Psychologie osobního prostoru

18. listopadu 2012 v 19:00 | Daniel Hloušek |  Články

Psychologie osobního prostoru

Psychologové tajně sledovali muže, kteří používali třímístný pisoár. Čím blíže se experimentátor přiblížil k nic netušícímu uživateli pisoáru, tím více byl muž stresován. Svěrače, které uzavírají močový měchýř, pracují jen ve stavu uvolněnosti, proto při větším obecenstvu se mužům z rutinní činnosti stával nechtěný dramatický zážitek. Tento neotřelý experiment poukázal na hranice našeho prostoru, které nás dokážou ovlivňovat.

Zvrácený protiklad

Většina mužů má rádo, když se jich náhodně, nebo ještě lépe záměrně dotkne nějaká žena, ale v zájmu své cti a bezpečnosti by si měla dávat pozor, aby nenarušila osobní zónu muže. Pro muže je to jasným signálem pro větší důvěrnost a v tomto stavu nezkoumá, zdali něžné pohlaví to udělalo úmyslně, či ne. V Evropě jsou hranice intimní zóny kolem čtyřiceti pěti centimetrů, a pokud Evropanka navštíví třeba Austrálii, kde je tato hranice rozšířena na šedesát pět centimetrů, bude některými muži pozitivně vnímána za svůdnou, nebo v horším případě bude za záletnici.
V pokusu Williama Leipolda studenti absolvovali test osobnosti, který měl zjistit jejich otevřenost. Studenti byli voláni do kanceláře, kde byli pochváleni, nebo si vyslechli neutrální komentář, v některých případech negativní kritiku a poté šli do další místnosti, kde na ně čekal tazatel, který je vyzval k tomu, aby si sedli. Studenti, kteří si vyslechli smutný výčet svých známek, se potupně posadili v druhé místnosti od tazatele dál, než ti, kteří byli pochváleni.
V podobném pokusu Judee Burgoonové, byli manipulováni prodávající. V situaci, kdy lépe oblečení lidé zkrátili o polovinu svůj odstup, prodávající měl větší jistotu, než v momentě, kdy se rozestup zdvojnásobil a zájem poklesl. V obou případech se ale prodávající intenzivněji usmíval na ženy. Když se však jednalo o hůře oblečené zákazníky se zjevnou nižší životní úrovní, s větším odstupem rostla nervozita a zmenšoval se projev sympatií. Každý zákazník po pěti minutách požádal prodávajícího, zdali by mohl použít telefon. Častěji byly odmítnuty žadatelky s menší životní úrovní, kdežto muži měli větší šance získat povolení, nehledě na odstup a životní úroveň. Oba tyto pokusy prokázaly přímý vliv povahy na osobní prostor. Introverti si častěji udržují odstup, než extroverti a také méně vyjadřují své pocity skrze pohyb rukou.

