Jsou cestující méně šťastní lidé?

9. září 2012 v 19:00 | Daniel Hloušek |  Články

Jsou cestující méně šťastní lidé?

Využívání městské hromadné dopravy má jednu výhodu, že vás většinou dopraví bez větší námahy na určené místo. Pro mnohé psychology je to rájem, kde se nachází veliká škála typů lidí, a kde záhadně většina se snaží hrát hru - kdo se pohne, prohrál. Do jaké míry ovlivňuje cestování?

Nesměj se, nehni se, dělej, že něco děláš

Bez ohledu na povahu, národnost a zkušenosti s hromadnou dopravou si v těchto místech většina vytváří nepsaná pravidla blížící se až k nemrkej, nedýchej, nepolykej, ztuhni. Základem tohoto řádu je odosobnění, které zajišťuje co nejmenší odezvu na okolí. Mnozí co si čtou noviny, ve skutečnosti je mají již po páté přečtené i s inzeráty, mnozí co si pořád rovnají límeček, ve skutečnosti si jej ještě více muchlají, jen aby měli co dělat. Podívá-li se někdo do očí druhému cestujícímu, nastávají dvě situace. V té první si dotyčný řekne, jak hloupý a zcestný nápad to byl, což se navenek podvědomě projeví a vypadá to, že si o tom protějšku myslí něco nelichotivého. Ten druhý jedinec se začne v lepším případě usmívat, v tom horším začne zmateně hledat nějaký nedostatek a důvod k takovému výrazu, což mu dá důvod k protiútoku v podobě nehezkého na facku hodného úsměvu.
V druhém případě většina odvážlivců bere pohled z očí do očí jako velice důležitou součást a často je jim takový pohled opětován. Dochází k zrcadlení gest, při kterém úmyslně, ale podvědomě vytváříme v mnoha případech vztahy s dalšími. Tohoto například využívají zaměstnavatelé, kteří chtějí rychle navázat srdečný vztah se zaměstnancem. Napodobuje gesta a postoj pracovníka, a zaměstnanec naopak ve snaze uvolnit atmosféru vytváří souhlasná gesta.
Lidé nechtějí mluvit ze dvou důvodů. Prvním faktem je, že mnozí netuší, jak nejlépe zapůsobí, velice se na tento moment soustředí a raději mlčí, nebo ve výsledku řeknou to, co vůbec říci nechtěli. Druhým problémem je samotný nátlak okolí. Z psychologických průzkumů vyšlo najevo, že v přítomnosti rychle mluvícího člověka se posluchači cítí pod tlakem. Jinak řečeno, protějšek nemusí rychle mluvit, stačí, když mluví v podstatě rychleji, než posluchači. Správným způsobem zrcadlení je mluvit pomaleji. Mluvíme tak rychle, jak náš mozek zvládá analyzovat vnější informace a nestíháme do toho začlenit intonaci a gesta. Mluvíme-li pomaleji, automaticky mozek zpracovává a důkladněji odráží postoj protějšku.

Podívej se a dostaneš

Z průzkumů vyšlo najevo, že většina lidí cítí zvláštní pocit, kterým jim radí, aby se ostatním nepodívali do očí, jinak budou muset naznačit nějaké přátelské gesto. Normálně by to nebylo žádným problémem, jelikož všichni podvědomě tato gesta využíváme. Avšak v hromadné dopravě nastává ke ztrátě osobnosti. Je to chvilková záležitost, ve které dochází ke ztrátě originálních vlastností. Lépe řečeno nejsou zřejmé charakteristické prvky povahy jedince. Přijde-li člověk do kina, snaží se najít takové místo, kde je nejméně lidí a popřípadě, kteří jsou mu nejvíce podobní. Později se snaží zapadnout a napodobuje jejich chování. To samé můžeme pozorovat v hromadné dopravě, nebo ve výtazích.
V konečném výsledku je ve většině autobus zaplněný lidmi, kteří nemluví, nebo mluví tak, aby jiní na to reagovali co nejméně, stojí, popřípadě sedí a bojí se druhého dotknout, jako kdyby vedle nich seděl nějaký jehovista, ve kterém by dotykem probudili tendenci sdělit světu informaci o spasení. Již plod je synchronizován s tělesnými funkcemi matky. Toto nám zůstává po zbytek života. Po fyzické stránce jde převážně o hormonální záležitost, kdy žena ovlivňuje chutě k jídlu muže zejména v premenstruačním období tak, aby oba měli chuť na to samé. V psychologické sféře je synchronizace chování důležitou součástí, která často vede k úsudku, zdali je setkání dobré, či ne. Partner, který si vybírá jídlo, se snaží reagovat na protějšek, který naopak posléze čeká na to, až začne partner jíst. Většinou dochází v hromadné dopravě jenom k této synchronizaci, zbylé nejsou funkční. Například stejná hudba při schůzce napomáhá k synchronizaci, kdy po chvíli jsou oba stejně naladěni. Jedete-li ale hromadnou dopravou, kde je těchto synchronizací mnoho, nedokážete se přizpůsobit.
Zrcadlíme-li nějaké gesto, zákonitě po jisté chvíli pociťujeme emoce spojené s tímto zaujatým postavením. Vědomě či nevědomě, dáme-li ruce do stříšky, budeme se cítit sebevědoměji, a tak nás i ostatní uvidí. Proto dochází k lavinovému efektu zrcadlících skupin. Mnozí budou podvědomě někoho napodobovat a většinou jsou to lidé, kteří jsou velice charakterističtí. Ve výsledku jedna polovina autobusu bude tupě zírat, a druhá bude mít potřebu vystavovat nepříjemným pohledům vše, co se pohybuje.

