Říjen 2012

Jste narcista?

28. října 2012 v 19:00 | Daniel Hloušek |  Články

Jste narcista?


Jistá sebestřednost v podobě tendence se neustále sledovat a hodnotit i hodiny před narcistickým zrcadlem se objevila již v šedesátých letech, kdy se zvýšil počet dětí u psychologů. Častým důvodem byla nezaměřenost dítěte, později ale psychologové přišli na zajímavý fakt, že jeden z rodičů trpí božským narcistickým komplexem a nutí dítě k podobné dokonalosti. Co je to narcismus?

Přátelé jako diváci


Narcismus se nevyznačuje jen potřebou se neustále sledovat v zrcadle, ale také tendencí být středem pozornosti. Ostatně, mezi výrazné znaky narcistického člověka patří apatie vůči nějaké snaze v přátelství. Zatímco v cizí společnosti by vás takový člověk přesvědčoval o svých nadpozemských schopnostech, ve společnosti přátel se o nic nesnaží. Zvláštností narcismu je právě tento jev, kdy se ostatní podřídí dominanci jedince trpícího touto nemocí. Podle Freuda vzniká narcismus zaměřením libida na objekt, čímž je vlastní "já".

Jsou dva hlavní psychologické důvody, proč narcistům nejde ani tak o přátelství. Buď během života zažili emocionální poranění, kdy libido bylo zaměřeno na milovaný objekt a přirozeně sebezáchovně se vrátilo ke svému já částečně obnovit ztracenou energii, kterou vynaložili do protějšku (sekundární narcismus), nebo během dětství zažili úzkostnou nejistotu a emocionální zranění (primární narcismus). V dospělosti se to posléze projevuje neschopností navázat hlubší mezilidské vztahy kvůli intenzivnímu pocitu, že by o protějšek mohli přijít. Proto jediným opravdovým přítelem, pro kterého by udělali vše, je odraz v zrcadle.

Kolem narcistů se obvykle sdružují obdivovatelé, kteří buď vzhlíží, nebo jsou v symbióze, ve které narcista požaduje obdiv a obdivující zase společnost, která jej podpoří i v nesmyslných představách. Jinak řečeno, u těchto lidí je zcela běžná manipulace. Umí předstírat city a to je mnohdy častým důvodem, proč mají tak obsáhlý fanklub. Já ti řeknu, že to co děláš, má smysl, i když v tom skrytě vidím chybu, nebo nevidím vůbec nic a ty za oplátku budeš obdivovat přede všemi mé vlastnosti. V pozdějších fázích se ztrácí i tato tendence, jelikož narcis nevidí žádný důvod, proč se s někým o tomto bavit, když jeho dokonalost je tak zřejmá. Proto si také vybírají s jistými idealizovanými nároky své přátele a nepřekvapí, že projdou většinou ti bez vlastního názoru, nebo hlasité potřeby sesadit narcise z jeho pomyslného postu.

Deprese a samota


Je zažitým, ale usměvavým mýtem, že narcista vás neuslyší ve chvíli, kdy říkáte o něm nehezkou pravdu. Avšak pravdou je, že narcisté si kompletně idealizují své okolí. Nerozeznávají dobro od zla. Příkladem je pacient, který se léčil z alkoholové závislosti. Lékaři by jej mohli označit za dokonalého pacienta, jelikož byl komunikativní a podstupoval léčbu tak, jak měl. Jenomže později psychologové zjistili, že tento muž pokaždé skončí u pití ve chvíli, kdy neví jak dál. Jakmile se sblížil se ženou natolik, aby z toho byl důvěrný vztah, měl nezkrotnou potřebu hledat východisku jak z tohoto stavu ven a nejčastěji je hledal u nových žen.