Vzrušení ve společnosti

V devadesátých letech dvacátého století začala narůstat agresivita mezi cestujícími v letadlech. Společnosti se snažily pokrýt ztráty tím, že namačkali cestující co nejblíže k sobě. V davu lidí se stáváme více napjatí. Jde o primitivní reflex, který zajišťuje v případě, kdy je situaci nutno řešit pěstmi, nějakou schopnější reakci, která nás ubrání a nezabije. Popřípadě se nám rozšiřují cévy a zvyšuje krevní tlak, abychom alespoň co nejrychleji utekli. Tento reflex reaguje na okolní atmosféru, a proto v kině budeme chápat tento stav za kladný, zatímco ve frontě na úřadě za nervózní. V momentě, kdy bereme tento reflex za pozitivní záležitost, naše výkony mohou být nadprůměrné. Ve chvíli, kdy ale cítíme úzkost, což je většinou ve společnosti mnoha cizích lidí, kteří obklopují naši intimní zónu, zmenšují se vyhlídky k dobrému konci.
Aby se člověk vyhnul nějaké konfrontaci, tak ve chvíli, kdy vstoupí do společnosti, hledá největší rozestup mezi lidmi. V kině automaticky hledáme sedadlo, které je co nejméně obklopeno ostatními lidmi, ale zároveň, které není příliš vzdálené. Posadíme-li se daleko od ostatních, bude naše chování chápáno stejně tak nevraživě, jako při dotěrném blízkém posazení. Výjimkou jsou veřejné toalety, kde devět z deseti lidí si vybere kabinku na konci řady a muži u pisoárů dokonce raději počkají, než aby se stavěli mezi dva neznámé muže a museli navázat v mnoha případech předsmrtelný oční kontakt.
Doktor Desmond Morris provedl studie v knihovnách, které zjistily, že knihy či jiné osobní předměty rezervují místo na 77 minut a kabát přehozený přes opěradlo rezervuje místo na dvě hodiny. Podobně tomu tak je i v domácnosti, kdy člen rodiny pokládá na svá oblíbená místa své osobní věci za účelem ukázat jiným svůj zájem. Položí-li žena svou kabelku na křeslo, nikdo jiný by neměl raději jevit zájem o toto místo. Pokud někdo je přece jen natolik otrlý a toto pravidlo poruší, měl by být ve střehu při přemísťování kabelky z křesla. Ve většině případů je naštěstí brána vaše snaha zmocnit se cizího území, jen jako nepodařený přehmat, proto vás protějšek pošle si sednout do jiného křesla. Ale jsou případy, kdy se protějšek stáhne do obranného postavení, a proto je lepší tomuto předejít smířením se s jiným místem.

Odstup je lepší než facka

Přerovnáte-li při obědě postavení solniček a dalších doplňků tak, aby z větší části zasahovaly do osobního prostoru druhého, protějšek vás bude instinktivně považovat za idiota, nebo věci podvědomě opět přerovná na původní místo. Řidiči v Itálii jezdí téměř za sebou, jelikož mají menší intimní zónu. Tato zóna je většinou okolo čtyřiceti pěti centimetrů veliká a užší intimní zóna má okolo patnácti centimetrů. Tento prostor je vyhrazen pouze pro objímání, ochranu či milování. Podvědomě máme větší šanci zachytit pachové stopy a analyzovat je, což je důležité zejména v lásce.
Také je důležitější hmatová odezva, než zrak, což stále platí v druhé zóně, která zasahuje do čtyřiceti pěti centimetrů. Jelikož při takové blízkosti je naše zrakové pole malé a informace se tím pádem zkreslují, tak je tato vzdálenost pouze pro rodinné příslušníky, nebo domácí mazlíčky. Pro Evropany a Severoameričany má tato zóna rozhodující význam, protože rozhoduje o našich pocitech. Ve většině případů dochází k vzrušení, a i přes souhlas můžeme pociťovat úzkost. Navíc brzy dochází k pocitu, že šilháme a proto se snažíme zadívat jinam, což mnohdy vypadá, jako gesto nudy a nezájmu, který často vyvolá v protějšku značnou zmatenost a ve výsledku jde o adrenalinovou záležitost.
Proto většinou nejbližší přátelé si drží odstup v rozmezí čtyřiceti pěti centimetrů, do devadesáti. V této zóně dokážeme pozorně rozeznat detaily bez většího zkreslení a nemít humornou tendenci šilhat. Zejména lidé ze západních států mají tendenci si udržovat protějšek v rozmezí 75ti-120ti centimetrů. Je to vzdálenost, která již drží lidi od těla a znemožňuje detailně rozeznat všechny výrazy. Do tří metrů je to již neosobní prostor, který využívají hlavně učitelé a lidé, co chtějí sdělit něco, aniž by za svůj názor ihned byli náležitě odměněni. Do sedmi metrů se jedná o takovou vzdálenost, ve které při zvrtnutí situace kvůli našemu protichůdnému názoru, je veliká šance uhnout.
Jaké máte zkušenosti s narušiteli osobního prostoru?
 

