Listopad 2012

Psychologie osobního prostoru

18. listopadu 2012 v 19:00 | Daniel Hloušek |  Články

Psychologie osobního prostoru

Psychologové tajně sledovali muže, kteří používali třímístný pisoár. Čím blíže se experimentátor přiblížil k nic netušícímu uživateli pisoáru, tím více byl muž stresován. Svěrače, které uzavírají močový měchýř, pracují jen ve stavu uvolněnosti, proto při větším obecenstvu se mužům z rutinní činnosti stával nechtěný dramatický zážitek. Tento neotřelý experiment poukázal na hranice našeho prostoru, které nás dokážou ovlivňovat.

Zvrácený protiklad

Většina mužů má rádo, když se jich náhodně, nebo ještě lépe záměrně dotkne nějaká žena, ale v zájmu své cti a bezpečnosti by si měla dávat pozor, aby nenarušila osobní zónu muže. Pro muže je to jasným signálem pro větší důvěrnost a v tomto stavu nezkoumá, zdali něžné pohlaví to udělalo úmyslně, či ne. V Evropě jsou hranice intimní zóny kolem čtyřiceti pěti centimetrů, a pokud Evropanka navštíví třeba Austrálii, kde je tato hranice rozšířena na šedesát pět centimetrů, bude některými muži pozitivně vnímána za svůdnou, nebo v horším případě bude za záletnici.
V pokusu Williama Leipolda studenti absolvovali test osobnosti, který měl zjistit jejich otevřenost. Studenti byli voláni do kanceláře, kde byli pochváleni, nebo si vyslechli neutrální komentář, v některých případech negativní kritiku a poté šli do další místnosti, kde na ně čekal tazatel, který je vyzval k tomu, aby si sedli. Studenti, kteří si vyslechli smutný výčet svých známek, se potupně posadili v druhé místnosti od tazatele dál, než ti, kteří byli pochváleni.
V podobném pokusu Judee Burgoonové, byli manipulováni prodávající. V situaci, kdy lépe oblečení lidé zkrátili o polovinu svůj odstup, prodávající měl větší jistotu, než v momentě, kdy se rozestup zdvojnásobil a zájem poklesl. V obou případech se ale prodávající intenzivněji usmíval na ženy. Když se však jednalo o hůře oblečené zákazníky se zjevnou nižší životní úrovní, s větším odstupem rostla nervozita a zmenšoval se projev sympatií. Každý zákazník po pěti minutách požádal prodávajícího, zdali by mohl použít telefon. Častěji byly odmítnuty žadatelky s menší životní úrovní, kdežto muži měli větší šance získat povolení, nehledě na odstup a životní úroveň. Oba tyto pokusy prokázaly přímý vliv povahy na osobní prostor. Introverti si častěji udržují odstup, než extroverti a také méně vyjadřují své pocity skrze pohyb rukou.

