem větší šanci, tak si také koupí přinejlepším stejný počet.

Dívej se a plať


S příchodem televizí také přišel nový způsob propagace, mezi které také patří nejznámější a přitom neviditelný podprahový vjem. Psychologové vyzkoušeli několik expozicí podprahových zpráv v podobě obrázku či nějaké věty, které se ve zlomku sekundy objevily na obrazovce, ale lidský mozek nebyl takovou rychlost schopný zaznamenat, jako zrakový vjem, nýbrž jen informační. V jiném experimentu bylo respondentům pouštěno video, kde na velice krátkou dobu problikl obrázek, kde byl černoch a celé video bylo koncipováno poměrně negativním způsobem. Na konci při vyplňování dotazníku více jak 70% zúčastněných mělo záporný názor na tyto lidi.

Naopak, pokud je video pozitivní, tak podprahová informace také bude působit takovým dojmem. S rostoucím malým časem v tisícinách sekundy si člověk zapamatuje více informací. V první nejkratší fázi si člověk zapamatuje jen základní barvy, při kterých si uvědomuje první nápady, o co by mohlo jít. Ve druhé fázi je mozek schopný přečíst písmo a tím rozeznat produkt. Ve třetí fázi jdou rozeznat samotné objekty, což koresponduje s dalším stupněm, kde si mozek všímá i detailů.

Vědci Dempsey a Mitchell provedli sérii experimentů, kde po krátkou dobu probliklo ve filmech obrázek jisté značky a sady propisek. Vybraná společnost měla za úkol si vybrat mezi dvěma propiskami. Ti, kteří viděli film, si vybrali ve většině případů druhou sadu propisek, i když se jednalo o méně kvalitní výrobek. Zbytek, který film neviděl, strávilo kolem 70 % času nad výběrem propisky a většinou si pak vybrali tu lepší. Tohoto využívají i filmaři, kteří tímto umocňují atmosféru. Zejména v hororech je extrémně krátká expozice podprahové informace velice důležitá a vyvolává nepochopitelný strach či v některých případech dokonce i úzkost. Mnohé reklamy také vyvolávají úzkost, i když z úplně jiného důvodu. Proto je také krom klasické reklamy využívána možnost osobního kontaktu, která patří mezi nejúčinnější způsoby, jak přinutit a oblbnout lidi k nějakému nákupu. Teda až po známém funkčním principu, kdy se jistý produkt těsně po záruce rozbije, jen aby fungoval marketingový koloběh.

Nechtěl to, ale koupil to


Princip nadřazenosti ptáků platí i u lidí. Přijde-li člověk do místnosti s uměle navýšeným sebevědomím, pozdraví vás, nacpe vám do rukou vše možné, jen abyste nemohli odejít, a nepustí vás ke slovu, protože jste ze začátku ještě schopni říci ne, má částečně vyhráno. Takhle funguje osobní reklama. Základním pravidlem je vás přesvědčit o tom, že samotný prodejce ví o vašich záměrech a potřebách ještě více, než vy samotní. Abyste neutekli, prodejce vám do jedné ruky vloží propagační materiály a požádá vás o pohlídání nějaké osobní věci. Většina lidí nemá nutkání utéci s nějakou drobností patřící někomu jinému, tímto si protějšek zajišťuje počáteční autoritu.

Po této autoritě nastává efekt přátelského jednání, kdy si většina lidí myslí, že špatní lidé by rozhodně nepožádali o pohlídání nějaké takové věci. Proto v této chvíli začíná prodávající motivovat lapeného chudáka v koupi produktu. Obvykle nabízející nadsazuje a zveličuje popis prodejního zboží či služby natolik, že kdyby tato slova platila, tak by většina vysavačů byla schopna vysát celý dům z vchodových dveří, absorpční utěrky by vysály celou vanu a nové restaurace by vás obsloužily během deseti minut luxusním jídlem za přijatelné ceny, i když většinou můžeme být rádi, že to neuteklo z talíře.