Ve chvíli velikého sblížení již narcista nestíhá překrucovat pravdu a jeho ideální partnerka se stává v jeho představách mrtvou, protože není ideální. Ostatně, zřejmý nezájem a v mnoha případech jasné znehodnocování vztahu vede k rozpadu. K neshodám dochází také kvůli vysokým nárokům, ze kterých nechtějí polevit. Jedná se o tak silnou vlastnost, že je neomezují ani fronty, jelikož je neshledávají za dostatečně adekvátní k tomu, aby si tam stoupli. Často upadají do depresivních a hloubavých nálad. Jedna psychologická studie prokázala, že více jak sedmdesát procent narcistů v experimentu, ve kterém bylo něco vytýkáno zdravým jedincům a narcistům, se hlasitě rozčilovalo. Poté upadli do uzavřené nálady, často odvetné, kdy chtěli ukázat nedotknutelnost svého obrazu. Velmi rozšířenou mylnou představou je, že se mají rádi. Většinou jde o opak a sebeláska pramení z ideální představy o sobě samém.

Narcisté mají ideální představy o vztazích, ale zároveň se takového vztahu bojí a většinou navenek působí necitlivým odtažitým dojmem, protože se bojí připustit nějaké city. Ve vztahu je spíše uzavřený, tichý a většina toho, co řekne, je pedantského rázu či nějakého kritického a v mnoha případech zesměšňujícího. Avšak právě láska je pro takové lidi často jediným a hlavním cílem. Ve společnosti se spíše drží v ústraní, jelikož si nechce pošramotit své dobré hodnocení u jiných svým necitlivým zcestným výrokem. Mnozí jsou si totiž dobře vědomi o své špatné empatii, která je charakteristická pro narcismus.

Život je jedna veliká past


Jenom narcisté se vyžívají ve složitosti situace, a jakmile nemají před sebou problém, musí si zvolit novou cestu, kde bude nějaká překážka. Nejde ani tak o hrdinský komplex, kdy představa, že překonal něco dle jeho představ pro jiné nepřekonatelné, ale jde zejména o vyplnění prázdnoty. Většina trpících má totiž časté představy, že není nikdo, kdo by je měl rád a trpí pocitem nenaplněnosti. Proto zkouší nové možnosti, ale při dosažení problému již myslí na nějaký nový a pocit radosti jim dlouho nevydrží. Většinou si vyberou takovou cestu, kde nejlépe vynikne jejich originalita, u mnohých spíše originalita v uvozovkách. Závist a zlost je běžným symptomem, což je paradoxní vzhledem k představě, že musí všem vyhovět za představou, že tímto získá náklonost.

Hodnoty staví vysoko a většina z toho, co dělá, dělá pro uznání. I když narcistickému protějšku je naprosto jedno co mu vykládáte, bude dělat, že vás poslouchá za účelem dobrého pocitu a získání vaší náklonosti. To, že spíše vedete monolog, je pro něj opravdu vedlejší. Heinz Kohut popsal zvláštní pouto mezi analyzátory a narcisty. Vezmeme-li příklad nějakého terapeuta, tak narcista se upne spíše na takové, kteří jsou schopni zrcadlit některé vlastnosti a používá jej jako nositele své lidské hodnoty, jelikož cítí neustálou povinnost být výjimečným.

Michiganský výzkum provedený v roce 2002, při němž byl dán vězňům, kteří spáchali vraždy, ozbrojené loupeže či znásilnění, test, který byl srovnán s ostatní populací, a vyšlo najevo, že míra narcismu stoupá a je klíčovým faktorem pro mnoho kriminálních vyšetřování.

Máte nějaké zkušenosti s narcismem?

Moc úsměvu

21. října 2012 v 19:00 | Daniel Hloušek |  Články

Moc úsměvu

Podle psychologa R. B. Zajonce z Michiganské univerzity existuje spojitost mezi šťastným výrazem a pozitivním myšlením. Lidský obličej má okolo osmdesáti svalů, i když u mnohých to vypadá, že mají spíše většinu svalů ochablých do permanentně protivného výrazu. Profesor Zajonc tvrdí, že úsměvem nezrcadlíme aktuální rozpoložení, nýbrž vytváříme. Existují svaly, které v minulosti prozradily nepříteli naší bojácnost, a podle této teorie logicky jsme předem mohli odvrátit možný střet. Jakou moc má úsměv?