"Špekoun" nalevo

Dalším důvodem proč potlačujeme pocity a emoce je, že se cítíme utlačováni. Často je na těchto místech porušována osobní zóna a logicky se člověk brání uzavřením se do sebe, což umocňuje syndrom slušně spořádaného občana. Tímto trpí většina lidí, kteří nastoupí do prostředku hromadné dopravy. Snaží se být neutrální, slušný a má tendenci zakrýt svou hříšnou minulost, i když ve většině případů to není navenek zjistitelné pouhým pozorováním s nákupem v ruce během dvaceti minut jízdy. Proto ti lidé situaci ještě zhoršují a jde zřetelně poznat nervozita.
Většinou nedochází k neadekvátní reakci, která by se měla řešit lehkými sedativy, ale o to více se lidé snaží najít nějaký způsob, kterým se uklidní. Paradoxně takové způsoby mnohé ještě spíše naštve. Ve výsledku je nakonec ještě zázrak, že většina cestujících vystoupí zcela v pořádku. Také byl zjištěn přímý vliv na náladu cestujícího, co se týče přivlastňování jistého území a zvyků. Máme tendenci si přivlastňovat území, a jelikož autobus či jiný prostředek si nemůžeme přivlastnit, tak nastává přivlastňování zvyků. Jedinec se vžije do zvyku, že bude sedat na první sedadlo napravo vepředu. Obsadí-li mu někdo toto místo, jedinec začne hledat strategické řešení. Teda mělo by se jednat o strategické řešení, což se nedá třeba říci o závistivém nevraživém pohledu na sedícího jedince, kterému dotyčný nesedící znepříjemňuje svou přítomností jízdu.
Člověk se bojí, nebo je připravený jednat, dává ruce v bok, aby vypadal mohutněji. Podobná gesta ale ve veřejné dopravě opravdu moc nezpozorujeme, jelikož všichni upadají do jisté apatie. Stručně řečeno, lidé nejsou nešťastní, jen skrývají své emoce a mohou takhle působit.
Jak se obvykle cítíte v MHD?
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Taychi Taychi | E-mail | Web | 9. září 2012 v 19:15 | Reagovat

To já klidně na lidi koukám a ještě se usměju nebo se dám do řeči nebo opřu hlavu o okno a spím, popřípadě zavřu oči a přemýšlím (tím odrazím důchodce). Myslím si, že nemám problém. :-)

2 Daniel Hloušek Daniel Hloušek | E-mail | Web | 9. září 2012 v 19:29 | Reagovat

[1]: Tolik ochotných cestující zase není, což je škoda. :D

3 dobry-jmena-uz-jsou-pouzity dobry-jmena-uz-jsou-pouzity | Web | 9. září 2012 v 19:34 | Reagovat

Já v MHD cítím spokojeně, protože jsem dříve často jezdila autobusem, mám tento způsob dopravy ráda. Akorát mám problém, že když si pustím do sluchátek hlasitější muziku a "neslyším" svůj dech, začnu tak nějak "funět" a nevím, co si o mně okolí asi myslí. Jinak se spíš než po lidech dívám z okna. Ne, že by mi dělalo problém se někomu podívat do očí, ale respektuji to, že to někomu nemusí být příjemné.

4 Verunka T. Verunka T. | E-mail | Web | 10. září 2012 v 8:38 | Reagovat

Z MHD mám panický strach, protože odtamtud není možnost útěku, teda kromě zastávek, ale ty nejsou v dosahu, když to člověk potřebuje. Děsí mě lidi, kteří se na mě mačkají a dýchají mi za krk a taky jejich pohledy, protože nikdy nevím, co si o mně myslí. Nemám ráda MHD, ale vím, že se jim bohužel nevyhnu :-(

5 Danny Danny | Web | 10. září 2012 v 22:47 | Reagovat

Zjistila jsem,že jsem vždycky nervní v busu,když si upravuji sluchátka,protože mám pocit,že na mě zírají úplně všichni :D
Ale když mám náladu,tak se na lidi usmívám,jestli se taky usmějí - kupodivu ani ne... (a zkouším to když mám vážně hodně dobrou náladu)