Nepřímý nátlak využívají například reklamní kampaně před Vánocemi, kdy již od listopadu jsou mnozí vystavování mnoha nabídkám, a zejména u dětí, které se u každé nabídky zastaví a rodiče se nechtějí zdržovat, pod slovy, že to možná dostane k Vánocům, nakonec musejí dodržet slovo, jinak by zažili aplikované zlo ze strany dětí a nevraživý výraz od prodejců. Prodejce proto využije známého efektu nedostatku zboží, i když opak je pravdou a obchodníci řeší přeplněné sklady. Slovům a dramatickému výstupu, že široko daleko již mnoho kusů jistého zboží není, se snadnější a častěji podléhá. Aby jedinec na tento fakt nezapomněl, tak prodávající zdůrazňuje gesty hlavní informace a stále je opakuje.

Značka by měla mít charakter a bylo zjištěno, že u známých světových značek si lidé ihned asociují nějaké představy. To svědčí o tom, že značka dostala nějaký charakter. Základní lidskou vlastností je ve všem vidět nějaké vlastnosti a rozdělovat je na kladné a záporné. Proto reklamy pro jemnější zboží jsou koncipovány rodinným a emotivním stylem. Reklama na Coca Colu, která je zasazená do rodinného prostředí vyvolává pocit, že tento produkt musí být velice rozšířený pro svou použitelnost v rodinách.

Okolo 75 % reklam je mylných, jaké máte zkušenosti vy s nabídkami?

Tajemství hypnózy

16. září 2012 v 19:00 | Daniel Hloušek |  Články

Tajemství hypnózy


Vědci Rowland a Young z Pensylvánské univerzity z pokusů zjistili, že zhypnotizovaní jedinci jsou ochotni jednat v nesouladu s pudem sebezáchovy a jsou schopni na povel strčit ruku do kyseliny, sníst přesolené odporné sušenky a přenášet rozlitou velice nebezpečnou rtuť. Prvním náznakem hypnózy byl pokus léčit sílou sugesce u vídeňského lékaře Franze Antona Mesmera, který se domníval, že svět vyplňuje neviditelná magnetická tekutina, jejíž nevyváženost vede ke vzniku duševních poruch. Pomocí magnetické tyče u pacientů vyvolával smích a další emoce. Jaké je tajemství hypnózy?

Slepého nevyléčíš


Mesmer v neúspěšné snaze vyléčit slepého hudebníka raději s potupou emigroval z Vídně do Paříže. V roce 1784 byla jeho teorie navíc vyvrácena komisí, které předsedal tehdejší velvyslanec USA ve Francii, Benjamin Franklin. Závěrem šetření komise bylo, že se jedná o imaginaci, kterou bychom dnes nazvali pozitivním placebo efektem. Přesto do příchodu anestetik ve čtyřicátých letech dvacátého století mnozí zastávali Mesmerovu myšlenku a tvrdili, že dokáží silou tajemné magnetické energie pacienta uspat, ulevit mu od bolesti a v extrémních případech dokonce mohou vidět slepí a zdraví dokonce pod kůži.

Není proto divu, že s příchodem Freudových pokusů s hypnózou, nastal ještě větší skeptický odpor. Markýz de Puysegur objevil při svých sezeních něco, co bychom mohli označit za hypnotický trans. Většina respondentů vykazovala křečovitý stav, ve kterém nevěděli, zdali mají reagovat na pokyny. Avšak u jednoho pacienta došlo k hlubšímu efektu, který byl nazván, jako za umělý somnambulismus, neboli umělá náměsíčnost, která postupně zamezovala křečovitému stavu.

Mylnou představu o hypnóze zejména vyvolávají jevištní pošetilé pokusy o zmatení diváků. Ve většině případů se tomu opravdu daří a otupělí na povel ztrapňující se jedinci na jevišti nejsou zdegenerovaní hypnózou, nýbrž jen psychologickým odhadem. Hypnotizér během svého představení podvědomě vyšle několik signálů a sleduje, jak na něj reaguje obecenstvo. Ti, kteří reagují nejčastěji, mají "vyhráno" a těmto poslušným jedincům hypnotizér jevištním šepotem poví instrukce. Řekne podmínku, kterou nepodmíněně musí zhypnotizovaný splnit. Nejedná se o změněný stav vědomí, ale o sugesci. Ve většině případů, by žádný z těchto lidí nestrčilo ruku do kyseliny, jelikož hypnotizér měl vrtkavou sadistickou potřebu.