17 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 dobry-jmena-uz-jsou-pouzity dobry-jmena-uz-jsou-pouzity | Web | 18. listopadu 2012 v 19:50 | Reagovat

Já sama si udržuju odstup od lidí a jsem vděčná, když ten odstup ostatní respektují. Opravdu blízko snesu jen pár lidí, jinak jsem pořádně nervózní. Nedávno jsem vypozorovala, že při tresu se prostor, který tak nějak "potřebuji mít jen pro sebe", zvětšuje :-) To pak při zkoušení nervózně přešlapuji i když stojím dobré dva metry od profesora. :-D

2 Chloë Noir Chloë Noir | E-mail | Web | 18. listopadu 2012 v 20:15 | Reagovat

Tiež si udržujem odstup a to pomerne veľký. Bolo mi raz povedané, že pri rozhovoroch prešľapujem z nohy na nohu a nenápadne sa odsúvam ešte ďalej, čo som si ja sama vlastne ani neuvedomovala, ale jednoducho vo svojej bezprostrednej vzdialenosti znesiem len zopár "vyvolených". A vyslovene neznášam tlačenicu v autobusoch, ak je to možné tak si radšej počkám na ďalší spoj a ak nie tak sa proste musím posnažiť to ignorovať. A podobne aj s radou napríklad v obchode...neznášam keď sa na mňa niekto tlačí... -_-

3 distantgirl distantgirl | Web | 18. listopadu 2012 v 20:15 | Reagovat

Někteří lidé tohle vůbec nechápou, ale když si ke mně příjde sednout spolužačka o přestávce a začne mě štouchat a kopat mi do židle nevědomky tak mám opravdu chuť vylítnout z kůže, jsem radši když se dodržuje nějaká ta zóna, nesnáším když někteří učitelé mají ve zvyku koukat nám přes rameno, oni si to asi ani neuvědomují, ale pro mě je to dost nepříjemný

4 Johana Johana | 19. listopadu 2012 v 10:53 | Reagovat

to by mne zajímalo, jestli někdo zkoumal rozdíly mezi Prahou a ostatním Českem :-P
tedy já žiju většinou v Praze a mám dojem, že veškeré odstupy jsou tu větší i nedůtkliěji střežené O_O

5 Johana Johana | 19. listopadu 2012 v 10:56 | Reagovat

tedy v metru to nejde, 8-O , prostě  všude tam, kde si lidi můžou trochu sami vybrat

6 Sinai Sinai | Web | 19. listopadu 2012 v 21:20 | Reagovat

Najlepší je ten nepovolený vstup do ohraničenej zóny a to najčastejšie v buse, ako inak :D Proste keď sa tam narveš medzi toľkých ľudí a ešte ťa nejaká tetka vypindá za to, že sa máš posunúť...to je na hysáka a treba to rozdýchavať, aby si pri vystupovaní všetkých nezabil :-D
Musím sa priznať, niekedy mám potom chuť ísť peši...ľudia ma hlavne z rána dokážu tak nasrať, že to ani nie je možné.
A s tými kamarátmi je to fakt, ja si nikoho nejak moc nepripúšťam, ale zároveň majú "voľný priestor"...no je celkovo dobré mať prehľad, čo robia ľudia v tvojom dosahu :-D

7 →Wicky← →Wicky← | E-mail | Web | 22. listopadu 2012 v 17:44 | Reagovat

Svůj osobní prostor mám ráda, proto cizím lidem nelezu do toho jejich. Ale.
Svůj osobní prostor ráda sdílím s lidma, které dobře znám, to znamená, že si je k sobě poutám co nejvíc. Nejlepší přátelé, rodinu, (potencionálního) přítele ;D :)

8 Angel Darkwood Angel Darkwood | Web | 26. listopadu 2012 v 20:26 | Reagovat

Pro mě je odstup hodně důležitý. Málokoho snesu tak blízko vedle sebe, a tak se podle toho snažím chovat i k ostatním lidem. Takže být někde ve společnosti více lidí, kde jsou jedinci, kterým osobní prostor ostatních nic neříká, je pro mě opravdu utrpení.