Vzrušení ve společnosti

V devadesátých letech dvacátého století začala narůstat agresivita mezi cestujícími v letadlech. Společnosti se snažily pokrýt ztráty tím, že namačkali cestující co nejblíže k sobě. V davu lidí se stáváme více napjatí. Jde o primitivní reflex, který zajišťuje v případě, kdy je situaci nutno řešit pěstmi, nějakou schopnější reakci, která nás ubrání a nezabije. Popřípadě se nám rozšiřují cévy a zvyšuje krevní tlak, abychom alespoň co nejrychleji utekli. Tento reflex reaguje na okolní atmosféru, a proto v kině budeme chápat tento stav za kladný, zatímco ve frontě na úřadě za nervózní. V momentě, kdy bereme tento reflex za pozitivní záležitost, naše výkony mohou být nadprůměrné. Ve chvíli, kdy ale cítíme úzkost, což je většinou ve společnosti mnoha cizích lidí, kteří obklopují naši intimní zónu, zmenšují se vyhlídky k dobrému konci.
Aby se člověk vyhnul nějaké konfrontaci, tak ve chvíli, kdy vstoupí do společnosti, hledá největší rozestup mezi lidmi. V kině automaticky hledáme sedadlo, které je co nejméně obklopeno ostatními lidmi, ale zároveň, které není příliš vzdálené. Posadíme-li se daleko od ostatních, bude naše chování chápáno stejně tak nevraživě, jako při dotěrném blízkém posazení. Výjimkou jsou veřejné toalety, kde devět z deseti lidí si vybere kabinku na konci řady a muži u pisoárů dokonce raději počkají, než aby se stavěli mezi dva neznámé muže a museli navázat v mnoha případech předsmrtelný oční kontakt.
Doktor Desmond Morris provedl studie v knihovnách, které zjistily, že knihy či jiné osobní předměty rezervují místo na 77 minut a kabát přehozený přes opěradlo rezervuje místo na dvě hodiny. Podobně tomu tak je i v domácnosti, kdy člen rodiny pokládá na svá oblíbená místa své osobní věci za účelem ukázat jiným svůj zájem. Položí-li žena svou kabelku na křeslo, nikdo jiný by neměl raději jevit zájem o toto místo. Pokud někdo je přece jen natolik otrlý a toto pravidlo poruší, měl by být ve střehu při přemísťování kabelky z křesla. Ve většině případů je naštěstí brána vaše snaha zmocnit se cizího území, jen jako nepodařený přehmat, proto vás protějšek pošle si sednout do jiného křesla. Ale jsou případy, kdy se protějšek stáhne do obranného postavení, a proto je lepší tomuto předejít smířením se s jiným místem.

Odstup je lepší než facka

Přerovnáte-li při obědě postavení solniček a dalších doplňků tak, aby z větší části zasahovaly do osobního prostoru druhého, protějšek vás bude instinktivně považovat za idiota, nebo věci podvědomě opět přerovná na původní místo. Řidiči v Itálii jezdí téměř za sebou, jelikož mají menší intimní zónu. Tato zóna je většinou okolo čtyřiceti pěti centimetrů veliká a užší intimní zóna má okolo patnácti centimetrů. Tento prostor je vyhrazen pouze pro objímání, ochranu či milování. Podvědomě máme větší šanci zachytit pachové stopy a analyzovat je, což je důležité zejména v lásce.
Také je důležitější hmatová odezva, než zrak, což stále platí v druhé zóně, která zasahuje do čtyřiceti pěti centimetrů. Jelikož při takové blízkosti je naše zrakové pole malé a informace se tím pádem zkreslují, tak je tato vzdálenost pouze pro rodinné příslušníky, nebo domácí mazlíčky. Pro Evropany a Severoameričany má tato zóna rozhodující význam, protože rozhoduje o našich pocitech. Ve většině případů dochází k vzrušení, a i přes souhlas můžeme pociťovat úzkost. Navíc brzy dochází k pocitu, že šilháme a proto se snažíme zadívat jinam, což mnohdy vypadá, jako gesto nudy a nezájmu, který často vyvolá v protějšku značnou zmatenost a ve výsledku jde o adrenalinovou záležitost.
Proto většinou nejbližší přátelé si drží odstup v rozmezí čtyřiceti pěti centimetrů, do devadesáti. V této zóně dokážeme pozorně rozeznat detaily bez většího zkreslení a nemít humornou tendenci šilhat. Zejména lidé ze západních států mají tendenci si udržovat protějšek v rozmezí 75ti-120ti centimetrů. Je to vzdálenost, která již drží lidi od těla a znemožňuje detailně rozeznat všechny výrazy. Do tří metrů je to již neosobní prostor, který využívají hlavně učitelé a lidé, co chtějí sdělit něco, aniž by za svůj názor ihned byli náležitě odměněni. Do sedmi metrů se jedná o takovou vzdálenost, ve které při zvrtnutí situace kvůli našemu protichůdnému názoru, je veliká šance uhnout.
Jaké máte zkušenosti s narušiteli osobního prostoru?