Hypnóza pro pobavení


V literatuře existuje nepřeberné množství knih, které se mnohdy mylně zabývají změněným stavem vědomí. Zcela smutným příkladem je kniha, ve které se autor zamýšlí nad sebevraždou způsobenou hypnózou a to dokonce natolik, že konspiruje nad známými osobnostmi, které takhle měly zemřít. Proto není divu, že z dat výzkumu provedeného v roce 2006 si okolo 77% vysokoškoláků myslelo, že hypnóza je změněný stav vědomí, který je velice odlišný od normálního bdělého stavu. Okolo 44% studentů souhlasilo s tvrzením, že lidé ve změněném stavu vědomí se chovají jako tupí roboti, kteří vykonají vše, co jim hypnotizující nakáže.

Proto proběhlo mnoho neoficiálních nelegitimních pokusů, ve kterých respondenti měli dělat to, co by normálně nikdy neudělali. Tím lepším směrem jsou fobie, kterých se můžeme pomocí hypnózy zbavit. V jednom pokusu měl jedinec, který se bál hadů jednoho takového zastrašit kyselinovým roztokem. Další experimenty se spíše prováděly pro zjištění mantinelů. Respondenti na začátku padesátých let byli označováni za subjekty a ve výstupních zprávách byli označováni za předměty. Jenomže čím potupnější situace, tím více si experimentátoři dělali ostudu. Později bylo zjištěno na EKG, že mozek vykazuje stav skoro totožný s bdělým vědomím. Proto jedinec, který měl v kyselině zničit nemalou částku svých peněz, neuposlechl a později si experimentátora vybavil jako minci, kterou by měl zneškodnit.

Hollywoodské filmy rády matou divákům hlavy nesmysly a často dle hollywoodských představ takový zhypnotizovaný dokáže ublížit, nebo dokonce zabít. Tohoto ale chtěli využít mnohé válečné velmoci, které se snažily zmanipulovat vojáky. Zatímco veteráni z druhé světové války byli pyšní na svou uniformu, tak veteráni z Vietnamské války spíše cítí stud. Psychologové se shodli na závěru, že vojáci ve Vietnamu neměli vůbec žádnou sociální podporu a byla na ně aplikována abstraktní hypnóza, která zdůrazňovala rozdíly, a že je ten muž více, než muž. Proto po válce většina vojáků upadla do beznaděje a strachu. Kdežto v druhé světové válce vojákům stačilo se vidět jednou za čas s rodinou, nepotřebovali hypnózu, která měla utlumit pocit smutku.

Kevin McConkey zjistil, že ačkoliv 62% účastníků hypnózy před samotným provedením tvrdilo, že hypnóza je změněným stavem vědomí, tak pouze 39% po ní potvrdilo to samé. Bylo zjištěno, že většina se ani není schopna dostat do tak hlubokého stavu. V laboratoři dokáží vědci vyprodukovat všechny fenomény hypnózy, mezi které nepatří jen zaštěkání na povel, ale také halucinace a necitlivost vůči bolesti. Avšak, jeviště není laboratoř. Ostatně, na jevišti stačí malá peněžní částka a každý ze sebe udělá poslušného idiota, který by si div neukousl nohu, jen aby dostal další peněžní obnos.

Raději si lehni a nic nedělej


Sigmund Freud z počátku hypnózu chápal, jako klíč k podvědomí, stejně jako sny. Proto tímto způsobem léčil své pacienty, avšak zjistil regresy, kterou později potvrdili výzkumníci, kteří měli za úkol dohlížet na experimenty. Sice se hypnotizérům povedlo údajně dostat jedince do poslušného stavu, ale vědcům se nepodařilo přesně zjistit, co má větší vliv na tento stav. Zatímco vědomá složka v podobě rozkazu zůstávala aktivní, ta podvědomá vsuvka a sugerování postupně mizelo. Freud si toho byl vědom, a proto své pacienty později začal podrobovat psychoanalýze. Z počátku při změněném stavu jedince jej částečně vyslýchal, později nechal pacienta samostatně volně mluvit.

