Červen 2014

Psychologie optimismu

15. června 2014 v 19:00 | Daniel Hloušek |  Články

Psychologie optimismu


Optimista je člověk, který nevidí poloprázdnou sklenici, ale napůl plnou. Optimista je člověk, kterému může mnohokrát spadnout sklenice a jedinou reakcí bude, že teď sklenice není poloprázdná ani poloplná. Je to člověk, který si najde zalíbení i ve věcech, které nejsou ani trochu krásné. Žijí déle, častěji podléhají přirozenou smrtí, než na nemoc, jsou více imunní, dosahují lepšího sociálního postavení, atletických výkonů a v neposlední řadě sexu. S tím koresponduje i vyšší plat - ale to také záleží na druhu optimisty. Jaká je psychologie optimismu?

Poloplná nebo poloprázdná?


Německý filosof, teolog a matematik Gottfried Wilhelm von Leibniz tvrdil, že žijeme v tom nejlepším možném světě. Výchova se bezesporu velikou částí podílí na naší povaze, ale vědci zjistili, že v jistých směrech dokonce ovlivňuje tělo, jako takové. Psychologové totiž přišli na spojitost mezi kladnou větou a záporným sdělením. Klasickou ukázkou může být sdělení, ať si dítě obleče bundu a vezme šálu, jinak se nachladí. Dalším druhem jsou pak věty, které si dítě nešťastně interpretuje, a udělá pravý opak - neolizuj zábradlí, je venku zima, a mohlo by to být poslední věcí, kterou olízneš. Výsledky jsou jasné, pakliže se dítě nezmrzačí samo, v pozdějším věku negativismus způsobí mnohá onemocnění. Navíc je jazykově zakořeněný smysl, podle kterého se často řídíme. Vnitřně nás většinou trýzní představa, že na začátku byla sklenice plná a postupně ubývá, pokud to teda není nějaký odporný koktejl namíchaný na návštěvě. Tato analogie se dá použít i u peněženky, kde naopak jsme rádi, když si řekneme, že už je tam jistá částka, nebo že vůbec máme nějakou peněženku. Můžeme si ale říci, proč tam ta částka ještě není, to samé platí u sklenice, u které chceme, aby neubývalo. Záleží na počátečním stavu, ale tak jako tak je první varianta spíše výraznou charakteristikou pro optimisty.

Lingvisté z univerzity ve Vermontu získali 10222 nejpoužívanějších slov pomocí analýzy Twitteru, textů písniček, historických knih a deníku The New York Times. Dobrovolníci měli ohodnotit slova od jedné do deseti - čím vyšší, tím lepší. Bádání překvapivě potvrdilo, že se dorozumíváme velmi pozitivním jazykem, a to i v případě, že se snažíme sdělit velmi smutnou zprávu. Ostatně, optimisté vynikají v ironii a sarkasmu, nicméně nejsou tak impertinentní, jako pesimisté. Také byl ale zjištěn kulturní a sociální vliv. I když se to tak nezdá, optimismus přímo úměrně stoupá s civilizovaností, avšak podle jiné studie je optimismus ve větší míře v chudších zemích. Podle výzkumu amerického psychologa Roberta Plomina, je také zřejmý genetický vliv, a to z dvaceti pěti procent. Výzkumy na dvojčatech totiž prokázaly, že mají stejný genetický podklad pro optimismus a pesimismus.

Mozek se smyslem pro dramatičnost


Od roku 1983 vědci začali vnímat spojitosti mezi rakovinou prsu a lidskou psychikou. V populační studii, ve které bylo zahrnuto 622 žen do 45 let, byla zjištěna souvislost optimismu na zdraví. Z dotazníků bylo zřejmé, že optimistické ženy jsou zdravější, zatímco ženy, které v mládí prožily řadu těžkých situací a spíše upadají do pesimismu, onemocněly.