Nástroj k týrání

O důležitosti úsměvu věděl již francouzský vědec Guillaume Duchenne de Boulogne, který pomocí elektrodiagnostiky a elektrické stimulace rozlišoval úsměvy na popravených hlavách gilotinou. Došel k závěru, že úsměvy ovládají dvě skupiny svalů. Velký sval lícní pomoci, kvůli kterému se nám rozšiřují ústa a tváře a kruhový sval oční, který ovlivňuje zavření víček a zejména to ocení ženy, dělá nehezké vrásky. Má-li člověk radost, při úsměvu jeho koutky úst směřují vzhůru a stáhnout se svaly kolem očí. Při neupřímném úsměvu se smějí jen ústa.
Naše první reakce při narození na tento svět je pláč, avšak v pěti týdnech se začneme usmívat a mezi čtvrtým až pátým měsícem se začínáme smát. Tímto startuje pro mnohé životní éra, ve které budou týrat své okolí tajemnými úsměvy. Paul Ekman z Univerzity v Kalifornii a doktor Wallace V. Friesen vypracovali kódovací systém obličejových aktivit, pomoci kterého poznáme upřímný a neupřímný úsměv. Pokud máte radost a prožíváte příjemné pocity, pak jistá část mozku, která zpracovává emoce, vyšle do obličejových svalů signál, aby se roztáhla tvář, obočí trochu poklesne a oči se zúží. Při neupřímném úsměvu se mohou také objevit vrásky kolem očí, ale masitá část mezi víčkem a obočím nepoklesne dolů, jak tomu je u opravdového úsměvu, proto někteří lháři jsou lehce prozrazeni. Jednoduše nemají tu vůli ochabovat půlku svalů obličeje do takové míry, aby zase nevypadali, jako naprostí idioti.
Obličej i mozek je zásobován krví ze společného zdroje a to z tepny, kterou nazýváme krkavice. Zajímavostí je, že kdyby tato tepna se větvila již u ramen, tak bychom je zapojovala do podvědomé gestikulace a dokonce by se červenala stejně tak, jako tváře v trapném momentu. Při úsměvu, nebo mračení se napínají svaly napříč lebkou a tím dochází ke stlačování drobných cévek. To má za následek potlačení tvorby jistých chemických látek a dochází k uvolnění, navíc tato krev se odkloňuje do mozku. Červenáme se pro lepší vytváření mezilidských vztahů. Normálně by nám mozek napomohl k racionální a rozumné myšlence, jak z této situace ven, nejlépe útěkem. Jelikož ale značná část krve je při červenání se přesměrována do obličeje, pak nám nezbývá nic jiného, než nemyslet a spoléhat na jistý druh adrenalinu, kterým je intuice. Kvůli tomuto se dokážeme lépe vciťovat do druhých, napodobujeme jejich gesta, ale také je vytváříme.

Úsměv neznačí mentální nedost.. i když

Je mylnou představou, že lidé, kteří se smějí průměrně více než ostatní, jsou mentálně jinde, jako s úsměvem. Avšak, do jisté míry by se to u některých případů lhářů dalo tvrdit, kdy často vidíme úsměvné protiklady jako je například smích u kterého jedinec apaticky "sleduje" okolí a nepostřehl, že se již smát nemá a se značně postiženým výrazem baví své okolí. Paul Ekman identifikoval devatenáct druhů úsměvů, přičemž každý z nich vyjadřuje jiné sdělení. Mezi ně také patří klamné úsměvy, které se s věkem stávají hůře analyzovatelnými a zákeřnějšími.
Ray Birdwhistell a jeho kolegové z Pensylvánské univerzity zkoumali proměnlivost spontánního úsměvu. Zatímco v Atlantě bylo běžné, že se žena usmála na neznámého muže, kdežto v Buffalu byl tento úsměv brán za velice nevhodný a neadekvátní k situaci, že jsou si cizí. Zatímco v jedné části zemi byl takový člověk dotazován, zdali se nezlobí, tak v druhé byl nevybíravě vystaven útočným otázkám, co je tady k smíchu. Došli k závěru, že tento fakt zřejmě pramení z již dávno zapomenutých tradic, proto někde budete vypadat, jako srdečný člověk, a někde jako značně inteligenčně indisponovaný jedinec, který neví, kdy se má přestat smát.
Děti, které vyrůstají v rodině, kde se rodiče smějí podstatně méně, nebo vůbec budou v dospělosti tímto trpět. V rané fázi života se naše povaha vyvíjí zrcadlením, mnohé rysy získáváme z autorit. Je-li autorita zapšklá, nebo nám bude smích odepírán z důvodu, že vše bereme až moc lehkovážně, poté v dospělosti ztrácíme schopnost se pořád smát.