Freud moc dobře věděl, že kdo nic nedělá, nic nezkazí, a proto své pacienty nenechal poskakovat a dělat ze sebe trosky, jak to dovolovali jiní hypnotizéři z amatérských řad. Brende a Benedict z psychoanalytického střediska v kansaské Topece popisují případ, kdy jeden voják vyhledal pomoc až po více jak dvanácti letech. Vlivem nedostatečné podpory svých nadřízených a spolubojovníků cítil velikou nenávist k nadřízenosti. Muž měl nutkavé sny, ve kterých utrpěl úraz hlavy a nenávistně likvidoval nepřátele. Psychologové se snažili skrze hypnózu odštěpenou část špatného já a agrese vštípit skrze ego kladné pocity. Výsledkem dlouholetého bádání je, že hypnóza není stav, při kterém si jedinec je schopen na povel ukousnout jazyk, nýbrž je to stav, ve kterém se snadněji diagnostikují problémy.

Máte nějaké zkušenosti s hypnózou?

Jsou cestující méně šťastní lidé?

9. září 2012 v 19:00 | Daniel Hloušek |  Články

Jsou cestující méně šťastní lidé?

Využívání městské hromadné dopravy má jednu výhodu, že vás většinou dopraví bez větší námahy na určené místo. Pro mnohé psychology je to rájem, kde se nachází veliká škála typů lidí, a kde záhadně většina se snaží hrát hru - kdo se pohne, prohrál. Do jaké míry ovlivňuje cestování?

Nesměj se, nehni se, dělej, že něco děláš

Bez ohledu na povahu, národnost a zkušenosti s hromadnou dopravou si v těchto místech většina vytváří nepsaná pravidla blížící se až k nemrkej, nedýchej, nepolykej, ztuhni. Základem tohoto řádu je odosobnění, které zajišťuje co nejmenší odezvu na okolí. Mnozí co si čtou noviny, ve skutečnosti je mají již po páté přečtené i s inzeráty, mnozí co si pořád rovnají límeček, ve skutečnosti si jej ještě více muchlají, jen aby měli co dělat. Podívá-li se někdo do očí druhému cestujícímu, nastávají dvě situace. V té první si dotyčný řekne, jak hloupý a zcestný nápad to byl, což se navenek podvědomě projeví a vypadá to, že si o tom protějšku myslí něco nelichotivého. Ten druhý jedinec se začne v lepším případě usmívat, v tom horším začne zmateně hledat nějaký nedostatek a důvod k takovému výrazu, což mu dá důvod k protiútoku v podobě nehezkého na facku hodného úsměvu.
V druhém případě většina odvážlivců bere pohled z očí do očí jako velice důležitou součást a často je jim takový pohled opětován. Dochází k zrcadlení gest, při kterém úmyslně, ale podvědomě vytváříme v mnoha případech vztahy s dalšími. Tohoto například využívají zaměstnavatelé, kteří chtějí rychle navázat srdečný vztah se zaměstnancem. Napodobuje gesta a postoj pracovníka, a zaměstnanec naopak ve snaze uvolnit atmosféru vytváří souhlasná gesta.
Lidé nechtějí mluvit ze dvou důvodů. Prvním faktem je, že mnozí netuší, jak nejlépe zapůsobí, velice se na tento moment soustředí a raději mlčí, nebo ve výsledku řeknou to, co vůbec říci nechtěli. Druhým problémem je samotný nátlak okolí. Z psychologických průzkumů vyšlo najevo, že v přítomnosti rychle mluvícího člověka se posluchači cítí pod tlakem. Jinak řečeno, protějšek nemusí rychle mluvit, stačí, když mluví v podstatě rychleji, než posluchači. Správným způsobem zrcadlení je mluvit pomaleji. Mluvíme tak rychle, jak náš mozek zvládá analyzovat vnější informace a nestíháme do toho začlenit intonaci a gesta. Mluvíme-li pomaleji, automaticky mozek zpracovává a důkladněji odráží postoj protějšku.