V souvislosti s evolucí se naskýtá Shakespearovská otázka, zda být či nebýt, protože optimismus pomáhal našim pravěkým předkům v uvědomění si důsledků jejich rozhodování, takže začali sofistikovaněji myslet, což vedlo k adaptaci na jejich okolí. Britští a němečtí psychologové během rozsáhlého průzkumu zjistili, že náš mozek se snaží cenzurovat špatné zprávy. Respondentům bylo předloženo 80 znepokojivých situací, které je mohou potkat, a to například smrt nebo onemocnění. Jejich úkolem bylo napsat, za jak pravděpodobné je považují. Poté bylo zúčastněným řečeno skutečná pravděpodobnost. Později se vědci zeptali stejných lidí a většina měla podobný odhad na pravděpodobnost, jako poprvé. Podobným výsledkům také došla Tali Sharot a její kolegové z New York University. Osmnáct dobrovolníků si mělo připomenout a posléze i představit budoucí zážitky. Vědci přišli na to, že se mozek výrazně aktivuje v rostrální přední cingulate, který může za rozhodování, empatii, sebeovládání a podmiňování, jak tomu bylo u Pavlova a jeho slinících psů. Dále se mozek výrazně aktivoval v pravé amygdale, která nám pomáhá si představit budoucí situaci pomocí zážitků a pocitů. Amygdala může pracovat s emočním centrem dokonce do takové míry, že dokáže bagatelizovat negativní emoce. Mozek se přirozeně snaží o veselejší scénáře, a většinou jen v případě lidí trpících depresemi, se šance na realistický pohled zvyšuje.

Výzkumníci Peterson a Vaidya zjistili, že optimismus v mnoha případech může vést k podceňování skutečného rizika, jenž vede ke špatnému rozhodnutí. Vědci také zjistili, že se optimismus nachází ve špatném kódování informací ve frontálním kortexu, a že se jedná o upravené a často chybějící vzpomínky, které se nahrazují hezčími částmi a považují to za neurologickou nemoc. Nemoc je prevencí proti nemoci, v poslední době vědci přicházejí na souvislost, že se jedná i o obranný mechanismus těla před chorobami.

Kdo se směje prázdné peněžence?


Nemusí jít nutně o člověka, jenž si za poslední peníze koupil láhev vodky. Optimismus přibývá s věkem, zejména v momentech, kdy prožíváme kladné zážitky. Nicméně ženy se smějí častěji nehledě na situaci, a to v průměru 62 krát denně. Muži přitom jenom osmkrát, a podle psychologů za to nemůže ženou dehydratovaná peněženka. Paradoxem u dvaceti procent lidí je, že se usmívají častěji v práci než doma. Průměrně dvacetkrát se usmějeme v pohodlí domova, zatímco výše zmíněných dvacet procent lidí se v práci usměje vícekrát, jak dvacetkrát.

Optimismus je zároveň do značné míry alespoň dočasně nakažlivý. I když při pohledu na prázdnou peněženku to jde velmi těžko. Z experimentu, ve kterém jedna skupina lidí měla v ústech propisku, jenž je nutila se usmívat, a druhá měla ústa prázdné, vyšlo najevo, že lidé s propiskou v puse byly šťastnější. Lidé ve Švédku dokonce měli problém se zamračit na někoho, kdo se usmíval. Výzkumná studie provedená v rámci kampaně Orbit Complete došla na to, že 69 procent žen bylo přitažlivějších, jestliže se usmívaly, než když měly make-up. Během úsměvu se okamžitě vyplavují endorfiny, i když se jedná o donucený úsměv, aby se neřeklo. Dokonce se rodíme se schopností se usmívat, což se začíná projevovat kolem čtvrtého až osmého týdne - lidé, kteří jsou od narození slepí, se také usmívají, i když úsměv nikdy neviděli. Přitom stačí jenom pět obličejových svalů. Ačkoli během úsměvu můžeme použít až 53 svalů, úsměv není pořád tak pro tělo náročný, jako jiný méně pozitivní výraz.

Optimisté mají jednodušší strategie pro řešení problémů a oproti pesimistům se nezaměřují na své pocity, nýbrž na samotný problém. Dokáží z tísnivé situace udělat přijatelnější kompromisy, a když už nic, tak se alespoň zasmějí. Motivací pro optimisty jsou jejich pozitivní představy, na rozdíl od pesimistů, pro které je stimulem jejich vlastní usuzování, co by se mohlo pokazit. Navíc jsou vytrvalejší. Za pomoci sto náhodně vybraných účastníků ve věku 18 až 30 let bylo zjištěno, že významně reagují na situace, které mají více ve svých rukou, a to například řízení automobilu nebo prevence rakoviny kůže. Pokud není člověk optimista, který si nechá vše líbit, má také o hodně vyšší šanci, že bude povýšen. Navíc z jedné studie vyšlo najevo, že optimismus zvyšuje romantičnost vztahů. Především díky komunikaci - optimisté lépe kooperativně zvládají řešit různé situace a zjistilo se, že takové vztahy i po dvou letech neztratily to počáteční kouzlo. Naopak spokojenost u takových vztahů výrazně roste.