Usměj se a kousnu tě

V roce 1980 bylo v New Yorku evidováno 1207 občanů, kteří ještě zcela neopustili od pravěkých způsobů řešení problémů pomocí kousnutí druhého. To je více případů, než u pokousání krys a lidské kousnutí je podle Margaret Grossi více nebezpečné, než to zvířecí, už jen z toho důvodu, že zvíře vás nezažaluje, a ostatně kdo kdy viděl, aby člověk pokousal krysu.
Ekvivalentem pro podání ruky je právě úsměv, u kterého jdou vidět zuby. Zuby dávají najevo přátelskost a fakt, že nehodláme praktikovat výše zmíněný pravěký způsob nesouhlasu. Není ani divu, že protějšek nejlépe a nejčastěji neupoutáme v případě žen na prsa a v případě mužů na zadek či rozkrok, ale na úsměv, při kterém jdou vidět zuby. Toto gesto můžeme vidět v primitivní formě již u dětí, kteří při hraní si na rvačku od sebe mírně drží zuby, což signalizuje, že se jedná pouze o hru. U dospělých se jedná o sofistikovanější signál, který se používá v divočejších milostných hrách.
Úsměv lhářů se objevuje rychleji, zatímco upřímný trvá zase o něco déle. Navíc, předstírané emoce se zrcadlí v levé hemisféře, která nedokáže rovnoměrně vyslat signál do obličejových svalů, proto je úsměv na levé straně výraznější, než na pravé.

Podřízenost či labilní úsměv

Mezi nejzákladnější úsměvy patří prostý úsměv, který vzniká stažením koutků úst dozadu a jejich mírným zdvižením. Často se můžeme setkat s vyšší intenzitou tohoto úsměvu v cizí společnosti. Jedná se o gesto, které používají zejména jedinci, kteří nikoho neznají, ale chtějí působit přátelským dojmem. U nižší intenzity tohoto úsměvu ale jde o nejistotu a menší sebedůvěru. U tohoto úsměvu lze lehce vypozorovat nervozitu a labilitu jedince.
Dalším úsměvem je horní úsměv, kde ret je stažen tak, aby odhaloval většinu horních zubů. Opice používají k zastrašení dolní zuby, u lidí můžeme zpozorovat to samé a horní zuby svědčí o našich dobrých úmyslech. Mírný úsměv značí upřímné potěšení ze společnosti, u vyšší intenzity spíše pochybnosti z pobavení. Tento úsměv často můžeme vidět na fotkách, kde se jedinec na povel měl usmát, nebo u celebrit, které předstírají pobavení. U širokého úsměvu jsou odkryty obě řady zubů a oči jsou mírně zúženy, což značí nejvyšší možnou radost.
Smějete se často?

Anatomie lhaní

7. října 2012 v 19:00 | Daniel Hloušek |  Články

Anatomie lhaní


S lhaním se běžně setkáváme každý den, a mnohdy jej nevědomě využíváme i my. Jedna americká studie měla za úkol ve více jak šedesáti devíti vysokých škol zjistit prospěch studentů. Více jak u poloviny dotazovaných se objevila napjatost a nadměrná zmatenost. Tito jedinci se přirozeně styděli za své známky, na rozdíl od klidných a vyrovnaných dotazovaných, kteří naopak dle výzkumu mají skromnou tendenci. Jak poznáme lhaní?

Slova nejsou vše


Desmond Morris uskutečnil výzkum, při kterém měly zdravotní sestry za úkol v předstírané situaci oznámit závažný stav pacienta. Sestry, které lhaly, častěji pohybovaly rukama kolem obličeje, než ty, které pacientům říkaly pravdu. Dalším znakem je intenzivnější polykání, kterého si ale obvykle všimneme jen u mužů, protože mají větší ohryzek. Emoce se zrcadlí v našem obličeji i přes to, že se snažíme o zamaskování těchto výrazů. Některým se podaří omezit viditelné znaky lhaní a vnitřního rozpoložení, avšak pokaždé na zlomek vteřiny se v obličeji objeví přesně charakterizující výraz, který popisuje naše úmysly. Jeden psychologický pár natočil muže, který mluvil o své tchýni, jako o někom, s kým dobře vychází. Ve zpomaleném záběru ale byl zřetelný úšklebek v levé části obličeje pokaždé, když se zmínil o své tchýni, což spíše svědčí o faktu, že by dělal hluchého, kdyby volala o pomoc.

Mezi nejviditelnějšími znaky lhaní patří posunutá mluva k postavení těla a gestikulace. Jistě znáte lidi, kteří se najednou začnou kroutit, mávat rukama a mluvit naprosto jinak, než co napodobuje svým tělem. Nezkušení lháři mají větší tendenci některé informace opakovat a zdůrazňovat to pokyvováním hlavou a sekáním rukama kolem sebe. Při policejním vyšetřování je vyslýchaný posazen tak, aby na něj bylo ze všech stran vidět. To z toho důvodu, aby bylo snazší rozeznat i sebemenší výrazy v obličeji. Tohoto využívají dobří lháři, kteří se snaží omezit pozitivní i negativní gesta. Jednoduše mluví bez výrazných projevů a objevují se u nich jen ty krátké, kterých si všimnou opravdu vnímaví lidé či zkušení vyšetřovatelé.

Lháři se obvykle více potí, mají zvýšený tep, svaly jsou ve větším napětí, avšak bylo by zvláštní požádat přítele, aby si změřil tlak. Proto většina psychologů se zaměřuje na vnější viditelné projevy, jako je zrychlené mrkání. Běžní lidé při lhaní mrknou až padesátkrát do minuty, kdežto normální hodnotou je kolem deseti mrknutí.

Nejčastější gesta lhářů


Mezi nejčastější gesta patří zakrytí si úst, nebo falešné zakašlání. Jedná se o zdržující gesta, která prodlužují dobu, kdy jedinec nemůže mluvit a tudíž má větší šanci, aby se potupně neprozradil. Druhým velice rozšířeným gestem je dotýkání se nosu. Většinou se jedná o rychlý pohyb, ve kterém zejména ženy se skoro ani nosu nedotknou. Badatelé z nadace čichu a chuti v Chicagu zjistili, že organizmus člověka při lhaní vypouští chemické látky zvané katecholaminy, které způsobí zduření nosní sliznice. Navíc, zvýšený krevní tlak zvětšuje nos a tento viditelný efekt dostal trefný název - Pinocchiův efekt. Tyto látky navíc u mužů zduří ještě něco jiného, ale nemůžete protějšku pokaždé při podezření na lež stáhnout kalhoty.

Dalším gestem je tření oka, kdy podvědomě chceme nevidět zlo. S tímto koresponduje na podobné bázi ucho. Člověk, který nám řekne, že nám to dnes sluší a přitom se chytá ucha, si popravdě spíše myslí, že máme na hlavě vlasovou zrůdnost a naše oblečení vidí jako hnusný pytel. Známkou pochybnosti a nejistoty je poškrábání se na krku, zejména pod uchem a nejčastěji kolem pěti poškrábání. Pokud vám někdo řekne, že je mu líto co se vám stalo a přitom se škrábe na krku, ve skutečnosti neví o čem je řeč a chce se jen zavděčit. Desmond Morris také zjistil, že lhaní vyvolává svědivý pocit, proto lháři mají větší potřebu si upravovat oblečení, hlavně límeček. V neposlední řadě se lhář může prozradit prsty v ústech. Je to reflex z dětství, který máme zafixovaný s bezpečím a s potravou.