Podívej se a dostaneš

Z průzkumů vyšlo najevo, že většina lidí cítí zvláštní pocit, kterým jim radí, aby se ostatním nepodívali do očí, jinak budou muset naznačit nějaké přátelské gesto. Normálně by to nebylo žádným problémem, jelikož všichni podvědomě tato gesta využíváme. Avšak v hromadné dopravě nastává ke ztrátě osobnosti. Je to chvilková záležitost, ve které dochází ke ztrátě originálních vlastností. Lépe řečeno nejsou zřejmé charakteristické prvky povahy jedince. Přijde-li člověk do kina, snaží se najít takové místo, kde je nejméně lidí a popřípadě, kteří jsou mu nejvíce podobní. Později se snaží zapadnout a napodobuje jejich chování. To samé můžeme pozorovat v hromadné dopravě, nebo ve výtazích.
V konečném výsledku je ve většině autobus zaplněný lidmi, kteří nemluví, nebo mluví tak, aby jiní na to reagovali co nejméně, stojí, popřípadě sedí a bojí se druhého dotknout, jako kdyby vedle nich seděl nějaký jehovista, ve kterém by dotykem probudili tendenci sdělit světu informaci o spasení. Již plod je synchronizován s tělesnými funkcemi matky. Toto nám zůstává po zbytek života. Po fyzické stránce jde převážně o hormonální záležitost, kdy žena ovlivňuje chutě k jídlu muže zejména v premenstruačním období tak, aby oba měli chuť na to samé. V psychologické sféře je synchronizace chování důležitou součástí, která často vede k úsudku, zdali je setkání dobré, či ne. Partner, který si vybírá jídlo, se snaží reagovat na protějšek, který naopak posléze čeká na to, až začne partner jíst. Většinou dochází v hromadné dopravě jenom k této synchronizaci, zbylé nejsou funkční. Například stejná hudba při schůzce napomáhá k synchronizaci, kdy po chvíli jsou oba stejně naladěni. Jedete-li ale hromadnou dopravou, kde je těchto synchronizací mnoho, nedokážete se přizpůsobit.
Zrcadlíme-li nějaké gesto, zákonitě po jisté chvíli pociťujeme emoce spojené s tímto zaujatým postavením. Vědomě či nevědomě, dáme-li ruce do stříšky, budeme se cítit sebevědoměji, a tak nás i ostatní uvidí. Proto dochází k lavinovému efektu zrcadlících skupin. Mnozí budou podvědomě někoho napodobovat a většinou jsou to lidé, kteří jsou velice charakterističtí. Ve výsledku jedna polovina autobusu bude tupě zírat, a druhá bude mít potřebu vystavovat nepříjemným pohledům vše, co se pohybuje.

"Špekoun" nalevo

Dalším důvodem proč potlačujeme pocity a emoce je, že se cítíme utlačováni. Často je na těchto místech porušována osobní zóna a logicky se člověk brání uzavřením se do sebe, což umocňuje syndrom slušně spořádaného občana. Tímto trpí většina lidí, kteří nastoupí do prostředku hromadné dopravy. Snaží se být neutrální, slušný a má tendenci zakrýt svou hříšnou minulost, i když ve většině případů to není navenek zjistitelné pouhým pozorováním s nákupem v ruce během dvaceti minut jízdy. Proto ti lidé situaci ještě zhoršují a jde zřetelně poznat nervozita.
Většinou nedochází k neadekvátní reakci, která by se měla řešit lehkými sedativy, ale o to více se lidé snaží najít nějaký způsob, kterým se uklidní. Paradoxně takové způsoby mnohé ještě spíše naštve. Ve výsledku je nakonec ještě zázrak, že většina cestujících vystoupí zcela v pořádku. Také byl zjištěn přímý vliv na náladu cestujícího, co se týče přivlastňování jistého území a zvyků. Máme tendenci si přivlastňovat území, a jelikož autobus či jiný prostředek si nemůžeme přivlastnit, tak nastává přivlastňování zvyků. Jedinec se vžije do zvyku, že bude sedat na první sedadlo napravo vepředu. Obsadí-li mu někdo toto místo, jedinec začne hledat strategické řešení. Teda mělo by se jednat o strategické řešení, což se nedá třeba říci o závistivém nevraživém pohledu na sedícího jedince, kterému dotyčný nesedící znepříjemňuje svou přítomností jízdu.
Člověk se bojí, nebo je připravený jednat, dává ruce v bok, aby vypadal mohutněji. Podobná gesta ale ve veřejné dopravě opravdu moc nezpozorujeme, jelikož všichni upadají do jisté apatie. Stručně řečeno, lidé nejsou nešťastní, jen skrývají své emoce a mohou takhle působit.
Jak se obvykle cítíte v MHD?

Přitahují se protiklady?