9 Spencer Spencer | Web | 30. listopadu 2012 v 10:26 | Reagovat

Na osobním prostoru si velmi zakládám. Svoje přátele k sobě pustím blíže, ale opravdu nejblíž se dostane jen potenciální partner.
Pobavilo mě sdělení, že učitelé dodržují osobní prostor. Například můj cvičící na matematiku mi do osobního prostoru leze stále a nechápe, proč jsem tak nervózní, když mi stojí za zády a ještě nervóznější, když se ke mně skloní. Brrr!

10 Monica Otmili Monica Otmili | E-mail | Web | 10. března 2013 v 20:24 | Reagovat

Spíš si udržuju odstup, ale tlačenice mi nevadí na koncertech nebo frontách. Nejspíš z důvodu, že existence lidí okolo se trochu přesouvá do pozadí kvůli důležitosti důvodu, proč v tlačenici jsem.

Ovšem vyloženě nesnáším, když někdo chce, abych mu uhnula, nebo se posunula a rozhodne se, že si mě přemístní sám/a. Tudíž na mě musí při tom sahat. A to mají ve zvyku zvlášť učitelky, naše profka na šití musí mít tenhle osobní prostor posunutý na extrémní minimum, jelikož na nás sahá dost často. :-!

11 Akiyama Kara Akiyama Kara | Web | 26. ledna 2014 v 20:05 | Reagovat

Já mám hodně velký osobní prostor a popravdě, pokud někdo vleze víc jak metr a půl ke mně, jsem z toho neskutečně nervózní. :D Což se samozřejmě někdy problém...

12 chmod 5777 chmod 5777 | 31. května 2014 v 2:38 | Reagovat

Pekny baby ke me muzou tak blizko abych od nich neco nechyt. A ostatni (hlavne chlapi) by meli byt tak daleko aby jednu nechytli ode me 8-).

To je cely a rekl bych ze je to tak u vsech ze nejaka zprumerovana intimni zona je blbost protoze zalezi na konkretnich lidech. Prijemna baba/chlap se muze klidne lepit ale v pritomnosti 5 chlapu s nozema/retezama budu nervozni na stejnym namesti.
Takze zalezi na situaci vsadim boty ze lidi obecne maj uzsi zonu vuci lidem kteri jsou v submisivni pozici nez vuci dominantnim jedincum (tj. sef mam mensi zonu nez podrizeny coz presne odpovida tem stiznostem tady v diskusi) proste kdyz mam jistotu ze mi dotycny neublizi neohrozuje pustim si ho klidne k telu kdyz je to konkurent tak holt musim mit moznost reagovat (i pribuzni a kamaradi jsou konkurenti).

13 Baryska Baryska | 6. dubna 2015 v 22:51 | Reagovat

Naprosto nesnáším, když mi někdo leze do xichtu. Mám nejspíš tak dvakrát větší osobní prostor, než většina mých kamarádů. Aspoň zepředu. Když mám být k někomu otočená čelem a on ke mě, potřebuju minimálně metr, a to i u nejlepší kamarádky. Na druhou stranu z boku sa na mě lidi můžou docela lepit. Proto radši sedím vedle někoho, než naproti.
Jednu věc nesnáší ale ještě víc a to, když mi někdo kouká přes rameno, či tzv. pod ruce. Nejsem moc šikovný člověk a i když nejsem snad úplně pitomá, všechno mi prostě dýl trvá. Jak manuální práce, tak duševní. Takže  asi mám prostě pocit, že ten, kdo mi přes to rameno kouká mě jaksi popohání, což bytostně nesnáším. [:tired:]
Na druhou stranu dopravní prostředky mi přecpané nevadí - lidi okolo prostě nevnímám. Skloním hlavu, na ostatní nekoukám, jen si najdu místečko tak, abych byla zády ke stěně a je to. No a když nejsem zády ke stěně, hlídám si ještě víc kabelku. Ale taky to zvládám :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama