Březen 2013

Psychologie vztahů

10. března 2013 v 19:00 | Daniel Hloušek |  Články

Psychologie vztahů

U mnoha mužů by se pojem láska dala spojovat s jejich pohledem, že ženy jsou často chodící prsa na nohou a muži u žen naopak chodící kapsa s peněženkou a klíči. Většina ale v zamilovanosti vidí chemii a dlouhé a mnohdy trapně neúspěšné rozpoznávání náznaků druhého. Pravdou ale dle výzkumníka Jamese Lairda je, že k zamilovanosti stačí pouze oči a aby nedošlo k slovnímu průjmu, ze kterého rozhodně nebudete mít uklidňující pocit. Jaká je psychologie vztahů?

Ješitný muž ve dveřích

Z dlouhodobých zkoumání vyšlo najevo, že většina mužů by rozhodně nemohla říci o sobě, že by jim nevadila přítomnost mužů s účtem, na kterém je několik nul, ale na rozdíl od mnoha ostatních se jejich nuly nacházejí i za nějakým větším číslem, než nejnižším a v přítomnosti jedinců s větším přirozením. Mnohá skrytá pozorování ukázala fakt, že část mužů podvědomě dává na obdiv svůj pohlavní orgán, postaví se do dveří, lehce roztáhne nohy a aniž by museli stáhnout kalhoty, většina žen včetně jeptišek se podívá, jelikož není v jejich silách to přehlédnout. I když veliká část něžného pohlaví posléze řekne, že jejich zrak vlastně směřoval úplně jinam. Dle výzkumů ale třetím krokem důvěrnosti a úspěšného sbližování nebo náznakem zájmu je právě prohlížení si částí těla, není divu, že tento krok předchází častější oční kontakt, který ve chvíli, kdy nám je často odepírán, je náznakem myšlenky protějšku, že bychom se měli někam rychle schovat a už raději nic nedělat.
James Laird společně s kolegy ke konci 80. let 20. století nechal uveřejnit neobvyklý inzerát, ve kterém vyzval lidi k experimentu s mimosmyslovým vnímáním. Experimentu se zúčastnili muži a ženy, kteří se navzájem neznali. Aby nedošlo k samovolnému seznamování, výzkumný pracovník rychle rozdělil respondenty do dvojic, které následně podstoupily cvičení na vytvoření vzájemných vazeb. Poté byli lidé z dvojic požádáni, aby se jeden druhému krátce nepřetržitě zadívali do očí. Každý zvlášť byl pak odveden do oddělených místností a jednomu z páru bylo ukázáno několik jednoduchých obrázků, zatímco ten druhý se snažil telepaticky uhádnout charakter těchto obrázků. Lairda nepřekvapily neúspěšné výsledky skrze fakt, že když většina ke konci experimentu tápala při loučení se s druhou osobou z dvojice se značně červeným obličejem a pocitem studu, jak se vlastně jmenuje, tak nějaká telepatie je naprosto zcestná myšlenka. Navíc se jednalo o kamufláž, kdy Laird provedl úplně jiný experiment, ve kterém šlo pouze o oční kontakt a navození zamilovanosti. Došel k závěru, že lidé, kteří se na sebe častěji upřeně dívají, uvedli v závěru výzkumu, že druhá osoba byla sympatická již od samotného začátku. Laird tento jev vysledoval u párů, které jsou v průměru šťastnější a dlouhodobější.
Teorie rovnosti ale vysvětluje důležitý aspekt vztahů, a to, že spokojené jsou rovnocenné vztahy. Nerovnocenné vztahy, kdy jeden z partnerů do vztahu dává více času a energie, než druhý a dostává méně odměn, časem přechází do stavu vzájemné neatraktivity a nedůvěry, která dle psycholožky Meredith Hansen patří k nejdůležitějšímu klíči dobrého vztahu. Často se uvádí jednoduchý poznatek, kdy narušením osobního prostoru přiložíme skleničku k druhé skleničce protějšku. Pokud po chvíli skleničku podvědomě odsune, nemá k vám takovou důvěru a můžete být rádi, že není tichá domácnost, i když v mnoha případech je to spíše vysvobození.