2. září 2012 v 19:00 | Daniel Hloušek |  Články

Přitahují se protiklady?


Biologové Peter Buston a Stephen Emlen podrobili průzkumu 978 zkoumaných osob za účelem vyvrátit klasické klišé, že se protiklady přitahují. Respondenti měli za úkol ohodnotit důležitost deseti charakteristik, jako je bohatství, věrnost či tělesná přitažlivost. Posléze měli těchto deset kritérií ohodnotit i u sebe. Výsledky poukazují na fakt, že obě hodnocení jsou si velice podobná a u žen se to shoduje s hodnocením protějšku ještě více. Opravdu se protiklady přitahují?

Vědomí, nebo genetika?


Z biologického hlediska nás podvědomě přitahují lidé s nejodlišnější genetickou výbavou, aby se zamezilo genetickým vadám. Polský antropolog Boguslaw Pawlowski zkoumal páry známých celebrit a zjistil, že nejideálnější vztahy jsou mezi partnery, kde je muž průměrně o deset až třináct centimetrů vyšší, než partnerka. Desítky výzkumných studií prokázalo, že ale psychologická stránka má větší vliv, a dokonce princip, že k sobě podobnější lidé si budou více rozumět, platí i v přátelství. Je spíše reálné, že jedinec, který má rád zábavu a v nočních klubech rád zapomíná na své problémy, si najde k sobě někoho stejně energetického se stejnou životní filosofií, než někoho, kdo za celý večer řekne deset slov v jedné větě, která oznamuje, že by již dávno šel domů, jen kdyby věděl kde je východ.

Psycholožka Lynn McCutheonová v roce 1991 provedla psychologickou studii mezi vysokoškoláky, kteří jsou přesvědčeni v sedmdesáti sedmi procentech o přitahujících se protikladech. Spisovatel Tim Lahaye informoval čtenáře, že dva lidé shodného temperamentu se téměř nikdy nevezmou. Harville Hendrix dodal, že základem pro vztah není soulad, jelikož ten je základem pro nudu a jedná se dle něj o kulturní mýt. Do jisté míry lze sledovat ovlivňování chování lidí, nehledě na jejich genetickou výbavu a s jistou určitostí by se dalo tvrdit, že většina reaguje na to, co slyší, nikoli na to, co cítí.

Cholerik k cholerikovi sedá


Není vyloučené, že se protiklady přitahují, ale jde spíše o štěstí a správný čas odhalit něco, co protějšek bude rád zkoumat, nehledě na to, že v některých případech je to naprosto marná snaha koledující si o trapně zakončený konec. Ostatně, někteří vycítí kdo je chodícím problémem a dozajista utečou i ti nejotrlejší. Zatímco cholerik se vykřičí cholerikovi, který se mnohdy ještě přidá, tak melancholik takového člověka bude brát buď jako nevyzrálého deviantně vyhlížejícího šílence, nebo se jej bude snažit pochopit a popřípadě nepřítomným výrazem přikyvovat, aby se nedostal do problémové situace. Nikdo nechce poslouchat křik blížící se k hluku leteckého motoru.

Vstoupí do společnosti dominantní jedinec, podřízenější začnou napodobovat jeho chování a jeho gesta. Vůdčí typy mají tendenci sedat na kraj laviček, pohovek a být v popředí. Toto napodobování se nejen vyskytuje mezi různě postavenými lidmi, ale také mezi přáteli, kde tímto dochází k zlepšování mezilidských vztahů. Proto nás podvědomě přitahují lidé, kteří jsou gesty nám více podobní, než ti, kteří jednají naprosto jinak. Zrcadlení je ale efektivní až ve chvíli, kdy se jedinci alespoň jednou viděli. Při prvním setkání to spíše vede k opačnému výsledku a někdy jedinec omylem zrcadlí i negativní signály. Uznejte sami, že pokud bude člověk zrcadlit signál protějšku, který tím chtěl naznačit, že je lepší někdy mlčet, jelikož nic hloupějšího neslyšel, tak že tudy šťastná debata opravdu nepovede.