6 Jenna Jenna | 11. září 2012 v 15:04 | Reagovat

Musím uznat, že tenhle článek se opravdu povedl. Ten styl psaní a všechno výstižně napsáno, opravdu musím pochválit. Většinu situací jsem si dokázala přesně představit. :D

7 Jenna Jenna | 11. září 2012 v 15:04 | Reagovat

Musím uznat, že tenhle článek se opravdu povedl. Ten styl psaní a všechno výstižně napsáno, opravdu musím pochválit. Většinu situací jsem si dokázala přesně představit. :D

8 Jituš Jituš | 11. září 2012 v 20:00 | Reagovat

Nikdy by mě nenapadlo takhle přemýšlet o cestách v MHD :D Palec nahoru! :)

9 Angel Darkwood Angel Darkwood | Web | 12. září 2012 v 16:06 | Reagovat

Kéž by těch nevšímavých lidí bylo ještě víc =D Opravdu mě totiž vytáčí, když na mě někdo dokáže zírat od mého nástupu do autobusu až po výstup z něho. Stejně tak když má někdo potřebu s někým mluvit, a ta oběť jsem bohužel já. Ale to se naštěstí nestává často, protože moje oblečení dokáže odradit alespoň ty starší lidi.
Oblíbených míst mám několik, takže většinou žádnou "nenávistí" v autobuse netrpím, zato mě dokáží naštvat bezohlední lidé, kteří řvou a strkají vás ze strany na stranu. Mám ráda klid, a to MHD většinou nedokáže splnit, ale člověk odtamtud utéct nemůže.

10 LoLa BlauGrrana LoLa BlauGrrana | Web | 13. září 2012 v 18:55 | Reagovat

mně to nijak nevadí...cestuju ráda...nahodím sluchátka a jedu :D

11 Megí Megí | Web | 14. září 2012 v 0:02 | Reagovat

To je snad první takhle dlouhý článek, který jsem přečetla celý. Vážně je to skvěle napsané.
Každopádně já nejsem moc přátelská ani obecně, takže v MHD rozhodně nerozdávám zářivé úsměvy:D

12 Julcha Julcha | Web | 16. září 2012 v 21:27 | Reagovat

takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlela. To je pravda, že se vůbec nehýbeme! Já většinou ostatní lidi pozoruju, nebojím se toho, třeba když mi hraje hudba do sluchátek, tak mám vyšší sebevědomí. Často se třeba pokouším navázat oční kontakt s nějakým sympatickým a pěkným klukem :D
Mimochodem, píšeš NÁDHERNĚ!!! Četla jsem skoro všechny tvé články na krásné, a to je opravdu obdivuhodné, kolik ty toho víš! Tvůj blog se pro mě tímto stává pravidelně čteným ;-)

13 jay jay | 17. září 2012 v 10:34 | Reagovat

V mhd se koukám po ostatních a navazuju oční kontakt, jakmile mi očním pohledem odpoví a taky se podívá rychle sklopím zrak a začnu se pohihňávat nebo široce usmívat..Většinou pak pohodím hlavou a tak to dělám znovu a znovu..baví mě lidi znérvózňovat protože jedině tak si nevšímám těch ostatních co se mě snad snaží zhypnotizovat.. :-D

14 papirovepleteni papirovepleteni | E-mail | Web | 22. září 2012 v 14:45 | Reagovat

Na svůj věk píšeš zajímavě. Nestalo se mi, že bych článek u Tebe nedočetla a proto máš můj hlas. Ať se daří. Tonina.

15 Kiri Kiri | 23. září 2012 v 14:39 | Reagovat

Prosim navstiv:Kiri-queen.blog.cz

16 Bezejmenné Esko Bezejmenné Esko | Web | 8. října 2012 v 17:36 | Reagovat

Taky jsem o tom občas přemýšlela, jak je MHD nepřirozené prostředí, všichni na sebe nalepení, avšak vůbec spolu nemluví.
Ale, já jezdim metrem každej den, takže svým způsobem tuhle společnost ignoruju, čtu si, poslouchám... v životě by mě nenapadlo být nervózní... jo a taky občas koukám po klucích. :-D

17 Molly Molly | Web | 23. srpna 2014 v 17:35 | Reagovat

MHD jezdím skoro denně, takže jsem si tak nějak za ta léta zvykla. Sluchátka s dobrou hudbou mě tak nějak vždycky uklidní, že nemusím poslouchat cizí rozhovory. Ale třeba nenávidím, jakmile mám třeba do tramvaje nastoupit předními dveřmi. Všichni se na mně dívají a já procházím "uličkou hanby," a snažím se utéct až úplně dozadu. Všimla jsem si, že lidé nejčastěji nastupují prostředními dveřmi.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama