Leden 2014

Psychologie lásky

26. ledna 2014 v 19:00 | Daniel Hloušek |  Články

Psychologie lásky

Nový výzkum poukazuje na zajímavý fakt, že u mnoho opravdu zamilovaných párů se časem nejenom projeví změny, kdy se začínají po vzhledové stránce sobě podobat, ale také po tělesné funkčnosti, kdy se například tlukot srdce oběma přizpůsobuje na podobný rytmus. Vědci také přišli na to, že už po několika měsících začíná být více aktivní ta část mozku, ve které je sídlo empatie a pozitivního myšlení a také se časem snižuje aktivita v centru strachu, čímž dochází k větší důvěře. Časem se to projeví vzrůstajícím pocitem lásky. Jaká je psychologie lásky?

Miluj mě, prosím

Láska je něco, co je s námi natolik spjaté, že je středem pozornosti již od počátku lidstva. V roce 1970, americký senátor, William Proxmire, si stěžoval vědcům, že zbytečně stát investuje do výzkumů týkající se lásky. Nicméně za tu dobu vědci zjistili, že láska má psychotropní účinky, ovlivňuje geny a má pozitivní vliv na zdraví a délku života a to zejména proto, že se každým dnem posiluje nervus vagus, neboli bloudivý nerv, který má na starosti posílení propojení mozku se srdcem.
V dávných dobách řekl Markýz z Halifaxu, že člověk, který má správně rád sám sebe, dělá i všechno ostatní správně. Řecká mytologie varuje v příběhu o Narcisovi před přílišným sebezbožňováním, kdy krásný mladík, natolik uchvácený svým zevnějškem, se při pokusu dosáhnout na svůj odraz na hladině, utopil. Nicméně úcta k sobě je natolik důležitá, že dovolí druhým se zamilovat. Často prvními vážnějšími signály je narušení intimní zóny, kdy třeba posunete svou sklenici ke sklenici protějšku. Pokud nic nebude namítat, podvědomě se stále více začínáme sbližovat. V případě přílišné introverze, která často koresponduje s nižším sebevědomým, se reakce může lišit a i v případě zájmu se člověk může zachovat, jako v případě nezájmu. Podobný model pracuje i u žen a jejich kabelek. Kabelka je pro muže něco natolik osobního, že většina mužů jen z doslechu ví, co se zhruba v ní nachází a bojí se na ní chytnout, natož se do ní podívat. Proto ženy pokládají kabelky k mužům, o které mají zájem.
Doktorka Monica Moore z univerzity v Missouri-St. Louis a její kolegové strávili více jak sto hodin pozorováním osamělých žen ve věku od 18 do 35 let v barech. Zjistili, že ženy většinou podnikly první krok a použily jednu z padesáti dvou taktik, které se dělí na tři skupiny - pohyby obličeje a hlavy, gestikulaci a změny držení těl. Nejčastěji se projevoval úsměv, špulení rtů a rozhlížení po baru. Nicméně odvážnější ženy použily rafinovanější taktiky, kdy se například o muže nenápadně třely prsy. Ty méně odvážně spoléhaly na míru testosteronu a celkového hormonálního přetlaku a zjišťovaly to skrze své oblečení, a pokud z nich nevylézaly slovní průjmy, úspěch byl značně veliký.

Když se dva opravdu milují

Art Aron a jeho kolegové ze Stony Brook University skenovali mozky párů a po deseti letech se víceméně u menšiny výrazně nic nezměnilo. Nicméně ale mnozí zpochybňují fixní lásku a spíše se přiklání, že se oba časem přizpůsobují i po povahové stránce a přizpůsobují se cílům toho druhého. Vědci se také zaměřili na celoživotní lásku. Výsledkem je, že je člověk opravdu schopen druhého milovat stejnou, nebo dokonce s narůstající intenzitou celý život.
Učedník Sigmunda Freuda, Melanie Klein, zjistil, že pokud dítě strádá ve svých potřebách v útlém dětství, vzniká frustrace na matku. V dospělosti se to projevuje nenávistí a v případě zamilování se lekne a uteče. Mimo tyto lidi, co vymetli více hotelových pokojů, než kdejaký kufr, ale existují lidé, kteří tímto obranným mechanizmem v takové míře netrpí, zůstávají v páru a časem se i přes to dotyčným zlepšuje emocionální faktory, jako je strach o druhé a veškerá sociální interakce.

Láska jako droga

Nepříliš romantickou, ale za to velice zásadní součástí lásky, jsou biologické procesy. Každý z nás máme geneticky podmíněnou jistou škálu feromonů, které by se ideálně hodily k našemu tělu. Feromony necítíme, ale náš mozek je ihned analyzuje skrze Jacobsonův orgán, který se u lidí nachází na patře u ústí nosní a ústní dutiny. Pokud projdou, v dalším okamžiku záleží hlavně na vzhledu. Podle Freuda máme v sobě podmíněné rysy svých rodičů opačného pohlaví. Pokud i tímto procesem jedinec projde, tak začíná záležet na povahových rysech.
Elizabeth Kane, ze South University, říká, že prvním krokem pro zamilování je počáteční přitažlivost, která se projeví rozbušením srdce a při setkání s protějškem vzniká jisté napětí. Bylo psychology zjištěno, že oxytocin, fenylethylamin a dopamin se výrazně podílí na pocitech lásky a zamilování. Chovají se podobně jako amfetamin, což způsobuje chuť se s druhým vídat a celkové nadšení s uvědoměním, že ticho po vás sice nic nechce, ale vy nemůžete také nic chtít po něm. Například velmi účinný hormon fenylethylamin je označován, jako droga lásky. Vytváří se v limbickém systému mozku v řídící centrále pocitů a má takový vliv, že do jisté míry může vést až k pocitům na omdlení, přehnané hyperaktivitě a k veliké škále pozitivních pocitů.
Vědci ale přišli na to, že nezáleží v konečném důsledku ani tak na vzhledu, než právě na pachu, který do jisté míry ovlivní, jak moc jsme schopni toho druhého považovat za krásného i v případě dvojité brady, perského koberce nad očima a s tělesnou konstitucí jako vagon. Již ve třetím století před Kristem si toho povšiml Aristoteles. V dobách starého Říma byly vonné koupele a masáže předehrou milování. Není také divu, protože nos má výrazný vliv na vyvolávání emocí a čichové receptory v nose dokážou postřehnout látku etylmerkaptan, která vzniká ve hnijícím mase již v množství 1/400 000 000 000 gramu. Například látka androstenediol je podobná testosteronu, proto se používá v některých parfémech. Psycholog Michael Kirk-Smit testoval tuto látku tak, že touto látkou nastříkal několik fotek, které posléze hodnotily respondentky. Zajímavější a atraktivnější byli ti muži, kteří byli na fotce s androstenediolem.
S vůněmi experimentoval i doktor Robert Baron z Purdue University, který požádal devadesát čtyři mužů o test. Muži byli rozděleni do čtyř skupin, ke které byla přiřazena jistá skupina žen. V první byly ženy formálně oblečeny a navoněné, v druhé neformálně oblečené a opět navoněné, další dvě skupiny se opakovaly s tím rozdílem, že ženy nepoužily žádný parfém. Vůně jako samotná nemá podle výsledků až takový vliv, než jako celek spojovaný s oblečením. Ženy, které byly neformálně oblečeny a voněly, byly výrazně atraktivnější.