Psychologie oblékání

11. listopadu 2012 v 19:00 | Daniel Hloušek |  Články

Psychologie oblékání


Sociální psycholog, Michael Solomon tvrdí, že oblečení dává vašemu okolí jistou představu a očekávání, jak se budete chovat. V jednom z pokusů šel najatý herec na New Yorské nádraží vybírat za peníze se slovy, že ztratil náprsní tašku. V konzervativním úhledném až úřednickém obleku za den vybral 513 dolarů, zatímco v lehce odpudivém zničeném oblečení vyžebral pouhých deset dolarů. Jaká je moc oblékání?

Soucit v rozdílech


Monroe Lefkowitz se svými kolegy provedl experiment, ve kterém zjistili ochotu kolemjdoucích chodců se přidat k trestnému přecházení na červenou. Měl-li přecházející na červenou, oblek, většina ho v tomto jistém adrenalinu následovala. Pokud ale měl přecházející ošumělé oblečení, pro většinu už bylo dostatečným adrenalinem vedle takového člověka stát a raději zůstali na místě. Ošuměle oblečený k porušení předpisů nezlákal nikoho, stejně tak tomu bylo u výše zmíněného nádražního experimentu. Zatímco dobře oblečený dostal 513 dolarů a v mnoha případech dostával i dvojnásobek požadovaného obnosu se slovy, ať si odpočine u skleničky, člověk v ošumělém oblečení dostal jen deset dolarů a nikdo jej nepozval na něco, po čem se motají nohy. Třetí kategorií ještě byli jedinci, kteří byli oblečeni v neformálním, ale v elegantním oblečení. Ti za den vybrali 150 dolarů.

V dalším pokusu úmyslně byla položena mince v telefonní budce a dvojice se několikrát přišla dotázat v různých oblecích na to, zdali vycházející z budky nenašel nějakou minci. Pokud žena byla oblečena v nových šatech a muž v obleku s kravatou, byl výsledek pozitivnější, než v okamžiku, kdy oba vypadali na to, že by jim každý dolar pomohl. Není proto překvapivým závěrem, že muž v pracovním oděvu a žena ve vybledlé blůze nedostali většinou krom škodolibého úsměvu nic.

Proč ženy nezřízeně nakupují


Většina mužů zná nezřízené nakupování žen a to zejména oblečení. Ženy v tomto ohledu nevidí nic víc, než lehkou vycházku do obchodu, ale mnozí terapeuti právě svým stresovaným klientům často doporučují, aby si vyrazili na nákupy a koupili si nějaké nové oblečení. Psychologové přišli na to, že se pak jedinci cítí o něco lépe a originálněji, což jim pomáhá se více prosadit. Psycholog Michael Solomon zřídil za účelem experimentu falešnou kancelář obchodní společnosti, kde pozval několik studentů na pohovor. Zařídil to tak, aby někteří studenti měli čas se převléct a zbytek aby rovnou chodil z přednášek. Při samotném pohovoru se jich zeptal, jakým dojmem na tazatele asi působí. Většina studentů v obleku si myslela, že působí o něco lépe a při otázce, jaký nástupní plat chtějí, si žádali o 2500 liber více, než ti, co nepřišli v obleku.

Jde o vhodné oblečení, které by mělo korespondovat s našimi momentálními úmysly. K soudu, kde chceme obměkčit porotu, rozhodně nepřijdeme ve vytahaném tričku, ale do posilovny, kde žádáme o pracovní místo, nepřijdeme v obleku a s kufrem v ruce. Naopak nezáleží na tom, jak moc jste sexy. Psycholog Thomas Cash zjistil, že žena s hlubokým výstřihem a se střídmým make-upem má v průměru delší pohovor, který ji práci nezaručí. Nejen, že žena má více možností udělat chybu, ale také tázající při kochající se činnosti nedává dostatečný pozor pro to, aby mohl reálně uvažovat nad přijmutím. Proto doporučuje kratší účes a formálnější oblečení. U žen hraje velikou roli líčení a u mužů délka vlasů, což bychom měli brát v potaz.