Všechno nasvědčuje tomu, že schopnost dekódovat úsměvy máme pevně zakotvené v našem mozku. V podstatě je to významná pomůcka k přežití, která naznačuje poddajnost a pokoru. Pokud v dřívějších dobách jedinec nepoznal úsměv, mohl zahynout. Dnes to tak drastické není, ale leckdy může rozpoutat vlnu nevole svou zcestnou reakcí v domnění, že úsměv protějšku značí naprosto něco jiného. Ostatně, za debilní poznámku to vás rozhodně nikdo nepochválí. Profesor psychologie a psychiatrie Richard Davidson zkoumal pomocí elektroencefalografu mozkovou činnost dobrovolníků, kterým promítal zábavné filmy. Zjistil, že u usmívajících se lidí je zvýšená aktivita v zóně spokojenosti, která vede ke spontánní spokojenosti. Pokud jej člověk zrcadlí, oba jedinci jsou více šťastní.

U lidí, kteří mají velice odlišný empatický práh a nerozumí tolik protějšku, tak bude reagovat poněkud odlišně, čímž v některých případech může působit dokonce až odpudivě. Výzkumy Marvina Hechta ukázaly, že podřízení lidé v přítomnosti dominantních nebo nadřazených lidí se usmívají častěji. Sociální psycholožka Nancy Henlyová popisuje ženský úsměv, jako znak usmíření, který má uchlácholit mužský protějšek. Ženy se v takových situacích smějí v osmdesáti sedmi procentech, kdežto muži jen v šedesáti sedmi. Je-li procento výskytu úsměvu blízké, tak jsou větší sympatie. Holčičky v osmém měsíci se smějí podstatně více, než chlapci ve stejném období. Patrně se jedná o naučené chování, které když muž bude dobře ovládat, bude k ženě blíž.

Nikdo tomu nerozumí


V některých kulturách je rčení, že se protiklady přitahují naprosto nepochopitelná myšlenka, která je v očích mnoha lidí naprosto zcestná. Podobnost osobních vlastností je nejen dobrým ukazatelem míry počáteční přitažlivosti, ale rovněž předvídá stabilitu a štěstí. Jednoduše, jste-li někdo, kdo každé ráno prochází kolem zrcadla, ale ve větší míře nereaguje na aktuální děsivý tělesný stav, pak je pro vás ideálnější někdo, kdo na nějakou uspořádanost moc nedbá, nebo rovnou apaticky sleduje svůj odraz v zrcadle stejně jako vy.

Byl proveden experiment, ve kterém se debatovalo nad knihou. Lidé s podobnými názory byli sympatičtější, než ti s odlišným pohledem. Pokud souhlasíme s více jak polovinou toho, co si protějšek myslí, atraktivita bude ješitně více méně dvakrát vyšší, než u jiných jedinců. Avšak dle jiných psychologických poznatků máme již od narození dáno, že nás protiklady přitahují, a to zejména proto, abychom posílili naše jednání ve slabinách. Tím dalším důvodem je také fakt, že temperamentní vztahy jsou z počátku více funkční a šťastnější do doby, než vyprchá zamilovanost a jedinci si začínají uvědomovat svou odlišnost. Tato odlišnost právě zabraňuje k důvěrnější komunikaci, která je ve vztahu velice důležitou součástí, bez které se ze vztahu stává buď přátelství, nebo přátelství se sexem.

Důležitost komunikace je natolik zakořeněnou záležitostí, že sami instinktivně hledáme komunikačně rovnocennější jedince. Průzkumy osobnostních typů prokázaly, že nejšťastnější páry jsou ty, kde oba partneři mají stejnou dominantní funkci. Každý z nás má své specifické chování a v komunikaci jej můžeme rozdělovat na introverty, extroverty, intuitivní lidi, empatické jedince s kladným, nebo záporným přístupem. Není překvapením, že právě tato studie prokázala u dlouhodobých vztahů, že oba mají stejnou dominantní funkci. Jiná studie zkoumala vliv podobností v jiných aspektech, jako je bohatství a vzhled, kde platí podobný princip.

Pomineme-li samotný fakt, že by protějšek měl mít jinou pachovou stopu, jinak řečeno, odlišné feromony a jinou genetickou výbavu, tak po psychologické stránce se protiklady přitahují, ale je lehčí hledat něco, jak okořenit vztah sobe podobných lidí, než hledat klíčovou cestu, jak společně dobře vycházet, rozumět si a dobře komunikovat.

Jaké máte zkušenosti s tímto rčením?