Na pět lichotek jedna pravda

Šťastný vztah poznáte podle toho, že partnerka se o líném protějšku zmíní, že má k věcem daleko, nebo je nemůže najít a partner poví o partnerce, která neumí vařit, že stejně chodí spíše do restaurací. John Gottman strávil více než třicet let zkoumáním klíčových faktorů, podle kterých se dalo usoudit, zdali se vztah rozpadne, nebo vydrží. Veliká část jeho práce sledovala rozdíly mezi pozitivními a negativními komentáři mezi partnery. Pro úspěšný vztah je důležité, aby množství pozitivních komentářů převážilo negativní leč někdy trefně vtipné poznámky, které přijdou vtipné většinou jen jednomu z páru, v poměru zhruba pět ku jedné. Podle sociální teorie výměny do vztahů vstupujeme pro svou vlastní potřebu, abychom něco získali, ale to rozhodně neplatí o negativních poznámkách. Ve výsledku to znamená, že po pěti pozitivních komentářích si můžete dovolit utrousit menší poznámku o váze, nebo nějaké indisponovanosti partnera, ačkoli protějšek by vám nejraději doporučil takhle konverzovat nejlépe se zavřenými ústy.
Gottman také přišel na to, že je důležité rovnoměrněji říkat pochvaly a povzbuzující slova, než jednou za čas. Došel k závěru, že v momentě, kdy někomu pochválíme kravatu, má druhý tendenci také nám něco pochválit, i když mnohdy je to otázkou dobré fantazie, protože marně shledává něco k pochvale. Avšak tento odměňovací systém není zcela jistý a někdy člověk marně čeká na nějakou přívětivou odpověď, proto je dobré používat lichotivá slova v delších větách. Naopak u sebemenší kritiky druhého většinou dojde k podobně nenávistné reakci. Takže z pochválené kravaty je rázem nevkusná kravata a ze šatů partnerky je najednou zprostředkovatel jejich větších rozměrů, na které muži rádi narážejí a ženy rozhodně neuklidní ani dovětek, že tlustší lidé jsou automaticky dle psychologických pozorování bráni za přívětivější a tolerantnější, než hubení.
Psychologové spojují narážky na druhé s emoční inteligencí, která je stejně důležitá, jako klasická inteligence pro srozumitelnost komunikace. Rozdílná emoční inteligence v mnoha případech vede u jednoho z partnerů k pocitu, že se jej snaží uchlácholit skrze naprosto šílený útok romantických a často již vlezlých zpráv, nebo naopak k pocitu samoty. Afiliace je základní lidská potřeba po kontaktu s druhými a navazování dlouhodobějších vztahů. V momentě, kdy převažuje jeden z výše zmíněných extrémů, nastává sociální izolace, kdy je člověk sice obklopen lidmi, ale postrádá nějaké vzrušení z této společnosti, což platí i pro vztahy.

Bez paměti idiotem

Richard Slatcher a James Pennebaker z Texaské univerzity v Austinu z dřívějších studií věděli, že lidé, kteří prožili nějaké trauma a sepsali své vzpomínky a pocity z tohoto zážitku ve většině případů úspěšně předešli depresím. Výzkumníci spekulovali, zdali tohoto efektu se dá dosáhnout i u vztahů. Z více jak z osmdesáti nově utvořených dvojic nahodile jednoho z páru zařadili do druhé skupiny. Ti, Kteří byli v první skupině, měli tři dny po sobě zapisovat každý den dvacet minut své myšlenky a pocity, které se týkaly jejich aktuálního vztahu. Druhá skupina naproti tomu měla za úkol po stejnou dobu psát o tom, co se během dne stalo. Po třech měsících výzkumníci kontaktovali účastníky experimentu se slovy, zdali se jejich vztah nerozpadl. Celých 77% těch, co psali o svých pocitech ze vztahu, stále měli partnera, kdežto ve srovnání s 52% kteří zapisovali o všednosti jejich dnů, si můžou smutně postesknout. Experimentátoři zjistili ze zpráv, které si během tří měsíců posílali partneři mezi sebou, že mnohem více kladných slov bylo u jedinců, kteří psali o svém vztahu.
Z jiných výzkumů je zřejmé, že pro začátek vztahu je dobrý smysl pro humor, kreativita a inteligence, avšak pro dlouhodobé vztahy platí spíše to, aby jedinec nebyl přílišný informační exhibicionista a měla by být i veliká shoda zájmů partnerů, která se dokonce po letech projeví na obličejových rysech. Z více jak sto deseti fotek párů, které byly spolu déle, jak deset let vědci zjistili, že časem se oba partneři začali v jistých rysech velice podobat a také uvádějí, že když tomu tak není, není to rovnocenný vztah. K tomuto údajně dochází v momentě, kdy partneři získávají podobné návyky toho druhého a tráví s ním více času, což dle jiných studií zvyšuje možnost zachytit hormony protějšku, které zvyšují pocit zamilovanosti, aby nedošlo podle J. A. Leaho k pragma lásce, která staví na racionální volbě partnera z hlediska prospěchu. Pro šťastný vztah platí, že čím více jsme obklopeni věcmi, které nám připomínají protějšek, a pamatujeme si i sebemenší maličkosti které potěší, je tu veliká šance. A jaký je váš vztah?