Harry Kalven a Hans Zeisel si povšimli, že vojenští veteráni s medailemi u soudu byli úspěšnější, než zbytek vojáků s nevrlým výrazem bez medailí. Při vrcholení aféry Watergate Nixonovi poradci Haldeman, Ehrlichman a Mitchell se objevili v Senátu v oblecích s jemným proužkem. Na miliony diváků to zapůsobilo důvěryhodnějším dojmem, ale jen do chvíle, než promluvili. Podle specialisty na odívání, Johna Molloye, navíc měli autoritativní oblečení, což vzhledem k faktu, že neautoritativní oblek vizuálně říká o nevině, je spíše mrzuté.

Černá se trestá sama


Měli bychom se vyhnout černému oblečení. Nejenom, že je to pohřební a deprimující barvou, ale také asi vlivem amerických kovbojek, kde zlí většinou mají černé klobouky, máme vůči této barvě vypěstovanou podvědomou reakci, že se jedná o agresivního jedince. Ve výzkumné práci barev Thomase Giloviche a Marka Franka se objevila informace, že fotbalisté v černých dresech jsou považováni za agresivní a častěji jsou jim připisovány přestupky na hřišti, leč i za jiné. Také bychom se měli vyhnout křiklavým jasným barvám a kostkovaným, srdíčkovým, medvídkovým a dalším pyžamovým vzorům, které až moc na sebe upozorňují a jestli zrovna nestojíte o adrenalinový pohovor, měli byste se tomuto vyhnout.

Obzvláště něžné pohlaví by si mělo dávat pozor na nadměrnější používání parfémů. V pokusu Roberta Barona absolvovaly dvě ženy fingované pohovory. Ženy s výraznějším parfémem a s vstřícnějšími signály u mužů byly hůře hodnoceny, než u žen. Muž se při pohledu na usmívající se klidnou ženu s výrazným parfémem cítil jako tazatel neschopně a bezmocně. Psychologové z texaské univerzity požádali přihlížející, aby zhodnotili hlasatele ze šedesátisekundové nahrávky. Hlasatelé, kteří měli neformální oblečení a dokonce delší vlasy nebo vousy, byli hodnoceni negativně. Proto většina lidí na tomto postu má kratší vlasy, jelikož většina pak přijímá informaci příznivěji. Vousy a dlouhé vlasy jsou známkou uměleckého smýšlení a proto zapůsobíme při pohovorech na nějaké takové místo. V případě průmyslu a obchodu se ale spíše jedná o nedostatek vypovídající o vaší lenosti se o sebe starat, nehledě na to, že se vám to líbí a staráte se o to. V očích budete někdo, kdo se o sebe nestará, a když si nenajde takový jedinec čas na sebe, nenajde si i na práci.

Většina si všímá bot a nehtů, což je stěžejním a častým nedostatkem většinou mnoha mužů. Jedna prostitutka vyšší třídy prozradila, že kultivované a bohaté klienty pozná podle bot. Pokud máte dlouhý nos a nutně potřebujete brýle, je vhodnější vybrat brýle s nízko položeným nosníkem. Máte-li čtvercový obličej, jsou ideální mírně zakřivené nebo zakulacené obroučky, aby prodloužily obličej. U kulatější tváře je lepší mít rovné obroučky v horní části, které se zužují ke spodní části, což zvýrazňuje lícní kosti.

Jak moc sledujete oblékání jiných?

Psychologie prvního momentu

4. listopadu 2012 v 19:00 | Daniel Hloušek |  Články

Psychologie prvního momentu


Bariérou k přijmutí a k názoru jsou první čtyři minuty. Ti méně šťastní staví své chování na představě, že je to dokonce otázkou několika týdnů, ale jde jen o minuty, které rozhodnou jednou provždy o zařazení jedince do skupiny akceptovaní lidé, či lidé s nějakým povahovým extrémem, se kterým nechceme mít nic společného. Jak zapůsobit?

Od nevraživosti až k sexu


Doktor Leonard Zunin dochází k závěru, že stačí pouhé čtyři minuty u neformálního setkání k přátelským vztahům, rodinné harmonie či sexuálnímu uspokojení. Podle dvojice amerických vědců Kyu Kima a Gala Zaubermana se mužům mění vnímání času při pohledu na ženské poprsí. Skupina heterosexuálních mužů dostala patnáct fotografií k hodnocení. První polovina dostala neutrální objekty a další polovina fotky modelek. Na desetibodové škále měli zaškrtnout jejich atraktivitu a poté měli na obrazovce počítače vyznačit časovou délku od jednoho do dvaceti tří měsíců. Muži v obou skupinách vnímali delší časové úseky jako kratší, ale v konečném výsledku jedinci z druhé skupiny celkově vnímali čas pomaleji.

Vyšlo najevo, že tito muži se stávají netrpělivými, jelikož sexuální podměty nabuzení přeceňují čas a ovlivňuje to jejich rozhodování. V důsledku to pro ně znamená, že při prvním setkání to mají o něco těžší, než ženy a mají větší tendenci tlačit. Pokud muž bude v očích ženy nemotorným prasákem, je zcela jisté, že toto nelichotivé zařazení již bude trvalé. Psychologové přišli na to, že během pár minut si utvoříme trvalou představu a s každou novou informací a skutečností je spíše pravděpodobné, že si jej překroutíme podle našeho prvního dojmu. Uslyší-li taková žena, že ten muž má rodinu a dobře se stará o děti, tak namísto nemotorného prasáka to bude člověk, který trpí zapomětlivostí a jeho nervové centrum sídlí v pohlavním orgánu, které jej řídí.

Ovlivňuje nás také naše pověst. Na jedné vysoké škole byl proveden experiment, kdy dvěma skupinám před nástupem lektora byla řečena jeho charakteristika, a lišila se jen ve skupinách jeho otevřeností. Jedné polovině byla řečena lektorova chladnost, kdežto druhé polovině srdečnost. Pouze třetina se zúčastnila jeho přednášek, jelikož jej považovali za chladného. U druhé skupiny to byla více než polovina, protože byl v jejich očích zábavný, přátelský a uvolněný. V Minneapolisu uveřejnili fotku, kde byla jen ňadra s titulkem: "Poznáte tuto slavnou hvězdu?" Následující dny noviny otiskovaly rozhořčené dopisy, jak je vůbec možné, že se taková pornografická fotka objevila v rodinném listě. Čtvrtý den se pak snímek znova objevil v novinách, ale tentokrát i s hlavou, kde byl představitel Tarzana a šampiónový plavec, Johny Weissmuller, který měl vyvinuté prsní svaly.

Nervová odpověď


Během necelé vteřiny se z uvolněné pozice tělo stává aktivní. Ve dvanácti milisekundách nám ztuhnou čelistní svaly, v šestnácti milisekundách se nám zúží zorničky, v devadesáti milisekundách se zrychluje tep a v mnoha případech okolo dvě stě padesáti milisekund, se začínáme červenat. Pud sebezáchovy nám velí útěk a pak až rozumem vyhodnotit situaci. Nebudeme-li brát v potaz jedince, u kterých je jejich inteligence spekulativní, tak výsledky by se mohly lišit. Avšak, přirozeně se většinou necháváme vést sílou momentu a ostatně, i když si naplánujeme několik scénářů, můžeme vyhořet a být zaskočeni již na samotném začátku, kdy zjistíme, že ani v jedné alternativě nepočítáme s nevlídným pohledem a nehezkým originálním pozdravem.