Z kurzu miluji tě


Psycholog Dory Hollander v roce 1990 provedl průzkum mezi páry. Osmdesát pět procent vysokoškolských párů se přiznalo, že svému protějšku lhalo o minulých vztazích a to zejména na základě jisté nerozvážnosti. V manželství je lhaní velice omezené, ale za to lži jsou vážné a nedá se to srovnávat se lží, že manžel říká baru park, kde chodí se psem pravidelně na procházku. Lidé mají větší potřebu lhát svému okolí o vztahu, než samotnému protějšku.

Zatímco muž se později prozradí a buď mu to žena bude nevraživě připomínat, nebo jej nechá v sladké nevědomosti, tak žena má již evolucí vyvinutější mozkové centrum pro rozeznávání emocí. Už u malých holčiček můžeme zpozorovat lehkou manipulaci, kdy se rozbrečí společně s dalšími dětmi, nebo sama dokáže rozbrečet okolí, aniž by pro ro měla pádný důvod. O´Connellová uskutečnila pětiměsíční studii lidského lhaní. Došla k závěru, že mnohem lépe lžou ženy, jelikož se uchylují ke složitějším lžím. Muži si vystačí s výmluvou, že jim ujel autobus, kdežto žena zachází tak hluboce do detailů a tak výmluvně, že ji to muž raději uvěří, jen aby nepokračovala v ospravedlňování. Nadále také zjistila, že častěji věříme přitažlivějším lidem, než nehezkým. Proto mnoha politikům nic nevěříme.

Z dalších studií vyšlo najevo, že společenští lháři jsou ve společnosti více oblíbení, než ti, co mluví neustále pravdu. Je pro naše sebevědomí přijatelnější udržovat přátelství s takovým člověkem, který řekne ženě, že jen kvůli těmto šatům vypadá tlustěji a v duchu si spíše pomyslí, že to není šaty, ale těmi zákusky, které zrovna nezřízeně snědla. Není proto divu, že osamělí lidé jsou častěji ti, co mluví za každou cenu pravdu, která jim někdy zařídí třídenní pobyt v nemocnici.

Všichni lžou


Politik, který se ospravedlňoval z nařknutí, že neudržoval sexuální vztah s jistou ženou a u toho si třel nos, se svým způsobem prozradil a nejspíše ženu otrle zase kontaktuje. Mezi výrazné a význačné projevování lhaní jsou ruce okolo obličeje, které značí, že jedinec skrývá nějakou informaci a nechce o ní mluvit, nebo přijmout. U malých dětí jsou tato gesta nejzřetelnější a postupem času se stávají méně viditelnými a kratšími. Zatímco dítě si zakryje uši, nebo oči, dospělý jedinec se uchyluje k zakrývání úst. Při teroristickém útoku jedenáctého září 2001 se toto gesto nehledě na kulturu objevilo po celém světě.

Nejméně spolehlivé známky lhaní jsou ty, nad nimiž má člověk největší kontrolu. Většinou se jedná o slova, která si předem můžeme připravit, a není těžké improvizovat. Opakem jsou gesta, která ve většině případů jsou automatická, vrozená či časem získaná a těžko jej ovlivníme. Ostatně, museli bychom si píchnout dávku sedativ a naučit se ovládat zornice v očích, což je téměř nemožné. Proto je lhaní o odvedení pozornosti jedince od těchto prvotních znaků lhaní. Robert Feldman z University of Massachusetts v Amherstu studoval 121 párů při hovoru s třetí osobou. Třetina účastníků dostala pokyn, aby měli působit příjemně, další třetina účastníků experimentu se měla chovat spolehlivě a poslední třetina neměla předstírat vůbec nic. Poté se měli účastníci podívat na videozáznam svého rozhovoru a určit každou svou lež. Některé lži byly zřejmé a nebyly moc zásadní pro úsudek toho druhého. Avšak je rozdíl říci někomu, že se nám líbí, i když v duchu doufáme, aby to ten druhý nepochopil a nechytil se toho, a tvrdit, že je zpěvák v rockové kapele. Bez ohledu na závažnost lží v šedesáti dvou procentech případů respondenti určili na dvě až tři lži za deset minut. James Patterson hovořil s více než dvěma tisíci Američany a došel k závěru, že 91% lže pravidelně doma i v práci.

Jaké máte zkušenosti s lhaním?