I přes to mnozí plánují svá setkání, vědí-li o nich předem dostatečně dlouho. Toto plánování jde poznat a vědci zjistili, že lineárně s připraveností také roste nervozita a počet chyb. Je logické, že při nějakém bodovém plánu si můžeme vychýlit a bereme to jako hypotetickou chybu, i když ve skutečnosti taková konverzace jde přirozeným směrem. V takovém momentě dochází k obrannému reflexu, kdy řeč těla nesouhlasí s tím, co člověk tvrdí. Pohyby se stávají křečovité, gestikulace je nekoordinovaná. Často obličej takového jedince se přibližuje mrtvolnému výrazu, o kterém by se rozhodně nedalo tvrdit, jako o atraktivním a v mnoha případech působí dojmem - ještě chvíli mluv a ukážu ti, jak má ruka sympatizuje s tvým tvrzením.

Za jistých okolností je někdy lepší stavět svojí image na tichu a spíše být aktivně pasivní. To znamená, že není dobré se podřizovat, ale projevit svůj názor, avšak nic víc, z čeho by si protějšek mohl udělat představu o vašem "zdárném" snažení. Vyšlo najevo, že nejideálnější je se sebehodnotit tak, jak momentální okolní společnost. Teda v případě lidí s komplexem méněcennosti, nebo narcismu je toto přizpůsobení neplatné. Mluvit o sobě a svých zálibách je pro začátek to nejlepší, jelikož to znáte ze všeho nejlépe a nemusíte u toho dlouze přemýšlet.

Úspěch ve čtyřech minutách


Doktor Neil Anderson ze střediska managementu Astonské univerzity provedl průzkum, ve kterém požádal laické i profesionální tazatele, aby sledovali nahrávku se simulovaným pohovorem. Po čtyřech minutách byl videozáznam přerušen a tazatelé zhodnotili osobnosti kandidátů. Poté byl přehrán zbytek videozáznamu a následně proběhlo další zhodnocení. Porovnání obou zhodnocení byly zcela stejné a výsledkem průzkumu bylo, že k trvalému úsudku stačí pouhé čtyři minuty. Jelikož v první části pohovoru mluví převážně tazatel a uchazeč je mimoverbálně aktivní. Tohoto využívají znalejší zaměstnavatelé a snaží se sledovat tyto neverbální gesta za účelem popřípadě uchazeče nahnat do pasti.

Není skoro nikdo, kdo by občas nepřikývnul, i když to tak nemyslel. Tato tendence vzniká už jen z pouhého pohledu někoho nadřazenějšího na nás a rozpory naší mysli a činu jsou znát. Přikývneme-li souhlasně, nebo jednoduše jen přikývneme, jde poznat, že jde o neupřímné gesto, nebo že momentálně vůbec nerozumíme o čem je řeč, ale doufáme jen v to, že tazatel nebude mít potřebu se ujistit a nebude si myslet oblíbený argument - je to idiot. Obvyklé rozpoložení nepozorných či nudících se jedinců je dlouhé pozorování jednoho místa a v případě nějaké pozoruhodné anomálie na hlavě vyprávějícího, tak místo očí spíše ono zajímavé mnohdy úsměvné místo na obličeji. V případě nejistoty se držíme za krkem a máme-li pochybnosti, držíme se ušního lalůčku. Proto je nejvhodnější v prvních minutách dát ruce před sebe a neuzavírat jimi prostor před sebou. Uzavření lidé, či jedinci, kteří nechtějí přijmout něčí názor, nebo jej neposlouchají, si dají často ruce do sebe, nebo se chytí nějakého předmětu před sebou oběma rukama.

Takže by se nikdo neměl utěšovat naivní představou, že trapné čtyři minuty u pohovoru vykompenzuje předešlou profesní kariérou a dosaženému vzdělání. Zmatenost a nesoustředěnost nahrává britské studii, jejímž závěrem byl fakt, že v dnešní již záleží zejména jen na pohovoru, ve kterém platí zaujatost tazatele, a proto se spíše jedná o subjektivní výběr, nehledě na vzdělání. Jednoduše, kdo setrvá bez větší újmy na cti při pohovoru, má větší šance.

Jak prožíváte první momenty?